Archiv štítku: GBR

Velká Británie

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Země: Velká Británie / Německo
Žánr: progressive rock / pop rock
Datum vydání: 22.1.2016
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. Do Nothing Till You Hear from Me
02. Praying to a Mute God
03. Nightschool for Idiots
04. Feed the Troll
05. Your Dark Ideas
06. Last Man on Earth [bonus]
07. In The Crosshairs
08. Strange Relationship
09. Swimming Horses
10. Mavro Capelo [bonus]
11. Father Daughter

Hrací doba: 59:51

Odkazy:
web / facebook / twitter

Protože se vznik The Mute Gods datuje teprve k loňskému roku a „Do Nothing Till You Hear from Me“ je jejich debutovým počinem, tak se přímo nabízí asociace s nějakou začínající partou. Skupinou, která toho za sebou moc nemá a jíž tak bude automaticky přisuzována role teprve hledající se kapely, od níž nelze čekat žádné zázraky. V tomto případě je tomu ale přesně naopak, protože od spojení trojice takových jmen, o nichž ještě bude řeč, se nedá čekat nic menšího než velmi kvalitní porce muziky s vyzrálým skladatelským a instrumentálním vkladem.

On totiž za vznikem The Mute Gods stojí Nick Beggs, který vede britské Kajagoogoo a jenž se do mého povědomí dostal teprve s nástupem do doprovodné kapely Stevea Hacketta a zejména Stevena Wilsona. Nick Beggs s druhým jmenovaným spolupracuje již od druhého sólového alba „Grace for Drowning“ a za tu dobu si u Wilsonových fanoušků, jimž Kajagoogoo nic neříká, vydobyl pověst skvělého basáka a nadaného doprovodného vokalisty. Přestože jsou The Mute Gods v podstatě jeho výtvorem, tak vzhledem k tomu, že se hned v začátcích obklopil kytaristou Rogerem Kingem z kapely Stevea Hacketta (ex-Genesis) a bubeníkem Marcem Minnemannem, s nímž se zná díky spolupráci se Steven Wilsonem, nejsou The Mute Gods jeho sólovou vizí, nicméně se tváří jako regulérně fungující skupina.

Jistě uznáte, že už jen díky personálnímu obsazení vzbuzují The Mute Gods nemalé naděje v kvalitní produkci, jejíž jádro bude blízké progresivnímu rocku britského střihu, což se taky stalo. Kdybych měl „Do Nothing Till You Hear from Me“ popsat, tak bych to nejjednodušeji zvládl s přirovnáním k barvitému koktejlu sólových alb pánů Hacketta, Wilsona a navrch řádná špetka popových melodií. To vše protřepat a posypat progmetalovými momenty, které v záplavě kláves a zvonivých kytar nejsou natolik časté, aby se The Mute Gods pouštěli do soubojů s Dream Theater. Naopak, The Mute Gods písničkovým pojetím jako by popírali zázemí, z něhož jednotliví muzikanti vzešli. Jakkoli je totiž ten britský progrockový odér slyšitelný během několika vteřin, tak silné melodické cítění a v podstatě poprockové písničky typu „Praying to a Mute God“, či „Nightschool for Idiots“ desku velmi projasňují.

Upřímně jsem byl nejvíc zvědavý na Nicka Beggse, jehož jsem znal pouze ze studiových a živých počinů Stevena Wilsona na sólové dráze, kde se vokálně představuje spíš v rámci harmonických vokálů ve vyšší poloze, čímž funguje jako doplněk k Wilsonovu zemitému vokálu (v porovnání s Beggsem). A musím říct, že jsem překvapen, jak dobrým zpěvákem se ukázal být, protože aniž bych chtěl srážet přispění zbylé dvojice instrumentálního osazenstva, tak je to Nick Beggs, kdo táhne The Mute Gods kupředu až neskutečným způsobem. Minnemann a King hrají skvěle, ale hlavním lákadlem se pro mě stal právě Beggs. Jen pro úplnost dodám, že při nahrávání „Do Nothing Till You Hear from Me“ se motalo ve studiu hned několik hostů, z nichž nejznámější jsou Adam Holzman a Nick D’Virgilio, ovšem jejich přispění jsem nijak nezaregistroval, a kdyby mi to nikdo neřekl, tak mě ani nenapadne po nich pátrat.

