Země: Švédsko Žánr: symphonic metal Datum vydání: 28.9.2012 Label: End of the Light Tracklist: 01. Poupée de cire, poupée de son [France Gall cover] 02. Une fleur dans le cœur [Victoire Scott cover] 03. Initials B.B. [Serge Gainsbourg cover] 04. Mon amour, mon ami [Marie Laforêt cover] 05. Polichinelle [France Gall cover] 06. La Maritza [Sylvie Vartan cover] 07. Sœur Angélique [Annie Philippe cover] 08. Dis-moi poupée [Isabelle cover] 09. Lilith [Léonie Lousseau cover] 10. En Alabama [Léonie Lousseau cover] 11. Wahala Manitou [Léonie Lousseau cover] 12. Je n’ai besoin que de tendresse [Claire Dixon cover] 13. La licorne d’or [Victoire Scott cover] 14. J’ai le mal de toi [Betty Mars cover] 15. Poupée de cire, poupée de son [France Gall cover] Hodnocení: Ježura – 6,5/10 H. – 5/10 Průměrné hodnocení: 5,75/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Christofer Johnsson hraje s fanoušky Therion zvláštní hru a album “Les fleurs du mal” je toho příkladem. Píše se rok 2012, Therion slaví 25 let od založení, po konci aktuálního turné si vyberou několikaletou tvůrčí pauzu na jejímž konci by měli světu představit ambiciózní projekt metalové opery… Člověk by čekal různé varianty rozlučky, ale asi jen málokdo se domýšlel, že se kapela rozloučí sbírkou předělaných francouzských šansonů a popových skladeb z padesátých a šedesátých let minulého století, které dokonce odmítli zafinancovat dosavadní Johnssonovi chlebodárci v Nuclear Blast. Není tedy divu, že se diskuzní fóra otřásala v základech, protože fakta o “Les fleurs du mal” rozvířila nejednu vášnivou diskuzi. Ať si ale všechny diskutující strany říkají, co chtějí, jedno je jisté – “Les fleurs du mal” je velmi odvážný experiment, který mohl, ale také nemusel vyjít.

Co Chrise vedlo k výběru zrovna francouzských skladeb, to opravdu nevím, nicméně musím uznat, že jejich melodika funguje v kombinaci s klasickým výrazovým materiálem Therion vcelku obstojně, místy dokonce výborně. Stinnou stránkou věci je však skutečnost, že si posluchač ani ty vyloženě vydařené skladby s čistě autorskou tvorbou Therion opravdu nesplete, což možná trochu zamrzí při pomyšlení na to, jak se zadařilo v případě coveru skladby “Summernight City”, která původně patří do repertoáru skupiny ABBA. Každopádně když se člověk oprostí od zkušeností s dosavadní tvorbou Therion a nechá desku mluvit samu za sebe, nakonec se asi nevyhne konstatování, že to zní slušně.

Jak se dalo očekávat, největším rozdílem, který odlišuje originály od pojetí Therion, je zapracování kytar a bicí soupravy. Právě v tom ale shledávám největší kámen úrazu, se kterým “Les fleurs du mal” válčí. Zdaleka ne vždy se totiž podařilo naroubovat na původní melodický základ kytarové vyhrávky a další přidané hodnoty, které by cover ospravedlňovaly v plné šíři. Někde se to pak sice podařilo, ovšem charakter samotné skladby nebo přílišná tvůrčí umírněnost stahují výsledek k určité repetitivnosti, nedostatku silných a zapamatovatelných momentů nebo prosté nudě. Dlužno však dodat, že na ploše patnácti (ve speciální edici šestnácti) skladeb se nachází jak kousky, které se moc nepovedly, tak ty, které se povedly opravdu velmi, plus něco mezi tím, co určitě neurazí, ale že bych z toho byl nějak extra nadšený, to také ne. Přinejmenším skladby “Initials B.B.”, “Dis-moi poupée”, “En Alabama” nebo “J’ai le mal de toi” jsou však vyloženě výborné a dokazují, že když se chce, opravdu to jde. Nakolik je to ale kvalitami originálů a nakolik k tomu přispěl Johnnsonův zásah, to si opravdu netroufám odhadovat.

