Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 17.12.2012 Label: Selfmadegod Records Tracklist: 01. Trapped in Delusion 02. I’m Going to Fuckin’ Kill You 03. Stalked, Fucked and Buried 04. Abraxas Annihilation 05. Homicidal Sex Rage 06. Reborn unto Hades 07. Impulse to Kill 08. Heartless Corpse Defilement 09. Witchburner 10. The Kidnapper 11. Murder 101 Hodnocení: 5/10 Odkazy: facebook K recenzi poskytl: Selfmadegod Records

Kapela Unburied sice vznikla téměř před dvaceti lety, nicméně svůj debut “Slut Decapitator” nahrála teprve v roce 2008. Vydání druhé desky “Murder 101” přijde během pár dnů. Tahle trojice, libující si v undergroundovém old school death, se s tím upřímně řečeno moc nesere.

Hned na startu se rozjede poměrně nekomplikovaný death metal s poměrně špinavým, ale přesto celkem slušně čitelným zvukem. Už podle obálky je taky vcelku jasné, jaká bude textová náplň skladeb. Oproti debutu ubylo gore tématiky a hlavní textař Matt Pike se zaměřil především na násilí ve všech jeho podobách. Nepokoje, znásilnění, vraždy. Tomu vcelku i odpovídá hudební složka, která je poměrně dost agresivní a míří skrz death metalové běsnění až někam k punku a zpět. Samozřejmě nechybí mluvené samply, většinou zachycující poslední romantické chvíle před hroznou smrtí. Naživo to musí být asi slušná morda. Pokud mě na téhle desce obzvlášť něco zaujalo, tak to je hra hromotluckého bubeníka Briana Formana, některé jeho figury rozhodně nemají chybu. Jak už jsem zmínil, pánové, nebo přesněji řečeno hlavní skladatel Pike, milují old school death metal, a tak si u jejich necelé půlhodinové desky zahrát takový malý kvíz, čí vliv se do skladby dostal tentokrát.

Je tu valivý death metal ve stylu starých Obituary ihned na úvod. Ale musím se přiznat, že jako začátek alba to moc nezafungovalo, tyhle tři minuty mi přišly nějaké dlouhé. To druhá “I’m Going to Fuckin’ Kill You”, to je jiný námrd, tady na vás dýchnou staří Repulsion a pověstná mářena se začíná roztáčet. Tohle je přesně ono, tohle téhle kapele jde nejlíp. Opravdu, pokud se drží rychlých vypalovaček, není si na co stěžovat, celkem organický zvuk je schopný do vás jejich agresi a energii celkem spolehlivě nasypat. Platí to jak v případě skladby zmíněné, nebo třeba v případě dalšího romantického love songu “Homicidal Sex Rage”. Po hudební stránce jsou to jednoduché přímočaré nářezy, na nějaké vyložené obraty nebo sóla se tady opravdu nehraje. Hlavně se s ničím nebabrat a sypat to do posluchačů, dokud je pozornost nabuzená. Ani ve vokálech nečekejte nějaké eskapády, prostý hulvátský řev raněného orangutana, ale k tomuto stylu death metalu si ani nejde představit nějaký hrdelní murmur.

Co ale nedokážu pochopit, to je totální zlom a obrat v půlce desky. Je mi jasné, že při skládání a nahrávání si hoši dělají, co chtějí, a dost je jim jedno, co na to řeknu já, ale pro mě najednou poslech desky ztratil smysl. Ozve jakýsi špinavý punkový riff a já si říkám, jestli jsem se náhodou neuklinul a nepustil tam něco úplně jiného. Ale ne, je to pořád to samé, protože najednou se všechno vrací do death metalových valivých kolejí, ale začíná to být poněkud nudné. Podle mě taková mixtura v rámci jedné desky není možná, dramaturgicky to neuvěřitelně narušilo celý koncept desky. Můj otřesený dojem zachraňuje minutovka “Impulse to Kill”, ale tím to tak nějak hasne. Ještě se vzmuží ke kopanci do ksichtu v jízdě “The Kidnapper”. Pak už to letí jak kolovrátek, a nějak se dohrabeme na konec, na kterém se skrývá skladba “Murder 101”, která vlastně není nic jiného než úvodní “Trapped in a Delusion”. Smysl tohoto počínání mi taky nějak unikl. Hlavně ten punk a hardcore si asi mohli odpustit, anebo ten koktejl lépe namíchat. Prostě se mi kvůli tomu nějak ani nechce k desce vracet.

Mám neodbytný dojem, že se podařilo celkem solidní rozjezd naprosto utopit v marastu neustálého opakování a nepochopitelného odklonu od solidního old schoolu až směrem k punkovým kořenům. Je to škoda. Kdyby tohle bylo EP o prvních pěti skladbách, tak bych řekl, ať si to poslechne každý, kdo holduje staré škole, protože ducha té hudby se zachytit podařilo celkem věrně. Ale takhle je to tak půl na půl. Ale naživo v malém klubu bych se kotlení rozhodně nebránil. Rozhodně nepředpokládám, že by si Unburied dělali něco z toho, že se mi půlka jejich alba nelíbí. Myslím, že už je to nějaká doba, co jsem se potkal s kapelou, ze které by staré motto “Fuck off and die” takhle smrdělo na sto honů. I přesto, že se mi první půlka fakt líbila, tak za ten zpackaný dojem nemůžu dát víc.