Datum: 23.9.2014 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Arkona, Armada, Inferno, Panychida

H.: Polská Arkona se v posledních letech stala relativně častým a pravidelným hostem českých koncertních pódií, jenže jakkoliv mám tvorbu téhle kultovní smečky rád, doposud jsem ji živě neviděl. Jenže tak dlouho se chodí s hrníčkem pro vodu, až se ucho utrhne, a tak dlouho se Arkona s mojí maličkostí vzájemně míjí, až se jednou konečně potkáme. A toto setkání se na konec odehrálo v úterý 23. září v klubu Exit-Us v Praze. Ale pěkně popořadě, jelikož těch kapel se zde samozřejmě sešlo víc.

H.: Než se však pustíme do stručného popisu toho, co jednotlivé skupiny na pódiu předvedly, musíme ještě letmo pohovořit o místě konání. Na rovinu říkám, že jsem z toho, že se akce koná právě v Exit-Usu, neměl zrovna radost, protože tenhle klub příliš nemusím. Když pominu fakt, že mi jeho sál přijde na kapelu formátu Arkony (ale neplatí to jen v tomto případě, ale i o spoustě dalších formací, jež zde vystupovaly) trochu nedůstojný, především mi zde vadí zvuk. Nevzpomínám si, že bych tu někdy slyšel opravdu povedený zvuk – a špatný sound je na hudebním koncertě vždycky “trochu” problém. Jsou případy, kdy nejsem tak úplně rád, že mám pravdu, a tohle byl jeden z nich, protože se mé obavy naplnily a nepříliš kvalitní nazvučení bohužel snížilo dojem ze všech vystupujících.

Atreides: Po definitivním zmrtvýchvstání polské Arkony bylo jasné, že pražský koncert nemůžu vynechat. Poslední deska “Chaos.Ice.Fire” z loňského prosince je výtečnou záležitostí, která mě dokázala naprosto přejet, a doufal jsem, že něčeho podobného by se mi mohlo dostat i živě, a možnost slyšet staré fláky v současné produkci byla zkrátka neodolatelná. Kromě toho, domácí jména v podobě Panychidy a Inferna rovněž slibovala solidní akci. Jediným strašákem tak zůstalo místo, totiž Exit-us, jehož zvukové podmínky mi už několikrát nachystaly nemilé překvapení, a jediný koncert, kdy tam byl zvuk jako víno, byla Umbrtka před dvěma lety, která své vystoupení připravovala asi tři hodiny. Je tedy pochopitelné, že obavy byly docela na místě.

H.: Jako první se představili mexičtí death metalisté Armada, na nichž bylo nejzajímavější asi tak to, že byli z Mexika. Jinak se totiž jednalo o po všech směrech průměrné vystoupení, jakých už každý z nás viděl mraky. Zámořská čtveřice působila dojmem, že se snaží koncert neodfláknout, což v překladu znamenalo, že všichni třepali hlavou, seč jim síly stačily, takže z tohoto pohledu ještě dejme tomu, ale totálně nudná hudební produkce na tom byla hůř. Jednoduše řečeno, byl to takový ten death metal, u něhož si na koncertě pokýváte hlavou s pivkem v ruce, ale při domácím poslechu to je brutální nuda, protože variací na dané téma jste již slyšeli tolik, že další už poslouchat nepotřebujete. Zejména zamrzelo, že když už se sem tam objevil solidnější moment, Armada jej hrála tak dvě, tři vteřiny, aby se okamžitě vrátila k nezáživnému hoblování. Nijak zvlášť oslnivě se nepředvedl ani zpěvák David González Brambila, jehož growling nebyl nic moc, ale ještě v normě, jakmile se však pustil do vysokého řvaní (což se naštěstí stalo tuším jen dvakrát), tak to byl děs. Abych byl ale fér, musím uznat, že výše zmiňovaný zvuk jim rozhodně nepomáhal, naopak spíš jejich snažení podkopával nohy a zejména v rychlých momentech (tj. skoro celý set) to byla zahuhlaná hluková koule, v níž nebylo pořádně slyšet ani hovno. Na druhou stranu jsem měl z jejich vystoupení takový nepříjemný pocit, že ani perfektní nazvučení by je nijak zvlášť nespasilo. Netvrdím, že Armada byla totální průser, ostatně jsem tam vydržel po celou dobu, ale když Mexičani vyklidili pódium, nijak mě to nemrzelo.

