 |
|
Země: USA / Švédsko Originální název: Midsommar Režie: Ari Aster Hrací doba: 147 min Odkazy: facebook / twitter / instagram Zdroj fotek: IMDb.com
|
(Budou spoilery.)
První pohled (Dantez):
Nepřeháním, když zde spatra vypálím, že je Ari Aster jednou z mála nadějných osobností soudobého hororu. Není úplně jednoduché najít někoho (možná s výjimkou Roberta Eggerse), kdo naposledy přistoupil k tuctovostí oplývanému žánru takto neotřelým způsobem. „Hereditary“, společně s Asterovými krátkometrážními filmy, ukázaly kurevský potenciál; ať už jde o unikátně zpracovanou tématiku, práci se střihem a kamerou, neortodoxním zvukem nebo vlastně i o témata samotná (v tomto ohledu můžeme vypíchnout kraťas „The Strange Thing About the Johnsons“ zabývající se afroamerickou rodinou, ve které syn sexuálně zneužívá svého otce).
„Midsommar“ na této unikátní trajektorii pokračuje. Aster v tomto případě otevřel zapadlou škatuli pohanského hororu a prohnal ji svým rukopisem. Hodně lidí může namítnout, že originalitu mírní vliv kultovního „The Wicker Man“, ale po zhlédnutí musím říct, že to není tak žhavé. Jasně, v obou filmech sledujeme zmateného člověka v rozjasněné a svévolně žijící komuně, ale čím více se blížíme k finální pointě, tím lépe vidíme, že filmy stojí velký kus od sebe. Zatímco „The Wicker Man“ řeší zejména střet křesťanství s pohanstvím, „Midsommar“ využívá bizarní úzy švédské komunity spíše jako metaforu pro psychický rozkol hlavní postavy. Aster v rozhovorech uvádí, že se prostřednictvím tvorby filmu emočně vypořádával s bolestným rozchodem a z filmu to jde rozhodně cítit (doporučuji při sledování na tento fakt pamatovat; snímek poté dostává zásadní rozměr).
V „Midsommar“ sledujeme výpravu amerických studentů do prosluněného Švédska, kteří jedou navštívit rodinu tamějšího kamaráda – nejen kvůli vorazu, ale také z důvodu rešerše na diplomovou práci. Na výpravu se spontánně vydává i Dani (Florence Pugh), která chce situaci využít k tomu, aby se odreagovala od nedávné rodinné tragédie a stmelila chátrající vztah s přítelem Christianem (Jack Reynor).
Co hned ze začátku překvapí, je fakt, že si Aster dává poměrně na čas, než rozjede avizovaný horror za bílého dne (demenci českých claimů zde rozebírat nebudu). Je to jakoby s divákem trochu vyjebával. Hned první záběr ukazuje přírodu šedivého a zasněženého Švédska – absolutní protiklad k tomu, co nám bylo nakecáno promem. Posléze se nacházíme poměrně dlouhou dobu v zimní Americe, kde se seznamujeme se situací Dani. To ale vůbec nevadí. Už zde totiž dostáváme nepříjemné momenty, které diváka emočně drtí podobně jako se to loni dařilo „Hereditary“ (nejde si nevzpomenout na osud Charlie a jeho následky). Na řadu přijdou i první vizuální vychytávky – prostřihy, oddalující se záběry a celková kompozice scén. Bez uvedení spoilerů poradím, že už v této fázi filmu se vyplatí sledovat zdi. V neposlední řadě se představuje i výborná hudba, o kterou se postaral Bobby Krlic jinak známý pod přezdívkou The Haxan Cloak.
S příjezdem do Švédska začíná Aster do ověřeného receptu přidávat nové přísady. Tou nejzjevnější je hra se světlem a všeobecně jasnými konturami. Těch „Midsommar“ využívá téměř do posledního snímku. Film doslova září. Vidíme úplně všechno – od nejnechutnějších mordů, přes pohyb rozkvetlé flóry, až po tu nejdetailnější ilustraci na zdi. Rozzářené a převážně pozitivně působící kontury stojí skvěle v kontrastu s bizarnostmi, které se na diváka postupně a docela střídmě valí.
Mnoho recenzentů namítá, že „Midsommar“ nenabízí co do příběhu nic moc nového. S tím se dá souhlasit. Premisa by se vlastně dala shrnout jako „banda Amíků se vydává za neznámou komunitou, a poté začne teror“. O příběhovou linku samotnou však tak úplně nejde. Mnohem důležitější je, prostřednictvím čeho Aster vypráví. Jde právě o zmíněné bizarnosti, které jsou, podobně jako u „Hereditary“, založeny na mýtech a reáliích. Ty povětšinou zdařile umocňují zvrácenou atmosféru filmu; zejména rituál Ättestupan geniálně překlápí film do polohy, kde by měla končit veškerá prdel.
