Země: Velká Británie Žánr: doom / death metal Datum vydání: 12.5.2014 Label: Century Media Records Tracklist: 01. Scabs 02. Bereft 03. Instinct Slaughter 04. Odious Bliss 05. Savages Arise 06. Aghast 07. The Wolves of Sin 08. Cattle 09. Dragged to Gehenna 10. Thirst for Extinction 11. Splinters Hodnocení: Kaša – 7/10 H. – 7,5/10 Ježura – 8/10 Průměrné hodnocení: 7,5/10 Odkazy: facebook / twitter

Neznalé může zdání klamat a můžou nabýt dojmu, že pod jménem v titulku recenze se nachází další neznámá parta, která jen tak profičí kolem bez povšimnutí, protože Vallenfyre není nikterak profláknuté jméno, ale jakmile poodkryjeme personální osazenstvo, které za touto kapelou stojí, tak se přízvisku super nelze ubránit. No považte sami, v řadách Vallenfyre se sešli Gregor Mackintosh z Paradise Lost, Hamish Hamilton Glencross (ex-My Dying Bride), Adrian Erlandsson z At the Gates a tisíce dalších projektů a Scott z Alehammer a Extinction of Mankind. No dobře, uznávám, že poslední jméno mi nic neříká, ale přeci jen, tři takhle našlapaná jména pod záštitou jedné formace už tak nějak dopředu vzbuzují v posluchačích nemalá očekávání, se kterými se “Splinters” muselo potýkat. Tím spíš, když si debutové album “A Fragile King” vedlo u fanoušků a kritiků veskrze pozitivně a je tak otázkou, zda se podařilo minule nastavenou laťku alespoň vyrovnat.

Na odpověď si budete muset počkat na konec pořadu (pardon, recenze), protože ještě předtím se sluší udělat si klasickou okružní jízdu po “Splinters” a představit jej všem, kteří doposud netuší, s čím se v případě Vallenfyre posluchač potýká. Přestože je domovinou kapely a tří čtvrtin jejího osazenstva Velká Británie, tak bych se čistě bez znalosti dalších okolností nebál zařadit “Splinters” někam na skandinávský poloostrov. “Splinters” a samozřejmě i “A Fragile King” totiž zní úplně jako výtvor severské death metalové party libující si v hrubém growlingu a ostře chrastících kytarových riffech, které občas zjemní melodické kytarové výjezdy. Po vzoru anglických kořenů jednotlivých členů se však Vallenfyre nebojí do šlapavého death metalu přimíchat jako legendární britské bažiny husté doomové ingredience, díky nimž získává “Splinters” dusivou a tíživou atmosféru. Dalo by se říct, že to je něco jako death/doom metal z dílny Asphyx, ale Vallenfyre oproti holandské drtičce do své tvorby protáhli víc melancholické, někdy až depresivní nálady.

Snad jedinou nevýhodou, která nehraje albu vyloženě do karet, je jeho předvídatelnost. Dopředu bylo jasné, jak bude “Splinters” znít (a to i přes produkci žánrově nespřízněného Kurta Balloua z Converge) a při pohledu na tracklist lze už předem říct, která ze skladeb bude nemyslící drtička a která naopak podrásá vaše nervy táhlými riffy a kytarovým vazbením, jež vnáší do výsledného (mimochodem, velmi průrazného) zvuku ještě více neklidu. I přesto, že jsou jednotlivé písně od sebe slušně rozeznatelné, tak si dokážu představit, že spousta posluchačů album někde v půli vypne, protože se jim to bude zdát všechno na jedno brdo. Nechci teď nikoho odradit, ale svým způsobem to tak je. Tu a tam zběsilá death/crustová sypačka, jindy zase jako sopel pomalá tempa. To všechno pod tíhou hlubokého growlingu vyznívá velmi nehostinně a posluchačsky nepřístupně, takže to bude chtít trochu trpělivosti, na to se připravte.

