 |
|
Země: Finsko Tracklist: Hrací doba: 49:13 K recenzi poskytl:
|
Venku prší, slunce nesvítí, myslím, že je ideální čas na porci doom metalu. Altar of Betelgeuze je finské kvarteto fungující od roku 2010. Svůj debut si odbyli o čtyři roky později, kdy vydali desku s názvem „Darkness Sustains the Silence“. Nevím, jestli jste jí zaznamenali, já ne, tedy nemohu porovnávat, zdali kapela prodělala nějaká výraznější změny. Každopádně nyní před sebou máme novinku „Among the Ruins“ a ta by rozhodně neměla uniknout zvídavým uším a už vůbec ne vyznavačům metalu zkázy.
Sama kapela se prezentuje jako stoner death metal, což mě osobně zaujalo a bylo hlavním důvodem, proč jsem se odhodlal k poslechu alba od skupiny, kterou jsem dříve vůbec neznal. Při pohledu na obálku od Césara Valladarese se ve mně probouzejí spíše představy o black metalu, ostatně debut má ještě mrazivější obal. Hudebně je jejich definice celkem přesná. Nejedná se o ten slunečný, pískem zasypaný stoner metal, ale naopak o jeho nihilisticky temnou podobu. O tu se stará také tvrdý doommetalový základ založený na pevně daných postupech. Neočekávejte tedy žádné rychlopalby, ale pořádně těžkotonážní valivou sílu stojící na táhlých riffech. Jakkoliv klasicky to může znít, tito Finové znějí svěže, a jestli se jim něco do tohoto nepřístupného a bahnitého teritoria podařilo vecpat, tak světe div se chytlavost.
Asi hlavním plusem Altar of Betelgeuze jsou vokály. V první skladbě „The Offering“ figuruje hrdelní zpěv, což je asi tak jediné, co tu připomíná onen kapelou zmiňovaný death metal, ale zřejmě to myslí hlavně kvůli tvrdost, kterou deska má. Ovšem pravdou je, že i hudebně ryje „Among the Ruins“ v death/doomovém koridoru. Písně spíš pozvolna přechází podle aktuální nálady mezi jednotlivými styly, důležité však je, že to jako celek sedí. Ale zpátky k tě vokálům. Překvapením byla druhá „Sledge of Stones“, kde se za mikrofon postavil Chris Cornell. Teda ne fakticky, avšak já ho tam slyšel. Altar of Betelgeuze disponují dvěma zpěváky, přičemž Matias Nastolin se mimo baskytary stará o growling a Olli Suurmunne kromě kytary taky čistě zpívá. Právě jeho zpěv je podobný Cornellovi, trochu hlubší, přesto velice podobný. Když to v druhé půlce písničky vyšle do ještě větších výšin, tak ho tam slyším zcela zřetelně. Myslím, že právě tohle mi přirostlo k srdci z celého alba nejvíce, protože ono spojení tohoto pronikavého silného hlasu spolu s hutnou hudbou zní prostě dobře. Občas to připomíná klasický heavy metal, à la Black Sabbath v druhé polovině 80. let, ale v osobitém podání Altar of Betelgeuze.
Ačkoliv je první polovina „Among the Ruins“ o něco napěchovanější, i v její druhé půlce jsou vydařené skladby. Jmenovat mohu předposlední „Advocates of Deception“. S postupem času jsem si oblíbil ty, kde dostává více prostoru Suurmunne, tedy ty s čistým zpěvem. V několika písních se hlasy vzájemně propojují a vždy se spíš těším na ten jeho. Growling v podání Nastolina není vyloženě špatný, ale působí tak nějak standardně, popravdě kdyby bylo celé album nazpíváno takto, asi by ve mně nevzbudilo takový zájem. Také s melodiemi takhle skupina rozhodně umí pracovat a snad každá píseň nabídne nějaké zajímavé momenty. Ne, že by zde, kromě kytarových sól, byly melodické vyhrávky, ale občas zpěv příjemně chytne za ucho. Zkrátka tohle spojení melodie a neústupné tvrdosti se Finům povedlo. Kytaristé dokázali vysolit solidní zásobu riffů, které se v dlouhých kompozicích sice nijak často nestřídají, zkázonosnou atmosféru ovšem spolu s dunícími bicí a basou vytvořit dokážou.
„Among the Ruins” lze jedině doporučit. Ručím, že to nebude ztráta drahocenného času. U mě fungovali Altar of Betelgeuze na první dobrou, až jsem se toho lekl. Možná, že na to musí být nálada, ale v tomhle deštivém počasí mi to zpříjemnilo čas hodněkrát. Ještě spokojenější bych byl, kdyby se nebáli přitvrdit v produkci, přeci jenom se zvukově neponořují do stejných propastí jako hudebně, ale to už je ve výsledném verdiktu pouhý detail.