Když britští harcovníci Saxon oznámili vydání svého již 21. studiového počinu, který nese jméno „Battering Ram“, řekl bych, že to nebylo pro nikoho nikterak zásadní překvapení. Tato legenda NWOBHM se totiž stejně jako Motörhead nenechává mladšími spolky nijak zastrašit a ani ve svém pokročilém věku se nebojí sypat placky z rukávu se sympatickým dvouletým odstupem, a přitom si ponechává vysoký standard, který je pro Saxon v aktuálním tisíciletí zcela typický. „Battering Ram“ je snad ve všech ohledech tou úplně nejmíň překvapivou deskou, kterou si letošní podzim pro příznivce metalové hudby nachystal, a přesto nelze říct, že by to byla jen prachobyčejná rutina, kterou tato legenda nahrála jen proto, že se po ní očekává, a po níž za dva týdny neštěkne pes.
Saxon naplnili očekávání jak co do hudební náplně, která je oproti minulému „Sacrifice“ více kytarová a na poměry Saxon tvrdší, a stejně tak co do technického zpracování, protože Andy Sneap podepsaný pod finálním zvukem je zárukou dobré práce. „Sacrifice“ bylo méně ortodoxní heavy metalové a stáčelo se místy k poctivému rock’n’rollu, ovšem to je jen kosmetická poznámka, protože na výsledku se vlastně nic nemění. I přes zjevnou sázku na jistotu, pokud se tomu tak dá říct, si totiž nemohu pomoci, ale moderní podoba Saxon s Biffem v čele mě pořád baví. Není to již taková pecka, jako bylo svého času „Lionheart“, s nímž Saxon nakopli můj zájem o jejich hudbu, ale přesto je radost „Battering Ram“ poslouchat.
„Battering Ram“ se skládá z desítky poctivých metalových hymen v rychlejším ražení, které si díky kytarovému rukopisu a zejména díky skvělému hlasu Biffa Byforda, jenž zní velmi vitálně, ponechávají svůj vlastní ksicht a je radost poslouchat bandu páprdů, kteří tu svoji káru táhnou již takřka čtyřicet let, jak dobře jim to šlape. Úvodní nářezová „Battering Ram“ by neměla nechat na pochybách nikoho, kdo již v Saxon nevěří, protože pánové stále umí. První polovina alba mi přijde malinko utahanější, nicméně proti epicky vyznívající „Queen of Hearts“ a rychlejší „Destroyer“ nelze nic namítat.
To v druhé polovině se Saxon občas zvednou i nad úroveň svých posledních počinů, za což vděčí svižné „Stand Your Ground“, která je pro mě top momentem celé desky, a „Top of the World”, jež klame ostrým rozjezdem a oproti zbytku je příjemně odlehčená a melodičtěji orientovaná. Případnou výtku bych směřoval směrem k méně výrazné „Hard and Fast“, klasické zatěžkanosti „The Devil’s Footprint“ a závěrečné „Kingdom of the Cross“, která se snažila navodit pocit velkolepého závěru, ovšem nedaří se jí vzbudit patřičné emoce. Takhle zůstává slabším finále po jinak zdařilé nahrávce, jež dostává velikosti jména, které ji zaštiťuje.
Nebudu to protahovat, protože je jasné, že Saxon pořád umí. Kdybychom neustoupili z číselné hodnotící stupnice, tak bych sáhl po slušné sedmičce, která tak akorát vystihuje to, kde aktuálně Saxon jsou. Na poměry žánru nadstandard, kterému se většina scény dívá na záda, ovšem taková pecka, která by se dokázala srovnat s klenoty diskografie těchto ostrovanů, to už není.
Země: Velká Británie Žánr: progressive death metal Datum vydání: 28.9.2015 Label: Wicker Man Recordings
Tracklist:
01. Overture
02. Kult of the Orthodox
03. Illumination
04. All Consuming
05. Kingdoms of the Blind
06. Beyond the Threshold
07. A Strange Awakening
08. The Antagonist
09. Thrown to the Wolves
10. In Solitude
Když se mě před nějakou dobou náš redakční kápo zeptal, jestli znám kapelu De profundis, která k nám do redakce vyslala svou novinku „Kingdom of the Blind“, odvětil jsem, že název ano, ale obsah ne. De profundis jsou totiž jednou z těch mnoha kapel, jejichž jméno mi není úplně cizí, na scéně je registruji, nicméně nikdy jsem neměl touhu prozkoumat jejich tvorbu a zjistit, co že se za tímto jménem skrývá. Z ukázek, které jsem jen tak letmo na internetu vyslechl, mi však „Kingdom of the Blind“ přišlo jako slušná death metalová nahrávka, takže jsem se toho nezalekl a do odtajnění dosud neprozkoumaného se tak uvolil.
Zprvu jsem si však musel zjistit potřebné informace a při seznamování se s historii těchto Britů jsem byl překvapen, že během své kariéry prodělali nemalý stylový vývoj. Začali v roce 2007 debutovým albem „Beyond Redemption“, na němž zvěčnili v několika desetiminutových kompozicích doom metal, jejž přitvrzoval vokál na pomezí death metalového growlingu a blackového jekotu. Mimochodem, ten je na „Kingdom of the Blind“ velmi tuctový a z výkonů jednotlivých členů je řev největším zklamáním, protože mu chybí náboj, který by na mě působil.
Tak nějak se pokračovalo i na dalších albech, kde se na De profundis nabalovala atmosféra ve stylu starších Opeth, až se pánové dostali ke své současné podobě, kdy se stočili k progresivnímu death metalu. A když říkám progresivní death metal, tak nejblíž je k vizi De profundis ta podoba, kterou kdysi na scénu přinesli Cynic. Ačkoli zde je to trochu kombinováno s agresivním přístupem Death a technikou Sadist. První dvě jména vybírám záměrně i protože vydavatelství označuje De profundis jako volbu právě pro fanoušky těchto veličin. V jednom se však ani jednomu z těchto tří jmen vyrovnat nedokáží a je to samozřejmě to hlavní, tedy kompoziční jistota.
Ona samotná nahrávka a hudba jako taková je po formální stránce vcelku v pohodě. Už při pohledu na skvělý přebal jsem si v sobě začal budovat očekávání kvalitní nahrávky. A tu jsem taky částečně dostal, nebudu tvrdit, že ne. Záměrně však říkám částečně, protože dokud se dívám na jednotlivé části nahrávky, respektive jednotlivé pasáže, tak nemám zejména s přímočaře agresivními momenty žádný zásadní problém. Největším problémem „Kingdom of the Blind“ je způsob, jakým jsou přímočaré death metalové party spájeny s techničtějšími pasážemi a letmými poklidnými momenty. Ty nejsou sice tak časté, aby De profundis zněli nejistě v celé hrací délce, ale chybí mi ve výsledné podobě lehkost a z výsledku mám rozporuplné pocity a občas i dojem, že se ta či ona pasáž do dané písně dostala jen proto, aby tam prostě byla.
Vcelku povedený zvuk, jenž by mohl vytáhnout do popředí kytary, to nijak nezachrání a tak si u tvrdších momentů můžu užít maximálně pěkně bublající rytmiku, která má spolu s tuctovým growlingem hodně výsostné postavení.
Při rozboru jednotlivých skladeb bych asi více kritizoval než chválil, protože opravdu povedené kompozice, které mě baví takřka v celé své délce, jsou na album pouze čtyři. Kdybych měl uvést tuto čtveřici jmenovitě, tak se bavíme o závěrečné „In Solitude“, titulní „Kingdom of the Blind“, „Illuminations“ a s přivřeným okem i úvodní odrhovačce „Kult of the Orthodox“. Všechny tyto vály nemají žádné přehnané ambice v tom smyslu, že se nesnaží omámit na okem se vystavující instrumentální zručností a snahou o kombinaci agrese s chybějícím citem pro atmosféricky vzhlížející jemnější pasáže. Samotný vrcholem se pro mě stala třetí „Illumination“, jež je zcela určitě nejjistější symbiózou death metalu poháněného sypačkami s progresivním přístupem a vůbec to nezní zle.
Je škoda, že hodně skladbám chybí alespoň náznak nějaké atmosféry, protože De profundis ji na album přenést umí, o tom jsem se přesvědčil při poslechu starších alb, ale „Kingdom of the Blind“ je příliš chladná a řemeslně pojatá práce, která v tomto ohledu nemá co nabídnout. Asi nejlepšími ukázkami toho, že v tomto případě to prostě a jednoduše nefunguje, je „Beyond the Threshold“ a „All Consuming“. Prvně jmenovaná se snaží do prostřední části propašovat trochu jazzového feelingu ve stylu Cynic, přičemž na podobných základech staví i „All Consuming“. Ani v jednom z těchto případů to však dohromady vůbec nefunguje a při nesmyslném zpomalení jinak slušně rozjetých písní jsem si klepal na čelo spíš než abych uznale pokyvoval hlavou. A to je samozřejmě špatně.
Nechci, aby to vyznívalo jako klišé a jako sázka na jistotu z mojí strany, jak si udobřit čtenáře-fanoušky po nepříliš lichotivém hodnocení, ale opravdu věřím, že De profundis mají potenciál, který však tentokrát nenaplnili. Slyším, že borci na svém čtvrtém řadovém albu ukázali, že své nástroje ovládají mistrovsky, ale nedostatek opravdu zajímavých momentů a velmi prdelní kombinace rozličných stylů jim prostě hází klacky pod nohy. „Kingdom of the Blind“ chybí celková lehkost a takové to nepopsatelné něco, co by nahrávku pozvedlo nad laťku alespoň stylového průměru. Za mě promarněná příležitost a vlastně i zklamání.
