Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 21.8.2015 Label: Reprise / Warner Bros. Tracklist: 01. The Eye of the Storm 02. Immortalized 03. The Vengeful One 04. Open Your Eyes 05. The Light 06. What Are You Waiting for 07. You’re Mine 08. Who 09. Save Our Last Goodbye 10. Fire It Up 11. The Sound of Silence [Simon and Garfunkel cover] 12. Never Wrong 13. Who Taught You How to Hate Hrací doba: 53:28 Odkazy: web / facebook / twitter

Pět let je hodně dlouhá doba, za kterou se může změnit spousta věcí. V osobním životě například přítelkyně, zdravotní stav nebo velikost temenního letiště. V případě hudebních uskupení může někdy pětiletá pauza pozitivně přispět k tvůrčímu procesu. Oblíbení Američané Disturbed, jejichž předchozí dvě desky nebyly zrovna vzorem dokonalosti, využili pětiletou odmlku bezezbytku. „Immortalized“ působí tak trochu jako blesk z čistého nebe.

„Indestructible“ z roku 2008 navázalo na megaúspěch o tři roky staršího počinu „Ten Thousand Fists“ (pro nějž má autor textu též slabost), samo o sobě ale moc dobrý materiál až na několik výjimek nepřineslo. Dva roky poté vyšlo „Asylum“, velmi rozporuplně přijatá a nejslabší deska do té doby téměř nedotknutelných Disturbed. Ani se nedivím, že se potom kluci rozhodli dát tak dlouhého šlofíka, protože jestli se něčím „Asylum“ skutečně vyznačovalo, byla to zejména repetitivnost a veskrze průměrné zpracování.

V případě „Immortalized“ se Disturbed s ničím nesrali. Na konci června představili na YouTube videoklip k songu „The Vengeful One“, přičemž do té doby absolutně nikdo netušil, že se kapela vrací, natož že brzy vydá novou fošnu. O dva měsíce později „Immortalized“ vyšlo a za první týden prodalo skoro sto tisíc kopií. Umístilo se na první příčce amerického žebříčku Billboard, a to dokonce jako páté album Disturbed v řadě. To se zatím povedlo jen dvěma skupinám – nějaké Metallice a Dave Matthews Bandu.

Čísla a rozvleklé úvody máme za sebou, nyní již k samotné desce. Produkce se tentokrát ujal Kevin Churko a jeho styl k muzice Disturbed výborně pasuje (což se nedá říci třeba práci toho samého pána pro Five Finger Death Punch, ale o tom třeba zase příště). Kapela měla v plánu přijít se svěžím a nesnadno oposlouchatelným zvukem, což se za pomoci Churka povedlo na jedničku.

Základem jsou samozřejmě opět hutné kytarové vyhrávky a melodie podpírající hlavní trademark Disturbed – hlas frontmana Davida Draimana. Jeho výkon si drží pořád stejně vysokou laťku a nyní si více troufá i do nižších poloh. Cover „The Sound of Silence“ původně od Simon and Garfunkel mu třeba báječně sedí a místy byste za tím melancholickým vokálem Draimana těžko poznali. Na chvíli se u „The Sound of Silence“ ještě pozastavme. Nejde o žádný bonus, nýbrž o plnohodnotnou součást „Immortalized“ a Disturbed moc dobře vědí, co dělají. Tahle píseň je svým zpracováním natolik odlišná od jejich předchozí tvorby, že je až s podivem, jak dokonale v kontrastu s ostatními skladbami funguje. Jestliže je tohle způsob, jímž se kapela chce v budoucnu alespoň částečně profilovat, jsem všemi deseti pro.

Nenecháme tracklist jen tak nakousnutý a projdeme si jej pěkně popořadě. „Immortalized“ začíná kytarovým intrem „The Eye of the Storm“ (mimochodem jde o vůbec první intro v řadové diskografii), jež přechází přímo do valivé titulky „Immortalized“. Jde spíše o typickou skladbu Disturbed a docela se divím, proč zrovna ona dala název celému albu. Zaujme hlavně kytarová linka z rukou Dana Donegana, koneckonců ta je na vysoké úrovni ve valné většině nových písní, což je u téhle kapely dobrý zvykem. Líbí se mi basové překleny mezi slokami a refrénem. S následnou klipovkou „The Vengeful One“ přichází jeden z highlightů nové desky. Vynikající kytarový úvod, boží text a ještě lepší refrén s předskokanem v podobě pomalého veršování. Poprvé se tady také v plné síle projevují bicí Mikea Wengrena, které s novým soundem získaly na intenzitě a údernosti.

Následuje jednoznačná hitovka „Open Your Eyes“, již trochu kazí snad přeci jen trochu laciný refrén doprovázený sborovým oo-o-ooou. Nejnovější singl „The Light“ se rozbíhá pomaleji a drží se spíše ve středním tempu. Rychlovka „What Are You Waiting for“ se naopak přišlápnout plyn nebojí, což dokazuje zejména v refrénech. Stejně jako zmíněný cover je i „You’re Mine“ svým způsobem velmi odlišná od všeho, co jsme u Disturbed zatím slyšeli. Elektronický úvod a sloky zcela plynule gradují v opět vynikajícím refrénu. Myslím, že jsem si našel nového oblíbence. Na „Who“ si Draiman trénuje hlasový rozsah a svoje „uah“, tak typické pro většinu nejznámějších starších písní.

Zprávou ze starého záznamníku startuje „Save Our Last Goodbye“, bohatě gradující v příjemném refrénu. Střední část opět přehrazená záznamem přechází do řízného a z řetězu utrženého kytarového podkladu, aby hned na to naprosto hladce vyústila do klávesové vyhrávky a vrátila se k refrénu. Vynikající. „Fire It Up“ na mě působí jako velmi účelně napsaná hitovka, a ač se to zpočátku vůbec nezdá, po několika posleších jde asi o nejslabší článek „Immortalized“. I když, ta basovka…

O „The Sound of Silence“ jsem se dostatečně vypsal v jednom z předchozích odstavců, přeskočme tedy rovnou na „Never Wrong“ s hodně agresivním kytarovým doprovodem a bombasticky odpáleným refrénem. Odtud už je to jen krok k samotnému závěru desky jménem „Who Taught You How to Hate“ s úvodem velmi připomínajícím starší hitovku „Indestructible“. A to je vše, přátelé. Tedy pokud nepočítáte hromadu různých bonusů, jimiž jsou různé varianty “Immortalized” doslova ověšeny. Některé by si svou kvalitou mohly s klidem vybojovat i místo v základní stopáži.

Jsem bez okolků nadšen. Zprvu jsem ani nedoufal, že by Disturbed mohli přijít s až tak dobrým materiálem. „Immortalized“ je ale nakonec nečekaně vyrovnaná, zábavná a ucelená nahrávka. Vyniká především perfektním zvukem, dobrými nápady a v neposlední řadě také snahou o inovace v již dnes přeci jen trochu zatuchlém konceptu. Z mého pohledu jde o jedno z nejlepších alb letoška, které s klidem strká veškerou možnou konkurenci do kapsy a s předchozími dvěma počiny si teatrálně vytírá pozadí. Heretické pomyšlení na možné sesazení „Ten Thousand Fists“ z pomyslného trůnu najednou začíná nabývat děsivě reálných kontur.