Nicméně, to nemůže změnit nic na tom, že z „Do Nothing Till You Hear from Me“ se vyklubala fantastická nahrávky s velmi hezkou atmosférou a silnými skladbami. Úvodní titulní položka je přesně tou písní, již bych od této trojice papírově čekal. Její vzletný refrén, klávesová linka a skvělé bicí ve mně zanechaly na úvod dobrý dojem a od té doby mě The Mute Gods měli v hrsti. Roger King a jeho kytarové sólo spolu s celkovou náladou písně připomenou atmosféru 80. let a drnčivá Beggsova basa ji tvrdí tak akorát, aby se nevytratil příjemný popový odér pramenící z refrénu. V trochu přímočařejším hávu pak pokračuje již zmíněná dvojice „Praying to a Mute God“ a „Nightschool for Idiots“, z nichž hlavně ta druhá je softpopovou baladou, ze které emoce tryskají na všechny strany, a vůbec přitom nezní jako laciný brak pro masy. Beggsův zajímavý a svým způsobem i jedinečný vokál zní v těchto písních, v nichž zpívá spíš ve vyšších polohách, velmi přirozeně a dohromady tak tvoří silnou kombinaci.

Následující „Feed the Troll“ s pevně daným rytmem, jenž je oproti předešlým hladivým kompozicím hutný, brání, aby se „Do Nothing Till You Hear from Me“ ještě před svou polovinou ztratilo v záplavě melancholie předešlých písní. V podstatě stejnou funkci má progově orientovaná „Your Dark Ideas“ a instrumentální „In the Crosshairs“, která je zajímavým kusem, ovšem musím říct, že já bych si ji představil spíš v samém závěru desky, kam by se mezi melodickou trojicí písní („Strange Relationship“, „Swimming Horses“ a „Father Daughter“) dokonale hodila. Tuto funkci plní bonusová „Mavro Capelo“, jež ale není tak kvalitní jako „In the Crosshairs“. Na základní verzi alba podobná píseň v závěru prostě chybí. Ne, že by se ke konci „Do Nothing Till You Hear from Me“ nedalo poslouchat, ale občas jsem měl pocit, že jsou The Mute Gods v závěru už lehce uspávající.

The Mute Gods

Stačilo by jen víc překvapivých instrumentálních pasáží jako klávesové sólo v prostřední části „Strange Relationship“ nebo vklad hosta, jako se tomu děje v závěrečné „Father Daughter“, v níž se představila Lula Beggs, jejíž hřejivý vokál se k tomu otcovu hodí. Takto jednotlivě jsou ty písně super, ale při jednolitém poslechu mi ke konci přeci jen něco scházelo. Hodně povedená je i rozmáchlejší „Swimming Horses“, která si v úvodu dává načas a v níž je výrazně slyšet progresivní rock 70. let díky skvělé klávesové lince a vícehlasům v pozadí. Velmi chytře vystavěná záležitost, jež i přes delší hrací dobu nenudí a do poslední chvíle si při jejím poslechu užívám každou vteřinu.

Není žádné překvapení, že kritika se v závěrečném sumírování konat nebude, protože z předchozích řádků je jasné, že The Mute Gods se mi zalíbili. Vzhledem k tomu, že po celou hodinu (počítám-li i dvojici bonusů) zde není tolik hluchých míst, abych měl chuť album v kterémkoli jeho momentu vypnout, tak jsem spokojený. Hodně spokojený. Tohle je totiž hudba, jíž ve svém volném čase poslouchám velmi rád a fakt, že je za ní podepsaná taková trojice osobností, to je už jenom třešnička na dortu. Pokud pominu svůj názor na dramaturgii desky a rozmístění několika skladeb, tak můžu debut The Mute Gods bez výhrad doporučit.


