Země: USA Žánr: drone / doom metal Datum vydání: 4.3.2016 Label: Relapse Records Tracklist: 01. Aporia:Kāla:Ananta Hrací doba: 40:30 Odkazy: web / facebook

„Perigaea Antahkarana“, poslední deska zámořského dua Wolvserpent, vyšla již před třemi lety. Člověk by skoro očekával, že už by bylo na čase, aby Blake Green (zpěv, kytara) a Brittany McConnell (bicí, housle) navázali se třetím řadovým počinem, ale zatím to nevypadá, že by byl další dlouhohrající monument na obzoru. Namísto toho si Wolvserpent připravili „pouhé“ EP – a „pouhé“ je v hodně velkých uvozovkách, které mají hned dvojitý význam. Jednak jsem tímhle pejorativněji zabarveným pojmenováním nechtěl snižovat význam ípek obecně, druhak „Aporia:Kāla:Ananta“ není žádným drobečkem. Ačkoliv se zde nachází jen jedna skladba a ačkoliv se formálně jedná o minialbum, v reálu tento počin co do stopáže o chlup (ve skutečnosti je to cca půl minuty, ale nevadí) poráží i debutovou desku „Blood Seed“.

Z právě řečeného je asi zde budeme mít co do činění s vpravdě kolosální kompozicí. Pravda, zrovinka Wolvserpent se delších skladeb nikdy nebáli. Ostatně, hned na „Blood Seed“ dali 40minutovou hrací dobu ve dvou stopách a v průběhu své další tvorby dvacet minut na píseň zvládli hned několikrát. Nicméně, 40 minut na song je přece jen trochu vyšší level, takže je otázka, jak se Wolvserpent se svou doposud nejdelší skladbou vůbec poprali a zdali si neukousli větší sousto, než jsou schopni spolknout.

Abych řekl pravdu, asi jsem z toho v předchozím odstavci udělal trochu větší drama, než bylo nutné – „Aporia:Kāla:Ananta“ funguje, to si můžeme říct hned a na rovinu, a ačkoliv v rámci téhle kompozice kapela svůj dosavadní rekord pokořila takřka dvojnásobně, není to pro mě žádné velké překvapení, že i takovouhle ambiciózní minutáž Wolvserpent dokázali utáhnout. Ono co si budeme nalhávat, tohle nikdy nebyla skupina, která by to hrála na jednotlivé songy a která by holdovala písničkové formě. Hudba Wolvserpent byla vždy monolitická, nepracovala s výraznými zapamatovatelnými motivy a spíše sázela na tlak a atmosféru. Tím pádem to s nadsázkou řečeno vždy znělo jako jedna předlouhá skladba, již kdosi „omylem“ naporcoval na vícero malých kousků. „Aporia:Kāla:Ananta“ je tedy vesměs to samé, akorát nenaporcované, tak proč by to fungovat nemělo.

Co se hudební stránky týká, „Aporia:Kāla:Ananta“ nenabízí žádná velká překvapení a pokračuje v nastolené cestě, což ale v tomto případě není špatně. Jedná se tedy o strukturovanou, členitou a chytře budovanou záležitost, Wolvserpent píseň pečlivě gradují skrze dronové vazby a krásné využití houslí (subjektivně mi přijde, že zde hrají výraznější roli než kdykoliv předtím, za což rozhodně palec nahoru) až k mohutným hradbám kytarových riffů, aby posléze povolili, opět spadli do mazlavého dronového bahna a začali stavět zase odznova, ale jiným způsobem a jiným směrem.

Sice jsem výše řekl, že tvorba Wolvserpent nestojí na zapamatovatelných motivech, ale to nijak neodporuje tvrzení, že se na „Aporia:Kāla:Ananta“ nachází spousta výtečných momentů, které na posluchače dokážou zapůsobit. První na ráně jsou v tomhle ohledu housle, jelikož ty jsou zde vážně lahůdkové. Hned úvod nahrávky dokáže vtáhnout po dění – po plíživých minimalistických pěti minutách začnou nesměle nastupovat housle, aby si zanedlouho převzaly hlavní slovo s nádherným motivem, za nímž pomalu začínají růst další nástroje, až Wolvserpent plynule dojdou k nervní rytmice. Dají vám několik málo minut téhle výtečně kombinace, pak pád do ticha a opět začínáme růst ze dna. Člověk se ani nenaděje a víc jak čtvrtina stopáže je pryč. Nicméně, nemyslete si, že EP stojí a padá jen na houslích, i bez nich dokážou Wolvserpent tvořit skvělé momenty, důkazem čehož může být například temná depresivní pasáž od 22. do 25. minuty.

Celé „Aporia:Kāla:Ananta“ je vlastně natolik zábavné, že je skoro až podezřelé, jak rychle to utíká. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem se zaposlouchal, a najednou už byl konec, tak jsem to tam hned vpálil znovu a takhle to EP otočil třeba třikrát za sebou. A to u kompozic přesahujících 40 minut hrací doby rozhodně není nic, co by člověk dělal úplně běžně. Ve skutečnosti je ten materiál tak dobrý, že mi přijde skoro až škoda jej označovat jen za EP, když kvalitou i délkou by to ani s nálepkou dlouhohrající desky ostudu nedělalo. Tak či onak se ovšem jedná o velmi povedený počin, který za slyšení stojí.