Jestli mám ale z celé desky tak nějak smíšené pocity, minimálně jedna její složka nesnese sebemenší výtky. Nebyli by to Therion, kdyby se na čemkoli, pod čím jsou podepsaní, nevytasili s naprosto fenomenální vokální stránkou věci. Stálí pěvci, tedy Lori Lewis a Thomas Vikström, zpívají naprosto perfektně a často je to právě jejich vokál, který ne moc zdařilým skladbám přidává na atraktivitě. Perličkou je pak příspěvek teď již bývalého člena kapely, Snowyho Shawa, který si pro sebe ukradl jeden z vrcholů alba, skladbu “Dis-moi poupée”, přičemž ta na ten vrchol patří také jeho zásluhou. Osobně mám za to, že jestli lze soudit i podle jinak trochu rozporuplného “Les fleurs du mal” (o čemž nepochybuji), na výkony zpěváků se půjde spolehnout, i kdyby se Christofer Johnsson totálně zbláznil a rozhodl se nahrát noisové album…

Je to opravdu zvláštní případ tahle deska. Kdybych na ni měl nahlížet jako na řadovku se vším všudy, asi bych musel kritizovat o něco více, ale já se rozhodl uvěřit Chrisovu tvrzení o tom, že si usmyslel oslavit pětadvacáté výročí kapely namísto trapné kompilace takovýmhle úletem. K “Les fleurs du mal” je tedy asi potřeba přistupovat jako k úletu a nehledat v něm něco, co v něm snad ani být nemůže. Jedině tehdy si totiž člověk může poslech užít. Krom toho je mi na tom všem sympatická ještě jedna věc – ohromně si totiž cením přístupu, díky kterému se maestro Johnsson nenechal zmanipulovat labelem a album nahrál sice za vlastní útratu, ale hlavně čistě podle svých představ, což je v době, kdy jsou peníze až na prvním místě, dost velká odvaha.

Pokud mám v závěru zodpovědět otázku z úvodu, tak tvrdím, že tenhle experiment vyšel, ale bylo to o prsa. A je to docela škoda, protože jsem si docela jistý, že by při použití toho nejlepších z desky a zahození zbytku mohlo vyjít třeba jen čtvrthodinové, ale zato naprosto úchvatné EP, jehož formát je pro podobné experimenty vyloženě předurčen. Tak třeba někdy příště…

další názory:

Myslím, že bylo už předem jasné, že tento počin bude plodit značně rozporuplné reakce – není divu. Osobně se ovšem musím postavit na stranu těch, jimž “Les fleurs du mal” příliš neučarovalo, spíše naopak. Čert to vem, že jsou to jen předělávky a že se okolo nahrávky hlavní mistr kapelník celou dobu před vydáním tvářil tajemněji než hrad v Karpatech, aby to někdo náhodou nezjistil, to bych ještě přežil, větší problém vidím v tom, že je to prostě nuda. Přesně jak již podotkl kolega, kdyby tahle věc měla třeba pět těch nejlepších songů, mohlo by to být suprové a relativně zajímavé ípko, ale na čtyřicetipětiminutovém formátu je to prostě moc. Nevím, zdali je to pouze provedením Therion, nebo samotnými originály, které povětšinou neznám (i když u některých songů se člověk až lekne, jak je mu to povědomé), ale prostě nemohu tvrdit, že by mne poslech bavil. Některé skladby se sice docela povedly, jmenoval bych “Mon amour, mon ami” a hlavně “Lilith”, ale jinak je většina songů spíš na draka. Nemám nic proti experimentům, pořád však trvám na tom, aby byly zábavné. Sorry, ale za mě ne…
H.