Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 11.4.2017 Label: MuSick Attack Productions Tracklist: 01. Intro 02. Memento Mori 03. Heretic Pride 04. Something Between Earth and Hell 05. World Without You 06. Vrahomlat 07. Dítka temna 08. Krajina konců 09. Temné dny 10. Poslední soud Hrací doba: 39:16 Odkazy: facebook / bandzone K recenzi poskytl: Tortura

Řekl bych, že Tortura je fakt parádní název pro blackmetalovou kapelu. Asi ne originální, ale k black metalu a obecně i k extrémnímu metalu myslím pasuje docela uspokojivě. Pár skupin téhož názvu už sice různě po světě existuje, a dokonce se takhle jmenovala i jedna dávno nefungující česká formace, v níž hráli lidé z Kryptoru a Assessoru, ale to je tak dávno, že je to úplně šumák, protože si to jen málokdo pamatuje.

Tortura, o níž se dnes máme bavit, vznikla už před více jak deseti lety, ale v prvním období svého fungování vyprodukovala pouze jeden demosnímek „Something Between Earth and Hell“ (2010), aby se v roce 2011 rozpadla. Obnova přišla na jaře 2015 a vy už jistě tušíte, co po ní následovalo – příprava debutového alba, které nakonec vyšlo letos pod názvem „Heretic Pride“.

Rád bych napsal, že je „Heretic Pride“ zajímavým počinem, který stojí za slyšení, ale bohužel tak učinit nemohu, protože bych takovým prohlášením lhal. Debut Tortury je totiž stejně nezajímavý, obyčejný a nezáživný jako jednoduchá obálka alba. Kapela prostě hobluje standardní blackmetalové řemeslo bez jakéhokoliv náznaku vlastního ksichtu nebo alespoň snahy o něj. Označení oldschool black metal, jímž se Tortura zaštiťuje, ve skutečnosti slouží jako omluva pro absenci čehokoliv neobyčejného nebo zvláštního. Atmosféra je taktéž na bodu mrazu, tedy žádná, a to ani v náznacích. „Heretic Pride“ tedy nedokáže nabídnout nic jiného než hromádku průhledných riffů dle základních žánrových šablon, které vám budou po celou dobu nějak povědomé.

Jinými slovy, výraz průměr „Heretic Pride“ charakterizuje asi nejlépe. Skutečně se jedná počin po všech stránkách zcela a skrz naskrz průměrný. Není to ovšem takový ten sympatický průměr, jenž nijak nevyčnívá, ale příznivce stylu potěšit dokáže – je to takových ten echtovní průměr značící šeď a nudu.

Pochválit lze jen nějaké dílčí záležitosti, například že zpěvák Sath štěká vcelku obstojně a jsou mu i poměrně dobře rozumět texty. Což mi připomíná, že bych měl zmínit, že první půle „Heretic Pride“ je v angličtině, zatímco druhá je nazpívaná česky. To mi připadá poněkud nešťastné a takový jazykový kočkopes na mě osobně vždycky působí poněkud nesympatickým dojmem. Dal bych přednost sázce čistě na jeden jazyk, přičemž za sebe bych samozřejmě preferoval mateřštinu. Říkáte si, že jsem nějak utekl od těch dílčích kladů? Možná ano, ale co přesně bych měl chválit? Básnit o tom, že skupina umí hrát na své nástroje, by přece bylo směšné, a kdybych za tohle přičítal plusové body, byl bych za pěkného kokota.

Úplná píčovina na entou debut Tortury asi není, poslouchat se to jistě stále dá. Otázka však zní – je k tomu nějaký důvod? Já ho prostě nenašel. Možná, že některé pasáže docela šlapou, ale pár chytlavých (a navíc – stále nijak omračujících) riffů nemá šanci převážit misku vah na kladnou stranu.

Mohlo by se vám zdát, že si tu kritiku nějak užívám, ale není to pravda. Byl bych mnohem radši, kdybych mohl chválit a kdyby mne poslech „Heretic Pride“ bavil. Jenže zde nějak nenacházím nic natolik výrazného, abych se o tom mohl vyjádřit skutečně pochvalně. Měli bychom se odnaučit tleskat naprosto obyčejným a průměrným nahrávkám bez jakéhokoliv výraznějšího nápadu, jen protože to je metal a je to české. Nestojí za pozornost.