 |
| Země: Itálie Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 21.1.2014 Label: Bakerteam Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5,75/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Zajímalo by mě, čím jsou malí Taliáni kojení a co jim ve škole tlučou do hlavy za klíny, že si nedají pokoj a bez ustání zásobují celý hudební svět symfo/power/speed metalovými kapelami, jež by si svůj zvuk mohly dát pomalu patentovat, protože člověk už dopředu tuší, co od podobné party očekávat. Jasně, někdy je výsledek velmi dobrý, jindy zase vyloženě podprůměrný, ale v tom množství totožně znějících kapel už jaksi přestávám rozlišovat dobré od špatného a celá scéna se mi začíná slévat do jedné velké koule generické hudební produkce. Samozřejmě bych tak nezačínal, kdyby Astral Domine nebyli další z kapel, které patří do kategorie “jedni z mnoha” a jež se vezou (no, spíš se snaží svézt) na vlně úspěchů velkých Rhapsody of Fire, a právě jejich debutovému řadovému albu “Arcanum gloriae” se budu věnovat.
Předpokládám, že po předchozím odstavci asi nemusím nijak blíže představovat vlastní hudební náplň prvotiny Astral Domine, protože všichni už musíte tušit, co od tohoto alba očekávat na ploše hrací doby téměř jedné hodiny. Tahle šestice z Tivoli do puntíku dodržuje všechny stylové předpoklady k tomu, aby zapadla a nijak nevyčnívala, takže zpěvák Marco Scorletti je typický borec, který se výšek a melodií nebojí a záda mu kryjí borci, kteří jsou tak tuctoví, jak jen si umíte představit. Kytarové melodie vládnou na všech frontách a celé je to podbarveno nezbytným klávesovým oparem s orchestrálním nádechem. Ale to je úplně jasné, takže se můžu pomalu a jistě přesunout k obligátní bližší charakteristice několika písní, jež “Arcanum gloriae” představují ze všech nejvíc.
Vlastně ani nemůžu jina než začít s pomyslným středobodem celého “Arcanum gloriae”, kterou představuje epických rozměrů dosahující “Where Heroes Die”. Tato devítiminutová věc se rozjíždí ve velkém stylu plném orchestrací a sborových chorálů, aby po chvíli utichla do baladické polohy, která pochopitelně netrvá moc dlouho, ale funguje spíš jako takový prolog k následující proměnlivé struktuře, která celkem rovnoměrně střídá epické pasáže s těmi kytarovými a nakonec i uvolněnými. Neříkám, že to je objev Ameriky, ale tenhle pokus je jeden z těch povedenějších, respektive už jsem slyšel mnohem horší variace na totéž téma. Navíc, ústřední refrén této skladby se mi velmi líbí, takže jsem podlehl jejímu kouzlu. To, že se v ní vokálně jako host předvedl Fabio Lione z Rhapsody of Fire, jsem zrpvu ani nezaregistroval, protože Marco Scorletti je mu dost podobný, takže mě něco takového ani nepadlo, ale to je jen taková zajímavost. Kolega pode mnou zmínil “Welcome to My Reign” se zapojením extrémního vokálu, čímž je tento kus opravdu vítaným osvěžením slabšího závěru, jenž oproti první polovině desky strádá. Škoda, že podobných momentů se nesešlo na “Arcanum gloriae” víc.
Krom těchto dvou skladeb mě nejvíc zaujala úvodní hitovka “Holy Knights” a rychlovka “King of the North”. Čistá akustická kytara z úvodu prvně jmenované přenese posluchače až někam do středověkých časů, samozřejmě jen do chvíle, kdy se hrdinská kytarová vyhrávka a power metalové kytarové riffy dostanou k hlavnímu slovu. Už při poslechu této skladby, která navazuje na velkolepé titulní intro, jsem si všiml, že kytary jsou v konečném mixu poměrně upozaděny. Na můj vkus až moc, takže i když se kapela dostane k tvrdším pasážím, tak klávesy Yeshana Gunawardana a bicí Mirko Margiottiho kytarovou dvojici Delogu–Gagnoni celkem bez problému zatlačí do kouta, což je škoda. Druhá jmenovaná “King of the North” se rozjíždí velmi opatrně a chvilku jí to trvá, ale po minutě a půl, co sešlápne rychlostní pedál k podlaze a všude kolem poletují neoklasické kytarové vyhrávky, je o jedné z nejlepších skladeb, jež ctí odkaz starých Rhapsody, rozhodnuto. Bohužel ke konci desky se začne i to, co na začátku fungovalo na jedničku, zajídat, takže “I Am the King” či závěrečná “Falsi dei”, jež vynikne jen díky pěveckému kontrastu mezi Marcem a jistým Giuseppem Cialonem z Rosae Crucis, už nemají takový šmrnc a nebaví tak, jak by mohly, nicméně fanoušek žánru s nimi zřejmě problém mít nebude.