Země: Velká Británie Žánr: doom / death metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: Peaceville Records
Tracklist:
01. And My Father Left Forever
02. To Shiver in Empty Halls
03. A Cold New Curse
04. Feel the Misery
05. A Thorn of Wisdom
06. I Celebrate Your Skin
07. I Almost Loved You
08. Within a Sleeping Forest
My Dying Bride je skupina, která pro mě byla po mnoho let takřka nedotknutelná. Její tvorbu jsem doslova hltal a cokoliv tihle britští doomoví veteráni vydali, to se mi líbilo. Upřímně mě bavila i alba, která jsou mnohými považována za slabší, dokonce i to svého času nepříliš pochopené „34.788%… Complete“ mám rád. A přesto se stav změnil – navzdory tomu, že My Dying Bride stále pokračují v tomtéž duchu, i navzdory tomu, že se nijak nepohnula ani má obliba doom metalu.
První trhlinou v do té doby pevném vztahu byla nahrávka „Evinta“ z roku 2011. Na ní My Dying Bride zaexperimentovali, útržky a úryvky své starší tvorby přetvořili do jakési orchestrálně-minimalistické podoby a tyto kousky následně poslepovali do zcela nových kompozic. Nápad možná zajímavý, ale jeho zpracování bylo k uzoufání nudné a zcela upřímně přiznávám, že během těch čtyř let od vydání jsem „Evintu“ nebyl schopen ani jednou doposlouchat do konce (a už nikdy to nehodlám zkoušet), protože to je prostě neskutečná zívačka. Nicméně – byl to experiment, bral jsem to jako ojedinělý přešlap, přes nějž jsem se nakonec dokázal přenést. Tím spíš, že následné EP „The Barghest o’ Whitby“, které nabídlo jednu dlouhou půlhodinovou kompozici a které vyšlo ještě v tomtéž roce, mi náladu okamžitě spravilo.
Jenže následující a tentokrát již klasická dlouhohrající deska „A Map of All Our Failures“ byla dalším zklamáním. Všichni okolo byli tenkrát nadšení, hlasy kritiky i fanoušků velmi pozitivní, po rozporuplné nahrávce „Evinta“ to byli opět staří dobří My Dying Bride, jak je máme rádi, všechno bylo na svém místě a všechno znělo tak, že jsem z toho měl být také nadšený. A přesto jsem nebyl, to album mě moc nebavilo a i s odstupem jej řadím snad až na úplně poslední místo diskografie „Brajdů“ (dobře, budeme-li počítat i „Evintu“, tak na předposlední) – a tentokrát dojem zas tak moc nespravilo ani další navazující EP „The Manuscript“, byť bylo o kousek lepší než samotné „A Map of All Our Failures“.
Další tři roky uběhly jako voda, ze sestavy se po 14 letech odporoučel kytarista Hamish Hamilton Glencross, na jehož místo naskočil navrátilec Calvin Robertshaw, jenž v My Dying Bride hrával v 90. letech, a britská stálice je tu s tříletým rozestupem, na nějž si zjevně za poslední dekádu zvykla, zase s novou nahrávkou „Feel the Misery“. Doufal jsem v jediné – že po slabším „A Map of All Our Failures“ a neposlouchatelné „Evintě“ to konečně bude zase ta stará známá paráda, na niž jsem byl vždy zvyklý. A víte co? Ono to tak skoro opravdu je…
Nechci říkat, že jsou My Dying Bride zpátky nebo že se vrátili, protože vlastně nikdy nikam nešli. „Evinta“ byla přece jen od počátku prezentována jako jednorázový experiment a kromě ní je skupina v novém tisíciletí stále na svém. Vývoj se zastavil již před mnoha lety a Britové už pouze přidávají další skladby do své kolekce, jejíž podoba byla dávno definována. Takové je i „Feel the Misery“ – opět je to album, jež do tvorby My Dying Bride nepřináší nic nového (kolikáté už?) a od nějž by bylo bláhové něco takového očekávat. Jednoduše je to prostě typická „brajdovina“, a pokud vám jejich starší práce nejsou neznámé, pak jistě víte, o čem mluvím, protože vyjma sestřihu zpěváka Aarona Stainthorpa se vlastně v posledních letech nic nezměnilo.
Nicméně konzervatismus My Dying Bride sluší a až na výše propírané výjimky jsou v něm prostě silní. A to je přesně ono – ten důvod, proč „Feel the Misery“ na rozdíl od svého předchůdce funguje, je vlastně až prozaicky prostý. Ostrovní pětice prostě tentokrát dala dohromady silné skladby, které dokážou posluchače vtáhnout. Nic víc v tom není, a přece je to setsakra cítit, jelikož tohle je přesně tím, co mi na „A Map of All Our Failures“ tak chybělo.
Vzhledem k nevývoji asi nemá příliš cenu obšírně popisovat, jak to zní, a probírat se celým tracklistem, protože… jednoduše, My Dying Bride všichni známe, už dávno je to skupina, která by měla patřit k základnímu vzdělání v oblasti metalu, a pokud někdo nemá představu, jaký má tahle kapela zvuk, tak by měl vážně zapřemýšlet o tom, zdali se vůbec může nazývat fanouškem metalové hudby. Co si budeme povídat, vykládat v recenzi v roce 2015 a charakteristických brajdovských melodiích a o tom, že Aaron Stainthorpe je skvělý zpěvák, jenž vládne podmanivým čistým zpěvem, ale dokáže i zařvat jako zvíře… to je jako kdybyste napochodovali na přednášku posledního ročníku inženýrského studia na matfyzu a začali tam zaníceně prezentovat svůj objev trojčlenky. Tyhle formality tedy přeskočíme a vypíchneme jenom ty nejlepší kusy, jaké se na „Feel the Misery“ nacházejí…
Pro mě osobně se jedním z vrcholů alba stala dvojice „To Shiver in Empty Halls“ a „A Cold New Curse“, které se nacházejí na druhé a třetí pozici. Ani ty sice nenabízejí nic, co bychom u My Dying Bride ještě nikdy neslyšeli, ale jednoduše fungují, Britové v nich vymysleli několik vážně skvělých melodií i riffů, atmosféra šlape a především závěry obou se nadmíru povedly. Úplné finále „A Cold New Curse“ je dokonce tak působivé, že bych se jej nebál pasovat na vrcholný moment celé nové kolekce. Po třech úvodních písních, jejichž stopáž shodně přesahuje devět minut, kapela dále nabídne několik kratších věcí, které jsou rovněž parádní. Už titulní táhlá věc „Feel the Misery“ je dobrá, ale opravdová síla přichází až s „A Thorn of Wisdom“, což je další z vrcholných momentů desky. Hlavní roli zde hrají klávesy a rytmika, protože kytary se přidají vlastně až v závěrečné třetině, a rozhodně to dopadlo výtečně.
„Feel the Misery“ je ovšem zábavné takřka po celou svou dobu, ačkoliv má nahrávka lehce přes hodinu. Není problém udržet pozornost až k závěrečné jedenáctiminutovce „Within a Sleeping Forest“, a i když některé její riffy nápadně připomínají některé starší věci, stále mi to dává smysl a už jen díky několika vysoce povedeným klávesovým linkám stojí za to vydržet až sem. Snad jediný kus, který mě moc nezaujal, je předposlední „I Almost Loved You“, což je poklidný nemetalový kus stojící jen na klávesách, houslích a Aaronově vokálu – bohužel však působí příliš utahaně. Inu, takovéhle věci asi My Dying Bride zas tak nejdou (viz „Evinta“). Naštěstí ale těch pět a půl minuty není tak zásadní věc, aby to dojem z celé nahrávky pokazilo.
„Feel the Misery“ tedy rozhodně není ničím překvapivým a vlastně je to prostě jenom další album My Dying Bride v řadě. A kdyby došlo na lámání chleba, tak by nejspíš skončilo až v druhé polovině pomyslné diskografijní tabulky – přece jenom na sílu takového „Songs of Darkness, Words of Light“ či „A Line of Deathless Kings“ (chceme-li zůstat v novém tisíciletí) to nemá, o majstrštycích z 90. let jako „The Light at the End of the World“ neřkuli rovnou „The Angel and the Dark River“ ani nemluvě. Přesto se jedná o příjemnou doomovou desku, která zabaví a jménu My Dying Bride rozhodně neškodí. Nicméně, buďme upřímní – svá nejlepší díla již mají Britové za sebou a to už se s největší pravděpodobností nikdy nezmění…
Druhý pohled (Onotius):
Nová deska britských doomových matadorů My Dying Bride je pro mě příjemným překvapením. Tedy, ne snad, že by se jednalo o něco zásadního a novátorského, co jsme u kapely potažmo v doomovém žánru ještě neslyšeli, ale jde o desku, jež zkrátka prezentuje kolekci poctivých, účinně koncipovaných skladeb, které nejedním momentem mají potenciál posluchače upoutat. Jistě, kdekdo může argumentovat proti nahrávce tím, že skupina vsadila více na jistotu a vyrovnaný až transparentní zvuk, ale album solidními nápady opravdu nešetří. Zvláště v kontrastu s předchozí deskou, jež sice působila osobněji a byla o špetku atmosferičtější, avšak plynula tak nějak do ztracena a k nějaké patřičné katarzi ve stylu klasik nedošlo ani omylem, pak letošní počin považuji za velmi pozitivní posun.
