 |
| Země: Francie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 21.3.2015 Label: Archaic Sound Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Máte už po krk jednočlenných black metalových projektů? Jestli ano, neváhejte ihned zavřít okno prohlížeče, jelikož právě teď se před vámi začíná rozehrávat recenze na další jednočlenný black metalový projekt. Tento konkrétní se jmenuje Ars Moriendi a pochází z regionu Auvergne, který se nachází ve střední Francii.
Jednu nespornou výhodu jednočlenné projekt mají – není takřka žádná práce s vyjmenováním sestavy. Ars Moriendi vede jistý Arsonist, který zde naprosto nečekaně ovládá zpěv i veškeré nástroje. Ve svém portfoliu má i nějaká další jména, ať jako regulérní člen nebo v rámci hostování, nicméně ani v jednom případě se nejedná o nic známého, tudíž nemá smysl se tím zdržovat. Ars Moriendi je už jenom co do počtu vydaných nosičů zcela jasně jeho hlavním působištěm. V rámci obligátní historické omáčky ještě dodejme, že aktuálně recenzované album “La singulière noirceur d’un astre” je třetí řadovou deskou projektu a přichází tři roky po minulém “Du tréfonds d’un être”, což je na poměry jednočlenných skupin, které mají většinou ve zvyku střílet každý rok jednu placku, docela slušný rozptyl. Vyplatil se?
Sotva jsme si řekli, že je Ars Moriendi black metalovým projektem, a hned to musíme trochu poupravit, protože tak úplně stoprocentně to pravda není. Rozhodně je fakt, že black metal má na “La singulière noirceur d’un astre” hlavní slovo a že se deska na první pohled tváří jako čistě black metalová záležitost, ale při bližším průzkumu se ukáže, že o nějakou čistokrevnou sypačku nebo přehlídku vší žánrové ortodoxnosti nejde. Prim na “La singulière noirceur d’un astre” hraje atmosféra, což se samozřejmě s tím, že jde o čistokrevný black metal, přímo vylučovat nemusí. Značnou část projevu Ars Moriendi ovšem tvoří pasáže, jež s black metalem příliš společného nemají. Nebo lépe řečeno, ony vlastně dýchají vesměs totožnou náladou jako ty kusy, kde Arsonist pálí z black metalových hlavní, akorát jim jakoby “chybí” riffy. Ono se to špatně popisuje, protože se nedá říct, že se vyloženě zajíždělo do jiných stylů, ale většinou to ani nezní jako něco, co byste čekali od black metalové nahrávky.
Někde jsem četl cosi o dark metalu, což je škatulka natolik volná, že to tak klidně můžeme nazvat, názornější ovšem bude, když si vyzkoušíte třeba třetí skladbu “De ma dague…”, v níž je to asi nejpatrnější a snad i proto je pro mě nejspíš vrcholem “La singulière noirceur d’un astre”. Píseň začíná s výraznou baskytarou, umírněnými bicími, kytarovým vybrnkáváním a tu a tam se v pozadí ozve i syntezátor, je to záležitost relativně jednoduchá, ale opravdu výborná atmosféra se tomu nedá upřít ani náhodou. Tato pasáž nakonec doroste do pomalého black metalového riffu, ale i zde dokáže Arsonist přijít se skvělými nápady, jako je třeba úžasná melodie v čase 2:18 nebo výtečně zrychlení o půl minuty později. Následuje minimalistický předěl, jenž se posléze opět navrátí k úvodnímu motivu – ten se po nějakém čase začne prolínat s parádním riffem, který song dovede do finiše.
Je pravda, že ostatní čtyři písně jsou asi o kousek víc black metalové (nejvíce se mi zdá druhá “Verite”, ačkoliv i zde dojde třeba k netypickému sólu a v její střední pasáži k delšímu zvolnění), ale ve všech případech je stále co poslouchat. Nehledě na fakt, že i v tom black metalu je Arsonist evidentně silný a hlavně na výborné (byť nijak složité) riffy má rozhodně čuch. Stejně tak mu nedělá problém přijít s velice dobrou melodií, své rozhodně dělá i chytré využití kláves, které jsou spíše v pozadí a zastrčené za ostatními nástroji, přesto dokážou celé album posunout ještě o kousek dál. Méně je někdy více a v tomhle případě se to přesně potvrzuje, protože výsledek je skvělý.
Důležité je ovšem to, že ať se Arsonist pustí do jakékoliv hudební polohy, vždy to dává smysl a hlavně je to opravdu dobré, funguje to a ona pověstná atmosféra tomu nechybí. A to platí po celou dobu trvání “La singulière noirceur d’un astre”. V překladu to znamená, že se jedná o velmi povedenou nahrávku, která mě baví takovým způsobem, že jsem to vlastně ani nečekal. A vzhledem k tomu, že zároveň s tím se hudebně (trochu větší délce skladeb navzdory) nejedná o nic nestravitelného, nemusím se rozpakovat doporučit Ars Moriendi a tuhle desku konkrétně dál. Jakkoliv je to totiž na první pohled nenápadná věc, ve skutečnosti je mnohem lepší a uvěřitelnější než většina těch sterilních navoněných placek od Nuclear Blastu a jim podobných.
Další názory:
Poslední dobou mám dojem, že dobrého atmosférického black metalu není nikdy dost, a pokud je tak dobrý jako “La singuliere noirceur d’un astre”, klidně by ho mohlo být i víc. O co vlastně jde, dobře popsal kolega v odstavcích výše, a mně tak nezbývá než vypíchnout některé z postřehů, které mi nejvíce utkvěly v paměti. Tak předně tu máme úvod desky. Ten úvodní ženský řev by si mohli Ars Morendi klidně i odpustit, ale to, jak se následný trip-hopový rozjezd přelije do pravé black metalové smršti, má něco do sebe. A právě toto spojení nalezneme na desce téměř na každém kroku a málokdy vás zklame. Stejně jako ve skladbě úvodní funguje skvěle i v “De ma dague…” a vlastně i ve všech ostatních písních. I v textech všudypřítomná francouzština na albu zanechala výraznou stopu. Mám obecně rád, když jsou texty v domácím jazyce kapely místo všudypřítomné angličtiny, i když mě to připraví o možnost si v nich počíst, a ze všech hatmatilek, kterým nerozumím, zaujímá francouzština výsadní postavení. A to i přesto, že je jasné, že ryčící Arsonist jaksi postrádá svůdnost třeba takové Audrey Sylvain. V kostce: pokud budu na “La singuliere noirceur d’un astre” pohlížet jako na celek, vlastně nemůžu být zklamán. Nejde sice o album, které by mě posadilo na zadek, ale o hodně dobrou práci zasluhující pozornost každopádně ano.
Zajus
