Datum: 14.6.2013 Místo: Praha, O2 Arena Účinkující: Kiss, Bitch & Chips

Půl roku od zakoupení lístků na fenomenální Kiss utekl jako voda a v pátek krátce po poledni se autem vydáváme do naší prastaré matičky Prahy vstříc velkému hudebnímu zážitku. Plán byl jasný a zřejmý – dorazit na šestou hodinu před O2 Arenu a zaujmout ve frontě dobrá místa. Nakonec jsme ale byli stěží schopni dostat se k hale po sedmé hodině, protože cesta hlavním městem byla tradičně brutálně ucpaná a dvě hodiny popojíždění v koloně nám v tom vedru na náladě také nepřidaly. Fronta u vstupu byla též nekonečná a důkladná prohlídka každého z návštěvníků ji vážně neurychlila. Možná, že otevřít příště více vchodů by byl dobrý nápad, protože v osm hodin, kdy měl koncert oficiálně začít, nebyl prostor uvnitř ani zdaleka celý zaplněný. Někteří z Kiss Army přišli tradičně nalíčeni coby sví idolové (někdo lépe, někdo hůře) a obecně bylo celý koncert obecenstvo nadšeno a bezmezně hltalo každou vteřinu vystoupení. Trochu mě tedy zklamalo, že na naše skandování “Kiss, Kiss!” těsně před přídavkem se skoro nikdo nechytal.

Krátce po osmé hodině vystartovala pro mě neznámá česko-německá předkapela jménem Bitch & Chips. Jejich glamrockové vystoupení asi nikoho ze židle nezvedlo, ale nehráli špatně a coby předskokani poměrně obstáli. Místy byla vidět mírná nervozita, protože si dovedu docela dobře představit, že kapela ještě nikdy nehrála před takovým obrovským množstvím lidí, jaké se v O2 Areně sešlo. Frontman místy trošku zápasil s mikrofonem a nejsem si úplně jist, zda se jednalo o technickou závadu, trému či nedostatečný hlasový rozsah. A poslední informace trochu mimo mísu – do poslední chvíle jsem si nebyl jist, jakého jsou někteří členové bandu pohlaví, takže se jim ten glam asi docela daří.

Ihned po konci setu Bitch & Chips se technici jali upravovat pódium pro příchod slovutných headlinerů. Celá scéna byla přikryta černou plachtou s nápisem Kiss a my byli odsouzeni k dalšímu čekání, které trvalo o maličko déle, než by bylo záhodno, ale výsledek stál za to a předčil veškerá možná očekávání. Nejprve bylo vidět několik live záběrů na přicházející skupinu promítaných na postranních obrazovkách. Po ohlušující startovní frázi “You wanted the best, you got the best! The hottest band in the world – KISS!” zástěna spadla a kapela se začala na pódium snášet na obrovské mechanické konstrukci připomínající velkého pavouka. To vše podpořené ohnivými efekty a začátkem písně “Psycho Circus”, kterou kapela svůj velký set rozjela. Co vám tady budu povídat, byl jsem v sedmém nebi. Následovala smršť parádních kousků jako “Shout It Out Loud”, “I Love It Loud”, “Deuce” nebo třeba “Lick It Up”. Na své si přišli jak staré páky, tak i mladší posluchači, protože se dostalo i na pár novinek z posledních dvou alb, ale mám pocit, že v porovnání se starými klasikami nemají takový tah na bránu a osobně bych je z playlistu vyřadil. Hlavně “Hell or Hallelujah” jsem si živě představoval trochu lepší, ale co už…

Co bylo ale na celém koncertu Kiss nejlepší – technická kvalita vystoupení a jeho oslnivá spektakulárnost. Zvuk byl samosebou na perfektní úrovni, to by snad ani jinak nešlo. Obrovská obrazovka za zády kapely, kam bylo promítáno několik kamer zabírajících celý koncert, umožňovala opravdu každému v hale dokonalý přehled o show. Každou chvíli se na pódiu něco dělo – tuhle ohňostroj, tam ohýnek, tady pohyblivá plošinka. Během songu “War Machine” plival Gene Simmons oheň, poté ve svém děsivém basovém sólu zvracel krev a při “God of Thunder” se nechal vyzvednout vysoko na železnou konstrukci, odkud odehrál většinu písně. Mimochodem jazyk má fakt dlouhý a umí se s ním pořádně ohánět (bez dvojsmyslů). Paul Stanley je správný rocker tělem i duší a jako takový často komunikoval s fanoušky a nebo si prostě jen lehl na pódium a hrál. V průběhu “Love Gun” byl letecky přemístěn po visuté hrazdě na místo až někam ke zvukařům, kde bylo vystavěno takové minipódium, odkud na něj byl odevšad výborný výhled. Sólo kytaristy Tommyho Thayera a bubeníka Erica Singera také stálo za to – oba byli vyzvednuti do výše nad pódium a společně jamovali. Ke konci došlo i na klasické roztřískání kytary, ke kterému se Paul nechal publikem přirozeně vyburcovat. Zavírací “Rock and Roll All Nite” přinesla hromady rozprášených konfetů a přídavková “Black Diamond” zase skvělé nasvícení a pavoučí nohy ve tvaru drahého kamene. Nezapomenutelný zážitek.

Kiss předvedli, že i přes pokročilý věk jsou schopni vyprodávat stadiony a přinášet fanouškům výbornou show, u které se vůbec nedivím, že kdysi před čtyřiceti lety šíleně šokovala. Dnes už je možné zahlédnout leccos, ale páteční koncert mě přesvědčil o tom, že legendy prostě neumírají. Takže příští týden Bon Jovi!