Země: Island Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Code666 Records Tracklist: 01. Ljósið 02. Óreiða 03. Sandkorn (í stundaglasi tímans) 04. Hafsjór 05. Fall XCII og 257.885.161 – 1 sálna 06. Vegferð I – Ab terra 07. Vegferð II – Ad astra 08. Vegferð III – Myrkrið Odkazy: facebook / twitter / bandcamp K recenzi poskytl: Aural Music / Code666 Records

K islandskému metalu jsem měl vždy velice kladný vztah – obzvláště k tomu, který se honosí přídomkem black. Islandských skupin sice není nijak zvlášť hodně, což je vzhledem k velikosti ostrova a počtu jeho obyvatel docela logické, a místní scéna rozhodně nepatří k největším, nicméně vzhledem k tomu, že jsem v muzice vždy upřednostňoval kvalitu nad kvantitou, mi to nijak nevadí. A skutečně – pomineme-li pár vylízaných výjimek typu Skálmöld, dá se obecně říct, že je muzika z této země něčím zvláštní a že jsou místní kapely povětšinou zajímavé.

Jinými slovy řečeno, jakmile narazím na novou islandskou kapelu (ne nutně novou v tom smyslu, že by sotva začala hrát, ale spíš v tom smyslu, že jsem ji do té chvíle neznal), jsem automaticky zvědavý a také od těch alb něco očekávám. A úplně stejně tomu bylo i v případě formace Dynfari, jež pochází (dle očekávání, když zde žije 60 % islandské populace) z hlavního města Reykjavíku. V případě tohoto dua je správně ta varianta, že se nejedná o úplně začínající formaci, ale já jsem o jejich počínání doposud neměl představu. Na druhou stranu, mezi veterány Dynfari také nepatří ani omylem, protože Islanďané fungují od roku 2010. Od té doby skupina vyplodila tři dlouhohrající desky „Dynfari“ (2011), „Sem skugginn“ (2012) a především letošní novinku „Vegferð tímans“, na niž se nyní zlehka podíváme.

Na začátek si nemůžu odpustit jedno rýpnutí do přebalu „Vegferð tímans“. Nechápejte mě zle, ta obálka je sama o sobě výborná a z mého pohledu plně koresponduje nejen se žánrem atmosférického black metalu, ale i s tím, co s Dynfari na své novince skutečně hrají. Když už si ale pořídíte takhle pěkný obal, je myslím velká škoda jej ničit dalšími nápisy, jakkoliv jsou v tomto případě docela decentní. Alespoň, že měli Dynfari tolik soudnosti, aby tam neplácli svoje (jen tak mezi námi docela ošklivé) logo, ale i tak by dle mého skromného soudu bylo hezčí ponechat výjev titěrného človíčka na úpatí vysokých majestátních hor a pod zamračeným nebem ničím nerušený.

Pozorný čtenář jistě postřehl také to, že jsem v předcházejícím odstavci jen tak ledabyle a jakoby mimochodem zmínil také to, co přesněji lze od Dynfari očekávat – na jejich muziku snad totiž nelze nalézt přesnějšího pojmenování, než je atmospheric black metal. Netěšte se tedy na žádnou agresi, vzývání pekelných mocností, okultismus nebo další podobné kratochvíle obvyklé v black metalové provenienci. Spíše se připravte na střední tempo a chladně severskou náladu.

Jedna věc se Dynfari musí rozhodně nechat – Islanďané mají talent na napsání velice povedených epických riffů. To ostatně jednoznačně dokážou již v první „Ljósið“, jež hned na rozjezd „Vegferð tímans“ předvede jeden z nejmajestátnějších riffů celé nahrávky. A to i navzdory faktu, že „Ljósið“ tak trochu budí dojem jakoby rozmáchleji pojatého intra – nejen díky tříminutové délce, ale především díky odlišné stavbě. Přestože ani v následujících třech skladbách „Óreiða“, „Sandkorn (í stundaglasi tímans)“ a „Hafsjór“ nechybí povedené riffy, jež dávají za pravdu výše vyřčené tezi o citu pro kvalitní kytarové motivy, záhy se ukáže, že možná ještě o kousek výraznější roli v hudbě Dynfari hrají melodie.

Dynfari sází především na budovanou atmosféru, a ačkoliv jejich písně technicky vzato nejsou zas až tak dlouhé (třeba „Óreiða“ a „Sandkorn (í stundaglasi tímans)“ jen lehce přesahují pětiminutovou hranici), Islanďané je dokážou gradovat. Zářným příkladem může být třeba právě „Sandkorn (í stundaglasi tímans)“, jež od úvodního poklidného vybrnkávání po celou dobu směřuje k vrcholu ve druhé polovině, jež se z jednoduchého, leč vysoce funkčního riffu zlomí do výtečného motivu s klenutým čistým vokálem. Oproti tomu v „Hafsjór“ se Dynfari poprvé na albu pustí do delší, osmiminutového stopáže a hned je z toho patřičně majestátní kus, který nabízí jak mocné riffy, atmosférická zklidnění, tak i finální dlouhé kytarové sólo, z něhož také vůbec poprvé začne být cítit post-metalový feeling. Což v tomto případě zatím ještě nevadí…

„Vegferð tímans“ je vlastně rozděleno na dvě pomyslné poloviny, jejichž předělem je minutové intermezzo s velice jednoduchým názvem „Fall XCII og 2^57.885.161 – 1 sálna“. Po něm nadchází triptych s názvem „Vegferð“, od něhož posluchač – jak už to tak bývá – očekává vyvrcholení, jež celé desce nasadí korunu. Jestli se tak ale stalo, tím si bohužel nejsem tak úplně jistý. První část v podobě „Vegferð I – Ab terra“ stále ještě drží laťku a pokračuje v obdobném duchu jako „Hafsjór“. S dalšími dvěma třetinami „Vegferð II – Ad astra“ a „Vegferð III – Myrkrið“ však stále narůstají vlivy post-vlivy, což mně osobně příliš neleze do uší a zvláště s tím, co Dynfari předváděli v první půli „Vegferð tímans“, je podle mě výpomoc post-metalovým rozjímáním docela laciná berlička, jelikož do té doby Islanďané dokázali uvěřitelně fungovat a „atmosféřit“ i bez ní. I v tomto závěru alba se sice najdou velice povedené momenty (třeba úplný závěr „Vegferð III – Myrkrið“) a stále je znát, že to hraje nadaná kapela, nicméně pocitově jsou mi prostě bližší první čtyři skladby.

To, od čeho jsem tedy čekal největší vrchol, se nakonec pro mě stalo největší slabinou počinu, avšak i přesto ve mně po poslechu „Vegferð tímans“ zůstal velice dobrý pocit. Pokud navíc na rozdíl ode mě nemáte takový problém s mícháním post-metalu a post-rocku do black metalu, pak je vysoce pravděpodobné, že se vám zalíbí i finále nahrávky. Jako celek je ovšem třetí deska Dynfari hodna pozornosti tak jako tak, byť do elitní špičky nebo mezi kandidáty na album roku Islanďané nepatří.