Datum: 17.10.2013 Místo: Praha, HooDoo Účinkující: The Agonist, Threat Signal, Mors Principium Est

Pokud mě má děravá paměť nešálí, kanadští The Agonist u nás ještě nehráli, a našinci tak nezbývalo, než na ně vyrazit do zahraničí. Tohle ale minulý týden přestalo platit, protože The Agonist svůj dluh českým fanouškům splatili hned nadvakrát – koncerty v Olomouci a v Praze. A protože tahle kapela už delší dobu figurovala na mém seznamu jmen, které jsem ještě neviděl a chtěl bych to napravit, výlet do pražského HooDoo byl tak nějak jasnou věcí.

The Agonist od dob vydání svého debutu pořád rostou, jejich loňská, v pořadí třetí deska “Prisoners” tento příznivý trend jedině potvrdila, a tak se milí Kanaďané do Evropy vydali vůbec poprvé v pozici headlinera celého turné. Stabilní duo podpůrných kapel Arsis a Threat Signal sice nedlouho před pražským vystoupením zchudlo o první jmenované, ale na jejich místo nastoupili Finové Mors Principium Est, které měly doplnit ještě kapely Dawn Heist a Grand Exit, uzavírajíce tak pětičlennou sestavu. Jestli ale v Praze opravdu vystoupily všechny tyto kapely, to nevím. Podle toho, co jsem v průběhu večera mezi lidmi zaslechl, snad Dawn Heist nebo Grand Exit nakonec také odpadli, a jelikož jsem před těmi druhými dal ochotně přednost dobré společnosti a pocucávání výborného piva v podniku o patro výše, těžko mohu posloužit nějakými dojmy.

Pro mě osobně se první hudebním číslem večera stalo vystoupení Mors Principium Est, ke kterému mě nepřivábilo nic jiného než bohapustá zvědavost, co se za tímto jménem, na něž jsem již párkrát narazil, skrývá. Mors Principium Est mou zvědavost ukojili, ale že bych z nich byl nějak nadšený, to ani omylem. Pánové nejsou žádná holobrádci a z jejich setu byla sehranost znát stejně jako roky zkušeností, ale ve výsledku to bylo takové trochu nijaké. Jako jo, co se srovnal zvuk, tak to poslouchat šlo, sem tam z reproduktorů vypadl nějaký ten slušný motiv a určitě to nebyl špatný koncert, ale vzato kolem a kolem mě tahle kapela prostě neoslovila. V sále jsem zůstal jen proto, že jsem neměl na práci nic lepšího, a co se Mors Principium Est týče, odškrtávám si u nich kolonku “viděno” a tím z mého pohledu klidně mohou přestat existovat.

Služebně trochu mladší banda, kanadští Threat Signal, mi rovněž nebyla úplně neznámá. Pár vlažných pokusů o nabytí sympatií k jejich pojetí metalcorem silně zabarvené muziky se však v mém případě blahé paměti s úspěchem nesetkalo, takže jsem je odložil k ledu jako zcela nezajímavou kapelu. Pražský koncert má však za následek to, že Threat Signal musím přiznat alespoň jednu věc – jejich hudba naživo docela funguje. Ačkoli to nebyla žádná velká výhra, většinu setu jsem se docela bavil, občas jsem se bavil dokonce ještě trochu víc a nakonec času stráveného sledováním koncertu Threat Signal nijak zvlášť nelituji. Kapela byla aktivní, frontman celkem sympatický a muzika jakž takž chytlavá, takže to šlo přežít bez většího sebezapření. Přítomní fans pak Threat Signal odměnili velice důstojným rámusem, takže sami muzikanti museli být rovněž spokojeni.

Jakkoli byla ale obě vystoupení relativně obstojná, nebylo to nic, co by trochu náročnějšímu posluchači stálo za ohlédnutí. To se ovšem změnilo s nástupem The Agonist a najednou bylo úplně zřetelně znát, že tady se hraje jinačí liga. The Agonist svou popularitu nevybudovali jen na fešné zpěvačce, ale zejména na opravdu kvalitní a originální hudbě, která v rámci metalcorového žánru patří určitě k tomu vážně dobrému, ne-li úplně nejlepšímu, a to se tady projevilo na plné čáře. Člověk vůbec nemusel vidět na pódium. Stačilo slyšet (což díky solidnímu zvuku nebyl žádný problém) a už to udělalo koncert dobrým, protože muzika The Agonist má prostě takový drive, že to s člověkem šije už z desky, a živě je to pak ještě větší nářez. Ta poznámka o nepotřebě vidět na pódium není jen tak samoúčelná. Nevím, jak to vypadalo v ostatních částech sálu, ale ze svého postavení při jeho pravé straně a přibližně tři metry od pódia jsem měl plus mínus rozumný výhled akorát tak na basáka Chrise Kellse a kytaristu Pascala Jobina. Oba však odváděli dobrou práci a nezanedbávali ani show a komunikaci s lidmi, takže i po této stránce nemám k výkonu kapely výhrad – snad až na to, že hlavní vizuální magnet, modrovlasá Alissa White-Gluz, toho po pódiu moc nenaběhala (těžko jí to ale klást za vinu, když se vezmou v potaz zanedbatelné rozměry pódia) a vzhledem k tomu, že je poměrně mrňavá, jsem se tedy moc nepokochal. Tak snad příště.

The Agonist na turné propagovali svou aktuální řadovku “Prisoners” a na skladbě setlistu to bylo znát. Z novinky zaznělo hned šest kousků a zbytek si mezi sebe rozdělily starší desky. Šlo o výběr velice zdařilý a dalo by se říct, že se koncert nesl v duchu hesla “co song – to pecka” a celý set tak ani na moment neztratil energii, se kterou kapela vtrhla na pódium. Dlužno ale dodat, že s jakým nasazením The Agonist hráli, s takovým nasazením jim publikum oplácelo, protože rámus byl v sále opravdu řádný, moshovalo se prakticky neustále a v závěru se objevilo i několik plavců. Jak vidno, kapela je u nás velmi populární a dlouholetý půst místní fanoušky namlsal více než dostatečně.

The Agonist svým vystoupení v Praze naprosto přesně ilustrovali svoje současné postavení na scéně. Tenhle koncert byl po všech stránkách vážně dobrý a bylo na něm krásně vidět, jak kapelu pořád žene vpřed mladistvá divokost a zápal pro věc. Přesto ale nebylo možné přehlédnout profesionalitu a jistotu, díky kterým nešlo jen o nevázanou pařbu, ale ve všech směrech solidní a dotažené vystoupení. The Agonist své skladatelské kvality definitivně potvrdili už aktuální deskou, ale nyní naživo dokázali, že jim nezbývá mnoho a zařadí se po bok ostřílených mazáků, na které je spoleh. Toho večera v HooDoo jsem se totiž na vlastní oči přesvědčil, jak vypadá kapela, která má našlápnuto k tomu, aby se stala velkou, a navíc jsem byl svědkem koncertu, jímž The Agonist českým fanouškům bohatě oplatili roky čekání na živou premiéru. Za mě naprostá spokojenost!