Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 24.11.2017 Label: Dark Essence Records Tracklist: 01. Sverdets vei 02. Inntrenger 03. Huset i havet 04. Havet i huset 05. Jernhaand 06. Maanebrent 07. Fra Bjoergegrend mot glemselen Hrací doba: 51:03 Odkazy: web / facebook / bandcamp

Pro určitou část blackmetalového hnutí – samozřejmě pro tu, která je věrná kořenům žánru a vyznává staré časy a staré pořádky – bylo vždy důležité být true. Ačkoliv názory na to, co přesně to znamená a jak přesně to vypadá, se mohou lišit a nejspíš i liší od každého jednotlivce. Být true je ovšem mantra neměnná provázejíc konání naše životem naším povšechným.

Za cosi jako mekku black metalu je, dnes už do určité míry spíše z historických důvodů, považováno Norsko. Což je na jednu stranu docela paradoxní, jelikož kapely, jež stály na samotném počátku u zrodu black metalu, tedy Venom, Bathory a Hellhammer, pocházely z Velké Británie, Švédska a Švýcarska. Nicméně asi všichni si tenhle paradox umíme vysvětlit, poněvadž je myslím evidentní, kvůli jaké éře se Norsko pro black metal stalo tolik zásadní destinací.

Technicky vzato by se tedy mohlo zdát, že true black metal z Norska – který má ostatně svou vlastní nálepku true norwegian black metal neboli TNBM – by měl být tím nejčistším projevem žánru, jeho nejjasnější ukázkou a nejnázornějším příkladem. Přesto – anebo snad právě proto? – však není mnoho skupin, jejichž tvorba a estetika pro mě osobně parametry TNBM splňuje. Ani mnohé norské veličiny jako třeba Burzum, Immortal, Emperor, Darkthrone nebo Satyricon tomuhle označení neodpovídají (v některých případech – už neodpovídají). Což ovšem nehovoří nic o samotné kvalitě jejich hudby.

Hoestův projekt Taake bych však do téhle úzké sorty formací (true norwegian a dál to znáte) zařadil. Z jakého důvodu? Jistě v tom hraje roli věrnost žánru, v jehož rámci se ovšem dá vytvořit i specifický sound, typický chlad a atmosféra severského black metalu, vizuální stránka, v jisté míře nepochybně i subjektivní vnímání. A samozřejmě i původ, ale o tom snad není třeba hovořit. Tohle všechno v sobě Taake má a i dnes, po té spoustě let od takzvaně zlaté éry (toť otázka, jestli byla zlatá!) a po tolika změnách, jimiž si black metal jako celek v mezičase ve svém vývoji prošel, to má pořád svoje kouzlo. A „Kong vinter“ do daného kontextu zapadá naprosto přirozeně a dál drží při životě onu jiskru, která v dobách své největší síly a největší radikálnosti zapalovala kostely.

Vím, že spousta příznivců si bude již navždy stěžovat, že Hoest nikdy nepřekoná svůj prvotní triumvirát dnes již kultovních desek. Svým způsobem mají pravdu. Trilogie „Nattestid ser porten vid“, „Over Bjoergvin graater himmerik“ a „Hordalands doedskvad“ je (ne)svatá, z určitého úhlu pohledu skutečně nedotknutelná. Na rozdíl od jiných si ale nemyslím, že odsud dál již existence Taake nemá smysl. Dle mého názoru si všechna následující alba – „Taake“, „Noregs vaapen“, „Stridens hus“ a ano, i „Kong vinter“ – drží svou úroveň, jež není vůbec nízká.

„Kong vinter“ je prostě takové. Hoest si pořád jede to svoje a všechny trendy může mít v prdeli. Drží se kořenů, ale v tom dobrém slova smyslu, a i s respektováním tradic si už dávno dokázal vytvořit svůj specifický sound. Proč bychom mu měli mít za zlé, že se jej stále drží? Zvlášť když skladatelsky byl na tom tenhle charismatický bergenský ďábel vždy dobře, což bezezbytku platí i o „Kong vinter“.

Na novince prakticky není song, který by mě vyloženě nebavil nebo mi byl nepříjemný. Některé riffy ze středu desky se už sice stačily trochu oposlouchat (nenápadně u toho myslím zejména na „Havet i huset“), ale naštěstí nejde o celé písně. Skladby jako „Inntrenger“, „Maanebrent“ nebo „Fra Bjoergegrend mot glemselen“ jsou ale super a i čtvrt roku po vydání mě jejich poslech baví. A to rozhodně není málo. A už vůbec to není samozřejmost.

„Kong vinter“ samozřejmě nijak nepřekvapí. Rozhodně mě ale deska potěšila. Ne „i přesto“, že jsem od ní dostal přesně to, co jsem očekával, ale právě proto. Ono to totiž neplatí jen o soundu a stylu, ale i o kvalitě. A kdyby tomu bylo jinak, byl bych zklamán. Za současného stavu ale mohu být spokojen. Klidně si stěžujte, že „Nattestid­… Bjoergvin… doedskvad“ bylo výš, ale než to uděláte, řekněte mi – kolik interpretů dnes drží true norwegian black metal při životě s takovou hrdostí a kvalitou? Jistě, Hoest v tomto rozhodně není sám, ale to význam Taake nesnižuje.