Země: Německo Žánr: avantgarde / post-metal Datum vydání: 15.4.2013 Label: Code666 Records Tracklist: 01. Embers 02. Lights of Highways 03. Expectations 04. Kollision 05. Beyond Silence 06. Soil 07. Odem 08. Until It All Begins 09. Tiefer Fall [bonus] 10. Torn Hodnocení: H. – 8,5/10 Stick – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Aural Music / Code666 Records

Němci Todtgelichter patří přesně k tomu typu kapel, které jsou sice na první pohled možná malinko nenápadné a které ani zdaleka nepatří k těm, o jejichž existenci by byla spravena celá široká obec fanoušků metalu, přesto dokážou nabízet velice kvalitní, zajímavou a do jisté míry možná vlastně i originální hudbu, jež potěší všechny milovníky chytrých produkcí. Přestože Todtgelichter bývají označováni škatulkou avantgardního black metalu a obecně jsou stále řazeni mezi black metalové skupiny (já sám to tak automaticky také beru), je to poněkud diskutabilní, jestli stále ještě opravdu black metal, protože do jisté míry je tento žánr spíše záležitostí, již si Todtgelichter s sebou táhnou z dob své minulosti. Podobně jako na předchozím “Angst” z roku 2010, i na “Apnoe” se black metal nachází spíše v podobě stopového prvku, který tu a tam probleskne, někdy trochu matně, jindy poněkud zřetelněji, přesto však v porovnání s prvními dvěma deskami spíše minimálně – a na “Apnoe” je to ještě mnohem znatelnější než v případě “Angst”. V současnosti bych se už Todtgelichter v žádném případě nebál označit “pouze” jako avantgarde metal. Toliko k těm prokletým škatulkám, aby jim bylo učiněno zadost.

Když jsme ovšem právě zbourali definici hudby Todtgelichter jakožto avantgardního black metalu, objevil se nám tu jeden velký a poměrně zásadní otazník – co tedy Todtgelichter, potažmo “Apnoe” nabízejí? Zde – nutno předem upozornit – to až tak jednoznačné nebude. Když tak o tom přemýšlím, osobně bych to bez problémů popsal čistě jako velice inteligentní hudbu a bylo by to z mého pohledu plně dostačující, nicméně pro čtenáře, který se třeba s Todtgelichter setkává poprvé, to asi bude přespříliš abstraktní. Pokud se oklikou vrátíme k oné spojitosti s black metalem, na “Apnoe” se tento žánr, jak již bylo řečeno, vyskytuje spíše sporadicky v podobě občasného extrémního vokálu nebo třeba agresivnější hudby v rámci jedno konkrétní pasáže, z té podstatnější části se už však skupina posunula k chytře stavěným kompozicím (čímž rozhodně nechci tvrdit, že by dřívější podoba její hudby měla být hloupá, to vůbec ne), v nichž rozhodně není nouze o lahůdkové kytarové melodie nebo úžasné nápady – možná, že to zní až příliš obyčejně na to, aby bylo záhodno častovat hudbu Todtgelichter přídomky jako avantgardní, nicméně po případném poslechu mi jistě dáte za pravdu, že se jedná o záležitost natolik vzdálenou střednímu proudu metalové produkce, že je ona avantgardnost plně na místě, byť jí v tomto případě není dosaženo nespoutaným experimentováním, plejádou nástrojů nebo žánrovými koktejly, ale čistě onou neustále omílanou inteligencí.

Sluší se ovšem zmínit, že “Apnoe” v tomto trendu odklonu od black metalu není v historii Todtgelichter průkopníkem, neboť s relativně podobným modelem přišlo již “Angst”, avšak novinka minule naznačený styl ještě posouvá ještě mnohem dál, black metal v hudbě Todtgelichter vytlačuje na samý okraj a spíše dává prostor hudbě, která by formálně měla spadat spíše do různých post-věcí. Stejně tak jako se black metal téměř vytratil ze samotné instrumentální složky, podobným vývojem prošel i vokál, protože na “Apnoe” se můžete – s výjimkou oněch několika málo momentů – těšit zejména na čistý zpěv, mužský i ženský. Obrovský prostor tentokrát dostala zpěvačka Marta, jejíž příspěvek zabírá minimálně polovinu vokálních linek, čili více než kdykoliv v minulosti. Co se týče mužského vokálu, toho se ujal nováček v sestavě, Tobias, který se své role rozhodně zhostil se ctí a určitě zpívá velice dobře.

Ohledně konkrétních skladeb je také z čeho vybírat, hned první “Embers”, která je zároveň nejdelší položkou desky, je vystavěna velmi zajímavě a nabízí nejednu opravdu pěknou pasáž, viz třeba její skvělý závěr. Ještě výživnější je z mého pohledu ovšem druhá “Lights of Highways”, jež je především v sólu ve třech čtvrtinách takřka úžasná. V rámci alba je jistě i zajímavá poněkud netradiční mezihra “Kollision”, která však celkové vyznění “Apnoe” nijak neboří. Skvělá je pak bezesporu i “Soil”, jejíž začátek se nese v poklidnějším duchu, ale skladba postupně graduje a nabírá na síle. V kontextu zbytku pak překvapí až nečekaně hitový, německy zpívaný bonus “Tiefer Fall”, který člověk po prvním poslechu této ne úplně lehce vstřebatelné desky zůstane v hlavě asi jako jediný, než se ostatní kompozice trochu poodkryjí.

Osobně jsem se na “Apnoe” velice těšil, přičemž výsledek má očekávání naplnil do té míry, že bych se desku nebál označit za to nejlepší, co Todtgelichter doposud vytvořili. Proti směru, jakým se kapela vydala, rozhodně nic nemám, ačkoliv se jedná o pořádný progres v porovnání třeba se “Schemen”, na němž jsem se s Todtgelichter setkal poprvé. Jestli však na “Angst” bylo ještě pár drobností, které mi tak úplně neseděly, na “Apnoe” se je podařilo definitivně odbourat a stvořit tak nahrávku, jež je velice zajímavá a kvalitní – mírně řečeno. Osobně mě poslech velmi, velmi baví, což v součtu s veškerými ostatními klady dává známku opravdu vysokou, z mého pohledu ale plně zaslouženou…

Další názory:

Tahle kapela kdysi vydávala spíš depresivně black metalové desky. Po této hudební fázi už v kapele nenajdete ani stopu. Od posledního alba “Angst” ještě ubylo agresivních pasáží, a celá deska se pohybuje někde na pomezí melancholického rock/metalu s občasnými post-metalovými pasážemi. Většinu hrací dobu nahrávky se daří držet solidní atmosféru i takové to napínavé pnutí, ale ke konci už poněkud ztrácí dech. Většinu času slyšíme čisté vokály (ať už mužské či ženské), které většinou zní dost slušně. Především svým způsobem osudová “Soil” je zlatým hřebem alba po všech stránkách. Někdy mi ale ženský vokál tak úplně nejde pod nos. Hřebíčkem do rakve je německy zpívaná “Tiefer Fall”, jež jako by na desku vůbec nepatřila. Ti, co mají rádi tu starou tvorbu Todtgelichter, od tohoto alba nejspíš dají ihned ruce pryč, pro ostatní to bude dobré zpestření, ale nějak nemám pocit, že by se u toho dalo zakotvit natrvalo.
Stick