Země: Norsko Žánr: viking / black metal Datum vydání: 1.4.2011 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: 01. Northern Hymn 02. All Blackened Sky 03. March of the Norse 04. A Son of the Sword 05. Where Gods Once Rode 06. Under the Great Fires 07. Over the Mountains 08. Ode To Battle 09. Legends of Fire and Ice Hodnocení: Ježura – 8,5/10 H. – 8,5/10 Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: facebook / twitter

V současnosti se považuje za obecně uznávaný fakt, že heavy metal vznikl někdy na pomezí 60. a 70. let převážně na území Velké Británie. Po poslechu Demonazova sólového debutu se mi ale začíná vkrádat na mysl lehce kacířská myšlenka. Jsem totiž čím dál tím víc přesvědčen, že se původ heavy metalu datuje někam do Norska desátého století a Demonaz jej prezentuje v podobě takřka nezměněné. Říkáte si, že pojmy heavy metal, Norsko a prominentní postava black metalové scény nejdou moc dohromady? Čtěte dál a možná svůj názor poupravíte…

Mám-li být upřímný, když jsem poprvé zaslechl o tom, co se chystá v páně Demonazově kuchyni, byl jsem lehce vyděšen. Děs se ale záhy proměnil v nenasytná očekávání, protože zveřejněné promonahrávky přinesly něco, co si s Demonazovými domovskými Immortal nemohl splést skutečně nikdo. Přes veškeré syntetizéry si ale hudba uchovala specifickou mrazivou atmosféru tak typickou pro výše zmíněnou smečku neznabohů. Jak diametrální odlišnost, tak lehké společné rysy ve mně probudily očekávání, jaké jsem naposled zakusil před více než rokem. Jakmile jsem se ale do desky poprvé pustil, následovala studená sprcha. Místo náladových syntetizérů kytary, místo něčeho naprosto neortodoxního “pouhý” metal. Moje zklamání z nenaplněných očekávání bylo tak mocné, že na dlouhou dobu spolehlivě udusilo všechno, čím mě mohlo album “March of the Norse” oslovit. Zpětně si však žehnám za osvícené rozhodnutí dopřát desce čtvrtou šanci. V opačném případě bych totiž přišel o mnohé…

Zprvu jsem albu nejvíce vyčítal, že od sebe jednotlivé skladby takřka nelze odlišit, není se u nich čeho chytit, znějí všechny stejně. Po úporném a blahodárném poslechu je ale vše zapomenuto. Je sice pravda, že rozhodně nelze očekávat nepřeberné variace skladatelských postupů nebo muzikálních archetypů, ale ve výsledku to není vůbec na škodu, ba naopak. Když nepočítám dvě krátké atmosférické vložky a bonusovou “Dying Sun”, na albu je sedm písní. Záměrně se vyhýbám použití termínu “skladba”, protože jde skutečně o klasicky vystavěné a strukturované počiny sloka – refrén – sloka – sólo, takže odpadá prvoplánové odlišení jednotlivin ve stylu lovesong/vypalovačka/půlhodinový epos.

Neoriginální? Jak se to vezme. Oldschoolové? Každopádně! Ostatně oldschoolovost čiší z celého alba. Stačí se do něj ponořit a najednou slyšíte těžkopádné heavymetalové riffy, jednoduchá a přesto úchvatná sóla a žádné laciné pozlátko, prostě kus poctivé hudby. Tomu všemu sekunduje zřetelný odkaz na legendární Bathory a úcta ke Quorthonově dílu. S přihlédnutím k tomuto začíná dávat smysl postavení alba na zmiňovaný heavy metalový základ. Pochopitelně tu nechci obviňovat Demonaze z nějaké vypočítavost nebo tvůrčí pojistky (protože by to byla zaprvé neúcta a zadruhé hovadina), ale právě heavy metalové jádro zaručuje svébytnost a vlastní zvuk, které by byly v případě vystavění alba na black nebo death metalu dost obtížně zajistitelné. Je tedy nasnadě, že o jakémkoli vykrádání Bathory nebo třeba Immortal nemůže být řeč i přesto, že jsou v “March of the Norse” obě jména celkem snadno identifikovatelná.

