Datum: 14.10.2012 Místo: Praha, KC Vltavská Účinkující: Therion, Elyose, Antalgia Akreditaci poskytl: Pragokoncert

Jak bylo pořadatelem koncertu a nespočtem hudebních médií zdůrazňováno, švédský ansámbl Therion při příležitosti pětadvacátého výročí existence kapely vydal album a vyrazil na turné, které bude na dlouho posledním, neboť maestro Christofer Johnsson hodlá upřít své tvůrčí snahy směrem k vytvoření pompézní metalové opery, což mu zabere rovnou několik let. Nechat si ujít jednu z posledních možností vidět živě kapelu, které její nezastupitelné místo v historii metalového žánru už nikdo nemůže upřít, tedy tak nějak nepřipadalo v úvahu.

Už z podstaty charakteru tohoto svým způsobem rozlučkového turné bylo jasné, že Therion nenechají nikoho, aby jim lezl do zelí, a tak s sebou přivezli dvě kapely, o kterých jsem v životě neslyšel, a pochybuji, že o nich ještě kdy uslyším. První přišli na řadu Španělé Antalgia, kteří asi někde zapomněli klávesáka, a museli si tak vystačit v počtu čtyř muzikantů a s podporou samplů. Snažili se, o tom žádná, ale přibližně celá první půlka jejich vystoupení trpěla dost otřesným zvukem, ve kterém naprosto zanikala melodie kytary a celé to znělo dost hrozně. Postupem času se ale zvuk celkem srovnal a já zjistil, že hudba, jakou produkují Antalgia, asi nebude tím, pro co hned zítra poběžím do obchodu. Jen pro představu – byl to naprosto klasický a ničím nevybočující moderní rádoby gothic metal s nezbytnou dámou za mikrofonem. Muzikantům je však třeba přiznat nestrojený hráčský zápal, upřímnost a zjevný vděk, že se kterým se chopili šance objet Evropu po boku tak velkého jména, jakým jsou Therion. Navíc bylo zjevné, že jak instrumentalisté tak zpěvačka svým nástrojům respektive hlasivkám vládnou poměrně jistě, a to na mě v kombinaci s dokonale nehvězdným vystupováním zanechalo velmi sympatický dojem. Zkrátka obstojný otvírák – nic víc, nic míň.

To následující francouzská skvadra Elyose zapůsobila dost opačným dojmem. Nevím, jestli to bylo tím, že tihle předskokani pro změnu někde nechali druhého kytaristu, ale většinu setu jsem měl dojem, jako by tam kytarista s basákem stáli jen tak na okrasu a jen občas něco zahoblovali jako doprovod bicímu sólu a elektro smyčkám na pozadí. Dost průměrný vokál neuvěřitelně křehkým dojmem působící zpěvačky Justine Daaé tomu taky moc nepřidával, a i když to poté, co se srovnal zvuk, začalo jistý obskurní smysl dávat, opravdu to nebylo dobré a já se nemohl dočkat, až se Elyose odeberou tam, odkud přišli. Proti sympatickým byť hudebně ne o moc lepším Antalgia však Elyose srážela ještě jedna věc. Celou dobu mi přišlo, že se snaží být co nejvíc cool a hrají si na mnohem větší hvězdy, než jsou. A tenhle dojem tvrdého kalkulu nepřebilo ani vcelku roztomilé hopkání neméně roztomilé zpěvačky po pódiu. Děkuji, tohle už prosím ne.

Vážné rozčarování z vystoupení Elyose měly zahnat hlavní hvězdy večera, a jak se blížila minuta M, vše tomu nasvědčovalo. Bohužel, když kapela nastoupila na pódium a zazněl sotva půlminutový úryvek skladby “O Fortuna”, bylo jasné, že ani Therion se nevyhne neduh společný všem vystupujícím kapelám – mizerný zvuk. Ten se bohužel udržel pěkně dlouho a dobře první půlhodina koncertu si mohla nechat o pečlivém vyvážení kytar a kláves, tak jak to známe z desek, jen zdát. Nakonec si ale zvukař vysloužil svůj plat, zvuk se ustálil (byť bych občas snesl o něco vyšší hlasitost) a od té doby jsem se mohl plně věnovat dění na pódiu. A byl to opravdu zajímavý pohled. Chris Johnsson ve svém vystupování míchající dojem nezúčastněnosti a rock’n’rollu v žilách, nad věcí a neustále žvýkající kytarista Christian Vidal, dramaticky se tvářící klávesák Stefan Jernståhl… Každý z muzikantů měl nějaký specifický výraz a jejich směska působila opravdu zajímavě. Všemu a všem však kralovala dvojice pěvců Lori Lewis a Thomas Vikström, kteří přispívali největší měrou k teatrálnímu zážitku, jaký celý koncert návštěvníkům skýtal. Pro fanoušky Therion to asi nebude žádná novina, ale sluší se zmínit, že celé pódium bylo k tomutu účelu řádně uzpůsobeno, místo jindy dominantních bicích se střed uvolnil aby se na něm mohla projevit ta divadelní tvář Therion. a jen v zadní části zůstalo předem připravené místo pro ty z pěvců, kteří zrovna přenechávali hlavní díl pozornosti publika některému ze spoluhráčů. Dlužno dodat, že i když bych si dovedl představit, že to bude ještě větší divadlo, nakonec jsem byl opravdu spokojený, protože i takhle to vyznělo velice působivě.

Co se týče výkonů jednotlivých muzikantů, těžko se hledají nějaké výtky. Lori Lewis mě záhy přesvědčila o tom, že její stálé angažmá bylo z páně Johnssonovy strany trefou do černého, Thomas Vikström mě doslova uzemnil, protože jsem opravdu nečekal, že svoje i cizí neuvěřitelné studiové party vystřihne s takovou bravurou i živě, a ani ostatní mi nedali sebemenší důvod ke stížnostem. Tedy, jedna osoba přeci, a byla to doprovodná zpěvačka a jak jsem posléze zjistil také dcera Thomase Vikströma. Ne, že by zazpívala špatně, to ne, ale prostě mi k tomu všemu vůbec neseděla. Ať už barvou hlasu, tak oblečením nebo způsobem komunikace s publikem. Jedině ona tak trochu kazila tu stylizovanou atmosféru, kterou se Therion podařilo v sále KC Vltavká podařilo vybudovat.

Na prázdno vyšly obavy některých škarohlídů a v setlistu se objevila většina klasických skladeb, které doplnilo několik ukázek z novinky “Les fleurs du mal”, kterou si dle slov samotného pana kapelníka Therion nadělili k pětadvacátému výročí místo obligátní bestofky, a spokojeni tak museli být snad všichni, kteří se toho večera na Vltavskou dostavili. Ne, že by se jich dostavilo nějak extra moc, ale na důstojnou odezvu to bohatě stačilo. Však také byla zasloužená, protože Therion dokázali, že nežijí jen z minulosti a že pořád umí odehrát vynikající koncert i přes to, že se jejich sestava mění častěji než často. Neříkám, že to byl kdoví jak stratosférický zážitek, ale odcházel jsem naprosto spokojen a s vědomím, že jsem byl svědkem poctivého vystoupení kapely, která pomohla formovat žánr.