Země: Finsko Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 17.5.2013 Label: Frontiers Records Tracklist: 01. Avalanche Anthem 02. A World Without Us 03. Enshrined in My Memory 04. In the Name of the Rose 05. We Will Find a Way 06. Shine 07. The Magic of the Night 08. To the Edge of the World 09. I’ll Sing You Home 10. The Land of New Hope Hodnocení: Ellrohir – 3/10 H. – 4/10 Kaša – 3/10 Průměrné hodnocení: 3,3/10 Odkazy: facebook / twitter

První pohled (Ellrohir):

Jméno finského kytaristy Tima Tolkkiho má asi většina z nás spojeno s kapelou Stratovarius. Jo, už tam dobře pět let není, ale přeci jen na 23 let a účast na největších peckách (ta vůbec největší je podle mého album “Destiny”) bandy, kterou bych bez zaváhání zařadil mezi kánon moderního power metalu, se jen tak nezapomíná. Post-Tolkkiovská éra Stratovarius je pro mě neznámé území, takže nemůžu moc posuzovat, jak se s jeho odchodem popasovali, každopádně sám Timo od té chvíle nelení a intenzivně se snaží prorazit na metalové scéně s něčím novým. Napřed to byli Revolution Renaissance, kde stihl vydat tři alba za tři roky. Zřejmě to nebylo úplné terno, a tak je zase rozpustil a namísto toho zformoval pětku jménem Symfonia. Jediné album “In Paradisium” není podle recenzí nic moc a nezachránila to ani účast ceněného power metalového zpěváka André Matose, a tak svého konce doznalo i toto seskupení. Pokus o metal operu “Saana – Warrior of Light” asi ani nestojí za zmínku – pár dílčích momentů (třeba balada “The Letter”) se mi sice docela líbilo, jenže na jednom nebo dvou “relativně dobrých” kouscích se album stavět nedá.

To byl tedy v kostce Timo Tolkki sólo, ale tenhle Fin se nevzdává a v roce 2013 se pokouší metalový Olymp ztéci znovu. Pranic se nedal odradit neúspěchem a nepřijetím “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island” a pod hlavičkou Timo Tolkki’s Avalon přiváží znovu koncept metalové opery. To jest album s příběhem, na kterém vystupuje větší počet zpěváků v jednotlivých rolích, dobrým zvykem je také sezvat řadu “pomocných” hudebníků zvučných jmen. Tento power metalový sub-žánr vytyčil Tobias Sammet projektem Avantasia a dvojalbem s prozaickým názvem “The Metal Opera”, které je vskutku úchvatné a na které od té doby zatím nikdo – ani Sammet sám – nedokázal navázat. A můžu myslím s klidem dopředu prozradit, že ani Tolkkimu se to letos nepovedlo. Ba co hůř – opět je tu rozpačité nedomrlé nic, jako bylo “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”.

Ne, že by parta, která za “The Land of New Hope” stojí, nevypadala kvalitně. Principála Tolkkiho jsem už probíral, ten se postaral o kytary a basu. Za bicí se posadila power metalovým fanouškům určitě ne neznámá persona Alex Holzwarth (Rhapsody (of Fire… a kdo ví, co všechno z nich ještě bude) a Avantasia). U kláves je přetlak – svou troškou do mlýna podle všeho přispěli jak Tolkki, tak Mikko Härkin (Cain’s Offering – banda někdejšího Tolkkiho souputníka ze Stratovarius, Tima Kotipelta), Derek Sherinian (ex-Alice Cooper, ex-Dream Theater, Billy Idol) a Jens Johansson (Stratovarius).

Soupiska zpěváků a zpěvaček je ještě početnější – kreditováni jsou Tony Kakko (Sonata Arctica), Sharon del Adel (Within Temptation), Russell Allen (Symphony X), Michal Kiske (ex-Helloween), Rob Rock, Magdalena Lee a Elize Ryd z Amaranthe. Účast některých z nich je však víceméně epizodní.