Old Forest – Dagian

Old Forest - Dagian
Země: Velká Británie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 5.12.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Morwen
02. Non
03. Tweoneleoht
04. Neaht

Hrací doba: 48:20

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

V tomhle „Starém lese“ operují pěkní uličníci. Lídrem (ne však jediným členem) téhle formace totiž není nikdo než Kobold. Kdože to je? Dobrá, zkusíme to ještě jednou – Kobold a.k.a Mr. Fog a.k.a. Grand Master Jaldaboath a.k.a. James Fogarty. Britský muzikant, pro nějž je činorodost a workoholismus na denním pořádku. Tenhle týpek má vedle Old Forest na kontě množství různých projektů, přičemž mezi ty nejznámější patří Ewigkeit a středověce humorná sebranka Jaldaboath. Nesmíme ovšem zapomenout ani na to, že několik let působil i v kultovní experimentálně blackmetalové smečce The Meads of Asphodel. Ještě vám to nestačí? Oukej, pokračujme. Fogarty je dále členem nového norského projektu Svartelder, kde dále působí třeba TjalvePantheon I a Den saakaldte nebo KobroIn the Woods…Carpathian Forest – minirecenze na jejich ípko „Askebundet“ ostatně vyšla včera. A aby se nám ten kruh úplně uzavřel, tak musíme zmínit i to, že se Kobold (nebo jakkoliv jinak jej chcete nazývat) nově přidal i do sestavy obnovených In the Woods… a že Anders Kobro jako host nabubnoval aktuální desku Old Forest – přesně tu, o níž si teď budeme povídat.

Já osobně nejsem žádný velký odborník na předešlou tvorbu Old Forest. Matně si vzpomínám na to, že jsem kdysi dávno slyšel debutové album „Into the Old Forest“ – to jediné, které po sobě skupina zanechala ve své první éře na přelomu minulého a aktuálního tisíciletí. Varlata do ohně bych za to sice nedal, ale jestli si to po takové době aspoň trochu pamatuju, byla to syrovější blackmetalová záležitost s atmosférou. Na novince „Dagian“ se ovšem Old Forest představují v trochu jiném duchu, byť stále blackmetalovém. Někdy po vydání zmiňované první řadové nahrávky se skupina na dlouhé roky rozpadla, a abych řekl pravdu, vlastně jsem až doposud ani nezaregistroval, že se zase dala dohromady a že v roce 2014 dokonce vydala druhé album „None More Black“. Tím pádem se s Angličany opětovně shledávám až nyní, prostřednictvím „Dagian“. Na druhou stranu, to shledání rozhodně není nepříjemné, protože se jedná o povedenou nahrávku.

Vzhledem k tomu, že „None More Black“ mě minulo, zkusím „Dagian“ srovnat spíše s „Into the Old Forest“. Na to si vzpomínám jako na docela povedenou záležitost s velmi syrovým a špinavým soundem, která ovšem měla silnou atmosféru – jinými slovy řečeno, mám to v paměti uložené jako kvalitní album. Rychloposlech na Bandcampu vydavatele to potvrdil (a zároveň ukázal, že by nebylo od věci nahrávku zase oprášit, ale to sem teď nepatří). „Dagian“ je o něco méně syrové (i když pořád trochu ano, není to žádná sterilita), ještě explicitněji zaměřené na atmosféru a hlavně přináší jednu významnou změnu – Old Forest totiž přidali znatelný folkový feeling.

První tři skladby na „Dagian“ lze vlastně plus mínus popsat společně, jelikož jsou ukuchtěny dle obdobného receptu. Střední až pomalé tempo, rozvážně riffování, blackmetalové vytí (tu a tam ale zazní i klenutý čistý zpěv), všudypřítomná přírodní náladotvornost, sympaticky předoucí baskytara a příjemný klávesový podmaz v pozadí, který tu a tam vystoupí do popředí a začne posluchači servírovat folkové melodie. To možná nezní nijak zázračně, ale i přesto „Dagian“ funguje výborně. Album si poklidně plyne (plyne – to je to správné slovo!), kouzlení atmosféry mu nedělá sebemenší problém a právě v tom tkví i jeho síla. Především druhá skladba „Non“ je velice dobrá, avšak i taková „Tweoneleoht“ nabízí nejednou skvělou melodii.

Zatím je všechno super. Jen mi do celkového ladění a nálady „Dagian“ úplně nesedí poslední píseň „Neaht“, jež opustí vody black metalu a vlastně metalu úplně. Namísto toho nabízí spíše darkambientní až dronové šumění, které samo o sobě taktéž není vůbec špatné, a nemám zas potřebu desku utnout před jeho začátkem, ale kdyby se na konci nacházel ještě jeden další kus ve stylu předcházejících tří kompozic, možná bych byl krapet raději. Na druhou stranu ale neříkám, že by to „Dagian“ nějakým významným způsobem poškozovalo, protože jednoznačně kladné dojmy stále převažují.

