Italští Blaze of Sorrow mají nachystané nové album „Absentia“, které vyjde 24. dubna u Eisenwald. Skladbu „Notturna“ najdete v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Blaze of Sorrow
Blaze of Sorrow: album v červnu
Další album italských Blaze of Sorrow se jmenuje „Astri“ a vyjde 9. června u Eisenwald Tonschmiede. Detaily naleznete na u vydavatele.
Blaze of Sorrow – Eremita del fuoco
 |
| Země: Itálie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 26.10.2015 Label: Sun & Moon Records Tracklist: Hrací doba: 40:45 K recenzi poskytl:
|
Blaze of Sorrow je kapela, jejíž tvorba je pro mě poněkud rozporuplná. Jejich první dvě nahrávky „L’ultimo respiro“ (2008) a „Eterno tramonto“ (2011) sice nepovažuji za nějaké ultimátní majstrštyky a popravdě řečeno jsem je už roky neslyšel, ale mám je v paměti uložené jako hodně příjemné kousky. Se svým třetím albem „Echi“ (2012) však Italové udělali docela obrat, opustili syrovost, vyčistili svůj zvuk a vrhli se do atmosférického black metalu.
Ten mi ovšem v jejich podání k srdci nijak zvlášť nepřirostl. Musím sice férově přiznat, že jsem se nikdy neobtěžoval se do toho zkusit opravdu zažrat a věnovat tomu nějaké podstatnější množství času, ale na druhou stranu – už první poslech mě nedokázal zaujmout a ani jsem z něj neměl pocit, že by tomu větší úsilí pomohlo. Jednoduše mi vidina násilného naposlouchávání připadala jako ztráta času a činnost bez zaručeného výsledku, tak jsem to nechal plavat s tím, že to zní vcelku pohodově, ale není to nic moc pro mě a nemám chuť to poslouchat.
Mezi vydáním „Echi“ a novinkou „Eremita del fuoco“ Italové stihli ještě intermezzo v podobě EP „Fulgida reminiscenza“, v němž se vydali zase docela jinam, tentokrát do vod čistého neofolku, jenž v jejich tvorbě v malé míře a pocitově přítomen byl minimálně už od „Eterno tramonto“. Tenhle počin mě naopak bavil a byl docela příjemný, ale již v době jeho vydání bylo zřejmé, že to pro Blaze of Sorrow není nový směr, nýbrž jen jednorázový úkrok, po němž se vrátí na nastolenou metalovou cestu.
A tak se také prostřednictvím „Eremita del fuoco“ stalo. Znění novinky je vlastně přesně takové, jaké jsem očekával. Ačkoliv je pravda, že to nebyl nijak nadlidský výkon uhádnout, že Blaze of Sorrow budou navazovat především na zvuk „Echi“. A podobně jako s tím minulým albem z roku 2012, i s „Eremita del fuoco“ mám jeden docela zásadní problém – nebaví mě to ani za mák.
Nejprve to ovšem vezměme bez emocí, co se zde vlastně odehrává. Blaze of Sorrow představují v pohodě stravitelný atmo black, do něhož vstupují náznaky neofolku a tu a tam i post-metalové ingredience. Orientačně si můžete představit třeba něco na způsob Agalloch (ačkoliv zrovna Blaze of Sorrow zase nepatří do početné rodinky vykrádačů téhle portlandské veličiny) či Dämmerfarben, prostě takovéhle věci.
Formálně to navíc Blaze of Sorrow hrají tak, že se to ani nedá hanit. Ony zmiňované post-vlivy nepůsobí, jak já s oblibou říkám, homosexuálně. Jsou v tom nápady, některé riffy nebo melodie jsou docela povedené (jeden příklad za všechny – třeba zvolnění ve dvou třetinách „La madre“) a všechno se to na první poslech tváří sympaticky… Nicméně si nemůžu pomoct, „Eremita del fuoco“ mě prostě nedokáže vtáhnout. Poslouchá se to v pohodě, neuráží mě to a nemám s tím problém, když to hraje, ale nic moc v tom necítím. Docela jasně je tu ze strany Blaze of Sorrow slyšitelná snaha o natočení zajímavého, náladotvorného a hlubšího materiálu, ale i navzdory tomu na mě „Eremita del fuoco“ působí prostě poněkud bezduše.
