Archiv štítku: Alghazanth

Alghazanth – Eight Coffin Nails

Alghazanth - Eight Coffin Nails

Země: Finsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 31.3.2018
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. Self-Exiled
02. Facing the North Show
03. Aureate Water
04. The Upright Road
05. At Their Table
06. The Foe of Many Masks
07. Twice Eleven
08. Pohjoinen
09. To Flames the Flesh

Hrací doba: 51:13

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Woodcut Records

Finští Alghazanth patří ke skupinám, jaké lze bez obav zařadit ke stálicím. Dle mého názoru do puntíku splňují vše, co si pod tímhle vágním pojmem představím – na scéně (další vágní pojem) se pohybují již dlouho, jsou poměrně aktivní, za dobu svého působení nastřádali slušnou řádku alb (letošní „Eight Coffin Nails“ je osmým dlouhohrajícím počinem), většina z nás na jejich jméno už někdy narazila, většina z nás také nějakou tu jejich placku nejspíš slyšela. Prostě taková jistota.

Nic víc ovšem v sobě pojem „stálice“ neobsahuje. Nijak neimplikuje legendárnost či kultovnost, byť si to mnozí mylně myslí. Vždyť existuje mnoho kapel považovaných za legendární, ačkoliv hudební kvalitou na takový status prostě nemají a jedinou jejich skutečnou „zásluhou“ je houževnatost a dlouhověkost (což v některých případech také mohou být chvályhodné vlastnosti, ale legendárnost z nich nevydolujete). Netvrdím, že se takové přisvojování zásluh týká zrovna Alghazanth, nicméně je evidentní, že právě oni mohou posloužit jako jeden z důkazů mého tvrzení, že stálice a legenda jsou dva naprosto odlišné pojmy.

Nebudeme si nic nalhávat a rovnou si nalijme čistého vína – Alghazanth vždy patřili spíš k béčkovým kapelám. Některé jejich věci jsou vcelku fajn, třeba minulé album „The Three-Faced Pilgrim“ z roku 2013 mě v době svého vydání dost bavilo (ačkoliv jsem jej v dobové recenzi zbytečně nadhodnotil), ale vzato kolem a kolem jejich tvorbě chybí ono pověstné něco navíc, co dělí dobré skupiny od výjimečných, standardní „lehký nadprůměr“ od první ligy. U Alghazanth to bohužel necítím a tím pádem je řadím pouze k onomu slušnému neurážejícímu standardu, jenž tu a tam dokáže potěšit, ale hlubší zážitky nepředá.

Nejhezčí je na tom skutečnost, jak dokonale vše doposud řečené platí i o „Eight Coffin Nails“. Anebo z opačné strany – jak dokonale letošní novinka všechny obecné myšlenky o úrovni kapely potvrzuje. „Eight Coffin Nails“ je v pohodě melodický black metal, jehož poslech člověk nijak neurazí. Nic víc. Ale ať jsou Alghazanth jacíkoliv, pořád je mnohem důstojnější poslouchat jejich muziku než třeba vyleštěné symfo-pidlikání Demon Burger, protože za ně se alespoň nemusíte stydět.

„Eight Coffin Nails“ plyne vcelku příjemně a není větší problém nahrávku vstřebat na jeden zátah, i když si pro ni musíte vyhradit více jak padesát minut svého času. Což je samozřejmě plus. Během hrací doby samozřejmě úspěšně kolísá mezi lepšími a horšími chvilkami, ale zejména na první poslechy se Alghazanth daří docela zaujmout. Ačkoliv asi musíme zmínit, že nějakou velkou trvanlivost „Eight Coffin Nails“ nemá a zanedlouho na povrch vyplyne, že jisté pasáže jsou příliš… říkejme tomu třeba melancholické.

Nelze nicméně popírat, že deska má i své dobré momenty – mám tím na mysli zejména závěr „Eight Coffin Nails“. Suverénně nejlepší skladbou je pro mě předposlední „Pohjoinen“ s hypnotickým rytmem a povedenou atmosférou. V podobném duchu posléze naváže i finální devítiminutovka „To Flames the Flesh“, které si sice necením tolik jako „Pohjoinen“, ale pořád jí nemohu upřít dobré chvilky.

Jako celek však „Eight Coffin Nails“ rozhodně není ničím, co byste měli nebo snad dokonce museli slyšet. Je to ok album, které na pár poslechů vydrží, ale je zřejmé, že z dlouhodobého hlediska se o nic zvláštního nejedná a za pár měsíců na tuhle fošnu usedne prach.


