Datum: 24.4.2017 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Baro Chandel, Zeal and Ardor

Jeden koncertní večer, nulové vlezné a hned dvě afra za mikrofonem. To první patřící Manuelu Gagneuxovi ze zámořských novátorů Zeal and Ardor, druhé pak patřící pěvci tuzemské předkapely Baro Chandel. Takový byl program na 24. dubna v Roxy, a že účast byla povinností, to už jsem koneckonců osvětlil v redakčním eintopfu. Zeal and Ardor jakožto svébytná fúze černošských spirituálů s black metalem a elektronickými prvky zní lákavě už podle charakteristiky, ale i samotný výsledek ve formě zatím poslední desky „Devil Is Fine“ dává na odiv, že jejich hudba je víc než jen jednorázová kuriozita. Bylo tedy nasnadě si položit otázku, jak tenhle úkaz bude působit naživo, a seriál Free Mondays on Roxy nám v tomhle vyšel vstříc.

Jak to tak bývá, když se někde vyskytne koncert zdarma, jsou na místě i obavy – nenažene se tam spoustu lidí jen z principu, že je to zadarmo, aby se postavili vedle vás a půlku setu prokafrali? Jakmile doklopýtám pod pódium, obavy se rozplývají, je deset minut před avizovaným začátkem předskokanů a samotný sál je v podstatě prázdný, lidé spíš popíjejí nahoře u baru. V průběhu prvního vystoupení se sál zaplní, ale jen tak akorát, aby odezva z publika byla slušná, ale zároveň měl každý kolem sebe slušný prostor.

Chvíli před avizovaným začátkem na pódium přichází Baro Chandel se svým příjemným stonerovým rock ‘n’ rollem. Zprvu hodně basový zvuk se postupně srovnává a jediné, co bych vytkl, je špatně slyšitelná kytara zpěváka. A to je trochu škoda, poněvadž zrovna on by tomu možná dodal i trochu psychedelického feelingu. No, nebudu se tvářit, že jejich tvorbu nějak moc znám, doma jsem si pustil asi jedinou ukázku, ale takhle naživo mě to celkem bavilo. Jasně, není to nic objevného – v podstatě rutinní rokec – ale působili energicky, sehraně a uvolněně. A tak se člověk nechal houpat tu víc, tu méně přímočarými riffy a set poměrně rychle utekl.

Čas tak akorát dát si jedno předražené pivko a pokecat o muzice i nemuzice, zatímco se pódium připravuje na příchod šestice a jejich mše. Jako odpověď na mou otázku „jak budou asi naživo hrát ta intermezza – použijí klávesy a mašinky, nebo to pouze pustí?“ se pouze ze záznamu rozezní z repráku elektronické „Sacrilegium I“ a chvíli na to přichází kapela a spouští první pecku. Soulové a bluesové dynamické meditace diktované vokály trojice zpěváků, tvrdé pasáže hnané zběsilými bicími a publikum početné a spokojené. Drobnou vadou na kráse je málo průrazný zvuk kytar, který z těch blackmetalových částí místy dělá jen rytmickou drtičku. To mi však ani náhodou nedokáže zošklivit pecky jako například „Come on Down“ či „Children’s Summon“ a už vůbec ne závěrečný hymnický přídavek „Devil Is Fine“. V prvních řadách se mnou několik lidí headbanguje a i při letmém pohledu za sebe pozoruji spokojenost v očích lidí – a koneckonců i dlouhý aplaus jejich vděčnost dobře ilustruje.

Ano, na jednu stranu si myslím, že menší klub by mi ke kapele sednul víc a koncentroval atmosféru, ale na druhou stranu je dobře, že se takhle dostalo kapele větší odezvy. Z koncertu jsem sice neodcházel odrovnán, ale rozhodně příjemně naladěn a spokojen. Vystoupení Zeal and Ardor vlastně celkem dobře korespondovalo s deskou, která je pro mě sbírkou charismatických jednohubek s vlastní tváří. Tak působil i koncert – člověk se té muziky nepřejedl, ale chutnala mu.