Už jsem tu psal, že je základním pilířem alba klasický heavy metal? Ano? Tak to tedy píšu znovu, protože je skutečně hudební esencí tohoto díla. Nejde ale o žádné vyjuchané, tisíckrát recyklované riffy. Demonaz nám předkládá takové, které se sice svůj původ ani nesnaží zapírat, ale přesto působí jinak, staře, mocněji a naléhavěji než u klasického hevíku. Při jejich povětšinou drtícím rytmu a mrazivě zkreslenému zvuku kytar jde o silně náladotvornou složku, se kterou celé album stojí a padá. Ozdoby v podobě sólových vyhrávek, z nichž některé mě i přes svou jednoduchost naprosto uchvacují, jsou pak příjemným zpestřením, které efektivně ozvláštňuje skladby, jež by bez něj zněly značně monotónně. Jak vidno, k perfektnímu vyvážení stačí málo…

Druhý pilíř alba tvoří bezesporu vokál. Demonaz zvolil pro moje uši veskrze ojedinělý hlasový projev, který kombinuje zastřené čisté party à la Chris Rea s blackovým skřekem. Výsledek je stejně neobvyklý a stejně skvělý jako hudba samotná. Obě složky k sobě ve své neobvyklosti dokonale pasují a troufám si tvrdit, že jakýkoli jiný vokál by album ve výsledku jedině potopil.

Písně samotné si drží vysoký standard a jejich kvalita vzájemně prakticky nekolísá. Pravda, mně osobně k srdci nijak zvlášť nepřirostla titulní “March of the Norse”, ale to je dost možná subjektivní názor, vhledem k tomu, kolik chvály jsem na ni slyšel z jiných zdrojů. Mezi moje favority však rozhodně patři trojice “All Blackened Sky” – “A Son of the Sword” – “Legends of Fire and Ice”, ke kterým nemám výtek. Jediným prostorem pro nejistou kritiku tak zůstává stopáž. Ta činí včetně bonusu třicet devět a půl minuty, reálně ještě o minutu a půl hudby méně. Na jednu stranu je to vzhledem k přímočarosti alba logické, na druhou posluchače jímá dojem, že šel nepoužitý čas zhodnotit. Takhle se člověk ani nenaděje a album má přehrané, což v porovnání s podobně zaměřenými počiny jiných interpretů působí poněkud nepatřičně.

Žehrání na poddimenzovanou délku alba je ale skutečně to poslední, co by mohlo ovlivnit moje hodnocení, tím spíše v případě, jako je tento. I přesto, že jsem se na “March of the Norse” dočkal něčeho značně odlišného od mých představ, musím uznale smeknout. Demonaz je mistr svého řemesla a já doufám, že se příště odváží trochu víc zaexperimentovat. Skladatelsky na to bez debat má a nyní se může opřít o nesmírně silnou nahrávku, ve které se probouzí minulost hned ve dvou ideových rovinách – zaprvé svým textovým zaměřením a zadruhé přístupem k hudbě samotné. Obzvlášť druhá zmíněná rovina je v současnosti využívána poskrovnu a je potřeba si jí vážit. V případě “March of the Norse” by to však nemělo činit sebemenší problém…

Další názory:

Když jsme hned po vydání album probírali s Ježurou, trochu si postěžoval (anebo mi to tak alespoň vyznělo), že “March of the Norse” nemá zas až tak daleko k Immortal. Ano, opravdu tam je duch norské black metalové ikony cítit, ale když se nad tím člověk zamyslí, co Demonaz pro Immortal znamenal a doposud znamená, je to nejenže naprosto logická věc, ale dokonce by to bylo spíše divné, kdyby tomu tak nebylo. Přesto se v žádném případě a za žádných okolností nejedná o Immortal2. “March of the Norse” je mnohem heavy metalovější, rockovější… jako kdyby si podali ruce Immortal, Abbathův vedlejšák I (pro nějž dělal Demonaz rovněž texty, stejně jako u Immortal) a Bathory. A právě odkaz této nesmrtelné švédské legendy z desky vystupuje, zvláště pak v epických kytarových melodiích a monumentálních refrénech. Pořád je to album ale své; kus krásné, svojské a poctivé muziky od srdce – a je to opravdu cítit… žádná kreténská rychlokvaška, kterých je dnes na tisíce. “March of the Norse” je dílo hodné mistrů.
H.