Ježura: I když ve mně malé světélko naděje přeci jen blikalo, od Armada jsem nečekal nic světoborného, a tak pro mě nebylo žádným překvapením, když jsem se ničeho světoborného také nedočkal. Sice mi bylo vážně sympatické, jak se Mexičané upřímně snažili dát do toho všechno, a pár solidních momentů z jejich muziky taky vykouklo, jenže jinak to byl fakt totální průměr ve všech směrech a navíc to ještě zabíjel zvuk, který nechal vyniknout kytarám jedině tehdy, když se výrazně zpomalilo. Průser to rozhodně nebyl, to netvrdím, poslouchat to jakž takž šlo a z jistého úhlu pohledu mi to přišlo i celkem sympatické (asi proto, že mám slabost pro kapely, které se očividně snaží) ale ve výsledku to Armada nedotáhla výše než na vesměs nudnou půlhodinku, v jejímž závěru jsem bez špetky lítosti raději zamířil trávit čas do dlouhé fronty na pivo.

H.: Jako druhá nastoupila Panychida, která se již zařadila ke spolehlivým stálicím domácí scény, a laťka poskočila oproti Armada takřka ve všech ohledech nahoru – v pódiové prezentaci, suverenitě, hudebně… zvukově však bohužel ne. Samozřejmě to není úplně vina kapely, to netvrdím, ale i Panychidu bohužel trápila přílišná nečitelnost v rychlých momentech. Především tím značně utrpěly kytary, což je dost velká škoda, jelikož kytarová práce je třeba na poslední desce “Grief for an Idol” opravdu parádní. Co se však týče samotné Panychidy, proti jejich snažení se toho moc říct nedá – plzeňská pětice nastoupila ve sladěných outfitech v podobě bílých trik s logem kapely na prsou, a když se následně dala do díla, byla z toho cítit jistota. Show ovládal především Vlčák, který je opravdu výtečným frontmanem a svého předchůdce z Mexika pěkně proškolil v tom, jak se pracuje s publikem. Ze strany skupiny šlo tedy o parádní vystoupení, ale toho zvuku je škoda…

Ježura: To Panychida předvedla jinačí show. Problém se zvukem se sice nevyhnul ani jim a kytarové harmonie, které v jejich muzice hrají zásadní roli, zejména ze začátku hodně zanikaly a bylo si je třeba domýšlet, ale vystoupení to na lesku pranic neubralo a od začátku do konce šlo o hodně povedenou záležitost. Jestli byl ale celý koncert hodně povedený, opravdová bomba přišla těsně před koncem, kdy Panychida vytáhla na světlo fenomenální vál “Moon, Forest, Blinding Snow”, a jestli snad do té doby někdo pochyboval, tak tady všechny pochyby musely vzít za své. Nářez jako kráva! Panychida se zkrátka představila ve výtečném světle, potvrdila svou formu a právem si vysloužila suverénně nejbouřlivější odezvu večera.