Skladby na “Splinters” se dají celkem bez problémů rozdělit na dvě skupiny. Klasické death metalové vály a pak ty zatěžkané kusy s těžkotonážními tempy. I přesto však nelze říct, že by album nebylo jednotné nebo že by jedna skupina tu druhou válcovala. Dokázal jsem si bez problémů najít favority v ostrých výjezdech jako “Scabs”, “Thirst for Extinction” a hlavně energií napěchované šlupce “Instinct Slughter”, která je díky své intenzitě a krátké hrací době až crustově špinavá. Skvělý flák. Stejně tak jsem si oblíbil roztahanou “Bereft”, závěrečnou titulku “Splinters” nebo záhrobní bažinatou “Aghast”, které reprezentují pomalejší skladby s doomovou atmosférou. Albu rozhodně prospívá příjemná 40minutová stopáž, díky níž dá všechen ten oldschoolový nátlak přečkat bez výrazného sebepřemáhání. Vyloženě nejlepší kompozice pak spatřuji zejména v “Odious Bliss”, jež reprezentuje přímočaré death metalové hřmění, a již zmíněnou titulku se skvělým videoklipem, který víc než dobře koresponduje s nepříjemnou atmosférou, již skladba sama vyvolává.

Takže, pominu-li již dopředu jasně daný nepřekvapivý výsledek, protože snad každý přesně věděl, jak “Splinters” bude znít, tak je novinka Vallenfyre ve všech ohledech kvalitní dílo, které je papírově úplně v nejlepším pořádku. No, a protože je hudební stránka povedená i prakticky, nejen teoreticky, tak se můžu pomaličku vrátit k dotazu z úvodu recenze. “A Fragile King” sice zůstává (prozatím) nepřekonáno, ale rozdíl mezi oběma alby je téměř nicotný. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl jen můj vlastní pocit pramenící z toho, že debut mám naposlouchaný přeci jen o něco intenzivněji. Ať je to jak chce, “Splinters” určitě nepropadlo a všem milovníkům špinavých death metalových mlátiček udělá setsakramentskou radost, ačkoli kritici u vytržení nebudou, protože album je to na poměry žánrových standardů jen lehce nadprůměrné. Mně se však album líbí hodně, takže můžu sáhnout po známce více nadprůměrné.

Další názory:

Na “Splinters” nenajdete vůbec, ale vůbec nic originálního nebo dříve neslyšeného, přesto to výsledku nijak neškodí. Důvod je velice jednoduchý – ta muzika má totiž navzdory tomuto mírnému handicapu kurevskou sílu a jednoduše vraždí na potkání. Přitom ten recept je strašně jednoduchý – je to “jen” řízný špinavý oldschool death metal a sem tam odporný doomový močál. Placka má ovšem tak obrovské a chlupaté koule, že to člověka bez problému dostane i tak. Vallenfyre dokazují, že vlastně není třeba vymýšlet nové postupy, protože muzika může totálně drtit i s použitím těch starých. Jak vidno, staří mazáci prostě umí, přičemž je úplně šumák, že je to v rámci (relativně) nového projektu. Debut “A Fragile King” byl náser a “Splinters” je stejně je tak, takže vlastně nemám co vytýkat, protože ta deska je silná, uvěřitelná a nakopává prdele, což je mnohdy (jako třeba tady) mnohem víc než násilné experimentování.
H.

Britské allstar death/doomové komando Vallenfyre se po třech letech vrací na místo činu a já říkám ještěže tak! Sice jsem se trochu bál, že po prohlášeních o návratu k death metalovým kořenům muzikanti nadobro opustí bažinatý doom metalový odér, který se táhnul z debutu “A Fragile King”, ale to se naštěstí nestalo a Vallenfyre naopak našli alespoň pro mě ideální průsečík těchto dvou žánrů – a je to velká paráda. Toho zhoubného bahna je tam pořád dost, ale novinka “Splinters” mimoto stíhá být i naprosto ničivá. Je to skvělé, když Vallenfyre drtí chorobné pomalé riffy, je to skvělé, když se urvou ze řetězu a ničí posluchače excelentním oldschool death metalem, je to skvělé od začátku do konce… A aby taky ne, když Scootovo basové bručení rozvibrovává bránice široko daleko, Hamish Glencross sází jeden parádní riff za druhým, Adrian Erlandsson sype jak podle death doomové učebnice a Greg Mackintosh dává svým chroptěním školení velice dlouhé řadě kolegů za mikrofonem. Já vám nevím, nejsem na death/doom metal žádný expert, ale přesně takhle by to podle mě mělo vypadat, protože “Splinters” prostě zabíjí – po staru a bez pardonu.
Ježura