Země: Velká Británie Žánr: industrial black metal Datum vydání: 2.5.2011 Label: Code666 Records Tracklist: 01. The Sleeper 02. Unveiled 03. Unbound 04. Sigils and Portents 05. The Flesh Spiral 06. The Dark Red Other 07. The Changer 08. Disintegration 09. Ordained 10. Awakenings Hodnocení: 9/10 Odkazy: bandcamp

Už dlouho jsme tu neměli recenzi na nějakou totální šílenost, co říkáte? Nemám teď na mysli nějaký obyčejný extrémní metal jako death, black, doom apod., ale absolutní hudební magořinu vyhnanou do největšího maxima. Přesně takoví jsou Britové The Axis of Perdition. Všichni posluchači kdejakých těžko stravitelných obskurností, k nimž se jen tak mimochodem hrdě hlásím, už tuhle záležitost mají jistě dávno zafixanou jako mistry svého oboru – a zcela právem, což dokazuje i nedávno vydaná čtvrtá dlouhohrající deska s názvem “Tenements (of the Anointed Flesh)”…

Abychom si pro dnešek lépe rozuměli, pojďme si nejprve zadefinovat pojem “extrém v hudbě”. Je například takový grindcore extrémní? Jak se to vezme. Z jistého úhlu pohledu určitě ano, ale například pro mě je to až na neuvěřitelně vzácné výjimky jen bordel bez většího smyslu, navíc díky tomu, že se ve většině případů jedná jenom o srandovní záležitosti, nevidím na tom pranic extrémního, a to i přes očividnou “tvrdost” té hudby (čímž však grindu, aby bylo jasno, neupírám právo na existenci – nechť si každý poslouchá co uzná za vhodné). Já pojem “extrémní” v oblasti hudby chápu docela jinak – na tom, jak ta muzika je nebo není tvrdá, rychlá apod., to vůbec nestojí, to jsou v případě určování extrémnosti až druhotné atributy. Já osobně extrémní hudbu chápu jako hudbu, kterou je opravdu těžké poslouchat a chápat a kterou necvičený posluchač nedokáže vydržet; muziku, která je natolik silná, aby si pohrála s vašimi nervy; útok na vaši psychiku; něco totálně zničujícího, depresivního a velice těžko vstřebatelného. Jsem přesvědčen, že Sicmaggot navštěvují inteligentní lidé, tudíž snad ani nemusím zdůrazňovat, že The Axis of Perdition patří právě mezi podobně extrémní záležitosti.

Samozřejmě nám tu ve vzduchu visí jeden velký otazník, který nelze nechat bez povšimnutí – proč vůbec někdo něco tak chorého tvoří a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá? Nevypovídá to snad něco o ne zrovna dobrém duševním stavu obou stran, hudebníků i posluchačů? Dle mého mínění nikoliv, právě naopak – abych řekl pravdu, za ty roky, co metalovou scénu sleduji, čím dál tím více nabývám dojmu, že čím zvrácenější je hudební produkce, tím inteligentnější jsou její autoři. Už jen z toho důvodu – pokud člověk není opravdový blázen s papíry na hlavu (a že takovým se moc hudebních nástrojů do rukou nedostane – výjimky se ovšem jako vždy najdou) – to chce opravdu vysokou dávku intelektu, aby byl někdo schopen stvořit tak šílené dílo. Důvod, proč to vůbec dělá, pak můžeme nazvat obligátní potřebou umělecky se vyjádřit. A proč něco takového poslouchat? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i přes všechny zdánlivě špatné a odpudivé vlastnosti se totiž v jádru jedná o velice pozoruhodné a svým způsobem vzrušující záležitosti, které v konečném důsledku i přes zjevnou chorobnost a snahu o vyvolání depresivních stavů působí neskutečně očišťujícím dojmem. Je to hudba, nad níž se člověk musí v dnešní hektické době zastavit, přemýšlet nad ní a musí opravdu vynaložit snahu, když ji chce pochopit. A to je přesně to, o čem by hudba měla být a čeho je na dnešní scéně plné bezduchých rádoby skupin, jež nemají co říct, bolestivě málo. To je jen tak mezi námi důvodem, proč kapely jako The Axis of Perdition považuji za opravdu kvalitní muziku, zatímco takový metalcore (například – abychom zůstali na poli metalu) povětšinou ne.

Vše, co jsem výše napsal, se dá samozřejmě beze zbytku vztáhnout i na “Tenements (of the Anointed Flesh)”. Jedná se o těžko stravitelný “humus”, který vám při poslechu zaskočí jako rybí kost v krku. Celou nahrávkou prostupuje nenávistná a nemocná atmosféra, pocity nejvyššího zmaru a hnusu. Vaše smysly budou masírovány nekompromisní hradbou krkolomných riffů, v návalových dávkách uvolňovanou čirou agresí, maniakálním vokálem, industriálními a ambientními pazvuky, disharmonickými kopanci. Nějakou melodii zaslechnete jen výjimečně, a co je nejlepší (nejhorší?), ty melodie jsou tak dočista “jebnuté”, že ani nepřinášejí nějaké světlo na konci tunelu, ale jen vrství a umocňují depresi. Až na výjimky. Pokud se totiž nerozsypete pod nekontrolovanými dávkami neředěného šílenství, odmění vás The Axis of Perdition za vaši trpělivost a vytrvalost i několika snad by se dalo říct i pěknými melodickými momenty, které, pravda, stále znějí, jako kdybyste byli na tripu, ale alespoň u nich nemáte chuť spáchat sebevraždu. Tyto okamžiky jsou však velice vzácné (opravdě si vybauji dva) – několik takových párvteřinových pasáží se objeví v “Sigils and Portents”, kde probleskují mezi všudy přítomným depresivním bahnem; jediná snad vyloženě “lehčí” (velké uvozovky!) je až předposlední, snová “Ordained”.

Nebudu vám tvrdit, že se vám “Tenements (of the Anointed Flesh)” bude líbit. Nebude. Alespoň většině z vás ne. Není to deska pro každého a není to deska ke každé příležitosti. Já sám, příznivec podobných úchylností a taktéž příznivec tvorby The Axis of Perdition, jsem měl co dělat, abych album po prvním poslechu – po němž jsem se cítil, že se mi hlava snad rozskočí – nezavrhnul. Je to síla. “Tenements (of the Anointed Flesh)” však není nahrávka, kterou byste si měli pustit k jízdě autem, kterou byste si pustili v hospodě k pivu nebo jako podklad, aby vám šla práce lépe od ruky, vůbec; The Axis of Perdition si člověk pustí, když chce být deptán. Do jisté míry je poslech i masochistickou záležitostí… zadívejte se na trnitou spirálu na obálce desky a představte si, že do ní skočíte, každou vteřinou vás trny drásají a ničí, přesto ale nechcete přestat padat, protože musíte zjistit, co se skrývá na jejím konci… a ani nemáte jistotu, že někdy jejího dna dosáhnete a tím “Tenements (of the Anointed Flesh)” pochopíte. Jestli jste ochotni skočit, to už se musíte rozhodnout sami…