Co jsou však platná všechna jména, když chybí nápady a drajv? Tolika klávesáků aby člověk pohledal, ale vůbec to není poznat. Žádné úžasné a nezapomenutelné klávesové melodie a variace se nekonají. Kde jsou generické melodie à la “Sacred Land” od Power Quest, “Reign of Elements” od Celesty anebo “Freedom” od Stratovarius (ať nemusíme chodit daleko od toho, co Tolkki zcela jistě zná). Jo, někdo třeba řekne, že generické klávesy jsou fuj a zhouba power metalu. Tak ok, nechme klávesy (i když potom fakt nechápu počet lidí, co na ně v Timo Tolkki’s Avalon hraje), ty jsou jenom pozadí a to hlavní tvoří kytarová práce. Třeba se tam najdou nějaká bombastická sóla jako třeba “Misguiding Your Life” od Edguy nebo “Mirror, Mirror” od Blind Guardian. Hm… no asi spíš ne.

Tak což takhle nezapomenutelné pěvecké výkony, jako když se do svého chrapláku opírá Jørn Lande (třeba ve “Scarecrow” od Avantasia). Nebo když už na to nemá sólo zpěvák, tak aspoň “silné” refrény – “Land of the Miracle” od Edguy, “Farewell” od Avantasia. Anebo nějaké ty bombastické sbory jako umí Rhapsody (of Fire). Echm, echm… Nějaká slzy do očí vhánějící balada – “Sands of Time” od Edguy, “Tallulah” od Sonaty Arctica? Ne, ne, ne! Zlobři nežijí šťastně až do smrti! (Oops, pardon, to jsem zas trochu někde jinde.) Tak co teda aspoň umlčet všechny nějakým epickým dech beroucím mega příběhem – “The Seven Towers” od Ava, “Gargoyles, Angels of Darkness” od Rhapsody. Ach jo, že já se snažím…

“The Land of New Hope”, vážení přátelé, postrádá naprosto cokoliv z výše uvedeného, přičemž výše uvedené jsou ty prvky, které mě i po letech folk, black, doom, progressive a všelijakého jiného metalu stále drží a vracejí k power metalovému “primitivismu”. Nemusí to být muzikálně geniální, ale musí to aspoň bavit. Tohle album mě nebaví ani trošku. Poslouchat ho je utrpení a marně se snažím najít něco, čím bych si ho měl oblíbit. Dejme tomu, že v “To the Edge of the World” má docela dobrý refrén a zajímavý pěvecký výkon a že poslední song “The Land of New Hope” není úplné dno nudy. A to možná i proto, že mi v mnohých pasážích neodbytně připomíná song “Destiny” z alba, které jsem tu hned v úvodu zmiňoval jako můj osobní vrchol tvorby starých Stratovarius (zkuste například melodii od 8:20).

Můžu jen popřát, aby tento jediný “ne úplně nudný” song dostál svému názvu a přinesl zemi nové hudební naděje, pokud se ještě někdy pokusí Timo Tolkki vydat nějaké další album. Docela mě překvapuje poměrně kladné hodnocení na některých serverech (když budu předpokládat, že ne všechny recenze vznikají na objednávku vydavatelství). Vrcholem všeho bylo, když jsem zahlédl pochvalné srovnání s Avantasia. I když pokud se někomu líbila ta hlína, co pod hlavičkou Avantasia vyšla letos na jaře, tak je asi možné všechno. Pro mě každopádně není naprosto nic, co by mě citově poutalo k Tolkkiho Avalonu, lituju toho, že jsem se dobrovolně uvrtal do recenze, a znechucen výsledkem dávám tři body. Možná jsem jen neodhalil skrytou genialitu tvůrce, ale pokud ano, tak je skrytá opravdu dobře…

---

Druhý pohled (H.):

Osobně rozhodně jsem a nikdy jsem ani nebyl nějakým velkým fandou Stratovarius, ať už s Tolkkim nebo bez něj, ale pořád uznávám, že má tahle kapela nějakou úroveň a rozhodně není k smíchu. To se už ovšem o samotném Timo Tolkkim po odchodu z jeho bývalého působiště tvrdit nedá. Panáček zakládá jeden projekt za druhým, všechny průměrné, jak to jen jde, a když se nechytí s jedním, jde založit nový. Na jednu stranu by ho někdo mohl pochválit za vytrvalost, ale osobně si myslím, že střídat projekty jak ponožky příliš dobrá vizitka není.