Perfektním kouskem je hned otvírák „And My Father Left Forever“, který se v textu věnuje nedávné smrti Aaronova otce a hudebně prezentuje jedeny z nejchytlavějších postupů na desce. Je zde patrný hutnější a syrovější zvuk kytar, jenž sice ubírá trochu oné melancholičnosti, nicméně zase skladbu táhne a v průběhu riffů zachovává pozornost posluchače ve střehu. V protikladu k tomu na albu zároveň místy výrazněji vystupují významnější houslové a klávesové pasáže, jež poskytují onen aspekt různorodosti, který byl na minulé desce spíš minimalizován. Zároveň jsou zde však takové party rozmístěny s rozvahou, tak aby vedly k vývoji skladeb a zbytečně nezaplácly celek, tj. šly přes hranici vkusnosti. Případem, který exemplárně ilustruje, jak zde silnější klávesy napomůžou ke gradaci, je například závěr skvělé „A Cold New Course“. Zároveň se zde nachází i pár skladeb, jež by se daly v jistém smyslu nazvat baladami – „A Thorn of Whisdom“ a „I Almost Loved You“ a v nich právě klávesy (a v první zmiňové i brilantní basa) hrají takřka dominantní roli. Závěrečná „Within a Sleeping Forest“ pak složky „syrové vs. epické“ staví do rovnosti, a ačkoliv je místy možná až kontraproduktivně repetetivní, zase dává velký prostor pro hru s aranžemi.
Deska je relativně vyrovnaná, jen předposlední skladby působí možná trochu unaveněji než zbytek materiálu. Hudba hraje něco málo přes hodinu, ovšem přesto leze do ucha celkem rychle a velmi příjemně se vstřebává. Jistě, čekat, že My Dying Bride pokoří své skvosty z 90. let, by bylo dnes už asi celkem bláhové, avšak dokud budou nahrávat tak solidní desky jako „Feel the Misery“, není třeba se o jejich pověst obávat.
Země: Velká Británie / Portugalsko Žánr: death metal Datum vydání: 20.8.2015 Label: Larvae Productions / Chaosphere Recordings / Uterus Productions / Grave Wax / Rest of Noise / Fat Ass Records / EveryDayHate
Jedna věc je zřejmá – „Intravisceral Necropsia“ není nahrávkou pro nějaké slečinky. Přestože hrací doba nedosahuje ani osmi minut, tak to není určeno lidem, kteří považují power metal za docela tvrdou muziku. Naproti tomu, pokud si libujete v death metalovém potažmo grindovém hoblování, kde kytary pářou břicha a střeva lítají všude kolem, pak tohle bude záležitost přesně dle vašeho gusta. Ostatně – také se na tomhle splitku nepotkávají žádní amatéři, neboť obě zúčastněné smečky jsou zavedenými undergroundovými jmény, o něž jste už jistě museli přinejmenším zavadit, pokud se o tuhle scénu nějakým způsobem zajímáte.
Nicméně i přesto, že až po kotníky vězíme v kaši z vnitřností, nejsme nekulturní hovada a víme, že je slušnost alespoň formálně představit, tak pojďme na věc. Jednu stranu tohoto obrázkového sedmipalce, jenž vyšel v limitované edici 500 kopií a v kooperaci sedmi labelů, okupují britští death metaloví veteráni Desecration. Ti se na žánrovém poli pohybují již od začátku 90. let a na své pažbě mají devět dlouhohrající zářezů, z nichž ten poslední nese název „Cemetery Sickness“ a vyšel vloni. Společnost jim dělají death / grindoví řezníci Holocausto Canibal z Portugalska, jejichž dlouhohrající portfolio je sice o něco skromnější (čtyři alba – to poslední je z roku 2012 a jmenuje se „Gorefilia“), nicméně i ti mají zkušeností dost a rozhodně se nejedná o nějaké nazdárky.
Desecration na „Intravisceral Necropsia“ přispěli dvěma vály „Intravisceral Exhibition“ a „Grave Secrets“, jejichž souhrnná hrací doba činí bez pár vteřinek dvě minuty. První jmenovaný song se po úvodní fofrovačce zlomí ve střední tempo s povedenými chytlavými riffy, které jsou asi tím nejlepším, co celé splitko nabízí. „Grave Secrets“ oproti tomu vládne agresí po většinu své krátké stopáže a až na závěrečnou půlminutu už podruhé dokáže, že Desecration rozhodně umí nacpat groovy riffy do oldschoolového death metalu. Jasně, není to nic originálního ani neslyšeného, ale jak se to říká – starého psa novým kouskům nenaučíš, a dokud to je zábava, což tady je, tak proč ne…
…a něco podobného by šlo vlastně říct i o Holocausto Canibal, kteří na tenhle počin připravili jen jednu pecku „Necropsia Cadaverina“ trvající lehce přes tři a půl minuty. Oproti britským kolegům je tu samozřejmě cítit i grindový odér (paradoxní jen tak mimochodem je, že podle obrázků příslušných stran splitka by neznalec tu přítomnost grindového odéru tipoval asi spíš opačně), ale i tak se zrovna tenhle konkrétní kousek nese spíš v death metalovějším duchu. Jenž i když i Holocausto Canibal nabídnou nejednu pasáž, u níž si lze zodpovědně vytřepat palici, a taky mají hrubší sound, strana Desecration mě osobně baví trošku víc, byť rozdíl třídy to určitě není.
Jasně, „Intravisceral Necropsia“ není žádný zázrak – podobných splitek prostě vycházejí tisíce. Nicméně, přítomný matroš je úplně na pohodu, a jestli máte rádi death metal, tak to jako vcelku příjemná jednohubka dokáže posloužit.
Dvojalbum je dle mého názoru poměrně těžká disciplína. Vlastně mi přijde trochu zvláštní, že si na tuhle výzvu troufne tolik kapel, jelikož většina z těch, jejichž díla se mi dostanou do rukou (anebo přesněji řečeno do přehrávače), si na tom vyláme zuby. Stvořit takové dvojalbum, aby skutečně mělo smysl a aby se na něm nacházel kvalitativně vyrovnaný a poutavý materiál po celou hrací dobu, to je prostě strašně těžké. Případy, kdy je třeba první disk v pohodě a druhý už nudí, jsou ještě relativně snesitelné oproti případům, kdy taková nahrávka trvá přes 100 minut a je nudná po celou dobu. Bohužel, počin, o němž si nyní budeme povídat, patří právě do téhle nepříliš lichotivé sorty. Utáhnout dvojalbum je totiž fuška i takových těch, řekněme, umělečtějších žánrech, natožpak jedná-li se o heavy metal – byť je vybaven přídomkem progresivní.
All Seeing Eyes je nová akvizice na britské heavy metalové scéně. Stojí za ní kytarista Ben Colton z formace Neverworld, což není žádné známé jméno, ale recenzi na debutové album „Visions of Another World“ téhle skupiny jste na našich stránkách mohli zachytit. Tenhle týpek se dal dohromady se dvěma dalšími muzikanty, s nimiž se podle všeho kdysi potkal v nějaké jednorázové kapele, která vyprodukovala jeden demosnímek, a společně dali dohromady opus jménem „Trinity Road“, jehož hrací doba sahá po astronomických 110 minutách…
Inu, nechoďme kolem horké kaše – čistě po hudební stránce je koncept dvojalba těžce přestřelený. Hrací doba je nechutně naddimenzovaná a těch několik slušných nápadů, které se na „Trinity Road“ nacházejí, by šlo v pohodě vměstnat do pohodové půlhodinky, jež by se možná dala příjemně poslouchat. Jenže ve stávající podobě je to minimum zajímavých pasáží krutě rozmělněno na nechutně obrovskou hrací dobu, díky čemuž je jejich potenciál naprosto zabitý.
Když něco zní slušně, většinou to bývají začátky skladeb. Jedním z takových nejvýraznějších je trochu tribal intro u „Wildlife (The Tribe)“, příjemná melodie u „Secrets Beneath the Surface“ nebo povedená půlminutovka na začátku „The Rings of Kronos“. Nicméně, tohle jsou jen kapky v moři, protože v těchto intrech je ukrytá veškerá „progrese“ All Seeing Eyes – drtivou většinu hrací doby totiž tvoří zcela nevýrazný heavy / power metal…
Nebo lépe řečeno – alespoň mně přijde strašně nevýrazný. Jestli tam totiž nějaké nápady jsou, já jsem prostě nebyl schopen je objevit, protože ten poslech je pro mě neskutečně ubíjející. Už během úvodní čtvrthodinky se mi to všechno začne slévat do naprosto amorfního cvičení na téma obyčejný heavy metal a zbylých cca 100 minut už je vesměs jen utrpení. Na rovinu říkám, že na jeden zátah jsem byl schopen „Trinity Road“ poslechnout jen jednou jedinkrát – a to jsem se musel sakra přemáhat.
Férově přiznávám, že nejsem tak úplně fanda takovéhle muziky a že jsem to album poslouchal vlastně nedobrovolně. Ale to bohužel nic nemění na tom, že se mi to nelíbilo. Existují i horší věci, to bezesporu, ale i tak nepotřebuju to někdy slyšet znovu.