To, co Blaze of Sorrow předváděli na svých prvních dvou deskách, mi bylo vnitřně mnohonásobně blíž, jakkoliv nějakou formální optikou to může vypadat, že třeba takové „L’ultimo respiro“ by už jen vzhledem ke své zvukové stránce nemělo vedle „Eremita del fuoco“ vůbec obstát. Ale známe to – kvalita hudba prostě není objektivně měřitelná. Mnohonásobně blíž mi bylo i to, co Blaze of Sorrow předváděli na neofolkovém „Fulgida reminiscenza“. Naopak to, co Italové předvádějí na „Echi“ a na „Eremita del fuoco“ je něco, co nemám potřebu poslouchat, protože mi to splývá s hromadou dalších podobně laděných formací.
Nepochybuji ovšem o tom, že si Blaze of Sorrow ve své současné podobě příznivce najdou a že jich s dost velkou pravděpodobností bude víc než těch, kdo budou upřednostňovat ranou tvorbu. Nicméně i když si „Eremita del fuoco“ už pouštět nebudu a i když dost pochybuji, že se v tomhle případě můj názor někdy změní, nemám zas potřebu na to album nějak nadávat nebo házet špínu. Nějaká vyložená kravina to totiž pořád není a těch mnohem vhodnějších kandidátů, kteří si za svou produkci zaslouží dobře mířený hejt, je všude okolo víc než dost.
Blaze of Sorrow – Fulgida reminiscenza
 |
| Země: Itálie Žánr: neofolk Datum vydání: 27.3.2014 Label: Sun & Moon Records Tracklist: Hodnocení: 7/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Nemám tušení, čím to je, ale poslední dobou nám do redakce chodí na recenze fakt velké množství nahrávek z Itálie… a ano, Blaze of Sorrow jsou další kapelou z Apeninského poloostrova. A do jaké žánrové škatulky že spadají? Jednoduše řečeno, tato dvojice produkuje black metal, v němž se poměrně často objevují melancholické, akustické a neofolkem nasáklé pasáže. Toť základní nástřel… který ovšem není zas až tak pravdivý…
Že vám to, co jsem právě řekl, nějak nedává smysl? Samozřejmě se nedivím, protože jsem to řekl jak nějaké čuně, takže to nyní pojďme osvětlit. Onen black metal s akustickými mezihrami sice opravdu je to, čím se Blaze of Sorrow na svých počinech prezentují, nicméně to platí jen v případě předcházejících počinů. Pokud se ovšem budeme bavit o aktuální nahrávce s názvem “Fulgida reminiscenza”, jež je právě předmětem naší recenze, pak už to tak úplně pravda není. Black metal a obecně jakýkoliv jiný metal byste zde až na jednu výjimku totiž ani lupou nenašli – čistě proto, že až na onen jeden moment tam nic takového není.
Věřím však, že už jistě správně tušíte, co tedy bude hudební náplní “Fulgida reminiscenza” – ano, na tomto počinu se Blaze of Sorrow opravdu vydali na pole čistého neofolku a akustické hudby. Jednoduše Italové na tomto EP nechali naplno propuknout jednu ze dvou složek své dosavadní tvorby, protože jak již jednou padlo, to koketování s neofolkem jim ani v minulosti nebylo úplně cizí. Podle všeho se ovšem nejedná o nový směr, jakým se Blaze of Sorrow budou ubírat, ale jen o vykročení ze zajetého stylu před další (už čtvrtou) dlouhohrající deskou, na níž se právě pracuje a jež by se měla opět nést v převážně black metalovém duchu.
