Země: Norsko Žánr: gothic metal Datum vydání: 26.4.2013 Label: Massacre Records Tracklist: 01. Waves of Existence 02. Scream Out Loud 03. Crimson Leads on the Trail of Tears 04. Oscillation 05. Path of Destruction 06. Vultures Guard My Shadow 07. The Dawning 08. Room 306 09. Our Grave Philosophy 10. Lost in Life 11. Eradicate Hodnocení: Ježura – 7,5/10 H. – 7/10 Průměrné hodnocení: 7,25/10 Odkazy: web / facebook

První pohled (Ježura):

Je to zvláštní pocit hodnotit desku kapely, o které se nyní mluví výhradně v minulém čase, i když ještě před nedávnem platila za jedno z nejrespektovanějších jmen gothic metalového žánru, a ačkoli jsem do její tvorby nikdy nepronikl jakkoli hlouběji, vždy jsem k ní pociťoval jakýs takýs respekt a přiměřené sympatie. To už je ale teď asi celkem jedno, protože Trail of Tears jsou podle všeho definitivně uzavřenou kapitolou, takže namísto potenciálně nadšeného začátku vzájemných námluv je následující text spíše takovým hořkosladkým nekrologem…

Proč hořkým, to je celkem nasnadě – okolnosti konce kapely rozhodně nejsou materiálem pro jakkoli pěkné povídání, nicméně o tom bylo už napsáno hodně a tady to dál rozebírat nechci. Proto se raději zaměřím na druhou a o poznání příjemnější stranu té hořkosladké mince. Tou není nic menšího než samotná deska, pokřtěná jménem “Oscillation”, která je předmětem této recenze. Ukázalo se totiž, že je to opravdu velmi zdařilý počin, který se mi přes řadu počátečních výhrad dostal pod kůži, což je něco, co bych před začátkem náslechu určitě nečekal. Popravdě jsem nečekal prakticky nic a ve stínu této skutečnosti prvních pár poslechů nepřineslo nijak oslnivé dojmy. Naštěstí se i skrze tento příkrov prvotních pochybností dostaly na povrch záblesky čehosi, co mě přinutilo trápit se ještě o trochu déle, a světe div se – čím déle jsem se trápil, tím více se utrpení měnilo na uspokojení, protože “Oscillation” postupně začalo ukazovat svoji skutečnou tvář. A když už jsem tu antropomorfní terminologii načal, pojďme se jí chvíli držet. Tvář “Oscillation” patří k těm pohledným, které by v prvoligové konkurenci asi jen těžko uspěly, protože mají k dokonalosti formálně daleko, ale přesto dovedou člověka upoutat dílčími rysy a ve výsledku stejně uhranou – snad i díky té svojí nedokonalosti.

A teď trochu lidštější řečí. Trail of Tears se podařilo dát dohromady sice nijak převratné, ale nesmírně solidně provedené jednotliviny, které fungují v takřka perfektní symbióze. Týká se to sice každé jedné složky, ale dokonale je to vidět na vztahu mezi kytarou a klávesami. Nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že je kytara na větší části stopáže “Oscillation” jenom proto, aby tam dole něco rachotilo (i když při pečlivém poslechu vyjde najevo, že i takhle upozaděný nástroj nešetří vesměs solidními riffy) a v celkovém dojmu ji dost výrazně přejíždí rozličné klávesové rejstříky. Ty jsou však složeny s takovým citem, že jakkoli mě podobné vyvážení těchto dvou nástrojů v drtivé většině případů nesmírně irituje, tady vůči němu nemám sebemenších výhrad. Za přispění velmi sympatických bicích a místy překvapivě čitelné baskytary pak vzniká výsledný masiv, a toto slovo jsem použil záměrně, protože jakkoli to možná v rámci plus mínus gothic metalu (čert ví, co to dneska gothic metal vlastně je) zní trochu nepatřičně, “Oscillation” je nesmírně pospolité album. A je dokonce tak pospolité, že při prvních dvou třech posleších jsem se nejednou přistihl, že ani nevnímám přechody jednotlivých skladeb. Snad s výjimkou “Our Grave Philosophy”, která jediná svým neurvalým charakterem poněkud vybočuje z řady, jsou si totiž ostatní skladby v základních rysech poměrně podobné a navíc snad všechny zdobí příbuzné melodie. A jak se proti všem předpokladům stalo u vztahu kytary a kláves, i tady musím prohlásit, že jakkoli se tato skutečnost zdá být cestou do horoucích pekel nulové invence, sebevykrádání a ubíjející nudy, není tomu tak a nějakým zázrakem to nejen že funguje, ale ještě navíc to tvoří jeden z pilířů, na kterých “Oscillation” stojí a odkud sahá po výšinách.