Zvlášní pozornost si zaslouží dvě balady, které (jak už je u mě zvykem) mi ve výsledku překáží a kazí dojem z “Arcanum gloriae”. Tou horší se nebojím nazvat vlezlou “Moonlight”, která sází na rádoby dojemnou atmosféru a tesknou vokální melodii. Přesně tenhle typ písní je to, co z této hudby dělá mnohými lidmi zatracovaný kýč, protože – a teď si nalejme dobrého italského vína – “Moonlight” o ničem jiném ani není. Dvě průměrné melodie rozplzlé na délku pěti minut obalená vrstvou cukrové vaty prostě nejsou nic, z čeho bych šel do kolen. Sorry. Totéž platí o “My Lord”, jejíž mohutné sborové doprovázení Marca se mi velmi rychle znechutilo, takže bez okolků přiznávám, že při pozdějších posleších jsem ji nemilosrdně přeskakoval.
Je zajímavé, že to, co by před nějakými patnácti lety stěží sneslo srovnání s tehdy aktuálními opusy jako “Symphony of Enchanted Lands” od Rhapsody of Fire, či “Return to Heaven Denied” od Labyrinth, se v dnešní době dá považovat za lehký nadprůměr scény a bez problémů se blíží aktuální formě zvláště prvně jmenovaných, s jejichž tvorbou se prostě nedá nesrovnávat, když je výsledný soud obou part odlišný asi tak jako noc a pozdní noc. Ale to je úvaha na úplně jinou diskuzi. “Arcanum gloriae” je sice průměr jako bič, klišé a klasickými postupy se v něm nešetří a překvapený by mohl být snad jen naprostý posluchač-začátečník, ale těch několik vážně povedených momentů a vlastně celých písní mi pomáhalo album přečkat bez výraznějších zaváhání, takže jsem ochotný vysázet na stůl lehce nadprůměrné hodnocení. Výš jít nemůžu ani ne proto, že Rhapsody of Fire totéž dělají líp, ale proto, že Astral Domine se neubránili celkové nevyrovnanosti materiálu, jenž je až zbytečně srážen plytkými baladami a celkově nevýrazným zvukem, takže asi tak…
Další názory:
Symfonický power metal, Itálie – více není třeba dodávat, protože už jen z tohohle byste měli mít naprosto jasnou představu, jak tohle album bude znít. Jako by ta koncentrace symfonického power metalu nebyla v Itálii už tak vysoká, Astral Domine se rozhodli, že svět potřebuje další kapelu podobného druhu a také se jali přispět svou troškou do mlýna. Je úplně jedno, že je “Arcanum gloriae” jejich debutovou deskou, jelikož znějí úplně stejně jako všichni ostatní kolegové, zkušení i začátečníci… je to naprosto standardní nahrávka svého žánru tak specifického pro tuto zemi… jestli je to dobře nebo špatně, to už samozřejmě ponechám na vašem uvážení, ale jak asi vidno už jen z mého hodnocení, pro mě je to ta druhá možnost. V Astral Domine totiž vidím naprosto normální stylový průměr, jaký tu byl už stokrát a ještě stokrát a víckrát bude. Na druhou stranu se ale musí nechat, že některé momenty se na “Arcanum gloriae” poměrně povedly, což je také důvod, díky němuž moje hodnocení nekleslo níže… zároveň je tu však i několik dost blbých pasáží, které zase brání tomu, aby ta cifra byla vyšší, takže mi z toho prostě leze zlatá střední cesta v podobě 5/10, ačkoliv nepochybuji o tom, že fandovi stylu se to bude líbit o poznání více. Za co ovšem “Arcanum gloriae” připisuji plus, je fakt, že i jako nefanda jsem neměl sebemenší problém album otočit celé i přes hodinovou délku (i když v tom možná hrálo roli, že dva songy odpadly, jelikož je to z větší části prázdná stopa… nejspíš zmetkovitá promo kopie). Tak či onak, ve výsledku to vidím na slušný a poslouchatelný průměr, který nepředvádí vůbec nic nového, a půl bodík přidávám navrch za to, že se to přece jenom poslouchá +/- v pohodě, že jsem to čekal horší a také za song “Welcome to My Reign”, kde se objeví extrémní vokál, což je oproti zbytku alba hodně příjemné osvěžení.
H.