Země: USA Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 25.8.2012 Label: selfrelease Tracklist: 01. IIIIIII 02. IIIIIIII 03. IIIIIIIII 04. IIIIIIIIII 05. IIIIIIIIIII 06. IIIIIIIIIIII Hodnocení: Ježura – 8/10 H. – 8/10 Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy: facebook / bandcamp

Newyorský kvartet Krallice není nikterak zavedenou kapelou. Co však těmto muzikantům chybí v dlouhověkosti jejich společného hudebního úsilí, to nahrazují tvůrčí aktivitou, a aktuální novinka “Years Past Matter” je od roku 2007, kdy se kapela dala dohromady, již jejich čtvrtým řadovým počinem. To je poměrně obdivuhodný výkon obzvlášť při zohlednění faktu, že Krallice hrají bezesporu posluchačsky i kompozičně složitou hudbu, kterou většina hodnotících ukrývá do škatulky avantgardního black metalu. Takhle z papíru to zní jako lákavá záležitost, že? Vskutku. Otázkou však zůstává, jestli Krallice svým posledním dílem naplnili ambice, ke kterým je zavazuje zařazení k avantgardě, neboť jak známo – hranice mezi inovátorským přístupem a kakofonií není moc zřetelná a překročit ji je jednodušší, než by se mohlo zdát.

Abych pravdu řekl, několik prvních poslechů, kterým jsem “Years Past Matter” podrobil, mě zanechalo v dost zásadní nejistotě, co to vlastně poslouchám. Hodina a třicet sedm vteřin stopáže sestávající praktický výhradně z kytarových vylomenin, které až na drobné záblesky působily naprosto nahodilým dojmem, mi opravdu nedávala moc důvodů, proč se poslechem dál mořit. Přesto jsem ale nějak podvědomě cítil, že to přece není jen tak samo sebou a že tomu albu musím přijít na kloub stůj co stůj. A tak se započal další poslechový maraton, na jehož konci stojí “Years Past Matter” v pozici alba, které má otevřenějšímu posluchači mnoho co nabídnout. Ale to by byl trochu zkratkovitý verdikt, takže se pokusím vysvětlit, jak jsem k takovému názoru došel.

Kdybych měl z “Years Past Matter” vybrat jeden stěžejní prvek, bez mrknutí oka volím kytary, protože jakkoli je tento nástroj u drtivé většiny metalových formací dost zásadní, Krallice tuhle skutečnost dovedli na úplně novou úroveň. Ano, jsou tam bicí party (dlužno dodat dost zdařile napsané i zahrané) a baskytara je dokonce celkem snadno k rozeznání, ale při vší úctě k hudebníkům tyto nástroje obsluhující, s trochou představivosti by si oba kytaristé bohatě vystačili sami. Je to jen a pouze jejich hra, která dělá album tím, čím je, a konkurencí jí není ani vokál, který mi zde přijde spíše tak trochu na ozdobu a kterého není využito zase tolik, jak by se u více méně black metalu dalo očekávat. Ale zpět ke kytarám. Dost zajímavý je už jenom způsob, jakým tyhle nástroje znějí. Do uší okamžitě praští nejen zvonivý zvuk, ale především dojem nespočtu vrstev, ze kterých jsou kytarové linky poskládány. Vsadil bych cokoli, že se při nahrávání pánové opravdu uchýlili k více kytarovým stopám, které dohromady tvoří tak plný a bohatý zvuk. Důkazem budiž samotný začátek první skladby, kde je vyloženě slyšet, jak se na sebe jednotlivé kytarové vrstvy nabalují. Ať už je to ale jak chce, tleskám, protože to zní opravdu náramně.

Mohlo by to ale znít sebelépe a bylo by to k ničemu, kdyby za formou pokulhával obsah. A právě tohle je věc, se kterou jsem měl dlouho problém a která jediná mi zážitek z “Years Past Matter” trochu kazí. Samotná hudba totiž osciluje mezi sice melodickým, ale zcela nahodilým chaosem, a pasážemi, které díky znatelné uspořádanosti koketují s genialitou. V praxi to tedy vypadá tak, že se posluchač tu více, tu méně plácá v moři hudebního zmatku, hledá melodii, která by ho tím zmatkem provedla, a ta když přijde, milý posluchač většinou zůstane sedět s otevřenými ústy, protože naprostá většina těchto pasáží skutečně stojí za to a jejich poslech je vyloženě povznášející. S tím ale také souvisí fakt, že s výjimkou kratičké páté skladby, která jediná ze zbytku trochu vyčnívá, jde o hodinu hudby, která je rozdělena do jednotlivých skladeb snad jen proto, že si skladatelé chtěli užít psaní úvodních a počátečních pasáží. Celé album totiž působí jako jediná dlouhá skladba a přiznám se bez mučení, že kdybych si pustil nějakou náhodně vybranou pasáž z libovolné části alba, neměl bych sebemenší tušení, ze které skladby pochází. Dokonce i ty skvostné melodie se ve své podstatě nijak zásadně neliší a já si za celou dobu zvládl zapamatovat jednu jedinou. To však není nutné brát za nějaké negativum, protože na takovou hudbu je třeba aplikovat trochu odlišná měřítka, než jaká jsou běžná u klasičtějších žánrů. Důležité je, že si “Years Past Matter” lze náramně užít, když se jej posluchač nesnaží naroubovat na nějaká standardní schémata, která zde nejsou.