Atreides: Vzhledem k tomu, že mexická Armada mě nezaujala, vypravil jsem se až na plzeňskou Panychidu, která mě poslední deskou řádně navnadila na živá vystoupení. Na první poslech bylo jasné, že Exit-us zkrátka nezklamal a mizerný zvuk utopil kytary a naopak zbytečně přepálil bicí. Basa paradoxně byla tak tak slyšet, stejně jako folkové prvky, z nichž nejvýraznější byla jednoznačně píšťala, většinu si ale člověk musel domýšlet. Co zmršil zvuk, to však kapela doháněla solidním nasazením, a když nic jiného, velmi rychle jsem pookřál, rozhýbal se a v závěru sem tam čile pohodil hlavou. Panychida zahrála víceméně z celé diskografie, od nejstarších kusů z prvního dema jako “Running out of Rules” až po nejnovější kusy z poslední desky, jmenovitě třeba “Minnestund”, nebo “Three Pillars” z předchozího EP “Woodland Journey”. Vrcholem ale byla titulka minulé fošny, “Moon, Forest, Blinding Snow”, a obecně by se dalo o setu říct, že byl pěkně vygradovaný. Jediné, co tak opravdu vadilo, byl jen zvuk.

H.: Nyní měli podle původního plánu nastoupit Inferno, ale realita byla taková, že se do díla pustila rovnou kultovní polská smečka. Na jednu stranu jsem se na Arkonu těšil, ale na tu druhou jsem se i trochu obával, protože vzhledem k tomu, že obě předchozí kapely byly v rychlých momentech díky zvuku skoro neposlouchatelné a muzika Poláků se v podstatě nese jenom v rychlém tempu, člověka tak nějak automaticky napadlo, že by to Arkona mohla pěkně odnést. Je pravda, že se sound trochu zlepšil, ale do ideálu to rozhodně mělo daleko, takže někdy byl stále problém poznat, který song vlastně skupina spustila (pokud tedy nešlo o nějaký kus s opravdu charakteristickým začátkem, jako byla třeba “Epidemia rozczarowania i nędza duchowa” z debutového alba “Imperium”, která padla hned na druhé pozici).

H.: Vzhledem k reputaci Arkony jsem jaksi očekával, že to bude kulervoucí šleha, která zbourá klub, ale tak nějak nebyla. A přitom kamenem úrazu rozhodně nebylo to, že Khorzon hned během první pecky utrhnul strunu na kytaře a musel odběhnout pryč pro nový nástroj, takže bylo vystoupení na chvilku přerušeno, vlastně jsem tak nějak nenašel nic, s čím bych měl problém. Nebyl to špatný koncert, polonahý zpěvák a baskytarista Armagog koulel očima jak ďábel, celkově jsem se docela bavil a nemůžu říct, že by na tom, co Arkona předváděla, bylo něco vyloženě špatně, ale přesto všechno jsem z toho nějaký opravdu silný dojem neměl a rozhodně jsem čekal o dost víc. Onomu dojmu pak příliš nepřidal ani prapodivný závěr vystoupení, když Arkona dohrála song a za dvě vteřiny už Poláci tahali zezadu futrály na kytary. Jasně, k black metalu nějaká ta misantropie patří, o tom žádná, od skupin tohoto žánru by nadšené děkovačky a půlhodinové loučení byly snad i nepatřičné, ale tohle bylo trochu moc.

Ježura: Je to ode mě asi trochu kacířské, ale hromadám nadšených výkřiků a skvělých referencí navzdory jsem polskou Arkonu nechal ležet ladem a s muzikou, která pod hlavičkou kapely vznikla, jsem si premiéru odbyl až na tomto koncertě. Vzhledem k výše zmíněnému moje očekávání nebyla vůbec malá a z jistého úhlu pohledu se také naplnila. Netuším, jak to zní z desky, ale i v téhle podobě nebylo sporu o tom, že jde o muziku prvotřídní kvality, celá řada momentů byla vyloženě výtečná a nasazení, se kterým do toho šel zejména Armagog, také nejde ani v nejmenším zpochybňovat. Na druhou stranu mě vlastní vystoupení zase nijak zvlášť neuchvátilo a určitě nešlo hovořit o kdovíjak výjimečném zážitku, který bych v případě potřeby nebyl ochoten oželet. Arkona mě tedy sice více než výmluvně přesvědčila o svých hudebních kvalitách, samotný koncert měl ale k dokonalosti daleko, což bylo po všech těch očekáváních poněkud zklamáním.

