Země: Česká republika Žánr: stoner rock Datum vydání: 24.10.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Thick 02. Two 03. Rusted Koala 04. Ranch Hand 05. Steppenlord Hodnocení: 8/10 Odkazy: facebook / bandcamp / bandzone K recenzi poskytl: /-\

Jméno Saiga někteří z vás určitě znát budou – nicméně hádám, že většina z vás jej bude znát jako ruskou pušku, případně jako prapodivnou antilopu prohánějící se na euroasijských stepích… a jejíž trofej má dnes recenzovaná deska “Steppenlord” nádherně vyobrazenou na přebalu. Tahle prvotina tria pocházejícího ze Sibiře, jež už podle všeho nějakou dobu přebývá v Praze, toho však naštěstí nabízí mnohem víc než jen povedený, šamansky laděný artwork od Matouše Svěráka.

Když nepočítám, že počin kromě digitální distribuce vyšel i jako 99kusová limitka na kazetě, kterou prostě chcete mít doma, tak už další pohled je velmi slibný. Na necelých 40 minutách na vás čeká celkem pětice skladeb, což jsou čísla veskrze příznivá. Sice ještě nic neříkají o kvalitě toho, co na nich najdete, nicméně i kdyby se mělo jednat o průser, kratší stopáž samu o sobě hodnotím ve světle mnohdy přeceněných a krutě nezvládnutých desek trvajících hodinu a více rozhodně pozitivně. Nicméně průser nenásleduje ani omylem. Zběsilý začátek úvodní skladby “Thick” sice dává skrze zahulený, typicky stonerový zvuk velmi srozumitelně najevo, na jaké téma se bude ubírat zbytek nahrávky, nicméně brzké zklidnění a následná gradace skladby postupně odkrývá další detaily propracované struktury. Ta ponejvíc připomíná cestu – travnatou rovinou, vrchovinou, sibiří, vaší fantasií, čímkoliv, co vám zrovna vytane na mysl. Hlavní motiv roste do tvaru zvrásněných horských úbočí, jež jsou střídány klidnou stepí, v níž nejvíc vynikne charakteristická, výborně nazvučená baskytara. V horách naproti tomu jako vichr řádí Nikita s kytarou a ústřední riffy rozvíjí do mamutích rozměrů. Rytmus a tempo skálopevně určují Michalovy bicí, které ovládá s naprostou precizností a citem.

Pojetí skladby jako cesty je u Saigy příznačnější než kde jinde. Vzhledem k jejich menšímu počtu je jejich délka přinejmenším velkorysá a trio má dostatek prostoru k tomu, aby rozvinulo jednotlivé aspekty do posledních detailů. Zároveň se ale nebojí zvolnit a vytvořit napětí, klid před bouří, očekávání toho, co přijde dál. Perfektní práce s atmosférou a důraz na hloubku a detaily, které se neblyští někde u cesty, nýbrž si k nim tu cestu musíte prošlapat sami, mě na “Steppenlord” nesmírně baví. Když jsem v předchozím odstavci dotkl stoneru, vězte, že tohle je jeho prvotřídní ukázka, a to i přesto, že takhle “kamenná” škatule tu je jen čistě jako zemitý základ, z nějž kapela vychází. Je to rámec přesně definující zvuk desky, do něhož se toho ale schovalo mnohem, mnohem víc. Vedle klasických stonerových riffů místy až sludgová tvrdost, bluesová jemnost, progresivní postupy, noiserockový chaos, všudypřítomná psychedelie. To všechno tvoří nahrávku, která je zároveň ucelená a vyvážená, nikde z ní netrčí nic navíc, nikde jí ani nic nechybí a končí tak, jak by končit měla – v nejlepším.

Atmosféra ve vypjatých závěrech skladeb často až přesahuje lidské vnímání, a jestli podle mě nějak vypadá sibiřský šamanismus zhudebněný moderní formou, pak jedině takhle. “Steppenlord” není jen o hudbě samotné, ale i o jejím dalším, takřka až duchovním, očistném rozměru. Stačí vypnout naprosto všechny smysly kromě sluchu a nechat se unášet pod působením zatěžkaných, rozmáchlých riffů, které Nikita tahá z rukávu s naprostou lehkostí. Nechat kolem sebe prohánět vítr, pást sajgy a nic neřešit. Čistě instrumentální pojetí dává dost prostoru představivosti a asi bych se nedokázal do alba tak moc položit, kdyby se k nástrojům přidal ještě vokál. Zážitek navrch umocňuje perfektní produkce a post-produkce, která dává vyvážený prostor všem třem nástrojům, přitom ale zachovává požadovanou dynamiku, syrovost a neurvalost.

Stručně shrnuto: “Steppenlord” je deska, která s přehledem strčí do kapsy i kdejakou žánrovou konkurenci ze zahraničí. Odrovnala mě svojí upřímností a nespoutaností, živelností a hloubkou. V rámci jednotlivin neobjevíte nic vyloženě nového, ale i tak je Saiga pouze nezpracovává na výbornou, ale přidává ještě něco navrch. Vlastních nápadů má trojice hudebníků požehnaně a jejich propletenost a kombinace dosahují síly, o jaké se většině kapel může jen zdát. Jeden z nejlepších domácích počinů loňského roku.