 |
| Země: Francie Žánr: rock Datum vydání: 9.1.2014 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 K recenzi poskytl:
|
Francoužští rockeři Dope Out, kteří v roce 2010 povstali z pozůstatků tehdy zaniknuvších Politics for None, jsou jednou z part, které se zhlédly v zámořském hard rocku, jenž netrpí na nedostatek energičnosti, a podle toho taky debutové album “Bad Seeds” zní. Je pravda, že pojmenovat tvorbu této čtveřice jako hard rock, případně heavy rock, jak tvrdí sama kapela, není úplně do puntíku charakterzující označení, protože u Dope Out si přijde na své i milovník grunge, klasického rocku, punk-rocku, metalu a já nevím čeho všeho ještě. Ačkoli by se mohlo zdát, že to bude nějaká slátanina se snahou zavděčit se co nejširšímu posluchačskému okruhu, tak si buďte jistí, že přestože pánové svou práci dělaji pořádně melodicky a hitově, tak o stupidní pop-rockové rádiovce nepadne ani slovo.
“Bad Seeds” si bere to nejlepší z výše uvedených škatulek, výsledkem čehož je směsice rockových bicích, metalových kytar, punk-rockových refrénů, grungové nenačančanosti a hlavně kopa skvělých songů, které mají obrovskou porci drajvu. Přestože se Dope Out snaží jít na věc modernějším přístupem, tak se nemůžu zbavit pocitu, že album to je svým způsobem retroklasické. Možná je to celkovou atmosférou, která víc než jednadvacáté století připomíná devadesátá léta, možná tím, že spousta riffů zní jako kombinace starých The Offspring, Nirvany a z těch novějších part se mi nabízí Volbeat. Tak či onak, vyloženou modernu prostě nečekejte. Pořád nesmím opomenout dodat, že to nezní tak nesourodě, jak se z mého popisu zdá, takže desítka skladeb, jež tvoří vlastní náplň “Bad Seeds”, jsou obecně pohodové a tvrdší rockové vypalovačky, které ženou neúnavně kupředu a jen s výjimkou v podobě závěrečné “Die Alone”, z níž se nakonec vyklubala balada, mají pořádný tah na branku.
Ale pojďme na to, protože “Bad Seeds” se s tím nemaže a na nějaké úvahy není čas, protože než se nadějete, z repráků se na vás valí úvodní chumelenice “Death Before” s profláknutým, ovšem velmi chytlavým riffem, jenž tuhle pecku táhne vstříc metalovějším vodám. Když pak po chvíli zpěvák Stoner Sins odpálí skvělý refrén, je jasno, že tohle bude jeden z těch momentů, jenž se po skončení poslechu bude vracet na mysl nejčastěji. Je fakt, že hlas Stonera sice není kdovíjak originální a věřím, že zběhlejšímu posluchači se vybaví tucet podobných, ale já na něm oceňuji přirozenost a nenucenost projevu, kterou díky svému přírodně melodickému vokálu dává na odiv každou chvíli. S doprovodnými vokály mu navíc pomáhají kolegové Crash County a Deadly Doc, kteří spolu s bubeníkem Tequila Thrashem (což jsou všechno dost hloupé přezdívky, ale to jen tak mimochodem) uzavírají čtyřčlennou sestavu.
Po úvodní “Death Before” se trošku zklidní hormony v podobě “XS”, která si tvrdostí kytarového riffu a odlehčeností refrénu nic nezadá s velkými rockovými klasikami, ale přeci jen není natolik výrazná, aby na sebe upozornila tak jako jiné skladby z první poloviny “Bad Seeds”. Mluvím teď hlavně o následující dvojici “Give It Up” a “Blessed Revenge”. Prvně jmenovaná křičí do světa díky skvělému refrénu, jehož gró tvoří (nečekaně) vyřvávání názvu skladby. Určitě nezapadne už jen na základě své až primitivní stavby, díky níž je předurčena do role explozivní koncertní tutovky. “Blessed Revenge” je oproti zbylým skladbám melodičtější v tom smyslu, že kontrast mezi ostrými kytarovými riffy a hitovými refrény není tak propastný jako třeba v “XS”. Vybrnkávání jednoduché linky ve slokách a melodicky poletující kytary v refrénu podtrhují až rádiové vyznění této písně, v níž má nemalý prostor líbivá hostující zpěvačka. Skvělá skladba, na kterou jsem se při každém poslechu strašně těšil. Jako protiklad je pak hned nasazena punk-rocková hitovka “Revelation”, kde vrchol patří kvílívému kytarovému sólu z hmatníku Crash Countyho.
Z druhé poloviny, jež se oproti té první zdá přeci jen o něco slabší, vyčnívá “Bad Seeds” díky silnému grungovému feelingu, který je rozbourán až v klasicky rockovém refrénu. Za zmínku stojí určitě “Fate” a “Never Break Down”. Zatímco “Fate” je takovou tvrdší sestrou rychlejších Stone Temple Pilots a úderná sloka jen za doprovodu bicích a basy dává vyniknout spratkovitému vokálu Stonera Sinse, tak druhá jmenovaná sází na údernou strukturu. Jen škoda, že ve “Fate” chybí nějaký jiný motiv, jenž by ji odtrhnul od zajeté formulky střídání slok a refrénu, protože jestli jsem si někde toto uvědomil, tak je to právě “Fate”, kde je až “přerefrénováno”. “Never Break Down” je, jak už bylo naznačeno, přímočará rock’n’nrollová flákota, která bez nějakých příkras vnáší do závěru “Bad Seeds” pořádnou porci energie a navíc se v ní opět mihne ona hostující vokalistka, která už bohužel nemá takový prostor, ale i tak pomáhá udržet posluchačovu pozornost.
Mám rád rock’n’nroll, punk-rock a velké množství hudebně takto orientovaných spolků, takže se asi nelze divit, že jsem z Dope Out a jejich “Bad Seeds” ne úplně odvařený, ale přinejmenším velmi spokojený. Přeci jen, takových desek, ze kterých energie srší na všechny strany a vše je podáváno obrovskou upřímností, není nikdy dost, takže z tohoto důvodu se na “Bad Seeds” dívám trošku jinýma očima, než jak bych hleděl na běžnou moderně laděnou rockovou desku, která čerpá inspiraci v letech devadesátých. Má to spád, grády, skladby jsou hitové, v rámci mezí i kytarově neurvalé, takže jo, tohle mě vážně baví.