Právě komediální aspekt je další Asterovou novinkou. I ten ve většině případů funguje, a to hlavně v momentech, když je v rukou postavy Willa Poultera, která slouží pro kýžený oddych od všudypřítomného šílenství. Problematičtější jsou vtipně působící scény bez něj. Není totiž úplně jasné, zda vtipně působit mají. Určitě pasáže, které jsou důležitou součástí pro umocnění finální katarze působí totiž až groteskně, a tak narušují celkovou serióznost filmu.
Komediální prvky, všudypřítomný bizár a rozjasněnou výpravu stmeluje psychedelická nátura filmu. „Midsommar“ se věrohodně daří vyobrazit stavy vyvolané halucinogeny. U těch to ale nekončí. Aster využívá tripových prvků k vyvolání pocitu úzkosti, nevolnosti a dezorientace v divákovi samotném. S postupnou gradací film spadá do stále rozmazanějších kontur. Obecenstvo díky tomu může jen hádat, zda na plátně sleduje reálnou situaci, nebo pouze metaforický obraz mentálního stavu Dani. Druhá varianta, i navzdory občas nepříliš pevně uchopených jednotlivých prvků k přesné komunikaci hlavní pointy, funguje lépe.
„Midsommar“ je z technického hlediska téměř dokonalý horor. Na té sluncem ozářené kráse jej hyzdí místy ne úplně přesný tah na branku z autorského hlediska. Zatímco „Hereditary“ využilo informace z Goetie k vytažení intenzity závěru filmu do plných otáček, „Midsommar“ se s úchylnými tradicemi švédského kultu sem tam do černého netrefí. Nejde však o žádný průser. Aster filmem stvrdil svoje ambice a koule pouštět se do sfér hororu, které jdou proti soudobým konvencím. Už teď se těším na prodlouženou verzi a další projekty, na kterých se režisér bude podílet.
Druhý pohled (H.):
Za mě je „Midosmmar“ trochu rozporuplný. Na jedné straně musím říct, že se mi film sám o sobě vlastně líbil. Po jeho konci ve mně zůstaly kladné dojmy, celková atmosféra byla moc hezká, bavily mě hrátky s detaily jako třeba dýchající kytičky, tváře ve stromech v pozadí a tak dále. Na výsledku je nesporně vidět, že si s tím někdo hodně vyhrál, přemýšlel u toho a celé to dělal s jasnou autorskou vizí, což mi přijde jako fajn přístup prakticky vždycky.
Celkově tedy fajn, ale vidím tu i pár ne úplně malých nedostatků – prvním z nich budiž skutečnost, že to je jenom fajn. Možná jsem si od toho v předstihu sliboval příliš, ale „Midsommar“ mě prostě nijak nesložil, emočně nevycucnul, neznechutil… vlastně mi to přišlo docela jako chillout horor, což se mi zdá obzvláště humorné s ohledem na to, jak o tom snímku všichni tvrdí, že byl hrozně bizarní.
Mně to tak teda nepřišlo. Nejspíš už jsem viděl příliš zdrogovaného porna ze sedmdesátek, abych mi v tom viděl velký bizár, ale v tomhle ohledu mi to prostě nepřišlo jako nějaká síla. Podobně se to má i s gore. Když už se nějaké objeví, je udělané dost dobře – zde suverénně vede scénka s volným pádem ze skály – ale je tam toho fest málo. Na tak obrovskou stopáž jsou nějaké vypjaté momenty dost naředěné.
Což mě přivádí k další věci, a sice že filmu by mu možná neškodilo ubrat trochu na ambicích i hracím čase. Chápu ten záměr pomalého budování napětí, ale ten trochu selhává, když ke skutečnému vyvrcholení nedojde. Katarzi na konce prodělá možná tak hlavní hrdinka, ale mně se nepoštěstilo. Prodlouženou verzi, která má navrch přihodit další půlhodinu, ani vidět nepotřebuju, zejména co jsem se dozvěděl, že ani nepřidává žádné drastické scény a naopak ještě víc řeší vztahy mezi postavami.
No, a když jsem zmínil postavy… asi nejvíc mě sralo, že všechny ty hlavní postavy byly strašné nesympatické a navrch se chovaly strašně dementně. Což v pohodě zvládnu v béčkovém krváku, ale u snímku, jenž se zcela evidentně snaží aspirovat na titul chytrého hororu a zásadního díla svého žánru, mi to přijde docela nic moc. Ještě víc to zabolí ve světle toho, že v konečném důsledku je „Midsommar“ víc vztahový film než skutečný horor. A to je na hovno, pokud vám jsou ty postavy totálně u zadku a jen čekáte, až konečně zkapou.
Nechápejte mě špatně. Sice jsem se zaměřil víc na to negativní, ale reálně je „Midsommar“ dobrý film. Výprava, výtvarná stránka a atmosféra jsou vynikající. Určitě si myslím, že „Midsommar“ patří do nadprůměru. Nemůžu si ale pomoct, mám pocit, že z toho celého se dalo vytřískat ještě víc a že jakkoliv snímku nelze upřít jeho zajímavost, zároveň jde o promarněnou příležitost na skutečně působivý a výjimečný počin.