Alghazanth – The Three-Faced Pilgrim

Alghazanth - The Three-Faced Pilgrim
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 13.12.2013
Label: Woodcut Records

Tracklist:
01. In Your Midnight Orchard
02. To the Pearl on High
03. Promethean Permutation
04. AdraMelekTaus
05. As It Is Fated
06. With Sickle, with Scythe

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Finská smečka Alghazanth rozhodně nepatří mezi nějaké cucáky, kteří se sotva vyštrachali z nory, aby do světa šířili svoje black metalové poselství, jelikož ti ze svého doupěte vylezli už někdy v polovině 90. let a od té doby na své konto nastřádali pěkných pár desek. Přesto se musím přiznat, že ani jednu z nich neznám, byť mi jméno Alghazanth není neznámé v tom smyslu, že bych o té kapele doposud vůbec netušil. Tak či onak je čerstvá novinka “The Three-Faced Pilgrim” mým prvním zevrubnějším setkáním s jejich tvorbou, tak se na to pojďme společně podívat, co se skrývá pod obálkou se dvěma labutěmi, což je na poměry black metalové žánru motiv poměrně nezvyklý.

Jak známo, přestože byl black metal svého času značně ortodoxním stylem, v dnešní době patří naopak k těm nejrozmanitějším, tudíž je hned první otázka našeho dnešního povídání zřejmá – jaký z toho obrovského množství různých druhů black metalů hrají právě Alghazanth? Pokud bych to měl říct hodně zjednodušeně, minimálně na svém nejnovějším albu Finové stojí kdesi na půli cesty mezi tou pravověrnou a tou symfonickou, nebo chcete-li melodickou odnoží žánru. Že vám to zní trochu nelogicky? Vždyť jedno by přece mělo vylučovat druhé, protože pravověrný black metal s klávesami přece snad ani být nemůže, protože pak by přestal být pravověrným, nebo snad ne? Vlastně ano, máte pravdu… ale vlastně ani ne. Vysvětleme to ovšem podrobněji, než v tom začne být úplný guláš…

Jednoduše se jedná o to, že muzika Alghazanth je stále poměrně syrová a podzemní a má neoddiskutovatelný punc onoho pověstného black metalového undergroundu, což je něco, čeho si osobně stále docela cením. Na druhou stranu ovšem kapela také využívá klávesy – a to nikoliv jen jako upuštění plynu před další vichřicí, nýbrž jako plnohodnotný nástroj. Zároveň s tím je i samotný black metalový základ v podhání Alghazanth relativně melodickou záležitostí, kapela se rozhodně nebojí na kytarách použít i jiné než ty dvě nejtlustší struny, jsou i momenty, kdy se ke slovu dostane také baskytara a také hodně příjemně zabrnká. Melodický black metal s klávesami a v syrovém hávu… že to zní divně? To možná ano, ale ve výsledku to funguje přímo náramně, má to svůj smysl a své opodstatnění. Čímž jsme si vlastně řekli, že obě zdánlivě nesourodé složky z předchozího odstavce vedle sebe existovat mohou.

Zpočátku se “The Three-Faced Pilgrim” jeví poměrně nenápadně, člověk si to pustí, řekne si, že to bylo v pohodě, ale kdybyste se mě po prvním, druhém poslechu zeptali, rozhodně bych netvrdil, že to byl nějaký brutální majstrštyk. Postupem času jsem ovšem přišel na to, že mě to strašně baví a vlastně ani nemám, co bych tomu vytknul. Má to výbornou atmosféru, skvělé nápady, dokáže to udržet posluchače v pozornosti, šestice skladeb je vyrovnaná a ani jeden kousek není slabý, všechny mají svoje výborné momenty, a i když se Alghazanth pustí do delších věcí, jakými jsou první “In Your Midnight Orchard” a závěrečná “With Sickle, with Scythe”, funguje to stejně parádně jako nejkratší a asi nejmelodičtější “hitovka” “AdraMelekTaus”. Stejně tak funguje i každá jednotlivá složka muziky Alghazanth – vokál je sice více či méně standardní black metalový řev, ale v rámci celku je přinejmenším plně vyhovující; klávesy se drží spíše vzadu, rozhodně nejsou jakkoliv vlezlé nebo vtíravé, ale když přijde jejich chvíle, využijí ji naplno. Baskytara, jak již bylo zmíněno, je pěkně slyšitelná, což se mi líbí, a nejednou v průběhu desky ukáže, že má v muzice Alghazanth rozhodně právoplatné místo. Stejně tak už byly zmíněné také kytary, které se umí vytasit jak se skvělými melodiemi, tak se do toho také opřít nějakým tím špinavějším riffem. Do toho si finská pětice šikovně pohrává s tempem svých kompozic a rozhodně nehobluje dle jednoho mustru celou desku, kvalitní nápady jí také nechybí…

