Země: Itálie Žánr: symphonic black metal Datum vydání: 1.3.2013 Label: selfrelease Tracklist: 01. A Christmas Carol Hodnocení: Ježura – 8/10 H. – 8/10 Průměrné hodnocení: Odkazy: web / facebook / twitter K recenzi poskytl: Riul Doamnei

Italští Riul Doamnei mohu dát za příklad jedné z nejpočetnějších množin, co se jich jen mezi metalovými kapelami nachází. Hrají přes deset let, mají na kontě několik slušných nahrávek, ale nikdy to nedotáhli tak daleko, že by jejich jméno bylo povědomé alespoň průměrně širokému okruhu posluchačů. Co naplat, tak už to někdy chodí, ale už jen proto doufám, že tato recenze pomůže fanouškovskou základnu Riul Doamnei rozšit alespoň o pár jednotlivců. Aktuální EP “A Christmas Carol” k tomu totiž zavdává celkem racionální důvod. Nevěříte? Tak poslechněte. Anebo radši nejdříve čtěte dál…

A začneme pěkně pomaličku, tedy lehkým nástinem výsledků snažení, které letos Riul Doamnei provozují už čtrnáctým rokem. Jejich hudba se celkem spolehlivě skryje pod širokou hlavičku black metalu s tím, že se jedná o jeho ponejvíce melodickou a symfonickou odnož. Jakkoli ale mají propagační materiály tendenci zveličovat a přehánět, ty které doprovázejí “A Christmas Carol” mají rozhodně pravdu v tom, že se v hudbě Riul Doamnei projevuje řada dalších vlivů, nad kterými by si ortodoxní black metalista dost možná jen zlostně odplivl. Tím mám sice na mysli především lehounký odér thrash metalu, ale co by mělo na našeho modelového black metalistu dozajista hrozivější efekt než takový rouhačský žánr, to je samotný námět, jehož neobvyklost dost pravděpodobně neunikla ani oku čtenáře tohoto pamfletu. Black metal hrající muzikant, který nazve svoje dílko vánoční koledou, to přeci nemůže mít v hlavě v pořádku! A nebo snad ano? Věřte nebo ne, “A Christmas Carol” je vskutku příkladem druhé možnosti. Na první pohled totální zhovadilost totiž staví na základech položených samotným Charlesem Dickensem, který nějakých 170 nazpět vydal stejnojmennou povídku. A pokud těm sečtělejším nesvitlo již dříve, teď už dost určitě tuší, s čím máme tu čest. Jedná se o poctivou viktoriánskou duchařinu, která se přes své veskrze křesťanské jádro ke zpracování v black metalovém duchu tak nějak sama nabízí.

Není však moc náročné si spočítat, že jakkoli je toto téma lákavé a zajímavé, dost snadno by se mohlo stát, že by si na něm troufalý umělec mohl pěkně vylámat zuby. Dobrou zprávou potom je, že se Riul Doamnei s tímto úkolem poprali se ctí a z pomyslného duelu rozhodně neodchází jako poražení. Jejich podání čítankové klasiky totiž posluchači dost věrně zprostředkovává mystickou atmosféru, s jakou operuje předloha, a během poslechu dostává představa čtyřmi duchy pronásledovaného lotra velmi hmatatelné obrysy. Vedle samotné hudby tomu nemálo napomáhá členění jediné šestatřicetiminutové skladby do pomyslných kapitol, díky kterému “Christmas Carrol” postupuje kupředu velmi podobným tempem jako kniha a je doprovázena podobným napětím, které asi pociťuje potenciální čtenář. Škoda jen že čtené repliky (osobně bych si přisadil, že jsou převzaty z originálního znění povídky) trochu trpí sice nepříliš výrazným, ale přesto snadno identifikovatelným italským přízvukem.

Samotná hudba je pak skutečně povedená. Sice nemohu popřít, že některé momenty jsou trochu zbytečně hluché, ale není jich mnoho, nejde o nic zásadního a navíc jim tvoří protiváhu takové momenty, které se naopak nebojím označit za opravdu parádní. Vysoká měřítka snese rovněž vokální projev pěvce Federica, který si se zdařilou instrumentální stránkou věci v ničem nezadá. Stejně tak nevelký příspěvek, pod nímž je podepsaná hostující zpěvačka Cadaveria ze stejnojmenné italské kapely, rozhodně stojí za ohlédnutí a v tomto ohledu mě napadá, že jestli mi Federico svým vokálem místy dost připomíná některé Shagrathovy polohy, Cadaveria by si to mohla z fleku střihnout záskok za Agnete Kjølsrud (Djerv), která se shodou náhod mihla na poslední desce Dimmu Borgir. A když o tom tak přemýšlím, ono to z určitého úhlu pohledu není některým pasážím “Gateways” až tak nepodobné…

Abych ale vyvrátil případné dojmy některých škarohlídů, “A Christmas Carol” rozhodně není žádnou kopírkou Dimmu Borgir, ty dílčí podobnosti jsem vypíchl jen jako zajímavost a nakonec mám za to, že když bych měl srovnávat poslední počiny Riul Doamnei a Dimmu Borgir, Italové by nejspíš urvali vítězství. A není se čemu divit. “A Christmas Carol” je dílo vskutku povedené, po kompoziční stránce vyzrálé, a i když asi nejde mluvit o pilíři žánru, Riul Doamnei s ním ukazují, že jsou schopni tvořit velmi kvalitní a navíc poměrně originální muziku, s jakou člověk nepřichází do styku dnes a denně. Kdyby byl Charles Dickens naživu, věřím že by toto dílko bez váhání zaštítil…

Další názory:

Italové Riul Doamnei mě docela zaujali už se svou předcházející deskou “Fatima”, jež nabídla poměrně nápaditý symfonický black metal, který rozhodně nenudil. Aktuální EP “A Christmas Carol”, nabízející jednu skladbu o délce na půl cesty mezi půl a tři čtvrtě hodinou, ovšem na první pohled vypadá ještě mnohem více ambiciózně. Ono co si budeme povídat, pohybovat v takových obludných délkách bývá docela o hubu a dost často si ten, kdo to zkouší, pořádně nabije, a také styl Riul Doamnei, v němž jsou takto dlouhé věci velice neobvyklé, rozhodně nepřidává na očekávání nějakého opusu. O to více je ovšem potěšující, že se Italům podařilo hrací dobu opravdu ukočírovat a přicházet se zajímavými nápady takřka po celou hrací dobu neustále se vyvíjející kompozice. Výsledek je tedy i přes poněkud náročnější vstřebávání vskutku zábavný a zároveň tím potvrzuje to, co jsem tak nějak nesměle tušil už po poslechu “Fatima”, a sice že v téhle kapele dřímá opravdu nemalý potenciál. Tím pádem se z Riul Doamnei pomalu, ale jistě stává tajný tip pro milovníky kvalitního symfonického black metalu. Jediné, co mi na “A Christmas Carol” vadí, je hodně, vážně hodně nepovedená obálka, ačkoliv chápu, co s ní skupina chtěla říct – až člověk nevěří, že se pod takovým paskvilem skrývá tak dobrá muzika…
H.