 |
|
Země: Česká republika Tracklist: Hrací doba: 24:16 Odkazy:
|
Česká kapela Gattaca funguje už celkem dlouho. Přestože jejich první demíčko pochází už z roku 2009, já se s nimi setkal až minulý rok na podzim, a to při příležitosti vydání placky „Monumenty selhání“. Nepočítaje velké množství splitek a jedno EP, jedná se o jejich druhou studiovou desku. Tou první bylo eponymní album vydané před pěti lety, k němuž jsem se dostal až nyní zpětně.
Gattaca zaujme především svou angažovaností a mírou agrese. Tyto dva základní body naplno představují světu skrze svůj crust punk, přesněji řečeno tzv. neocrust, ale onoho crust punku je v případě novinky daleko méně, než tomu bylo v dřívějších letech. V současnosti je asi lepší mluvit o post-hardcoru, chceme-li nějak škatulkovat. Jejich styl kromě neurvalosti spočívá také v silnějším budování atmosféry. Ta je v případě alba „Monumenty selhání“ melancholicky zastřená a všeobecně nasraná. Agresivita nespočívá v klasickém rozjetí monotónního tanku, jenž by převálcoval všechno před sebou. Gattaca na to jde skrze promyšlenější a nápaditější kompozice, které tvoří podklad k velice emotivnímu projevu zpěvačky Lady, čímž se kapela dostává k devadesátkovému screamu.
Právě zpěv a hlavně pak texty jsou v tvorbě Gattaca tím nejzásadnějším. A je to jasné už od prvního kusu „Pomníky“. Lehce chaotická hudba, jíž vévodí zejména bicí s brutálními nálety činelů, vykreslí pochmurnou náladu, na jejímž povrchu pak uši plně zaměstnává řinčivý zpěv snažící se své pocity vyřvat z plna hrdla ven. Občas se přidá i čistější vokál, někdy pro znásobení síly, jindy zcela samotný. Zejména v následujících skladbách „Rozděl a panuj“ a „Kódy, čísla, znaky“ se objeví i několik vyloženě chytlavých momentů. Tento emoční marasmus trochu pročísne úvod „Dohled 2.0“, který se nese v přímočařejším tempu a má o něco blíže ke klasickému hardcore/crustu, který je mi více po vůli. Ne, že bych si někdy modernější pojetí crustu neposlechl, ale přeci jenom stejně vždycky skončím u hnojů typu Doom nebo Disrupt.
O své názory se Gattaca zjevně velice rádi dělí, jelikož kromě hesel jako Go vegan nebo Fuck patriarchy lze najít na kapelním Bandcampu také veškeré texty, a to včetně anglických překladů a různých dovysvětlení a zdrojů. „Monumenty selhání“ se na své ploše zabývají Assadovým režimem v Sýrii, otázkami zodpovědnosti za činy obětí dezinformací, nasazení dronů ve válce nebo používání záběrů z kamerových systémů v televizi. Tohle všechno, a ještě více vám za dvacet minut proletí hlavou. Napsané je to vkusně, ne nijak prvoplánově či povrchně. Člověk ty texty ale musí mít před sebou, protože rozklíčovat jednotlivá slova je samozřejmě velice těžké, ale to snad není ani třeba nějak zmiňovat.
Pravdou ale je, že i tak na hudbě vždycky beru jako hlavní prioritu právě hudbu samotnou. Jak už jsem poznamenal výše, ta je tu spíše v pozadí a nepředstavuje nic moc extra, takže třeba ohledně kytar tu ani není moc o čem psát, protože slouží vyloženě jako doprovod, nějaké kulervoucí riffy nečekejte. Hudba jde prostě naproti vyznění textů a trýznivým náladám. Je to dobré, ale není to tak docela to, co bych já vyhledával. V tomto ohledu mi předchozí řadovka „Gattaca“ sedí daleko lépe.
I přestože nejsem ideální cílovka Gattaca, „Monumenty selhání“ jsem poslouchal s chutí. Věřím, že všem těm, kteří si libují v melodičtějším a modernějším hardcoru by tahle deska měla zpříjemnit pár chvilek. Sám to vnímám jako dobré album, ale je mi jasné, že se mu už nadále věnovat nebudu.