Atreides: Po přestávce strávené u vchodu do klubu (v horním patře bylo i přes zpola naplněný klub prakticky nedýchatelno) jsem se vrátil k podiu při první známce, že by se mohlo začít hrát. Jaké ale bylo překvapení, když namísto Inferna byla na pódiu nastoupená Arkona. Krutopřísní sněhuláci navlečení v bílých mikinách v čele s polonahým, zmalovaným Armagogem se toho pustili docela zostra a na úvod začali staršími skladbami. Došlo na slušný průřez diskografií, kdy starší, atmosféričtější věci střídaly úderné nové kusy, což se vzhledem k bohaté diskografii kapely dalo docela očekávat. Bohužel, opět tu byl problém se zvukem, který byl v případě kytar poněkud čitelnější, pořád to ale bylo hlavně o bicích, vokálu a hlukové kouli během sypaček. A jak poznamenal H. nade mnou, občas vážně nešlo poznat, co to vlastně hraje. Co si budeme povídat, ono to občas bylo i proto, že starší věci provází z desky dost garážová produkce a jejich převod do současného zvuku trochu překvapil. Když ale odhlédnu od zvuku, čekal jsem od vystoupení Arkony trochu víc. Nevím, jestli to bylo jen tím zvukem, místem, nebo kapela zrovna nebyla ve formě (což si nemyslím, protože docela na podiu docela řádili) či co, ale prostě jsem se do jejich hudby nedokázal tolik položit a unášet se jí, jako se mi to podařilo třebas nedávno na Wovenhand. Co si budeme povídat, vzhledem k formátu kapely je prostředí Exit-Usu dost nedůstojné a dokázal bych si koncert představit na mnohem přívětivějším místě, i tak jsem ale prostě očekával víc, především hutnější atmosféru, která se ke všemu neustále prala s podivně nijakým klubem. Samotná Arkona mě dokázala zklamat jen relativně krátkým, sotva 40minutovým setem a rychlým úprkem z pódia, kdy se odklidili, sotva dohráli.

H.: Závěr večera tedy obstarala další black metalová kultovka, tentokrát však již domácí, a sice Inferno. Tahle smečka je ve své aktuální okultní podobě naživo opravdu skvělá, což se jistě potvrdilo i tentokrát v Praze, jelikož Inferno bylo jednoznačným vrcholem večera a nechalo za sebou i Arkonu. Možná je trochu škoda, že se Inferno obešli bez své pódiové výzdoby v podobě stojanů a svícnů a vyjma plachty s motivem poslední desky “Omniabsence Filled by His Greatness” za zády si vystačili jen s malováním a černými plášti… ale i tak to stačilo. Instrumentální sekce byla jako vždy takřka nehybná, jen sem tam kývání do rytmu, ale vzhledem k tomu, že v oněch kápích všichni vypadají působivě, to nijak nevadí, možná i spíš naopak. Nehledě na fakt, že kromě instrumentalistů je na pódiu ještě Adramelech, jenž vyjma jedovatého vokálu nepostrádá ani velkou dávku charismatu, s nímž umí pořádně přiložit pod kotel. Všechno to bylo skvělé až na jedinou věc – jak jistě správně tušíte, i v případě Inferna zaúřadoval zabiják večera, špatný zvuk. Podobně jako u Arkony to znělo lépe než na začátku akce a s trochou fantazie se dal poznat i song, ale jinak opět platí, že zejména v rychlých momentech se to slévalo do nepříjemného chaosu, čímž extrémně tím utrpěly hlavně skladby z “Omniabsence Filled by His Greatness”, které jsou do velké míry postavené na excelentní kytarové stránce. Nicméně atmosféra, jakou Inferno dokázali i za takových podmínek vytvořit, byla dost silná na to, aby rozhodně nebylo od věci mluvit o povedeném vystoupení.