Kdybyste vyloženě trvali na tom, abych Alghazanth k někomu přirovnal, asi bych řekl, že na “The Three-Faced Pilgrim” znějí jako vyzrálejší Dimmu Borgir, kteří na konci 90. let nezparchantěli a nezačali dělat black metalové zpívánky, ale naopak zůstali správně syroví, uvěřitelní, jednoduše takoví, aby stále měli respekt tvrdého black metalového jádra, ale dokázali to i s klávesami v portfoliu. Komu třeba přijde tvorba zmiňovaných Norů po roce 2000 moc vyumělkovaná, právě v Alghazanth by mohl najít hodně kvalitní náhradu.

Zjednodušeně řečeno, takřka na všem, co se na “The Three-Faced Pilgrim” nachází, je znát, že Alghazanth rozhodně mají zkušenosti a nadhled kapely, která si už dávno našla svou tvář, a to vše také dokážou zužitkovat do podoby opravdu parádního alba, jež mě hodně mile překvapilo a jehož poslech jsem si po čase začal vyloženě užívat. Samozřejmě, nejedná se o nabroušený originál, Alghazanth rozhodně neobjevují Ameriku, ale jejich muzika je vystavěná vynikajícím způsobem, parádně funguje a té kapele to prostě bez sebemenších problémů věříte.


Redakční eintopf #57 – prosinec 2013

Behemoth - Blow Your Trumpets Gabriel
Nejočekávanější album měsíce:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel


H.:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel
Index očekávání: 5/10

Ježura:
Panychida – Grief for an Idol
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Behemoth – Blow Your Trumpets Gabriel
Index očekávání: 5/10

Stick:
Alghazanth – The Three-Faced Pilgrim
Index očekávání: 5/10

Atreides:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 8/10

Zajus:
Alghazanth – The Three-Faced Pilgrim
Index očekávání: 3/10

Skvrn:
Kauan – Pirut
Index očekávání: 7/10

Nepříliš štědrá nabídka nových desek je už takový prosincový evergreen a nejinak je tomu už letos. Když pomineme dva sraby, kteří volí to samé co v listopadu, protože se jim to album přesunulo, tak nakonec všichni skončili u EP Behemoth nebo aspoň u přemýšlení, že tam EP Behemoth dají. Je pravda, že v některých případech nakonec padla volba třeba na domácí Panychidu nebo finské black metalisty Alghazanath, ale je to právě polská death/black metalová stálice, kterou ve svém textu až na jednu výjimku zmiňují úplně všichni. Tak jako tak to v prosinci žádná slává není, a jak trefně poznamenal jeden z redaktorů, spíše se bude dohánět, co kdo během roku nestihl poslechnout…

H.

H.:

Tak klasika… je prosinec a vychází pěkné lejno. Z toho mála, co se přece jenom objeví, je nejlepší asi finská melodic black metalová formace Alghazanth se svou sedmou řadovkou “The Three-Faced Pilgrim”. Album je dost kvalitní a zábavné, rozhodně mu nechybí patřičná syrovost a atmosféra, to vše navíc kořeněné povedenými klávesovými momenty. Žádná vyložená extratřída, ale hodně poctivá práce, která mě dost baví. Jak vám ale asi došlo z toho, jak o té nahrávce mluvím, už ji díky klasické protekci poslouchám nějaký ten pátek, takže je mi trochu blbé tu vykládat, jak se na ni těším. Jinak by to asi byla jasná volba. Kromě nich tu toho už moc není… určitě si poslechnu novinku “Grief for an Idol” od plzeňské Panychidy a také album “Pirut” od Kauan, jež bylo přesunuto z listopadu, ale ani jedno mě nerajcuje natolik, abych nemohl dospat, ačkoliv bych se v obou případech divil, kdyby z toho nevylezly desky přinejmenším slušné. Stejně tak si hodlám počíhat i na dva počiny z produkce Hypnotic Dirge Records – desku “Nowhere” od Ekove Efrits a kompilačku “Wild Years of Remorse and Failure” od stroszek. Obě kapely mi až doposud unikaly, takže vydání novinek bude vítanou příležitostí se jim konečně podívat na zoubek, ale právě neznalost předchozí tvorby je důvodem, proč ani zde nemůžu mluvit o nějaké velké natěšenosti. Nakonec tedy vítězí ípko Behemoth, což z hlediska mého očekávání také není nějaký trhák, a zcela upřímně říkám, že kdyby byl lepší výběr, asi jen těžko by mělo “Blow Your Trumpets Gabriel” šanci v mém eintopfu vyhrát, ale když ten výběr není, tak nakonec proč ne… ostatně i přitom lepším výběru bych si to také pustil s relativní chutí…

