 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 33:46 Odkazy: –
|
Ten, který skřípe zuby a Ten, který drtí zuby. To jsou Bone Awl, hnusná primitivnost z Kalifornie, jejíž kořeny sahají do roku 2002. Do povědomí se dostali o pět let později, kdy vydali svoji studiovou prvotinu „Meaningless Leaning Mess“. Té předcházela záplava demíček či splitů nejrůznější kvality, ať už té hudební, nebo zvukové. Bone Awl jsou samozřejmě po všech stánkách totální špína, kterou tvoří xeroxovým black metalem stojícím na hardcorovém podstavci.
„Meaningless Leaning Mess“ se povedlo obdivuhodným způsobem zachovat estetiku demo kazet a zároveň udělat ten pomyslný krok o stupínek výše, a obstát také jako regulérní studiová řadová nahrávka. I proto byla tak ceněna a chválena. Svištící činely a noisový přepal vůbec nevadil, naopak produkce prostě plně odpovídala materiálu. Ono oprášit tuhle pavučinu, za niž svou hudbu skrývají, by mohlo mít fatální důsledky, protože právě zvuk je u podobné hudby důležitým faktorem. Co se ovšem nestalo, na novince „An Obelisk Marks the Line“, na kterou se čekalo dlouhých třináct let, se odhodlali z tohohle nekompromisního výraziva trochu slevit a poodkrýt tak svoje umění o něco více.
Zvukově mají Bone Awl na svém druhém albu blízko k nakřáplé a praskající produkci posledních Darkthrone, přičemž samozřejmě navrch stále přidávají onu punková jízlivost, takže je to stále uřvané a syrové. Už ale nemusí být takovým problémem představit Bone Awl třeba někomu, kdo si úplně nelibuje v absolutním kanálu. „An Obelisk Marks the Line“ je zkrátka stravitelnější, avšak tvář ortodoxního black metal punku si i přesto drží. Musel jsem si na to dost zvykat a stále si nejsem jistý, jestli to byl krok dobrým směrem, protože možná právě z tohoto důvodu mi přijde předešlé „Meaningless Leaning Mess“ lepší. Stejný případ jako loňští ACxDC.
Stylově se nemění takřka nic. Kdo by taky mohl něco takového čekat. Že tato dvojice divochů dokáže spíchnout kurvakurevský riff, se ví a i na „An Obelisk Marks the Line“ v tom zdatně pokračují. Bone Awl jsou stále prostí jakýchkoliv náročnějších praktik nebo snad dokonce trendů. Důraz je kladen pouze na rytmus, agresivitu, repetitivnost a šíření nenávisti. Na celém albu si vlastně vystačí se dvěma tempy – triviální blackmetalovou vřavou s lehkou mrazivostí a občasným zvolněním do punkové nakládačky a pak s klasickým pomalejším lomozem postaveném na silném riffu. Tyto dvě polohy se vlastně na „An Obelisk Marks the Line“ pravidelně střídají skladbu po skladbě. Některé se povedly více, některé méně, tedy obdobně jako tomu bylo v minulosti.
Plusem celé nahrávky určitě je, že se pohybuje okolo půlhodiny hrací doby, což je na takovýto výmaz tak akorát, možná bych se to klidně nebál ještě přistřihnout. Tím je mi novinka Bone Awl rozhodně sympatičtější než poslední deska od spřízněných Raspberry Bulbs, která právě na tohle dojíždí. „An Obelisk Marks the Line“ navíc obsahuje i pár momentů, které si při pohledu na obal hned vybavím, ať už je to násilnost úvodní „Chaos Underneath“, nářezové kytary v „Fraternal“ či zasekávání ve „When the Lower Forms Swarm In“. Povšechně ale „An Obelisk Marks the Line“ funguje zejména jako jednolitá valící se hmota.
„An Obelisk Marks the Line“ si svoji stopáž dokáže uhájit a na několik poslechů umí bez problémů zabavit. Svojí náplní splňuje všechny náležitosti alba Bone Awl, tady se nic nemění. Pár dobrých riffů, zahrození rukou a omlácená palice. Jedinou překážkou tak může být produkce desky, protože takhle čisté Bone Awl asi nečekal nikdo. I proto je dojem z předchozího „Meaningless Leaning Mess“ silnější. To prostě ničí. Kdyby někomu právě tohle překáželo v poslechu, mohu doporučit „The Grobian Fall“ od Utzalu, kde je svět ještě v pořádku.
