Země: Kanada Žánr: black / death metal Datum vydání: 27.3.2020 Label: Translation Loss Records Tracklist: 01. Dissolve and Release 02. Kana Tevoro (Kania! Kania!) 03. This Abyssal Plain 04. Elegy 05. Mouth of Abolition 06. Paean 07. Torchbearer 08. In the Lair of the Rat Kings 09. Monuments to Impiety 10. The Procession (Death March to Eternity) Hrací doba: 45:46 Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Perfect World PR

Jsou kapely, které se drží svého mustru, seč jim síly stačí. Mají svůj zajetý styl, jejž nehodlají nikterak obměňovat a t,aké mají svoje fanoušky, kteří tak už dopředu moc dobře vědí, co lze od případné novoty očekávat. Pak jsou tu ale také skupiny, u nichž lze vnímat nějaký vývoj. Tento vývoj může ve vzácnějších případech nakonec vyústit v úplnou výměnu žánrů. A to je případ kanadských Wake. Ti se totiž s novou řadovkou „Devouring Ruin“ značně odvrátili od svých původních kořenů.

Wake existují už jedenáct let a studiové nahrávky vypouštěli ven hned od začátku svého fungování. „Leeches“, „False“, několik splitů, Wake se brzy etablovali ve spolehlivé grindcorové těleso. Změny začaly být cítit s vydáním „Sowing the Seeds of a Worthless Tomorrow“ a minulého „Misery Rites“. Díky crustovým tendencím v sobě měli něco z metalu už od své prvotiny (přinejmenším ve zvuku), avšak na těchto dvou deskách začalo být ono kovové osazení daleko výraznější. Při ohlédnutí za uplynulou dráhou Wake se tak směřování „Devouring Ruin“ dalo vytušit.

Ono také grindcore v podání Wake nikdy nepatřil mezi tu klasickou primitivní skotačinu. Vždycky působili trochu přemýšlivějším dojmem, kdy se nebáli přidávat i netradiční postupy a nepohybovat se tak pouze ve vyjetých žánrových kolejích. „Devouring Ruin“ z těchto kolejí ale totálně vyskočilo a přesedlalo na black / death metal. Grindcore na tomto albu už nezaslechnete. Blackmetalové vlivy z předchozího „Misery Rites“ se rozrostly na „Devouring Ruin“ tak moc, že už pomalu není prostor na nic jiného.

Ačkoliv se tato změna tušit dala, sám jsem ji nečekal až v takové míře. I z tohoto důvodu jsem se k albu po prvotním poslechu poměrně dlouho nevracel. Zkrátka jsem pořád čekal hlavně grindcore a ne dnes tak populární fúzi dvou extrémních metalových žánrů. Nicméně později jsem začal na hru Wake přistupovat.

Z oné stylové přesmyčky by se mohlo zdát, že se Wake možná uchýlili k bordelu po vzoru Infernal Coil nebo nedej Bože sebevraždě jako Pig Destroyer. Ani jedno není ani trochu blízko. Wake se daleko více podobají metalům typu Altarage, Dodecahedron, všem možným variacím na Deathspell Omega a také Ulcerate. Možná je to nefér, ale této komparaci se nemohu ubránit: právě Ulcerate a jejich letošní „Stare Into Death and Be Still“ je dost možná největším mínusem „Devouring Ruin“. Přestože to není úplně to samé, ta žánrová podobnost tam prostě je. Ke smůle Wake, Ulcerate letos představili velké dílo, které mimochodem také ukázalo, jak že se to dá zahrát na té nejvyšší úrovni. Této úrovně Wake jednoduše nedosahují, ale to rozhodně neznamená, že by „Devouring Ruin“ bylo špatné. Naopak.

Wake přistupují k metalu s rozvahou. Leccos naznačí už úvodní intro „Dissolve and Release“. Melodické kytary, zasněné nálady; celé to působí jako pomyslná tlustá čára za grindcorem. „Kana Tevoro (Kania! Kania!)“ už představuje nové Wake v plné kráse. Moderně znějící black metal s vyspělou technikou deat hmetalu se tu tísní ve sludgovém svěráku. I přes tu tvrdost jsou kytary lehce čitelné, čehož je na ploše celého alba rádo dále využíváno pro gradaci jednotlivých skladeb. Ta pro mě v této druhé stopě nastává se silným kytarovým sólem. Po slušném začátku nahrávky si však „Devouring Ruin“ vybere svoji horší chvilku.

V následujících dvou skladbách protkaných mezihrami přitom Wake nedělají nic jinak. Působivá úvodní zuřící stěna v „This Abyssal Plain“ a pokračující elektronické vsuvky jsou fajn, avšak předvídatelnost všech dalších zpomalovaček, ve kterých se až příliš sází na opojnou atmosféru, stahuje předchozí snažení dolů. Riffy v „Mouth of Abolition“ znějí poutavě, ale brzy se píseň položí do jasné struktury s nepříliš zdařilými chugga-chugga Suffocation kytarami, aby se dostala až k ultra melodickému, snad i zdvojenému sólu. Nic, co by mě zvedalo ze židle.

Z průměru se „Devouring Ruin“ dostává s desetiminutovým opusem „Torchbearer“. Nejen z průměru, ale rovnou na svůj vrchol. Tahle skladba je skutečné výtečná, vlastně patří k těm úplně nejlepším, které jsem měl letos možnost slyšet. Vrstevnatost „Devouring Ruin“ zde konečně dostane zadostiučinění. Je tu obsaženo všechno ze současné nabídky Wake. Oslovuje mě zejména úvodní, na nervy hrající nálada a následující přechod do nakažlivého tremolo riffu. Překvapí i přímočarý part za polovinou stopáže. Takhle by to rozhodně šlo. Dobré rozpoložení jako když se projeví i na zbylých třech písních. Z úrovně „Torchbearer“ se sice padá zase dolů, ale třeba nápaditost výbušné „In the Lair of the Rat Kings“ rozhodně nechybí. Její stručnost navíc funguje parádně jako protiváha k minulému rozmáchlému opusu. Obdobně zdařilá je i „Monuments to Impiety“ a závěrečná, opět rozvleklejší „The Procession (Death March to Eternity)“.

Druhá polovina „Devouring Ruin“ tak jednoznačně vítězí nad tou první. Jako když se po úvodním představení nového stylu Wake teprve nadechují k pořádnému výkonu. Když už se do toho ale v „Torchbearer“ pustí, stojí to za to. Ze zbytků této formy pak už čerpají až do konce. Představíme-li si stopáž „Devouring Ruin“ na křivce, „Torchbearer“ tam ční hodně výrazně. Právě tahle nevyrovnanost je hlavním nepřítelem „Devouring Ruin“.

Proměna Wake na „Devouring Ruin“ je výrazná. Po počáteční nevoli jsem si na to nakonec zvykl a zjistil, že to vlastně není vůbec špatné. Wake mají stále co vylepšovat, ale v black/deathmetalovém světle se ukázali dobře. Až dají do kupy vyrovnanější materiál, mohlo by to být moc zajímavé. Takhle je to dobrá nahrávka s výbornými momenty i několika všednějšími. Za vícero poslechů stojí.