Ježura

Ježura:

Prosinec, měsíc nákupních horeček, hnusného počasí, obžerství… a také měsíc, během kterého dlouhodobě vychází suverénně nejmíň desek hodných ohlédnutí. Letošní prosinec z tohoto trendu rozhodně nevyčnívá, takže ještě pár týdnů nazpět to vypadalo, že do eintopfu vyšlu německé gothic metalisty Ewigheim. Proč? Sice s jejich tvorbou nemám prakticky žádnou zkušenost, ale zpívá (a nejen zpívá) tam Tobias Schönemann známý spíše jako Allen B. Konstanz, tedy jeden z ústředního dua mých oblíbených The Vision Bleak. Znáte to, prostě takový ten lehký dojem, že by to třeba mohlo být slušné, když tam funguje můj oblíbenec… Ewigheim to ale nebudou. O privilegované místečko v tomto eintopfu se totiž před mými zraky nakonec utkali slovutní Poláci Behemoth, kteří mají v plánu namlsat své fans ukázkou z chystané řadovky “The Satanist” v podobě EP “Blow You Trumpets Gabriel”, a plzeňští pagan metalisté Panychida, kteří mezi lidi vypustí svou třetí desku “Grief for an Idol”. Jeden by řekl, že je to dost jasné. Behemoth jsou kult a navíc půjde o první nový materiál od roku 2009, kdy jim vyšlo ceněné album “Evangelion”. Jenže jak jsem sám s překvapením zjistil, už mě zase tak moc netáhnou a můj zájem o Behemoth se upírá spíš k plnohodnotnému albu než ke kratičkému ípku. Panychida mě proti tomu dostala na svou stranu výtečnou skladbou “Krasatina (Grief for the Idol)”, a jakkoli jsem od novinky čekal už dřív docela dost, “Krasatina” tato moje očekávání ještě umocnila. Doufám tedy, že mě pánové nezklamou!

Kaša

Kaša:

Může se zdát, že jsem se do prosincového eintopfu rozhodl nasadit jako svou jedničku Behemoth s chystaným EP “Blow Your Trumpets Gabriel” jenom proto, že seznam v prosinci vydaných alb je opravdu chabý. Ostatně jak jinak ke konci roku, tohle už je každoroční evergeen, na nějž je potřeba si zvyknout. Jasně, velkou roli toto v mém rozhodování hraje taky, ale já se na novinku Behemoth těším opravdu hodně, takže bych je dost možná volil i v silnějším měsíci. Nějakou dobu živě prezentovaná skladba “Blow Your Trumpets Gabriel” zatím splňuje mé očekávání v pokračování epičtějších válů z “The Evangelion”, jako byly “Alas, Lord Is Upon Me” či “Lucifer”, takže pokud by celá deska byla orientovaná tímto směrem, vůbec bych se nezlobil. Uvidíme, s čím se Nergalova parta tentokrát vytasí, ale žádné faux pas nečekám, protože si je určitě sám vědom velikosti, v jakou jeho kapela vyrostla. Z dalších prosincových jmen mi nejsou cizí ještě Mastodon, kteří chystají svůj druhý živák “Live at Brixton”, ale Behemoth jsou přeci jen vyšší váhová kategorie a vyvážit je není jednoduché.

nK_!

nK_!:

Další vánoční období a jako obvykle každý rok na hudební scéně nic moc zajímavého. Všechna vydavatelství vystřílela veškerou podstatnou munici již během říjnových a listopadových dnů, a tak nezbývá nic jiného, než kvůli eintopfu sáhnout do vod ne úplně z nejočekávanějších. Behemoth nikdy nezklamou, a ačkoliv se nejedná o pro mě jakkoliv zásadní srdcovku, vždy si je rád poslechnu a ještě raději zajdu očíhnout živě. Čtyři roky po poslední řadovce “Evangelion” vyjde “Blow Your Trumpets Gabriel” pouze jako třískladbové EP pojmenované podle titulní písničky, kteroužto z těch obsažených vyhlížím asi nejvíce. Letos na Brutal Assaultu zněla totiž parádně, tak uvidíme, jak dobrá bude pěkně doma při ničem nerušeném důkladném poslechu.