Datum: 26.2.2015 Místo: Brno, Kabinet Múz Účinkující: Her Name Is Calla, Inheritance, Tom Morris
Brno podruhé za dva dny. Pokud Sídhe Fest předchozí večer nachystal pekelnou black metalovou výheň, Kabinet Múz se chystal spláchnout post-rockový příval skrývající se pod nenápadným názvem Her Name Is Calla, který se ve výsledku ukázal snad ještě o něco intenzivnější. Ačkoliv obhroublý underground vystřídal sofistikovaný odér hipsterství, některé věci zůstaly stejné – přívětivé vstupné ve výši 150 korun nebo jednoduchá značka fixou na ruku ve stylu „ke kříži přibijte zde“.
Začátek večera se nesl v poklidném, líném duchu. Možná až příliš líném. Brněnské trio Inheritance se zjevilo na pódiu za pět devět, takže v podstatě plus minus v půl deváté, jak bylo původně avizováno. Ale budiž jim odpuštěno, protože se ukázalo, že vážně umí. Těžko popsatelná a těžko předvídatelná směsice post-žánrů a math-rocku koketovala s bluesem, jazzem a dalšími vlivy, k čemuž jim stačila pouze kytara, klávesy s čistým klavírním zvukem a bicí. Pravda, neměl bych zapomínat ani na samplovanou basu, kterou bych sice osobně uvítal živě, ale člověk taky nemůže mít všechno. Zato absence vokálu dala vyniknout pozvolna rozkvétajícím motivům, které svojí precizností a složitostí občas připomínaly spíše prstokladové cvičení. Skutečná technická lahoda, před níž nezbývá než smeknout, avšak jako celek to na mě bylo i přes klavírní melodie přece jen příliš chladné, odtažité a v samém závěru poněkud repetetivní, i když stále velice dobré. Na druhou stranu je dost dobře možné, že jsem jen do hudby Inheritance dostatečně nepronikl, čemuž bych vzhledem k absenci předchozího poslechu vůbec nedivil, tím spíš, že hudba to sama o sobě vskutku nebyla jednoduchá.
Ještě než došla řada na Her Name Is Calla, pódium se jal na několik písní sólově okupovat její frontman Tom Morris s akustickou kytarou. Hřejivé, procítěné písně silně kontrastovaly s předcházející odměřenou tvorbou Inheritance a záhy se ukázalo, že v současném rozpoložení mi jsou také mnohem milejší. Tom docela přesvědčivě ukázal, že i v jednoduchosti je síla, a svůj veskrze civilní výstup nijak zvlášť nekomplikoval. Nicméně i tak se rozhodl překvapit brněnské publikum něčím extra, za čímž účelem si na pódium přizval klavíristku a bubeníka z Inheritance, aby s ním zahráli pár písní, aniž by je předtím společně nazkoušeli, a aby výchozí situace byla co nejvíc fér, Tom vybral píseň, kterou ještě předtím živě nehrál. Klobouk dolů, protože i tohle bylo skvělé a takřka bezchybné.
Ještě jedna, dvě písně sólo a pak už nastal čas pro jméno, za kterým všichni přišli. Her Name Is Calla spustili odhadem lehce po desáté večerní a vzhledem k tomu, že jakž takž naposlouchanou mám poslední desku „Navigator“, která je poměrně klidná, jsem nevěděl, co přesně mám čekat. A to, co jsem dostal, se mnou málem praštilo o podlahu. Čtveřice soustředěná kolem Toma Morrise zarazila do země naprostou většinu post-rocku, který jsem za poslední dva, tři roky viděl, a rozbila mě na kousky. Snad ani nepočítám civilní vystupování kořeněné Morissovým humorem, protože tohle bylo hudebně naprosto neskutečné. Pracně budované stěny z kytarových riffů a hluku byly bořeny a nahrazovány klavírními melodiemi ze zcela opačného spektra. Vzájemný dialog těchto protikladů se zcela přirozeně doplňoval a vytvářel strhující momenty i chvíle, kdy stačilo oddaně svěsit hlavu a pouze nasávat energii, jež prýštila ze stage.
Po zhruba hodině a čtvrt se už kapela chtěla rozloučit poklidným rozhovorem akustické kytary, banja, houslí a baskytary, který živě prezentuje jen málokdy, avšak mohutný aplaus ji donutil zůstat na pódiu a hrát. Z „couple more songs“ se i přes technické potíže s Morrisovou kytarou vyklubal víc než jen pár písní, a i když se lidé vzhledem k pokročilé hodině (navrch na začátku týdne) začínali postupně vytrácet, atmosféra naopak stále gradovala. Když už se zdálo, že po neskutečně vypjatém a emotivním závěru, v němž padaly činely a kytara vazbila, seč mohla, konečně přijde konec, se Her Name Is Calla ještě naposledy vrátili, aby přidali „New England“. Teprve pak se po téměř hodině a tři čtvrtě dlouhém setu mohli odebrat do backstage — nejspíš i proto, že Tom snad už neměl ani na co hrát, protože po všem tom hlukovém trýznění se jeho kytara netvářila, že by se jí ještě chtělo vyluzovat jakékoliv zvuky.
Britové ukázali, že umí být tvrdí a divocí stejně jako klidní, všeobjímající a nesmírně osobní. Už tak skvělý koncert podtrhl skvěle čitelný, plný zvuk i nadšené publikum, kterému nejspíš se ani nechtělo domů. Skoro jako by nikdo z přítomných nechtěl věřit, že už je vážně konec. Jenže byl, a tak nezbylo než na pár hodin usnout a v nechutně brzkou hodinu vstát, vydat se na cestu směr Praha a po celou tu dobu strávenou ve vlaku zpracovávat, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Tak intenzivní to bylo.
Země: Velká Británie Žánr: avantgarde death / black metal Datum vydání: 23.6.2015 Label: Profound Lore Records
Tracklist:
01. I Am the Alpha and the Omega
02. The Cornucopian
03. Veil of Transcendence
04. Telomeric Erosion
05. A Causal Landscape
06. Chrysalis
07. Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas
Britové Abyssal mě svým avantgardním chaotickým death metalem svého času hodně zaujali již na svém debutu „Denouement“ z roku 2012, k němuž jsem se sice dostal až zpětně, rok po původním vydání prostřednictvím jeho reedice, nicméně jsem okamžitě vytušil, že se tu začíná rýsovat další tuze zajímavé jméno na scéně náročného extrémního metalu. Hned rok po své první dlouhohrající desce, tedy v roce 2013, Abyssal navázali s druhým počinem „Novit enim Dominus qui sunt eius“, na němž dokázali naprosto hravě potvrdit, že „Denouement“ zjevně nebylo jen náhodné vzepětí tvůrčích, ale že v téhle smečce skutečně dřímá talent a že s jejím jménem bude záhodno do budoucna počítat.
Existuje ovšem takové trochu klišovité pořekadlo, které tvrdí, že je to až třetí řadové album, jež životaschopnost té které skupiny potvrzuje. Se svou třetí deskou si už Abyssal dali dvouletý odstup, opět ji vybavili nelehce zapamatovatelným názvem „Antikatastaseis“ a na rozdíl od předchozích dvou počinů si ji už nevydávají sami, ale za pomoci kanadského labelu Profound Lore Records, jehož jméno má v undergroundu hodně dobrý zvuk. Avšak, nedělejme z toho zbytečné drama – i „Antikatastaseis“ (snad už definitivně) potvrzuje, že Abyssal skutečně jsou setsakra zajímavou skupinou, jejíž muzika disponuje opravdu vysokou kvalitou.
To úplně nejzákladnější gró zůstává na svém místě a i na „Antikatastaseis“Abyssal přicházejí s velmi nelehce stravitelnou směsí chaoticky pojatého death metalu se znatelnými závany z oblasti black metalu. Abyssal se nijak nesnaží hrát hudbu, která by snad měla být pohodově poslouchatelná a jednoduchá na docenění, vlastně je tomu spíše naopak – jejich kompozice jsou relativně dlouhé, nepřehledné a náročné. Britové se snaží vytvořit regulérní nátlak na posluchače a vysloveně odpornou atmosféru, jež vám bude odkapávat z reproduktorů, a přesně to se jim i daří. Jinými slovy řečeno – pokud jste Abyssal doposud neznali, rozhodně byste měli zpozornět v případě, že máte rádi formace typu Portal či dejme tomu Mitochondrion.
Přestože by to, co padlo v předcházejícím odstavci, šlo bez újmy na obecnosti či přesnosti vztáhnout na všechny tři dosavadní desky Abyssal, tu nejnovější tedy nevyjímaje, rozhodně nemohu říct, že by ty nahrávky mezi sebou splývaly – své náročnosti a nelehké „naposlouchatelnosti“ navzdory. Když vedle sebe postavím „Antikatastaseis“ a kupříkladu „Novit enim Dominus qui sunt eius“, tak ten rozdíl je i přes společný základ, díky němuž je poznat, že se jedná o díla jedné a té samé kapely, znatelný hned na první poslech.
