Země: Kanada Žánr: black metal Datum vydání: 16.4.2021 Label: Profound Lore Records Tracklist: 01. Imperial Saison Noire 02. Frigid and Spellbound 03. Soul Destroying Black Debauchery 04. Mausoleal Drift 05. Fair Lucifer, Sad Relic 06. Diabolic Immanence Hrací doba: 40:12 Odkazy: facebook / bandcamp

Z kanadského Quebecu se od roku 2015 ozývá tradiční black metal s citem pro balancování melodičnosti a agrese. Zvuk vycházející z desek ověřených stálic jako Sargeist nebo Horna i mladších kapel jako Mgła tvoří pětičlenná úderka se jménem, které podstatné slovo Wound doplňuje adjektivem Spectral. Výsledkem je fakt, že kapelu pořád zaměňuji se Spectral Voice a Spectral Lore. Oproti zmíněným se přitom Spectral Wound podstatně liší.

„A Diabolic Thirst“ navazuje na tři roky starou řadovku „Infernal Decadence“, která sice začerstva sklízela chválu, ale s časem trochu vyšuměla. Deska byla fajn derivátem finského black metalu s burcujícím tempem a solidní porcí kvalitních melodických riffů, poslech však trochu splýval a neskrýval nic, co by probublalo na povrch po četných rotacích.

Novinka se odráží od zajetého a ověřené zdokonaluje. „A Diabolic Thirst“ je ale ve srovnání s předchůdcem autorsky vyzrálejší, všeobecně výraznější a tahem na branku ještě vražednější. Skladatelské změny jsou mírné – kapela drží finský mustr s tím, že jej občas obohatí o postupy z druhé norské vlny. V riffech se Spectral Wound o něco více inspirují Mgła (hlavně během úvodních riffů ve „Frigid and Spellbound“ a „Soul Destroying Black Debauchery“), dělají tak stále v únosných limitech a v tempu, se nímž Poláci nepracují – bavíme tady se o rychlostních standardech „Panzer Division Marduk“. Není to tudíž žádná záUada, chichi.

Mix smrtícího tempa a nevlezlé melodičnosti jsou primární devízou „A Diabolic Thirst“. Desce také pomáhá sofistikovanější songwriting, díky němuž, na rozdíl od předchůdce, nabízí více památných momentů. Patří sem třeba stupňování nátlaku ve „Fair Lucifer, Sad Relic“ nebo akustický předěl před zdrcujícím závěrem ve „Frigid and Spellbound“. Každý song se pyšní funkční a pozvolnou gradací. Jednotlivé riffy na sebe navazují a zapadají do proměnlivé rytmiky. Občas dojde i na jemnější mezihru, která, díky kontrastu, navazující část posílí.

„A Diabolic Thirst“ funguje nejlépe v dobách, kdy je vyšponovaná na maximum, což se děje snad v 80 % hracího času. Smrtící tempo utne jen téměř desetiminutová „Mausoleal Drift“, která na si na delší stopáží dovoluje zvolnit. Stále jde o kvalitní věc, z desky bych ji ale klidně vyhodil s tím, že by mohla vyjít třeba na EP. Z „A Diabolic Thirst“ by se tak stal půlhodinový námrd bez slabších míst. V době, kdy je 30 minut pro full-length normální, by to ostatně nebyl problém.

Poslední počin Spectral Wound možná sežere kritiku za nedostatek invence, příliš čistý zvuk a relativní přístupnost. „A Diabolic Thirst“ mi ale vše vynahrazuje rychlostním nátlakem, velkou porcí solidních riffů a skladatelskými kvalitami. Od „Infernal Decadence“ jde o velký pokrok. Deska navíc nabízí bezesporu kvalitnější hudbu než poslední alba většiny kapel, které Spectral Wound emulují, zejména Sargeist a Horna.