Stick

Stick:

Letošní prosincová úroda je opět trochu chudá. Vychází sice pár zajímavých EP kapel jako Impaled Nazarene, Hooded Menace nebo Behemoth, ale to mě tak úplně nevytrhne. Chystá se novinka britských veteránů Doom a pár heavy metalů. Pro mě je však nakonec nejzajímavější nový počin finských Alghazanth. Na druhou stranu upřímně řečeno, ani z této strany neočekávám bůhvíjaký zázrak, ale třeba budu překvapený. Jinak asi budu vánoční svátky věnovat poslechu oblíbených desek a těch, které jsem přes rok zanedbával.

Atreides

Atreides:

Psát prosincový eintopf? Za trest. Nikde žádné pořádné album na obzoru a jediné, co mě vyloženě zajímá, je přesunuté album Kauan. Mí industrialoví oblíbenci Seth.ETC z Turecka sice slíbili někdy na prosinec nové EPčko, nicméně bližší informace o datu vydání jsou zřejmě v nedohlednu. Cosi se rýsuje i v dílně doomařů Doom:VS, informace jsou ale podobně kusé. Panychida mě sice dokázala navnadit ukázkou z nadcházející třetí řadovky, ale že by byla ve středu mého zájmu, to se vážně říct nedá – a podobně na tom jsou i Behemoth. Na jejich EP představující aktuální polohu kapely jsem sice zvědav, ale že by to bylo něco, co bych nutně musel mít, to vážně ne. Naproti tomu, prosinec je vyloženě koncertní měsíc nabitý akcemi od sklepa až na půdu, které vyvažují nedostatek nových desek: svoji šňůru k nové desce jedou Heiden, v Praze se ukáže Jarboe nebo třeba živoucí legenda experimentálního hip-hopu WWW, v Brně zase Therion. Abych se ale vrátil k doporučení na prosinec: nakonec jsem se přeci jen rozhodl pro trapnou opakovačku a do urny opět šoupnu “Pirut” od Kauan, které by snad už měl konečně vyjít 15. prosince. A doporučoval bych pánům, aby konečně desku vypustili do světa, protože v lednu si brousím zuby na novinku Alcest

Zajus

Zajus:

Povím vám, dámy a pánové, že po napsání více než dvaceti eintopfů jsem poprvé v situaci, kdy opravdu nevím, jaké album zvolit. A není to proto, že vyjde tolik dobrých alb, že si nemůžu vybrat. Prosincová nadílka je totiž neskutečně chudá. Zajímavá alba vyjdou až na počátku příštího roku (koneckonců, alba z prosince si jen těžko najdou cestu do závěrečných seznamů nejlepších alb roku), a tak nyní není z čeho vybírat. Zaujala mne jen dvě alba. Black metalisté Alghazanth vydají nástupce dva roky staré desky “Vinum Intus”, která sice zaujala obalem více než obsahem, ale i tak jsem si ji párkrát zvědavě poslechl. S novinkou to asi bude podobné, každopádně za pokus to jistě stojí. A dohánět domácí resty mi umožní Panychida, jejíž tvorba je dlouhodobě oblíbená jak u fanoušků, tak u kritiků. Sám jsem si k Panychidě cestu zatím nenašel, novinka “Grief for an Idol” má tak šanci tuto skutečnost změnit. Jinak ale bude prosinec zejména měsícem poslouchání zapomenutých desek z celého roku a balancování nejlepších počinů, a tak to má být.

Skvrn

Skvrn:

Kdyby ukrajinští Kauan nepřesunuli vydání svého nového alba “Pirut” na prosinec, bylo by to vybírání vskutku hodně složité. Takže jen ve zkratce. Rozepisovat se, jak se na tuhle desku těším, nemá smysl, jelikož jsem tak učinil již v listopadovém eintopfu, kdy “Pirut” mělo původně vyjít. Mimo Kauan tu opravdu není věc, po které bych se nějak zásadně pídil. Maximálně minialbum Behemoth přichází v úvahu, ale tihle Poláci mi nikdy nebyli příliš blízcí, což zřejmě nezmění ani nové EP. Zkrátka prosincová nadílka je bída bídoucí a nebýt Kauan, index očekávání by byl zatraceně nízko.