Zdá se mi, jako kdyby byly skladby (přinejmenším tedy většina z nich) na „Antikatastaseis“ vystavěny na jednom principu, s nímž tedy Abyssal vlastně pracují opakovaně, nicméně tak činí natolik šikovně a zkušeně, že to v žádném případě nevadí. Tento recept je, velmi zhruba a velmi a zjednodušeně popsáno, následující:
Během první části kompozice je posluchač hozen do labyrintu chaotických kytar, zběsilých bicích a extrémně chorobného hlubokého murmuru. V pozdějších částech písní však Abyssal začnou přidávat mnohdy i naprosto skvostné melodie, které nakonec z „Antikatastaseis“ dělají mnohem víc než jen nezřízený marast. Nádherným a možná i nejkřiklavějším příkladem je v tomto ohledu třetí „Veil of Transcendence“, do níž po klidné mezihře v půlce nastoupí jednoduchá, leč maximálně efektní klávesová melodie, jež neúnavně hraje až do závěru tohoto 11 a půl minuty dlouhého monstra. Nicméně i pod touto melodií Abyssal stále jednou doslova zvířecí sypačky a dále ženou ten svůj chaos kupředu, aby nakonec dospěl do natlakovaného finále. Dojem – fantastický.
Ve většině písní se ovšem o tyto gradované melodie starají kytary, což se týká náznakem již úvodní „I Am the Alpha and the Omega“, kde se to objeví až v úplném závěru, a ve větší míře třeba v „Telomeric Erosion“ nebo možná nejmelodičtější „Chrysalis“, v níž jsou tyto kytarové hrátky místy takřka dechberoucí. V takové „The Cornucopian“ zase melodie nepředstavují úplně finále songu, jelikož v úplném konci se Abyssal nebojí posluchače shodit z vrcholu zpátky do hrubého death metalového pekla.
Nicméně, Abyssal ukážou i to, že tohle není jediný recept jejich nejnovějšího alba. „A Causal Landscape“ a další, tentokrát bezmála 12minutový kolos „Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas“ jsou kompozice s trochu proměnlivější strukturou. První jmenovaná se z půlky nese v duchu ambientního minimalismu, po němž nastupuje další nálož zlého death metalu (jemuž stále nechybí atmosféra a ani ty melodie, jež jsou v tomto případě doslova vpleteny do onoho labyrintu), aby píseň opět skončila v poklidném minimalismu. Zato „Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas“ je ještě členitější a roste v průběhu celé své stopáže postupným vrstvením a sílením hudby.
Nedokážu ale říct, která z přítomných skladeb je ta nejsilnější, protože – jakkoliv to může znít jako klišé – všechny do jedné jsou naprosto skvělé, žádná z nich není navíc a všechny nabízejí silné momenty i působivou atmosféru. To, že je „Antikatastaseis“, úžasná deska, je myslím nasnadě, proto ještě předtím, než tento vcelku očekávatelný verdikt ještě jednou zopakuji, chtěl bych zdůraznit jednu věc – pokud to mohlo vyznívat, že „Antikatastaseis“ stojí za pozornost především díky těm vygradovaným melodiím v jednotlivých písních, není to tak úplně pravda. Určitě nepopírám, že právě tohle jsou vrcholné momenty nahrávky, ale i v tom svém „standardním“ chaosu jsou Abyssal stále vysoce poutaví a nedají vydechnout, což z alba činí působivý zážitek po celou dobu jeho trvání.
A nyní již tedy slibovaný, i když nepřekvapivý finální verdikt – „Antikatastaseis“ je po všech směrech excelentní nahrávka, jež rozhodně stojí za slyšení. Není lehká a vyžaduje trochu té snahy, ale to její kvality nijak nesnižuje. Znamenitá deska, která patří k tomu nejzajímavějšímu, co se na poli letošního extrémního metalu urodilo.
Začátek dnešní recenze nebude nijak zvlášť objevný, vlastně se bude nést v přesně opačném duchu. Jak už tomu tak u nepříliš známých skupin a projektů bývá, sluší se na úvod probořit ledy a navodit rodinnou atmosféru trochou toho představování. Inu milý čtenáři, seznam se s Hrafnblóð…
Ačkoliv by to podle názvu a zejména podle speciálních znaků v něm mohlo vypadat na nějaký sever, asi Island nebo Faerské ostrovy, ve skutečnosti Hrafnblóð pochází odjinud – i když ostrov je to také. Domovinou projektu je totiž Spojené království, konkrétněji Velká Británie, ještě konkrétněji hrabství Shropshire ve střední Anglii, které se nachází při hranici s Walesem. Možná jste zaregistrovali, že o Hrafnblóð hovořím jako o projektu, nikoliv skupině, což je zcela záměrné, jelikož má tato formace jediného stálého člena. Je jím jistý Monslyht, což není žádný zasloužilý veterán scény, naopak se řadí spíše k mladším muzikantům a dle dostupných informací by mu aktuálně mělo být 25 let.
Nepříliš složitými počty si lze odvodit, že při roku vzniku 2010 tedy Hrafnblóð založil ve svých 20 letech. Během těch pěti let, co je projekt na světě, se však Monslyht neflákal a vypustil do světa už tři minialba, split s nepříliš známými krajany Úlfarr a především – dvě dlouhohrající desky. Ta debutová nese název „Heathen Psalms“ a aktuálně je stará něco málo přes tři roky. Ta druhá se jmenuje „Fall to Ruins“ a vyšla letos na jaře – a jak jistě zcela správně tušíte, právě na tu nyní zaměříme svou pozornost.
Musím říct, že jsem od „Fall to Ruins“ dostal něco trochu jiného, než jsem předem očekával (neříkám, že to je chyba). Hudba Hrafnblóð je všude (oficiální Facebook projektu nevyjímaje) prezentována jako black / death metal, nicméně – nemůžu si pomoct – já osobně tam toho death metalu příliš neslyším. Rozhodně ne tolik, aby bylo nutno to nazývat black / death metalem. Klidně je možné, že se nacházím v takovém tom stavu, jemuž se v odborných kruzích přezdívá „mít v uších nasráno“, ale i tak bych se ze svého pohledu nebál Hrafnblóð označit jednoduše jako black metal.
Když se ale to žánrové pojetí Hrafnblóð pokusím nějak slovně popsat, možná to bude vypadat trochu neuspořádaně, avšak ve skutečnosti tomu tak není a hudebně to drží pohromadě. Je to trochu syrovější podoba žánru (nikoliv však vyložené „sushi“, protože úplná garážovka to také není), jíž mnohdy nechybí jakoby epičtější nádech. Nachází se zde množství zajímavých melodií… i když, říkám „množství“, ale v reálu se jimi pocitově zas tak neplýtvá, jelikož díky dlouhé hrací době (takřka 75 minut) to člověku nepřijde, že by jich tam bylo přehršel. Tu a tam se dokonce objeví i ozvláštnění ženským vokálem, jako se tomu děje v „Europe’s Demise“, nebo několik na poměry black metalu trochu netypických pasáží (jedna taková mi tu zrovna hraje v rámci „Subservient Oppressor“). Naproti tomu všemu ovšem stojí i několik vysloveně zběsilých agresivních sypaček, které na „Fall to Ruins“ mají stejné místo jako třeba velice povedená klávesově ambientní instrumentálka „Ieldran“.
Zmiňovaná instrumentálka jen tak mimochodem uvozuje rozmáchlou třináctiminutovou kompozici „Holodomor“, jež je díky své výtečné atmosféře asi nejvyšším vrcholem „Fall to Ruins“. Jindy se zase Hrafnblóð s přimhouřenýma očima přiblíží až na dohled hranice depressive black metalu, zatímco támhle jsou slyšet znatelné vlivy Burzum (ostatně, asi ne náhodou se jméno Hrafnblóð objevilo i na jednom tributu Burzum) a o kousek dál jsem si nenápadně vzpomněl třebas na Graveland v trochu modifikovaném vydání (nejznatelněji asi v „Across the Pagan Vastlands“).
Když tohle všechno (myšleno např. ony skoky mezi zdánlivé různými náladami) dáte do kontextu se syrovějším soundem, může se to zdát trochu nepatřičné, ale jak jsem již řekl výše, výsledek nezní nijak rozhádaně a naopak působí konzistentním dojmem. Spíše bych „Fall to Ruins“ nazval variabilním albem. A to nejen co do různých vlivů a různých forem black metalu, ale i co do kompozice jednotlivých skladeb. S výjimkou „Ieldran“ jen jedna jediná píseň („Terror Israel“) nepřekoná sedmiminutovou hranici, takže je zřejmé, že je dost času na to, aby songy ve svém průběhu někam spěly a vyvíjely se.
Ačkoliv jsem tomu zpočátku moc nevěřil, nakonec desku nezabíjí ani její ambiciózní délka, která (jak už ostatně padlo) sahá po 75minutové hranici, což skutečně není málo. Je sice pravda, že bych si nějaké zkrácení dovedl představit a třeba bez agresivní pětiminutovky „Terror Israel“ (jež jen tak mezi námi místy zavání inspirací u Marduk) bych se vcelku bez problémů obešel i navzdory tomu, že jedna krátká pasáž ve středním tempu je tu dost povedená. Ve finále se ovšem i tenhle song dá bez sebemenších problémů přežít a celkový dojem nijak nepotápí. Na druhou stranu, i v druhé půlce desky se nacházejí skvělé kusy, z nichž asi nejvíce vyčnívá uhrančivá „Boer“ (společně s „Holodomor“ druhý vrchol), takže není problém si tu pozornost udržet. Samozřejmě, 75 minut je přece jen hodně, takže to chvíli trvá, než člověk „Fall to Ruins“ stráví v celé jeho délce, ale mně to nevadilo a měl jsem chuť tomu ten čas věnovat. Navíc – obecně bych tohle za nějaký zápor nepovažoval, jelikož i to „trávení“ přece k těm dobrým albům neodmyslitelně patří.