Jasně daný charakter samotné hudby je tedy jedním pilířem, a pokud se ptáte po těch ostatních, bez váhání ukážu prstem na vokály. Oba pěvci ze sebe totiž vydali opravdu nesmírně dobrý výkon, a i když mi z vokální stránky zpočátku vstávaly vlasy hrůzou, po krátké přivykací kůře na ně nedám dopustit. Principál Ronny Thorsen hřímá sice jednotvárně, ale jeho vokál má charisma a v kombinaci s vychytaným frázováním jde o velmi hodnotný příspěvek. Na opačné straně spektra pak exceluje Cathrine Paulsen a je to právě její těžko napodobitelný a v určitých polohách vyloženě ječivý hlas, který “Oscillation” korunuje. Vedle velmi zajímavé barvy a jedinečné variability hlasových poloh totiž právě Cathrinin vokál v plné šíři prezentuje jedinečnou atmosférou nasáklé melodie, o kterých již padlo slovo výše, které jsou v případě “Oscillation” takovým rodinným stříbrem a alespoň pro mě nezmírně zajímavým a přitažlivým prvkem desky. Právě v nich se skrývá většina nálady, která je “Oscillation” vlastní a kterou jsem si vážně oblíbil. Je v ní jakási smířlivá melancholie, špetka naivity, překvapivý příděl naděje a výsledkem je skutečně unikátní mix emocí, jenž skrze hudbu zřetelně promlouvá.

Jakkoli jsou ale všechny tyto detaily důležité a jejich rozklíčování dost významně pomáhá k pochopení, jak si na tom deska ve skutečnosti stojí, zrovna v tomto případě je s trochou nadsázky celkem jedno, co se děje pod povrchem, protože tady jednoznačně triumfuje celkový dojem, který po dlouhé řadě poslechů shledávám mimořádně uspokojivým. “Oscillation” se poslouchá vyloženě příjemně, i přes řadu relativně ostrých pasáží až konejší a poté, co dohraje, se na posluchačově tváři nejspíš usídlí lehký úsměv a v jeho duši zvláštní mír, který jako by záměrně napovídal, že tohle je definitivní konec – nejen alba ale především samotné kapely. A jelikož přesně takové pocity při poslechu “Oscillation” prožívám, nemohu se dobrat odpovědi na otázku, jestli jsem jenom sentimentální, nebo je to opravdu tak dobré. I při zachování co možná nejstřízlivějšího úsudku si ale nemohu pomoci – Trail of Tears se rozloučili mimořádně povedeným albem, kterému bych nejradši nadělil ještě o půl bodu více, než kolik si nakonec odnese. Ale čert vem body, protože minimálně pro mě není “Oscillation” nic menšího než odchod středem a naprosto důstojná tečka za jednou ukončenou kapitolou.

Druhý pohled (H.):

Pokud kolega v posledním odstavci své recenze prohlásil, že neví, jestli je jenom sentimentální, nebo je to album opravdu tak dobré, já vám to povím jistě – správně je ta první možnost. Ačkoliv se to tak nemusí zdát, když se naše hodnocení liší o pouhý půl bod, já v “Oscillation” rozhodně takový zázrak nevidím. Je to celkem v pohodě album, hezky se to poslouchá, vokální výkony jsou opravdu dobré, potěšila příjemně bublající baskytara, zbytek nástrojů také na úrovni, ale celé dohromady to tvoří “jen” lepší standard.

Nejvíce mi “Oscillation” sedí v momentech, kdy se Trail of Tears pustí do rychlejšího tempa, protože v těchto chvílích má jejich muzika pěkný drajv a dokáže bavit – a ve výsledku je jedno, jestli se zrovna mikrofonu ujme Ronny Thorsen se svým growlem, nebo Cathrine Paulsen se svým rockovějším vokálem. Jak ale kapela zpomalí, nepřijde mi to – až na výjimky (třeba “Path of Destruction”, která se povedla) – tak dobré. Nicméně i přesto, co jsem řekl, se mi “Oscillation” stále líbí, to zase ne, že ne. Určitě se jedná o velmi slušnou nahrávku, jež na chvíli pobavit dokáže. Důstojnou tečkou za kariérou Trail of Tears (nebo také důstojnou tečkou za nedůstojným rozpadem) deska tak možná je… ale to vlastně vzhledem k okolnostem, za jakých konec proběhl, úplně stačí.