Země: Česká republika Žánr: noise Datum vydání: 3.7.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Žádná hudba znamená hluk [Napalmed cover] 02. Deutsch Rum im Wasserturm [Einstürzende Neubauten cover] 03. Japahnis [Merzbow cover] Odkazy: bandzone K recenzi poskytl: Eine Stunde Merzbauten

Česká industrialová, potažmo noisová scéna už vyplivla do světa slušnou řádku zajímavých jmen. Mezi její nejvýznamnější členy patřila i dlouholetá stálice Napalmed, ke které jsem si paradoxně našel cestu až poměrně nedávno, pár měsíců před jejím koncem, který nastal letos v červnu, přesně dvacet let po založení tohoto tělesa. Jeho hlavní představitel RadeK.K. však nelení a svoji tvorbu přetavil do projektu, který nazval Eine Stunde Merzbauten. Kdo má alespoň povědomí o zahraniční industriální scéně, je mu jasné, že z názvu to čiší satirou a rozklíčovat konkrétní jména, tedy Einstürzende Neubauten nebo Merzbow, je to nejmenší. Kapela sama se představuje posluchačům jako cover na výše zmíněné interprety, takže jsem byl upřímně vážně zvědavý, co z toho vlastně vyleze, když někdo chce coverovat hluk.

V první řadě nutno uznat, že graficky zatraceně dobře. Černočerný digipack, černý lesklý tisk na černém matném podkladu působí jednak nenápadně, jednak hodně zvláštně a dost originálně (to prostě musíte držet v ruce, obrázek u článku vám o jeho podobě neřekne prakticky nic). Kromě toho, že při bližším prozkoumání je příjemný na pohled i na omak, ve svém nitru skýtá pár fotografií a poskytuje naprosté minimum informací. Při špatných světelných podmínkách těžko čitelný název jak uskupení, tak alba, případně skladeb, které jsou na disku všehovšudy tři, přičemž pojmenování jednotlivých kusů si v ironii nijak nezadá s názvem kapely. Ze jmen “Žádná hudba znamená hluk”, “Deutsch Rum im Wasserturm” a “Japahnis” mi i ještě teď chtě nechtě cukají koutky a když jsem je spatřil prvně, neměl jsem daleko od toho, abych popadal dech.

Ale k hudbě. Nebo alespoň ke hluku. Tři skladby mají celkem nějakých 80 minut, disk je tak vyplněn prakticky bezezbytku. Nicméně vzhledem k tomu, že jsou technicky spojeny v jeden track, jsem se nezaobíral tím, jak je která dlouhá. Já nevím, jak noise posloucháte vy, pokud vůbec, ale já si prostě pustím nahrávku a nechám ji na sebe působit, samostatné skladby, jsou-li, mě moc netrápí, takže mi to bylo v zásadě jedno. 80 minut se tvářilo jako výzva, nicméně šel jsem do ní s chutí a slušnou porcí zvědavosti s tím, že jsem pořádně nevěděl, co můžu očekávat.

Říct, že to je bordel, jak se sluší a patří, je víceméně nošení dříví do lesa. Jasně, že to je bordel, krucinál. Hodina dvacet strávena v jeho přítomnosti ale utíká překvapivě docela rychle a kolikrát jsem byl překvapený, že už je zase konec. Rozhodně to nebylo proto, že bych nedával pozor, ostatně, to vám tahle nahrávka ani nedovolí. Ale má v sobě to něco, co od noisu tak nějak očekávám a co nejde slovy tak docela vystihnout. Dokáže mě pohltit a nepustit, provést perfektní mentální klystýr a vypnout. Nechat se unášet nabuzenou představivostí na hlukových špičkách a vlnách bílého šumu, případně v minimalistických plochách kovového řinčení.

Vzhledem k tomu, že každá ze tří písní je coverem na některé z uskupení (Napalmed, Einstürzende Neubauten a Merzbow), je deska zároveň proměnlivá. Skladby pořádně ani nejsou odděleny – náznaky by byly, skladby se spíše prolínají, díky čemuž celá deska přirozeně plyne, a sic vám ve střední části dává vydechnout, úvod a závěr jsou přinejmenším stejně brutální a jdou až na dřeň podstaty. Aby bylo jasno, až na kost jdou všechny tři skladby, z nichž každá jedna se snaží nějakým způsobem obsáhnout základní stavební kameny, ono nitro hudby každého coverovaného interpreta a nějakým způsobem je interpretovat vlastní cestou. Ano, skutečně je tu předmětem coveru interpret a jeho tvorba jako celek, nikoliv jednotlivé skladby, což ani v jednom případě nad není možné. Funguje to ale výborně a mě to upřímně baví.

Minimálně většina stopáže, ne-li celá, je totiž skutečně cover a ne pouhé vykrádání, takže Eine Stunde Merzbauten nabízí na jednotlivá tělesa vlastní pohled a druhá skladba “Deutsch Rum im Wasserturm”, cirka půlhodinová variace Einstürzende Neubauten na trochu minimalističtější téma a bez vokálu, mě zaujala asi nejvíc. Díky svému “napjatému” klidu před závěrečnou bouří mi dává nejvíc prostoru a deska není jeden hlukový klystýr. Uznávám, vokál mi tam podvědomě trochu chybí, na druhou stranu čistě instrumentální podoba mi v rámci celku sedí víc. Ono samotné nic, ticho, kterým se rozléhá dunění, řinkot kovu, řezání a další pazvuky, je hypnotické samo o sobě a dokázalo si mě získat prakticky ihned. Do zbylých dvou skladeb jsem pronikal trochu pomaleji, i přesto mi ale nedokázaly poskytnout tolik silných momentů, přičemž nejvýraznější je pak samotný závěr alba. Stejně tak mám dojem, že Eine Stunde Merzbauten mohli skladby pojmout víc po svém. Chápu, že v případě hlukové stěny to jde asi hůř než u minimalističtějších kompozic, ale prostě mi v nich chybí to něco navrch, co není jen další, byť kvalitní bordel, ale zkrátka to něco, s čím bych se mohl identifikovat. Výplach je to solidní, pro domácí poslech ale raději sáhnu one-man projektu Mhnunrrn.

Obecně mám ze “7305” dojem, že Eine Stunde Merzbauten jej nahráli především jako oznámení o své existenci, první vlaštovku, za kterou budou následovat další. To samozřejmě není špatně – nějak se začít musí, a pokud to ale tohle banda dotáhne k nějakému solidnějšímu ksichtu (hlavně v případě hlukových stěn), budu jen rád. Protože sic se představili a zaujali především humorným konceptem, potenciál na tvoření solidního hluku bezesporu mají. Ostatně, dvacet let existence a vývoje Napalmed je zárukou, kterou by byla chyba podcenit a na další směřování projektu jsem vážně zvědavý. Číselné hodnocení si protentokrát odpustím, neboť v případě “7305” podle mě postrádá smysl.