Ježura: Když jsem ve víru bouřlivé diskuze nad mírně rozpačitou Arkonou prohlásil něco ve smyslu, že teď přijdou Inferno a ukážou Polákům, jak se to dělá, to jsem ještě netušil, jak prorockou myšlenku jsem vyslovil. Inferno totiž opravdu s přehledem smetli veškerou konkurenci a odehráli naprosto parádní vystoupení, kterému stačil pouze song nebo dva k tomu, aby si mě totálně získalo. Famózní atmosféra, hmatatelná zloba a výtečná hudba se tu potkaly v naprosto pohlcující kombinaci, vystoupení s už tak mocným tahem na bránu gradovalo jako kráva a nad tím vším suverénně kraloval Adramelech, který opět potvrdil svoje vokální vlohy i schopnost naprosto uhrančivého projevu. Tohle byl zkrátka opravdu mimořádný zážitek a Inferno se jako jedni z mála zasloužili o to, že jsem se na koncertě dostal do transu, což je asi to nejlepší, co se vám může na koncertě stát.

Atreides: Poslední kapelu, karvinské Inferno, znám především díky jejich poslednímu albu “Omniabsence Filled by His Greatness”, přičemž předchozí tvorbou jsem víceméně nepolíben. Nicméně úterní koncert mě přesvědčil o tom, že mezery ve vzdělání bych měl zatraceně rychle dohnat, protože živě Exit-Us naprosto rozbili. Zvuk byl oproti Panychidě i Arkoně podstatně lepší, pořád měl ale k dokonalosti daleko a trpěl těmi samými neduhy, co posledně. Vem ho ale čert, protože takhle zabijácký black metal tu zase delší dobu nebyl. Starší, údernější a agresivnější tvorba prostě stínala hlavy a vzhledem k tomu, že se hrálo především z ní, znalí asi tuší, jaký asi koncert byl. Adramelech má k tomu charisma na rozdávání a jeho nespoutanost tvořila se zakukleným, nehybně stojícím zbytkem kapely zajímavý kontrast.

Atreides: Silná, zlobou nasáklá atmosféra, kterou dokázali Inferno vyčarovat v prakticky polních podmínkách, mě dokázala strhnout a nepustit po celou hodinu, kterou měli Inferno k dispozici. Kapela se obešla bez zbytečných řečí a jasně ukázala, proč patří mezi domácí špičku a řadí se mezi nejlepší jména světového formátu. Jediným škraloupem tak zůstává vědomí, že odehrávat se celá akce jinde, bylo by vystoupení ještě o několik řádů silnější. Doufám tedy, že se všemi třemi kapelami se potkám někdy v budoucnu za ideálnějších podmínek, které dají jejich hudbě a atmosféře vyniknout mnohem více, především v případě Arkony, která je i přes docela dobrý koncert v důsledku trochu zklamáním.

H.: Bilance večera je tedy následující – průměrná Armada, dobrá Panychida, dobrá Arkona (byť u Arkony je říct “dobrý” trochu zklamání, jelikož očekávání byla výš), skvělé Inferno a zvuk ve všech čtyřech případech na pěst. Netuším, zdali to je dáno prostory klubu nebo samotným zvukařem, ale jak již padlo na začátku, opravdu dobře nazvučený koncert jsem v Exit-Usu ještě neviděl, maximum je tak “dá se to poslouchat”, většinou to ovšem stojí za prd. A i tato akce to bohužel potvrdila. Věřím tomu, že kdyby se to konalo jinde, mohl být dojem z koncertu mnohem lepší. Netvrdím, že byl ten večer totálním propadákem, to rozhodně nebyl a upřímně říkám, že s výjimkou Armady jsem se u všech kapely bavil přinejmenším slušně, spíš však dobře, ale tak nějak jsem odcházel s pocitem, že koncert s tak silnou sestavou jako Arkona, Inferno a Panychida mohl přinést ještě větší zážitek, než jak tomu bylo v reálu.

---