Je to tedy dobrá deska? Pokud přijmeme postulát, že jsem “Years Past Matter” pochopil, jedná se bezesporu o dobrou desku. Jen je k ní třeba přistupovat trochu jinak. Kdo hledá pestré album plné silných skladeb a rozličných nálad, asi odejde s nepořízenou. Kdo však přistoupí na hru, kterou Krallice s posluchači hrají, a dovede si užívat nezpochybnitelných kvalit hudby, které na úkor celkového kontextu jedinečným způsobem vynikají v konkrétním okamžiku, nemůže odejít nespokojen. Já i přes jisté dílčí výhrady spokojen odcházím a nemohu jinak, než desku doporučit. Třeba jí také přijdete na chuť.

Další názory:

Přestože je “Years Past Matter” opravdu skvělá deska, která člověku vydrží po mnoho a mnoho hodin, ve skutečnosti zjišťuji, že vlastně o ní ani není moc co psát… nebo lépe řečeno to ani nemá cenu, jelikož takto abstraktní muziku jen těžko shrnete v několika větách. Kdo se s Krallice setkal již v minulosti, tomu stejně nemusíme cokoliv říkat, jelikož už “Years Past Matter” s největší pravděpodobností nějaký ten pátek ve svém přehrávači otáčí; kdo tyto zámořské avantgardní intelektuály doposud nezná… inu, buď desku vypnete po pár minutách jako šíleně chaotický bolehlav, v němž je bez ladu a skladu naházené takové množství motivů, že vám z toho málem praskne hlava, nebo si ji absolutně zamilujete, protože ten jejich chaos je ve své podstatě naprosto ojedinělý, neotřelý a nebojím se říct, že i do jisté míry výjimečný. Já osobně patřím do té druhé skupiny; debut “Krallice” sice pro mne stále zůstává nepřekonán, ale pořád jsem přesvědčen, že v případě “Years Past Matter” máme co dočinění s nahrávkou vážně výtečnou. O kousek lepší než předcházející “Diotima”.
H.

Země: USA Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 26.4.2011 Label: Profound Lore Records Tracklist: 01. – 02. Inhume 03. The Clearing 04. Diotima 05. Litany of Regrets 06. Telluric Rings 07. Dust and Light Hodnocení: H. – 8/10 Earthworm – 6/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: facebook / bandcamp

Krallice je uskupení stále doposud skryté širší metalové veřejnosti, avšak zasvěcení jeho tvorbu vynášejí takřka do nebes jako něco neskutečně originálního, chytrého a netradičního, což je možná trochu až s podivem vzhledem k tomu, že Krallice pocházejí ze Spojených států amerických (konkrétně z New Yorku), kde je, ruku na srdce, většina metalových kapel spíše povrchních, než aby jejich hudba v sobě skrývala nějakou hlubší myšlenku či sdělení.

Já osobně jsem tento skrytý avantgardně-black metalový skvost zámořské scény poprvé objevil a ochutnal s druhou deskou “Dimensional Bleedthrough” z roku 2009 a už tehdy mě to velice zaujalo. Ihned následovalo dosehnání starší tvorby (což nebylo zas tak těžké, neboť předtím vyšlo pouze album “Krallice” v roce 2008) a jeho podrobný náslech. Na novinku “Diotima”, třetí dlouhohrající nahrávku Krallice, jsem tedy důkladně připraven.

Ve zkratce by se dalo říct, že “Diotima” naprosto logicky a plynule navazuje na své dva předchůdce, což v překladu znamená, že pokud obě alba od Krallice znáte a líbila se vám, bude se vám líbit “Diotima” stejně tak a recenze tím pro vás ve své podstatě může skončit. Někdo by mohl namítnout, že od “Dimensional Bleedthrough” je posun na novince vlastně minimální, jenže na druhou stranu hrají Krallice něco tak svojského, že ono by do jisté míry bylo i škoda, kdyby kapela svou muzika posunula do diametrálně odlišných sfér. Nechci však, aby předchozí věta vyzněla nějak nepatřičně. “Diotima” totiž přece jenom není prachobyčejná kopírka svých starších bratříčků – jen, jak už jsem řekl, přirozeně pokračuje v jejich hudebním vyjádření. Jako když malíř namaluje obraz krajiny a po jeho dokončení se jej pokusí namalovat znovu jen s lehce odlišnými odstíny barev a trochu jinými liniemi tvarů.

