Země: USA Žánr: atmospheric metal Datum vydání: 9.11.2018 Label: Artemisia Records Tracklist: 01. A Place to Rest 02. Cattle 03. Last Dream 04. Drowning City 05. You Took Me Hrací doba: 31:42 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Rarely Unable

Metal jako celek je spíš maskulinní záležitost. Nikoliv výhradně, přesto je myslím docela evidentní, že se v něm uplatňuje víc mužské pohlaví nežli to ženské. Asi bude zbytečné tu nyní spekulovat o důvodech, proč tomu tak je. Ať je to dáno historicky nebo prostě tím, že základní podstaty žánru ladí spíš s archetypální povahou muže (anebo jde ta implikace opačně?), asi nám to už dnes může být víceméně jedno. Takový je prostě stav věcí, a i kdyby se někomu nelíbil, asi těžko s ním něco udělá.

Fakt jednoduše zůstává, že i dnes se v metalu stále uplatňuje výrazně méně žen než můžu, i přestože jsou dávno pryč doby, kdy byla ženská v metalové kapele naprostým zjevením. Já si navíc dovolím tvrdit ještě jednu věc – na metalové hudbě, kterou dělají ženy, se dá tato skutečnost poměrně lehce a také rychle poznat. Než mě někdo začne popotahovat za šovinismus či sexismus (měl-li to někdo v plánu, nechť si vylíže prdel) – netvrdím, že jde o něco negativního nebo snad horšího než typická mužská podoba žánru s upocenými svalnatými chasníky. Pouze říkám, že přístup žen k metalu v sobě většinou (dejme tomu, že ne vždy) nese určitý feminní prvek, což ale není špatně, poněvadž jde svým způsobem o svěží náhled, a to mi z posluchačského hlediska přijde jako žádoucí věc.

Paradoxně mám ovšem dojem, že u interpretek, které se tento element snaží dávat na odiv explicitně, je onen dámský génius slyšet méně a je méně lákavý (doufám, že jste pochopili to nenápadné rýpnutí do Myrkur) než u těch, v jejichž tvorbě je obsažen implicitně a ven plyne přirozeně.

Jak jste asi pochopili, zámořská formace Vouna ze státu Washington patří právě k těm, v nichž se tento ženský prvek projevuje. Hlavní postavou skupiny je Yianna Bekris, která pro eponymní debut složila veškerou hudbu i texty a prakticky jej i celý sama natočila. Dámská filozofie se poté projevuje i v koncertní sestavě, kterou ze čtyř pětin tvoří ženy a pouze na bicí hraje muž.

Můžete si myslet, že tohle všechno je jen kopa pindů, která nedává smysl, ale jen těžko popřete, že „Vouna“ patří k nahrávkám, které jsou možná metalové, ale nejsou tvrdé (bez dvojsmyslů) nebo agresivní. Jde spíše o měkčí záležitost, v tomto případě nicméně bez pejorativního nádechu. Deskou se prolíná výrazná melancholie, místy až určitá něžnost či laskavost. Co je ale hlavní, Vouna se (povětšinou) úspěšně vyhýbají kýči nebo zbytečné přeslazenosti. Myslím, že onen důvod, proč takový přístup v jejich podání funguje, tkví v tom, že je podán vkusně a přirozeně.

Podobně lze pochválit i atmosféru, jejíž nejvíc koncentrovaná forma se nachází v předposlední skladbě „Drowning City“, kteroužto tím pádem také považuji za vrchol celého alba. Místy se objevuje i lehký folklórní nádech, o nějž se starají nejen klávesy, ale i střídmě využitá flétna. Stručně řečeno, „Vouna“ byla zkomponována s ucelenou představou a talentem, ačkoliv se jedná teprve o debutovou nahrávku.

První řadovce předcházel ještě demosnímek, jehož všechny písně byly pro první desku nově nahrány a přepracovány. Demo dokonce neobsahovalo ani bicí stopy a mělo nedostatky, přesto už na něm byl slyšet vytříbený cit pro melodickou stránku a potenciál, který jen potřeboval trochu víc péče, aby plně rozkvetl. To se na velkém albu, které navíc bylo rozšířeno o pátý song „You Took Me“ (ten mi ale paradoxně připadá nejslabší, protože se jako jediný o ten kýč trochu otře), povedlo.

Celkově vzato mi „Vouna“ přijde jako povedená záležitost. Sice nepříliš nápadná, ale v jádru dost kvalitní na to, aby potěšila posluchače jemnějšího atmosférického metalu.