Mám-li tedy mluvit za sebe, mě osobně „Fall to Ruins“ hodně překvapilo. Nečekal jsem od té nahrávky nic zvláštního, ale nakonec mě muzika Hrafnblóð i přes nepříliš velkou originalitu a množství „ušima vystopovatelných“ vlivů baví. Čistě po hudební stránce jsem tedy spokojen. Než ale recenzi ukončím, musím ještě upozornit na textovou stránku, protože ta by od poslechu mohla leckoho odradit. Takříkajíc se totiž nejedná o úplně nejpřátelštější lyriku a asi není od věci mluvit o kontroverzi. Monslyht totiž zjevně není zrovna fanoušek židů, takže si asi dokážete představit, že v textech nechybí nějaký ten ZOG, árijství a dokonce i svastiky. Asi ne nadarmo stojí v informacích na kapelním Facebooku hrdé „Anti-Zionist Metal“. Dokážete-li se nad tohle podobně jako já povznést, čeká na vás až překvapivě dobré black metalové album s výbornou atmosférou. Pokud vám podobné projevy v hudbě naopak vadí, pak je asi zřejmé, že „Fall to Ruins“ nemáte šanci přijít na chuť.
Země: Velká Británie Žánr: indie pop Datum vydání: 29.5.2015 Label: Island Records
Tracklist:
01. Ship to Wreck
02. What Kind of Man
03. How Big, How Blue, How Beautiful
04. Queen of Peace
05. Various Storms & Saints
06. Delilah
07. Long & Lost
08. Caught
09. Third Eye
10. St Jude
11. Mother
Další loď k sešrotování. Námořní metafora na úvod však nemá s mořem společného, co by se za nehet, a víc než co jiného má co do činění s niterností a konzistencí lidské duše, potažmo jejím směřování v proudu času. Loď zkrátka není tak docela lodí a na vrakáč se nehodí (všímáte si toho rýmu, hm?) ani trochu, nicméně přesně v takovém duchu se posluchači otevírá letošní deska z dílny Florence + the Machine. Jak by se řeklo na Ostravsku, prostě život, pyčo.
„How Big, How Blue, How Beautiful“ je třetím dlouhohrajícím počinem, který má britská diva Florence Welch a její občas neprávem přehlížená suita na svědomí, a přesně o něm se chci dnes bavit. Abych se vrátil k úvodu – když pominu jasně čitelnou vodní paralelu v podobě úvodní písně „Ship to Wreck“, Florence dostála svým slovům a odhodila měsíční řízu, mlhavý závoj tajemna, proudy vody i fascinaci sebedestrukcí, smrtí, útěkem. Na úvod poněkud trpké zklamání, alespoň pro mě – pokud mi rusovláska něčím naprosto učarovala, byly to právě její výlety do fantastických světů z „Lungs“ a „Ceremonials“, které v nádherných textech malovala takřka mávnutím proutku. Zklamání i přesto, že jsem byl z nových písní na větvi, sotva se před vydáním alba objevily v éteru.
Změna Florence z éterické bytosti v ženu z masa, kostí a krve se, tak trochu podle očekávání, neobešla bez bolesti a smutku. Přesně toho smutku, kdy víte, že něco končí a na onom místě roste něco nového, čemu jste ještě tak docela nepřivykli, a tu a tam máte neobytný dojem, že nejspíše plně nepřivyknete. Nicméně je starou pravdou, že jakákoliv změna vyžaduje čas, a nejinak je tomu i tentokrát. Civilní Florence v kalhotách a bílé košili neztrácí nic ze svých půvabů, pouze je dává na odiv jinak. Nové písně zdobí, kromě jiného, žestě a se všedně nevšedním zevnějším jde ruku v ruce jednodušší, přímočařejší kompozice. V porovnání se staršími alby stojí před posluchačem nahá, oholená až na dřeň, avšak stále neskutečně krásná a podmanivá. Skladby nepostrádají onu sílu i správnou balistickou křivku mířící přímo pod kůži, kam jsou schopny se bezezbytku zarýt a postupně pracovat a růst, což kvituji s povděkem. Jakkoliv jsem oplakal absentující harfu, jež do písní britského kolektivu přinášela jemný, zvonivý zvuk a silně návykový nádech éterična.
Není to však jen majestátní strunný nástroj, kterému dala Florence sbohem. Vývoj osobnosti a následně i hudby, s nímž odešly některé stránky, si vybírá „daň“ přístupností, záběru na širší spektrum (jako by už tak nebylo dost široké), masu, které se Florence ze své božské pozice dávala na odiv, vždy však byla o kus vedle (na čemž má jistě nezanedbatelný podíl i Markus Dravs, který album produkoval). Sestup do světa hmatatelných těl, na který odkazuje snad i samotný název alba, znamená podmínky i vyjadřovací prvky bližší a přístupnější většině, s nimiž však Florence Welch pořád nakládá způsobem, z něhož se tají dech. Jen už na zemský povrch nehledí svrchu, nýbrž mu neskrývaně panuje. Paralela se zbožštěním římských císařů lidem je nasnadě, avšak na rozdíl od nich současná Florence o nic takového neusiluje.
Trvalo mi dlouho, než jsem novou podobu Florence strávil. Hudebně jsme si sedli, snad jako ve všech případech, na první dobrou. Stále je přítomna příznačná pestrost, živelnost, naléhavost, odlehčenost. Tepavé rytmy i chvíle klidu a snění. Ale pobrat album jako celek ve všech jeho aspektech a alespoň částečně se s ním ztotožnit mi nakonec trvalo dlouho. Snad díky tomu, že jsem se nějakou dobu odmítal smířit se změnou, která kdyby nepřišla, nejspíš by byla ještě dlouho vytýkána. Co říci závěrem. Tvrdit, že Florence neumí nahrát špatné album, dávno pozbylo smyslu, neb to ví snad každý, kdo se s ní alespoň letmo seznámil. Důležité je však zmínit, že „How Big, How Blue, How Beautiful“ drží vysoko nastavenou laťku stále ve stejné výši. „Ceremonials“ ani „Lungs“ nepřekonává, ani vůči nim neztrácí, „pouze“ dorovnává stejnou výšku – a pokud na něco dává důraz, pak je to další směřování, které kapela se zpěvačkou v čele v poslední době započala. A na to jsem zvědavý opravdu velice.
Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 4.9.2015 Label: Parlophone
Tracklist:
Disc I:
01. If Eternity Should Fail
02. Speed of Light
03. The Great Unknown
04. The Red and the Black
05. When the River Runs Deep
06. The Book of Souls
Disc II:
01. Death or Glory
02. Shadows of the Valley
03. Tears of a Clown
04. The Man of Sorrows
05. Empire of the Clouds
Asi nikdo se nebude přít o tom, že Iron Maiden patří k největším metalovým kapelám, které se kdy na naší planetě objevily. Není tedy divu, že kdykoliv tihle legendární Britové vydávají novou desku, jedná se o jednu z nejočekávanějších událostí daného roku. A úplně stejná očekávání samozřejmě neminula ani nejnovější, celkově již 16. dlouhohrající počin s názvem „The Book of Souls“, který je venku od začátku září…
Iron Maiden jsou v jedné věci výjimeční – na rozdíl od většiny legendárních skupin nemají potřebu stále dokola točit variace na své několik desítek let staré klasiky a žít ze své minulosti. „Železné panně“ se totiž povedlo to, co se povede jen málokomu – aniž by se zpronevěřili svému stylu, typickému rukopisu a charakteristickému zvuku, dokázali utéct vyčpělosti, díky čemuž jsou i alba z jejich současné éry (čímž mám na mysli od návratu Bruce Dickinsona a zavedení tří kytar) životaschopná a mnohdy i konkurenceschopná starým deskám.
Onen recept, díky němuž se Iron Maiden povedlo se nezačít točit v bludném kruhu, je docela zřejmý – kapela si v posledních letech začala libovat v čím dál rozmáchlejších a epičtějších kompozicích. Na jednu stranu to v jejich tvorbě není úplná novinka, protože již na svých klasických deskách se Britové nebáli tu a tam zajít i do delších stopáží, ale až nejpozději od „A Matter of Life and Death“ začali právě na těchto rozsáhlejších opusech své nahrávky stavět. A právě „The Book of Souls“ se v tomto ohledu zdá být doposud nejambicióznějším počinem Iron Maiden…
V rámci novinky si totiž britská legenda vůbec poprvé ve své 40leté kariéře vyšlápla na dvojalbum, díky čemuž se hrací doba vyšplhala nad 90 minut. Navíc hned ve třech skladbách Iron Maiden překonali hranici desíti minut a v rámci finální „Empire of the Clouds“ dokonce pokořili i metu 18 minut, což je – pokud se nemýlím – doposud nejdelší píseň v celé historii skupiny. To jsou relativně úctyhodná čísla, která však před vydáním u mnoha lidí budila jistou skepsi – přece jen se vkrádala myšlenka, zdali si heavy metaloví titáni neukousli příliš velké sousto. Zvláště při vzpomínce na předcházející desku „The Final Frontier“, která sice nebyla vyloženě špatná, ale v našlapané diskografii Iron Maiden patří spíše do spodní poloviny tabulky.
