Datum: 7.8.2018 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Gride, Root, Suicidal Tendencies

Do areálu festivalu se se dostávám něco po šesté. Odbavení a projití bránou bylo bez front, takže vše šlo krásně hladce. Trochu jsem se porozhlédl, abych zjistil, že do zadních prostor se ještě nedá během zahřívacího kola jít. To už spustili Root a já se odebral občerstvit. Nakonec jsem se zašel podívat na posledních pár písniček, takže jsem viděl část BigBossova kázání s obligátními řečmi o Vatikánu a zakončení s klasikami „Píseň pro Satana“ a „666“.

Po malé pauze se na pódiu objevili jihočeští patroni Gride. O moudra se tu staral namísto BigBosse Otec Inyus, tak nějak po vzoru Napalm Death. Vystoupení mě bavilo, lidí oproti Root dost ubylo, ale za tu chvilku, co Gride měli, do nás stihli napumpovat dost prověřených fláků. Tenhle grindcore se povedl.

Hlavní hvězdou byli Suicidal Tendencies, pro mě jedno z největších lákadel celého Brutal Assaultu, ostatně přilákali dle dostupných informací na deset tisíc fanoušků, což je na nultý den úctyhodné číslo. Poprvé jsem je viděl právě tady, před sedmi lety. Za tu dobu zůstaly v kapele jenom základní kameny – Mike Muir a Dean Pleasants. Ty již dva roky doplňují Dave Lombardo a Ra Díaz a nově také jako záskok na koncerty Ben Weinnman. Vlastně ze všech účastníků festivalu dostali největší prostor, přes hodinu a půl, což bylo uskutečnitelné asi jenom díky jejich zařazení na warm-up party.

A to je jenom dobře, protože jsou ve skvělé formě. V této sestavě opět daleko více směřují k metalu, takže se věnovali především materiálu z konce osmdesátých let. K mému překvapení zazněla třeba taková „Lost Again“ nebo „Send Me Your Money“, ale i jeden zástupce nového materiálu „Clap Like Ozzy“. Z povinností se nedostalo snad jen na „Institutionalized“, jinak z eponymní desky došlo na všechny klasiky, takže na festivalový výběr písní si rozhodně nešlo stěžovat.

Skladby provázelo samozřejmě také Muirovo průvodní „kázání“ nebo spíše motivační řeči a rovněž tak nekonečné variace na vykřikování jména Suicidal Tendencies, tak jak to k nim už patří. Nejvíc mě potěšily pecky „Trip at the Brain“ a „How Will I Laugh Tomorrow“ a zjevně jsem nebyl sám. Dav se rychle dostával do tempa a brzo se to mlelo hlava nehlava, zkrátka jedno z nejlepších vystoupení, co jsem na Brutal Assaultu zažil.