Ani nepotřebujete umět italsky, abyste odhadli význam slova “Reminiscenza” v názvu nového EP. Někdo by se mohl zeptat – jedná se jen o čistě umělecký záměr, nebo se opravdu jedná o nějakou reminiscenci? A pokud je správně druhá možnost, na co Blaze of Sorrow vzpomínají? To máte tak… správně je samozřejmě ta druhá, jinak bych tu o tom takhle nemluvil, ale nejedná se o nějaký přetočený materiál – z mého pohledu naštěstí, protože osobně tohle nemám příliš v lásce, nad čímž jsem se ostatně již dostatečně literárně ukájel v jedné jiné nedávné recenzi. O co ale tedy jde? První tři skladby “Fulgida reminiscenza” pocházejí ze čtyři roky starého EP, jež ovšem doposud nikdy nevyšlo. Z pohledu kapely jde tedy o starší materiál, pro posluchače jde však o novinku. Zbylé dvě obsažené písně, z nichž jednou je předělávka “But, What Ends When the Symbols Shatter?” od kultovních Death in June, jsou pak nově přidané bonusy pozdějšího data výroby.
Já osobně mám podobné akustiky vlastně docela rád, ale dost si v těchto vodách vybírám, protože zatímco jedna nahrávka mě absolutně nudí, druhou si nepokrytě užívám, přestože obě na první poslech znějí téměř stejně. Jak je na tom “Fulgida reminiscenza”? Z mého osobního pohledu naštěstí dobře – sice nelze tvrdit, že by to bylo naprosto stoprocentní, ale celkově na mě tento počin působí hodně sympaticky a zcela upřímně mohu říct, že Blaze of Sorrow natočili moc pěknou záležitost. V případě, že se považujete alespoň trochu za fanouška neofolku, tak klidně můžete přestat číst – už teď máte moje doporučení si to pustit.
Pokud jste ale ještě o něco zvědavější, klidně pokračujme dále. Pro mě osobně se na “Fulgida reminiscenza” nacházejí dvě velmi povedené skladby ze čtyř vlastních – jmenovitě se jedná o “Transcendenza” a “Acqua”. Obě mě baví, mají velice příjemnou atmosféru, některé melodie jsou skutečně povedené a… jednoduše je to paráda. První zmiňovanou, tedy “Transcendenza”, navíc znatelně oživuje ona výjimka, o níž jsem hovořil na začátku – přibližně v polovině se totiž song zvrhne, do hry nastoupí elektrické kytary a Blaze of Sorrow poté kompozici vedou v duchu ambientního black metalu až do jejího závěru. Stále to v žádném případě není nějaké vichřice, i ten black metal je melancholičtějšího rázu, agresi zde vůbec nehledejte. Nicméně i tak je to skvěle provedený kontrast, baví mě to, je to velice dobře vygradované a dává mi to tam po všech stránkách smysl. Zábavný je ovšem fakt, že nejexperimentálnějším momentem na experimentálním albu je návrat k osvědčenému stylu, ale to jen tak na okraj…
Zbylé dvě písně “Fulgida reminiscenza” a “La danza dell’anima” jsou o něco minimalističtější a neobsahují tak výrazné melodie a zvraty jako dvě výše zmiňované kolegyně. Snad i díky tomu se mi líbí o něco méně, přesto nemohu tvrdit, že by byly špatné… přinejmenším stále nenudí, poměrně příjemně ubíhají a jejich celková nálada je mi sympatická. A to platí i o sedmiminutové “La danza dell’anima”, která je druhou nejdelší položkou tracklistu.
Celé EP pak zakončuje ona předělávka skladby “But, What Ends When the Symbols Shatter?” od anglických Death in June, která původně vyšla na stejnojmenné desce v roce 1992. Píseň ve svém originálním podání je nepochybně úžasná, ale Blaze of Sorrow, všechna čest, si na ní zuby nevylámali a i jejich podání je nejen důstojné, ale i opravdu dobré. Snad jediné, co by mohlo někomu vadit, je fakt, že nálada “But, What Ends When the Symbols Shatter?” je oproti zbylé náplni “Fulgida reminiscenza” trochu jinde, což mírně narušuje konzistentnost celého počinu. Nějakým způsobem mi to ale vlastně ani nevadí, takže nakonec proč ne…
Recenze je u konce… co by si z ní měl čtenář odnést? Řeknu to naprosto triviálně, protože už asi nemá cenu to prodlužovat a vás už beztak nebaví moje plky číst, takže – “Fulgida reminiscenza” je sympatický a zábavný počin, hodně příjemně se poslouchá, čili jestli vám není neofolk cizí, není důvod, proč byste toto EP měli ignorovat…