A v čemže jsou ti Krallice vlastně originální? Co je na nich tak avantgardního? To jsou mi panečku otázky… odpověď na ně nebude zrovna jasná. Ono je to totiž docela těžké rozhodnout, když jsou Krallice obecně zařazování do škatulky avantgardního black metalu, ale já osobně si ani nejsem jistý, jestli to, co skupina produkuje, jsou vážně black metalové postupy. Ale dejme tomu. Dle mého skromného názoru je na muzice Krallice, desku “Diotima” nevyjímaje, netradiční především melodika skladeb. Když se totiž do toho trochu zaposloucháte, zjistíte, že kytarová práce je ve skutečnosti takřka oproštěna od jakýchkoliv riffů (ano, bavíme se tu pořád o metalu) a celou kostru všech písní tvoří kromě rytmiky jenom a pouze melodie. Přesto se Krallice daří znít jaksi “nemelodicky”, rozhodně bych to i přes velké množství melodií v životě za melodickou hudbu neoznačil. Všechny ty melodie navíc plynou v dlouhých instrumentálních pasážích dlouhých skladeb, v nichž je vokál využíván spíše poskrovnu. Ve výsledku to ale celé zní velice svojsky.

Na druhou stranu však možná právě díky tomu bude “Diotima” pro velkou spoustu lidí nestravitelnou věcí. Ale to je daň za originalitu, že se tím hudba Krallice stává záležitostí pro hrstku hudebních požitkářů a fajnšmekrů, kteří to rádi složité. “Diotima” – a vlastně i celá předcházející tvorba kapely – je totiž velice komplexní muzikou. Krallice na sebe skládají a vrství obrovské množství různých hudebních škál, ploch a nápadů. Až člověk přemýšlí, má-li to vrstvení vůbec nějaký konec. Nejedna skladba totiž díky své délce (zvláště když těch kupříkladu dvanáct minut zní spíše jako půl hodina – v dobrém slova smyslu) a své struktuře zní až nekonečně. Před poslechem se musí člověk, který neměl doposud s Krallice co dočinění, obrnit trpělivostí. Odhodíte-li úšklebek z prapodivného názvu intra “-“ a překonáte-li počáteční šok z toho, jak strašně moc ujetě to zní, začne se vám “Diotima” odměňovat opravdu nádhernými kompozicemi. Zvláště trojice “Diotima”, “Litany of Regrets” a “Telluric Rings” jsou vážně skvostné – zejména ta druhá jmenovaná je fakt síla.

Pokud netrpíte utkvělou představou, že správný song musí mít maximálně pět minut a chytlavý refrén (a pokud ano, tak vás upřímně lituji :)) a chcete vyzkoušet něco trochu… něco trochu hodně jiného, pak zrovna tito zámořští intelektuálové by vám mohli uhranout. Moc dobrá věc to je.

Další názory:

Pro mě je album bohužel zklamáním. Když jsem si poslechl pár skladeb z jejich starších počinů, na “Diotima” jsem se těšil, ale naneštěstí jsem dostal něco jiného, než jsem čekal. I přes mé zklamání to ale určitě není špatná deska. Velkým problémem Krallice jsou zbytečně dlouhé kompozice, které mají být epické. Některé kapely si můžou dovolit skladby se stopáží přes deset minut, některé dokonce i přes dvacet, to je ale proto, že mají dostatek nápadů, jež u Krallice nenacházím. Nebál bych se zkrátit skladby na albu o polovinu, pak by kapela dokázala udržet posluchačovu pozornost a dosáhnout té epičnosti. Udržení pozornosti je velký problém hlavně v první části alba, tam mi to přijde jako nekonečná sypačka, téměř bez jakýchkoliv změn. Kvalita se naštěstí pro kapelu průběžně zvedá a posluchač se postupně probouzí z mikrospánku a při skladbě “Litany of Regrets” už si hudbu naplno užívá. Jelikož je kvalita vzestupná, největší bestie je právě poslední skladba “Dust and Light”, plná nápadů, se kterými jejích 10 minut rychle uteče. Přesně takhle jsem si původně představoval celé album, je to škoda. Naštěstí po skončení poslechu zůstává dobrý pocit z kvalitních skladeb v druhé polovině.
Earthworm