Země: Velká Británie Žánr: post-black metal Datum vydání: 28.2.2015 Label: Avantgarde Music Tracklist: 01. You Need a Warm Smile and a Cold Blade 02. Distressing Range 03. Vestigia nulla retrorsum 04. Étouffer l’instinct de survie avec dose précise de ressentiment 05. Fragments 06. If You Listen, You Can Hear Them Chewing 07. Never Liked Flowers, Until I Saw Your Grave 08. Aesthetics of Discouragement 09. Down the Road of Nothing Hodnocení: Atreides – 6,5/10 H. – 7,5/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Avantgarde Music

V poslední době trpím dost nepěkným předsudkem – který je ale vzato kolem dokola docela pochopitelný, neboť člověk se tak obvykle vyhne hromadě hudby, kterou ve většině případů nechce slyšet. Tak nějak jsem se naučil, že cokoliv, co se vyznačuje přehnaným názvem, obvykle mívá barvitější obal než obsah, který naopak stojí většinou za starou belu. Ať je to již jméno zbytečně zkomolené, přehnaně emocionálně zabarvené, případně až příliš vyumělkované (dobře, to je hodně subjektivní, ale hádám, že víte, co tím myslím), zkrátka cokoliv, co zní dost divně nebo trve evil na to, aby mohlo už jen názvem přitáhnout případného posluchače, je pro mě ve většině případů varovným majáčkem. Přesně z toho důvodu jsem se měl na pozoru i před Tomorrowillbeworse, kteří mi ukázali, že předsudek je pořád jen předsudek a dost často se plete.

Na první pohled jsem si vážně říkal, že blbější jméno už si tahle dvojice původem z Velké Británie dát ani nemohla. O to víc mě ale překvapilo, že to není sračkoidní slátanina, nýbrž dost obstojná hudba, která se nejenom vcelku příjemně poslouchá, ale má i něco do sebe. Abych ale kapelu trochu představil: Navenek se kapela tváří jako dvojice, v zásadě ale jde o sólový projekt multiinstrumentalisty a zpěváka Kenosise, kterého slečna vystupující pod přezdívkou R. zásobuje řádně depresivními texty a stará se o (mimochodem docela pěkný) artwork a další grafické serepetičky. A právě letošního roku tohle duo pustilo do světa svojí řadovou prvotinu – “Down the Road of Nothing”.

Na první poslech je celý projekt dost underground, což přináší některá úskalí jako nedotažená (post) produkce nebo dost výrazné programované bicí, které plochostí trochu ubírají celku na kráse. Co je na jedné straně technickým nedostatkem, to je na straně druhé i pozitivem – zastřenější zvuk téhle desce vážně sluší a naopak přispívá k temnější atmosféře. “Down the Road of Nothing” je totiž záležitostí, jež vyniká především po stránce skladatelské a hlavně pak díky atmosféře. Pokud bych totiž měl Tomorrowillbeworse nějak škatulkovat, sahal bych v první řadě k black metalu, z podstatné části hutného jádra lze však vyčíst i výrazné doomové prvky. Směska je to vskutku přitažlivá – skladby jsou hutné, valivé, vyznačují se ostrými, agresivními riffy a sypačkami, nechybí však ani podmanivé atmosférické plochy. Na to, že Kenosis toho nemá příliš za sebou a je na skládání v podstatě sám, povedlo se mu namíchat opravdu nebezpečně chytlavou hudbu, fungující na první, maximálně druhý poslech. Byť je řádně depresivní.

Sic mám dojem, že u názvů skladeb ujela autorům Tomorrowillbeworse ruka někam do prdele a většinu z nich se mi tu nechce vypisovat víc než jednou (pokud vůbec), skladby samotné jsou opravdu dobré. Na čtyřiceti minutách jich najdete hned devět, takže je vcelku jasné, že kdovíjak dlouhé kusy nenajdete. Vzhledem k dost jednoznačně, občas až monotónně vyhraněné náladě desky ale fungují ponejvíce jako celek. Nedá se říct, že by deska měla nějaký jednoznačný cíl, k němuž by měla dospět, a u některých skladeb mám dojem, že jim občas dochází dech, přesto se najdou jasná pojítka, která se proplétají celým albem a postupně gradují.

Pomyslným vrcholem desky tak je zároveň nejdelší kompozice “Aesthetics of Discouragement”, která se svými téměř osmi minutami nabízí největší prostor rozmáchlým riffům a černým náladám. Nejslabším kusem je pak asi třetí “Vestigia nulla retrorsum”, snažící se k blacku a doomu přihodit i nějaký ten výraznější vliv post-metalu, což se jí ve větší míře příliš nedaří. Ne, že by post-black nebyl na “Down the Road of Nothign” cítit i jinde, ve zmíněném vrcholném opusu se jeho vlivy rovněž najdou, stejně jako v dalších skladbách, vždy ale probublává na povrch spíše výjimečně a po většinu času slouží “jen” jako efektní koření. Pouze u vokálů bych uvítal větší rozmanitost. Kenosis očividně zvládá jen jednu jedinou polohu, která je dost nemastná neslaná a člověku se po pár posleších trochu přejí. Není to nic, co by vyloženě iritovalo, ale tahle deska by si zasloužila lepší, výraznější vokál.

Musím ale říct, že i přes tenhle nešvar, stejně jako těch pár dalších (produkce, občasná monotónnost) jsem si poslech tohohle debutu docela užíval. Ukazuje totiž, že Tomorrowillbeworse rozhodně mají potenciál se s další deskou vyšvihnout výš. Protože už teď to rozhodně není špatné a myslím, že v budoucnu můžou ještě příjemně překvapit.

Další názory:

Podle kolegovy recenze jsem upřímně očekával, že se mi “Down the Road of Nothing” nebude příliš zamlouvat, ale ve výsledku mě deska docela příjemně překvapila, protože Tomorrowillbeworse podle mého názoru rozhodně natočili přinejmenším slušnou nahrávku, ačkoliv třeba já bych se nebál říct, že je to nahrávka rovnou dobrá. Produkce a sound desky mi v žádném případě nevadí, vlastně právě naopak, zvuk se mi líbí, docela mi sednul a na rozdíl od většiny současné produkce se jeho dynamický rozsah neutápí hluboko v rudých cifrách, čehož si cením. S (relativní) monotónností taktéž nemám sebemenší problém, já ji mám naopak rád, protože s ní podle mě lze nejlépe budovat atmosféru – a právě to se na “Down the Road of Nothing” daří. Trochu jsem se bál post-black metalové škatulky, protože mně osobně ta post-podoba žánru ne úplně sedí, ale (řekl bych, že naštěstí!) tam takových věcí cítím minimum, vlastně skoro žádné. Pro mě osobně Tomorrowillbeworse stvořili povedené black metalové album s příjemně podmanivou atmosférou, s níž se tráví čas hodně pěkně. Nevidím tam žádné vrcholy ani nějaké propadáky, beru to jako nedělitelný celek, jelikož právě tak “Down the Road of Nothing” poslouchám a právě tak mě ten počin baví…
H.