Metalovou operu zkoušel jednou jako vlastní sólovku “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”, ale ta – ostatně jako všechny dalšího Tolkkiho pokusy po odchodu ze Stratovarius – prohučela bez větší pozornosti, takže “Part 2” samozřejmě nikdy nevyšlo. Nyní finský kytarista v rámci nového projektu Timo Tolkki’s Avalon vstupuje podruhé do stejné řeky, ale opět se nejedná o nic, co by mělo stát za řeč. Z celé desky přímo čiší snaha udělat něco na styl Avantasia – do čela postavíme někoho známého, kdo ale pokud možno nebude mít příliš velké nároky (Timo Tolkki je na to přímo ideální – ten vzhledem k tomu, jak šla jeho hudební kariéra sešupem dolů, vezme cokoliv, ale jeho jméno pořád lidem něco říká), do sestavy dodáme pár žánrových matadorů (třeba Alex Holzwarth bubnuje snad už úplně všude…), přidáme pár hvězdných hostů (vokalisti Within Temptation a Sonata Arctica – sázka na jistotu; pak zpěvačku Amaranthe – ti teď letí; jako třešnička samozřejmě nesmí chybět obligátní Michael Kiske), zalejeme to tunou patosu a kýče (“Hele, Timo, hlavně to musí bejt epický, vole! Kurva epický, slyšíš?!”) a firma tu má zdánlivě ideální dojičku na prachy z peněžek početného zástupu fandů melodického/symfonického power metalu.

Což o to, já nepochybuji o tom, že on si to opravdu někdo koupí a že se asi najdou i lidi, kteří budou vážně přesvědčeni, že se jim to líbí, protože když lidi napumpujete reklamou, bude se jim líbit cokoliv, ale samotný výsledek je podle mě úplně o ničem. Na první pohled bombastická naleštěná paráda, která je ovšem ve skutečnosti strašně nudná, patetická… a zase nudná. Jako on se ten poslech přežít dá a člověku se z toho pajšl nezvedne, ale asi sami uznáte, že to příliš velká pochvala není. Oukej, zkusil jsem to, dal jsem tomu nějaký ten poslech, nic mi to neudělalo, ale znova už to nikdy slyšet nepotřebuji a vlastně ani nechci…

---

Třetí pohled (Kaša):

Vlastně už ani nevím, co si o Timu Tolkkim mám myslet. Jeho zaručené odchody ze scény a následné pompézní návraty mě přestávají bavit a nevidím za nimi nic jiného než prachsprostý kalkul. Přesto, když ohlásil novou rockovou operu “The Land of New Hope” pod hlavičkou Avalon, tak jsem trošku zbystřil a říkal jsem si, že bychom se mohli dočkat něčeho zajímavého, a když už nic, tak by mohla mít letošní Avantasia slušnou konkurenci. Opět jsem se ale hrubě zmýlil. Nuda, šeď a zase nuda. Nic jiné mi “The Land of New Hope” totiž nepřineslo.

Hudebně se jedná o album srovnatelné s mixem průměrného “In Paradisum” od Symfonia a marné sólovky “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”, takže samozřejmě žádná sláva, což ostatně platí pro všechny Tolkkiho post-Stratovarius projekty a alba. Výběr hostů není nikterak oslnivý a ústřední vokalistka Elize Ryd z Amaranthe je sice kočka, ale že bych ji chtěl poslouchat na takové ploše, jakou dostala? To určitě ne. Potěšila mě samozřejmě dvojice Michael Kiske a Russell Allen, kteří jsou sázkou na jistotu a samozřejmě i zárukou kvality.

Když nad tím tak přemýšlím, tak s výjimkou “A World Without Us”, “We Will Find a Way” a závěrečné titulky, která stojí na Kiskem, mě album nebaví. První dvě zmíněné jsou velmi slušné power metalové hymny, jež mají spád a tah na branku a jejich poslech jsem si fakt užíval. Naopak, vyloženě na nervy mi lezla dvojice písní “Enshrined in My Memory”, k níž vznikl otřesný klip, a následující kýčovitá “In the Name of the Rose”. Prázdný pokus o epické album, takže nic, k čemu bych se v budoucnu chtěl někdy vracet. Letošní souboj metalových oper tak jasně vyhrála Avantasia, což je při její kvalitě silně na pováženou.

---