Musím se přiznat, že i já jsem se neskromné délky „The Book of Souls“ lehce obával, ale nakonec – několika menším výhradám navzdory – musím říct, že jsem s novinkou navýsost spokojen a že mě opravdu tuze baví. A tím myslím skutečně upřímně baví, protože „The Book of Souls“ je nakonec vážně paráda a ani těch 90 minut tomu vůbec neškodí. Budeme-li se bavit čistě o Iron Maiden ve 21. století, pak si nejnovější nahrávky bez rozmýšlení cením více než „The Final Frontier“ a „Dance of Death“; kvalitou bych ji viděl cca na úrovni „A Matter of Life and Death“ (i když spíš o kousek nižší, jelikož „A Matter of Life and Death“ přece jen bylo o něco lepší), což v překladu znamená, že na hodně, hodně vysoké úrovni. Snad jen na geniální „Brave New World“ novinka nemá, to si zase přiznejme.
Nicméně, zmiňoval jsem, že k „The Book of Souls“ nějaké menší výhrady přece jenom mám. Paradoxně však nejsou mířeny na ty dlouhé skladby, ale na ty kratší a hitovější. Z toho, jak Iron Maiden v současnosti hrají, já osobně cítím, že právě v rozmáchlých opusech a dlouhých stopážích se nyní cítí nejpohodlněji a na „The Book of Souls“ je to znát. Naopak některé písničky standardních délek – přestože jsou samy o sobě vlastně stále dobré – se mi zdají jakoby trochu z povinnosti. Klidně bych se nebál postavit album třeba jen na pěti desetiminutových kusech, když tahle poloha kapele evidentně sedí nejvíce, a bez nějakého singlu bych se naprosto v pohodě obešel.
Naprosto ukázkovým příkladem, proč by tahle varianta stála za zvážení, je totiž právě první singl alba, „Speed of Light“. Ten totiž vnímám podobně jako třeba „Can I Play with Madness“ ze „Seventh Son of a Seventh Son“ – ve své podstatě je to naprosto pohodová písnička, taková typická Maidenovská hitovka a jako samostatný singl ji vnímám pozitivně. Pekelně chytlavé sloky, výborné melodie, tradičně excelentní Dickinson, výtečný refrén – nemám námitek. Nicméně v kontextu desky mi „Speed of Light“ už tolik nesedí a mezi dvěma rozmáchlejšími kompozicemi mi připadá trochu nepatřičná… příliš „veselá“, abych tak řekl.
Úplně stejně bych se v rámci celku obešel i bez „When the River Runs Deep“ taktéž z prvního disku a pak bez „Death or Glory“ z druhého disku. Ani v jednom případě sice nejde o nějaké špatné kousky, jde mi prostě jen o ten koncept desky. Nechápejte mě ovšem zle – stále to není tak „hrozné“, aby bylo nutné to při poslechu přeskakovat nebo aby to dojem z nahrávky ničilo. A navíc – nechci, aby to vypadalo, že bych a priori proškrtal všechno, co má pod deset minut, protože se na „The Book of Souls“ nachází i několik skvělých kratších písní, které svou náladou do kontextu těch dlouhých odyseí zapadají bez sebemenších problémů.
To se týká kupříkladu „Tears of a Clown“, jež mě převelice baví. Naprosto úžasné jsou pak i „The Great Unknown“, „Shadows of the Valley“ a „The Man of Sorrows“, které jsou vlastně vystavěny na stejné epické bázi jako ty nejdelší kusy, jen nedosahují tak ukrutné stopáže. Například poslední zmiňovaná je vysloveně úžasná a její refrén je zkrátka skvost. To samé lze ostatně tvrdit i třeba o úvodní gradaci „The Great Unknown“.
Ty úplně největší vrcholy se však přece jen skrývají v těch úplně nejdelších kompozicích, k nimž nemám sebemenších výhrad a které se v některých momentech takřka dotýkají dokonalosti. Těmito vrcholy mám jmenovitě na mysli fantastický rozjezd celého dvojalba v podání „If Eternity Should Fail“, „The Red and the Black“, „The Book of Souls“ a „Empire of the Clouds“.
„If Eternity Should Fail“ celé dvojalbum otevře ve velkém stylu… nejprve rozvážný atmosférický začátek, po němž se rozjede naprosto krystalicky čistá maidenovská jízda se vším, co jsme kdy na téhle skupině milovali. Perličkou je, že byl tento song původně určen pro další sólový počin Bruce Dickinsona. „The Red and the Black“ zase nabídne naprosto odzbrojující kytarové vyhrávky, které jsou pro Iron Maiden tolik typické stejně jako sborové „Uoh! Uoh!“. Titulní „The Book of Souls“ zase dýchne lehce temnější náladou a ohromně jí pomáhají klávesy, jež skladbě dodávají krásně epický feeling. 18minutový kolos „Empire of the Clouds“ v samém závěru desky je pak možná úplným vrcholem a třešničkou na dortu celé kolekce… fantastické aranže, nádherná atmosféra, procítěný zpěv. Fenomenálně gradujících prvních sedm minut kompozice je absolutní dokonalost, která se snad nedá oposlouchat. A právě to je ten důvod, proč takhle ambiciózní stopáže nijak nevadí – ta píseň má 18 minut, a přitom je tak zábavná, že uběhne takřka ihned a člověku ani nepřijde, že to vážně hrálo tak dlouho. Inu, čas je prostě relativní…
Na jednu stranu „The Book of Souls“ obsahuje vše, co je pro Iron Maiden typické… skvělé a výrazné baskytarové linky Stevea Harrise, charakteristické kytarové souboje a dávka nepřekonatelných maidenovských melodií, úžasný zpěv… všechno tam je. A přesto má novinka v rámci diskografie skupiny stále svoji tvář, je hodna legendárního jména svých autorů a v neposlední řadě opětovně ukazuje, jak moc jsou Iron Maiden i se svými roky napřed oproti vší žánrové konkurenci. Stačí srovnat s podobně starými pardály – třeba takový „Redeemer of Souls“ od Judas Priest vypadá vedle „The Book of Souls“ jen jako vtip.
Řekněme si to na rovinu. Iron Maiden jednoduše hrají mnohem vyšší ligu a svojí vlastní ligu než kdokoliv jiný a „The Book of Souls“ to jen potvrzuje – a to se stále nejedná o vrcholné dílo aktuální éry skupiny, natožpak celé historie. Původně jsem se bez podobných velkohubých prohlášení chtěl obejít, aby to nepůsobilo příliš pateticky, ale ono to tak vážně je – Iron Maiden jsou jednoduše největší a asi i nejlepší heavy metalovou kapelou vůbec, neotřesitelně sedí na žánrovém trůnu a „The Book of Souls“ to do puntíku potvrzuje. Možná, že novinka není úplně bezchybná, ale veškeré výhrady jsou vlastně jen detaily, protože ve finále je to stejně úžasná deska, jež mě ohromně baví.
Druhý pohled (Kaša):
Asi jako v každém fanouškovi Iron Maiden, i ve mně nové album „The Book of Souls“ vzbuzovalo nadšení i obavy. O tom nadšení asi netřeba nijak zvlášť žvatlat, protože… ale no tak, jsou to přece Iron Maiden. Jedna z největších a nejlegendárnějších kapel, která i po 40 letech své aktivní kariéry ukazuje, že takhle velká skupina nemusí žít za každou cenu ze své minulosti, a jejich postupná orientace směrem k dlouhým a čistě papírově nehitovým opusům je svým způsobem obdivuhodná. V tomto ohledu taky šestnácté studiové album budilo již v úvodu zmíněné obavy, protože pokus o dvojalbum tady od Iron Maiden ještě nebyl a nebudu lhát, tohoto formátu jsem se i s ohledem na delší strukturu písní zatraceně bál.
Neříkám, že by mi aktuální forma Iron Maiden nevyhovovala, ale prostě jsem si nebyl jistý, jestli šestice dokáže utáhnout hrací dobu o délce 90 minut a jestli nebude výsledek spíše rozmělněná nuda. Vypuštěná hitovka „Speed of Light“ mě nijak nenavnadila, protože jako většina kratších a prvoplánově myšlených songů z posledních let mi prostě a jednoduše nic nedává a nyní s odstupem ji spolu s „Death or Glory“ řadím k tomu slabšímu, co Iron Maiden ve studiu pro účely své novinky zhmotnili.
Jako celek mě však „The Book of Souls“ odzbrojilo hned prvním poslechem, kdy ze mě opadly ty největší obavy, jestli na dvojité album Iron Maiden mají, protože ANO, mají. Neříkám, že celých 90 minut je bez chyby, ale pozitiva jasně převažují. Úvodní „If Eternity Should Fail“ s nádherně košatou svatbou a fantastickou melodií v refrénu je pro mě asi tou úplně nejlepší písní na albu. Na paty jí šlape rozmáchlá, melodicky skvěle vystavená „The Red and the Black“, na níž bych neměnil jedinou vteřinu z její jinak dlouhé hrací doby, a zejména kytary nemají chybu. Mezi další povedené momenty prvního disku patří velmi hezky vygradovaná „The Great Unknown“ a závěrečná titulka, na níž mě nejvíc baví práce s klávesami, jež nepatrně vystrkují drápky a připravují půdu pro explozi v podobě melodického refrénu.
