Země: Německo Žánr: indie post-rock Datum vydání: 29.10.2015 Label: Dunstan Music Tracklist: 01. Nova 02. Option One 03. Propaganda 04. Grow Beyond 05. Jura 06. Void 07. Kosmonavt 08. Jailbird 09. Altruism Overdose 10. Traditions Hrací doba: 38:18 Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Sæla Music

Nebudu vám to nijak zatajovat – „Nova Void“ je albem, s nímž mám docela problém a které se pro mě stalo poměrně slušným oříškem. Ne snad proto, že by šlo o nahrávku natolik složitou nebo neuchopitelnou, jako spíš kvůli tomu, že mě to dost festovně nudí a že jsem se tomu masochisticky pokoušel dát férově velkou dávku času a prostoru (alias časoprostoru, ha!), aby to mohlo vyrůst. Jenže ani hnojení a zalévání za pomoci poctivého poslechu nijak nepomohlo a deska mi nikam nevyrostla, spíš zvadla a chcípla…

A přitom zdálky nevypadají Němci Rigna Folk nezajímavě. Přelouská-li třeba člověk jejich (pouze německy psanou – hlavně, že zpívají anglicky) biografii a vezme-li samozřejmě s rezervou sebeoslavné kecy o tvorbě paralelních světů, neřkuli rovnou přirovnávání sebe sama ke kombinaci Sigur Rós, Pink Floyd a Radiohead (to chce fakt kule), lze najít i několik perliček třeba o hraní koncertů ve věznici a jeskyni nebo o tom, jak se tvorbou skupiny prolíná příběh smyšlené planety Astropolis ve vzdáleném vesmíru, kterou tvoří jedno obrovské město – „deštivé jako noirový film“.

Aniž bych ale chtěl být přehnaně ošklivý, po poslechu aktuálního alba „Nova Void“ (starší věci neznám a po téhle zkušenosti se po nich ani shánět nebudu), které je venku od podzimu, by se mi skoro i chtělo říct, že ta tematická stránka je asi tím nejzajímavějším, čím Rigna Folk disponují. Nemá cenu to dále zatajovat – Němci hrají ukrutánsky nudný indie post-rock pro homosexuální hipstery. Spousta jakoby emocí a citečků, zvonivé kytárečky, procítěný vokálek a všechny tyhlety věcičky, bez nichž se prý atmosféra neobejde. Na nějaký space rock nebo snad dokonce psychedelii, což jsou také pojmy, na něž jsem v souvislosti s Rigna Folk kdesi narazil, si radši nechte zajít chuť, protože nic takového na „Nova Void“ nenajdete ani náznakem.

Jednou z věcí, jež mi na „Nova Void“ vadí nejvíce, je naprostá nekonfliktnost a bezzubost. Jasně, chápu, že se Rigna Folk pohybují v nějakých žánrových mantinelech, to beru a samozřejmě nečekám, že to bude nakopávat jak poslech techna na LSD, ale – když svinsky použiju metriku formací, k nimž se Němci sami přirovnávají – třeba o takových Pink Floyd nebo Sigur Rós se rozhodně nedá tvrdit, že by to byla muzika bez koulí. Rigna Folk jsou oproti nim eunuši. Tohle mi, abych tak řekl, s prominutím připadá jako zženštilá muzika pro latentní metrosexuály.

Možná ještě větší problém ovšem tkví v jiné věci. To, jak se Rigna Folk obecně prezentují, na mě působí stylem, že chtějí vzbudit dojem, že to je vysoce artová kapela (alias uměníčko, haha!), leckdy mi ta snaha dokonce přijde přespříliš okatá, až kontraproduktivní. Jenže o to víc mě pak bije do uší, že navzdory snaze vypadat a znít chytře a intelektuálně z toho na mě čiší mnohdy regulérní naivita, skladatelská i textová. Původně jsem tu chtěl na podporu tohoto tvrzení uvést příklad alespoň jedné konkrétní písničky, ale jaksi jsem zjistil, že nevím, jakou vybrat dřív, protože mám takový dojem skoro ze všech. Ale kdybych to měl přece jenom rozstřelit, tak v tomhle ohledu vede asi „Propaganda“ a „Grow Beyond“, jakkoliv jim ten zbytek zodpovědně šlape na paty.

Nehodlám to dále prodlužovat, protože víc k tomu nemám moc co říct – „Nova Void“ mě dočista minulo, a to hodně velkým obloukem. Těm, kdo nosí tlusté obroučky u brýlí, flanelku, v jedné ruce iPhone a ve druhé Club-Mate, se to asi líbit bude, ale mě to tedy nechává zcela chladného – asi jsem na to moc redneck a přízemní křupan. Ale na Náplavce by z toho byl kult, za to ručím.