Datum: 6.4.2013 Místo: Praha, Final Účinkující: Cough, March of the Hordes, Vekslan, Voluptas

Tady že bude hrát americká kapela Cough? To jsem si pomyslel, když jsem vstoupil do prostor pražského klubu Final. Jeho prostory na první pohled asi příliš důvěry nevzbuzují, ale zvyknout se tu dá rychle. Nahoře bar a možnost posezení, dole koncertní prostor o velikosti prostornějšího obýváku a vedle backstage. Vzhledem k brzkému konci akce (desátá hodina večerní) se muselo začít hrát těsně před sedmou, ale i přesto se akce stihla ukončit jen tak tak. Vzhledem k časovému presu hochů z Vekslan došlo k menšímu přehození pořadí. První kapelou se tedy stali rumaři Voluptas.

Během jejich setu pomalu přicházeli i fanoušci, jejichž počet do konce večera narostl do velmi slušného množství, Cough tedy hráli před velmi početným publikem. Voluptas se svou svojskou hudební kombinací dokázali publikum rozehřát, protože udržují své skladby dostatečně zajímavé. Chvílemi mi přišlo jejich vystoupení trochu rytmicky rozházené, ale při občasné divokosti materiálu to asi jinak být nemohlo. Zvukově to taky nebyl nijaký průser, a to i přes omezené technické možnosti. Doufám, že se kapela z chystané pauzy probere brzy.

Jako druzí nastoupili pražští Vekslan, další zvláštně znějící smečka. Mají takové přímočaré hardcorové tempo, které kombinují s black metalovým sekernictvím. Bohužel se jim ale ten večer příliš nevyvedl zvuk, takže velmi často zanikal zpěv Slávka a jakmile se bubeník Viktor pustil do blast beatů, virbl nebyl takřka slyšet. Přitom ale vystoupení odsýpalo, mám dojem, že zaznělo celé loňské EP “EPMMXII”, přičemž jako největší hitovka zafungovala poslední skladba “Zlámané kosti”. Největší škoda toho zpraseného zvuku.

To slavoničtí March of the Hordes mohou být spokojení, z těch tří českých kapel, které ten den vystoupily, byli jasně nejlepší. A to i přesto, že jim scházela jedna kytara. Jejich naprosto švédsky znějící oldschool death metal prohnaný crustem kopal zadky všem okolo. Už při prvním hrábnutí do strun se ozval krásný chrastivý zvuk, který vždy dominoval kapelám à la Entombed, Dismember. Upřímně jsem takovou vypalovačku vážně nečekal a asi je to největší překvapení večera. Doufám, že jsem se s touhle smečkou neviděl naposledy.

Čas neúprosně tlačil a přišel čas na hlavní hvězdu večera, americké Cough. Od jejich koncertu jsem si hodně sliboval a rozhodně jsem nebyl zklamaný. Naprosto podladěný a zahulený zvuk umocňoval zvláštní atmosféru, která proudila z pódia. Absolutní doom, pomalý, zablácený a špinavý. Dva vokály, démonické krákání v podání basáka Parkera Chandlera a čistší vysoký kytaristy Davida Cisca. V celém setu sice zazněly dohromady tři věci, avšak tenhle doom nikdy nebyl o tom, kolik se toho odehraje, ale jak to zapůsobí na posluchače. V jejich případě předvedli naprosto fungující hluk. Přesně takhle se mi doom líbí, pomalé kytarové riffy a nářek divokého zvířete, žádné klávesové kudrlinky či blbnutí se ženským zpěvem. Poctivá zkáza a nic jiného. Parádní tečka za tímto undergroundovým večerem.