Druhý disk je odpálen slabší „Death or Glory“, jíž chybí zajímavější stavba nebo melodie, kterými se může pyšnit další kratší záležitost „Tears of a Clown“. Takhle totiž „Death or Glory“ zní jako píseň z povinnosti, kterou si prostě fanoušci starých válů neústále žádají a Iron Maiden se jim snaží je servírovat, což platí částečně i o „When the River Runs Deep“, která mě však na rozdíl od jiných relativně baví. To lepší z druhého dějství „The Book of Souls“ přichází tak až se „Shadow of the Valley“, na níž mě nechytl jen ten úvod ve stylu „Wasted Years“, nicméně ten zbytek je v naprostém pořádku. Třešnička na závěr v podobě „Empire of the Clouds“ pak už jen prodlužuje nadšení, které se u mě dostavilo s teatrální „The Man of Sorrows“. Právě závěrečná „Empire of the Clouds“ je asi tím úplně největším převapením, protože Bruceovi Dickinsonovi se tahle věc povedla na jedničku. Famózně vygradovaná první polovina postupně přechází až k progovým postupům v druhé polovině a já nestačím valit oči.
Celkově vzato je „The Book of Souls“ asi nejlepším možným albem, které Iron Maiden mohli natočit, ačkoli kdyby se vzdali těch několika povinných skladeb, které mi malinko kazí výsledný dojem, tak bych byl ještě spokojenější. Nevidím důvod diskutovat o tom, jestli byl formát dvojitého alba nutný, protože si myslím, že zas tak moc ne, ale na druhou stranu uznávám, že se s tím Iron Maiden poprali velmi chlapsky a ze souboje odešli jako vítězové s hlavou vztyčenou, ačkoli nějakou tu ránu si odnesli. „The Final Frontier“ je překonáno, ovšem na „A Matter of Life and Death“ to z mého pohledu nestačí. Každopádně jedno z nejlepších alb, která jsem letos slyšel, a to je mnohem víc, než jsem původně čekal.
Třetí pohled (nK_!):
Z více než hodinu a půl dlouhého opusu „The Book of Souls“ jsem měl zpočátku silné obavy. Preferuji spíše kratší desky a už minulé „The Final Frontier“ u mě stálo na hranici doposlouchatelnosti. Ne, že by byla nějak výrazně špatné (i když kvalit „A Matter of Life and Death“ nedosahovalo), jako spíše pořádně utahané. První zveřejněný singl „Speed of Light“ mě také moc neoslovil a začátkem září jsem čekal pořádný průser…
…který se naštěstí a trochu překvapivě nedostavil. I když jsem měl během prvních poslechů trochu problém s výše uvedenou délkou, nejde nakonec o nic dramaticky nestravitelného. Jednoduše proto, že se těm starým pardálům Iron Maiden podařilo do té devadesátiminutovky nacpat převážně vynikající materiál, který předčil vše, v co jsem původně jen doufal.
Jedinými slabšími skladbami se tak v mých očích stala zmíněná klipovka „Speed of Light“, spíše umírněná „The Great Unknown“ a hudebně nezajímavá „Death or Glory“. Ještě možná „Shadows of the Valley“ zpočátku silně připomínající starší hit „Wasted Years“, ale to už je čisté hnidopišství. Zbytek dvojalba tyto přešlapy spolehlivě vyvažuje.
V rámci kontrastu vypíchnu také podle mého úplně nejlepší písně. Téměř čtvrthodinová „The Red and the Black“ mě baví pohodovým rozjezdem, vynikající nosnou melodií a především výborným sborovým refrénem. „When the River Runs Deep“ potěšila svou přímočarostí mé srdce fanouška starší tvorby a závěr patřící 18minutovému opusu „Empire of the Clouds“ je prostě bezchybný. Na té písní je boží takřka vše od instrumentálního úvodu, přes klávesové vyhrávky až po kytarová sóla ve druhé polovině. Nemám slov. Geniální.
O „The Book of Souls“ by se daly popsat stohy papíru a i přesto bych k němu měl stále co říct. Na závěr alespoň ve stručnosti – tahle deska je především sakra dobře napsaná. Je variabilní, správně gradující, nechybí jí chytré otextování a co píšu ze všeho nejraději – je velmi zábavná. Své si zde najde každý, kdo kdy přišel do pozitivního styku s libovolnou érou tvorby Iron Maiden. Tohle jsem nečekal. Jedna z nejlepších desek letoška a velké nadšení.
Čtvrtý pohled (Onotius):
Musím se přiznat, že s každým dalším pokusem napsat něco smysluplného na adresu nového alba britských Iron Maiden je to těžší a těžší. Navzdory počátečnímu zklamání, jež vyústilo v neuvážené soudy charakterizující desku jako rozvláčnou a epickou variaci na tisíckrát vyřčené, můj názor na ní nyní osciluje mezi střízlivým respektem a naprostou spokojeností. Je sice pravda, že k nějakým glorifikacím mám stále daleko, ale „The Book of Souls“ nakonec bylo schopno vyrůst tak, že bych se neostýchal použití přívlastků svěží, výpravné, povedené.
Kdo ví, možná to bylo tím, že jsem v době vydání desky zrovna ujížděl na tvrdších subžánrech, ale zpočátku jsem měl celkem potíže desku doposlouchat do konce. Prohlašoval jsem, že to nějak nemá drive – je to unavené a nové nápady jsou jen rozpačitou variací na dříve vyřčené, což se snaží maskovat forma. Nicméně jsem tomu dal další šanci a vyplatilo se.
Novinka formátem skutečně dohání do extrému všechny snahy této stálice vymanit se z typizované představy o NWOBHM a nabídnout dlouhé kompoziční celky snoubící epičnost, komplexnost a propracovanost s klasickou melodičností. Přesto – nebo spíš právě proto – jsou na místě obavy, zda „Mejdni“ nepřišli o poslední kousíček autocenzury a nenaplácali do dlouhých kompozic každý nápad, který jim přelétl přes nos, bez jakékoliv rozvahy. Není tomu naštěstí tak, skladby jsou promyšlené a koherentní. Místy však možná až zbytečně homogenní.
Za příklad bych mohl uvést například „The Red and the Black“, jež navzdory svému postu druhé nejdelší písně na albu je v průběhu založena spíše na variování a postupném rozvíjení než na nějaké závratné diverzitě. Ačkoliv nabízí jeden z nejchytlavějších refrénů, neustále se pohybuje v navzájem podobných postupech, což místy nechává daný hlavní motiv gradovat, často ho ovšem taky nesmyslně rozmělňuje. Především se většina skladby nese v jednom rytmickém mustru. Nicméně je na konci velmi šikovně vygradovaná a asi nejlépe zde funguje onen stadiónový potenciál, který obvykle zastávají spíše kratší singlovky. Těch tu samozřejmě také pár je – jednak první zveřejněná pecka „Speed of Light“ a dále první dvě skladby z druhého disku, „Death or Glory“ a zesnulému komikovi Robinu Williamsovi věnovaná „Tears of a Clown“. Na jednu stranu pomáhají vyrovnávat jinak komplikovanější celek a disponují solidními melodiemi, na druhou ale ilustrují fakt, že co se týče úderných chytlavých věcí mají Iron Maiden svůj zenit už za sebou. To však rozhodně neznamená, že by se měla snad kapela za co stydět, jedná se o velmi příjemné kousky, jež naživo budou fungovat jistě skvěle.
Už jen z pohledu na jednotlivých stopáží skladeb musí být ale jasné, že hlavní gró desky jsou spíš ty skladby v rozmezí od sedmi do osmnácti minut. Často začínající klidným úvodem a postupně navazující střednětempým hevíkem, který postupně nápady rozvíjí, a přidávají se různé instrumentální kejkle a vyhrávky. Zatímco úvod a závěr otvíráku „If Eternity Should Fail“ se snaží navodit patřičně výpravnou atmosféru prostřednictvím kláves a akustik a průběh skladby je vlastně relativně monotématický, to závěrečná osmnáctiminutovka „Empire of the Clouds“ složená Brucem Dickinsonem nám nabídne pestrou škálu nálad a nápadů. Klavírní úvod doprovozený houslemi je jedním z nejatmosferičtějších momentů v tvorbě kapely vůbec. Jenomže místy se zkrátka nemohu ubránit pocitu, že jsou stopáže skladeb navyšovány uměle a tříští solidní nápady, jimž by kratší stopáž posílila celistvost. Nicméně tahle slabina je často vyrovnávána kvalitou samotných motivů a zajímavými vyhrávkami, riffy i chytlavými refrény (kdo si nepíská „The Red and the Black“, ať hodí kamenem).
I přes těch pár much nakonec tedy desku považuji za velmi povedenou. Je ukázkou toho, že kapela nestojí na místě a i po těch letech je schopna přijít s něčím dovádějící její vizi hudby zase o kus dál. Navíc přihlédneme-li k tomu, že vznikala v podmínkách, kdy Bruce Dickonson bojoval s rakovinou jazyka a Steve Harris s tvůrčí krizí v důsledku úmrtí blízké osoby, je skutečně obdivuhodné, že na nás Iron Maiden vyrukovali s takhle zajímavou a propracovanou deskou. Death or Glory? Navzdory počáteční skepsi volím opět Glory.