Old Forest

Pouze na základě fotek můžou Old Forest působit spíše jako nějaká ortodoxní kanální smečka, jež na vás vysype cca tři megatuny neobjevných blackmetalových včelínů. Realita je však jinde a je o poznání příjemnější. „Dagian“ je určeno spíše těm, kdo slyší na jména typu Drudkh, jejichž estetiku ostatně přebal desky také docela připomíná. Tak či onak, povedená záležitost, která stojí za slyšení.


Black Sabbath – The End

Black Sabbath – The End
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / doom metal
Datum vydání: 20.1.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Season of the Dead
02. Cry All Night
03. Take Me Home
04. Isolated Man
05. God Is Dead? [live]
06. Under the Sun [live]
07. End of the Beginning [live]
08. Age of Reason [live]

Hrací doba: 54:18

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když před třemi lety britská legenda Black Sabbath vydala své devatenácté studiové album „13“, označil jsem jej v dobové recenzi za zklamání. A obdobně na něj nahlížím i nyní, ačkoli dnes už si říkám, že Black Sabbath svým fanouškům přinesli přesně to, co všichni čekali. Přeci jen, věřit po těch dekádách čekání na plnohodnotný albový reunion té nejslavnější sestavy v něco víc než jen v sázku na jistotu, jež sice připomíná legendární opusy, ovšem dívá se na ně z hodně bezpečné dálky, byla bláhovost. Black Sabbath tehdy nahráli kolekci songů, která měla své mouchy, ale která se dala poslouchat a držela si poznávací znamení, díky nimž se pánové dostali do pozice, jež z nich činí nejvlivnější kapelu v dějinách tvrdé hudby.

Úspěch „13“ byl zjevný, kapela vyrazila na dlouhé turné, a přestože už nikdo v další placku nevěřil, byl to Ozzy Osbourne, jenž koncem roku 2014 hrdě oznamoval plány natočit ještě jednu desku a vyjet na úplně poslední turné, jímž by se Black Sabbath se svými uctívači pořádně rozloučili. Jako by trojice Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler (o absenci Billa Warda již byly napsány stohy papíru, takže to nechám být) chtěla dohnat to, co v průběhu uplynulých tří dekád nestihla. Bohužel se věk zastavit nedá, a protože natáčení a skládání alba je běh na dlouhou trať, tak z tohoto nakonec sešlo. Ozzy tedy své prohlášení poupravil a z plnohodnotné desky tady máme EP „The End“, které kapela pro své fanoušky připravila právě při příležitosti rozlučkového turné, na jehož zastávkách je toto minialbum taky k sehnání.

Nepříjemné zjištění je, že po nahlédnutí za oponu „The End“ musí neznalý posluchač přijmout fakt, že to je vlastně jen kolekce zbytků z posledního alba doplněná několika živými verzemi písní zahraných během předchozího turné. Což o to, vysypat na samém sklonku kariéry šuplíky a vydat mezi fanoušky poslední zbytky hotových kompozic není ve své podstatě špatný nápad, zvlášť když se jedná o takovou instituci, jíž Black Sabbath bezesporu jsou, ovšem má to jeden podstatný háček. Problém totiž je, že ty vály nejsou žádná sláva a „The End“ jako celek není žádná pecka, bez níž bych si závěr kariéry Black Sabbath nedokázal představit.

Když se totiž Ozzy, Tony Iommi a Geezer Butler ve společenství Ricka Rubina rozhodovali, které z natočených písní se na předchozí placku nevejdou, tak vybrali vcelku oprávněně právě tuto čtveřici, protože ať hledám, jak hledám, tak neobsahuje nic zásadního, čím by mě měly jednotlivé songy vyloženě zaujmout a nedat mi spát. Jediným opravdu překvapivým zjištěním je tak pro mne fakt, že Black Sabbath při poslední studiové seanci nahráli dohromady zhruba hodinu a tři čtvrtě materiálu a ten tvůrčí přetlak je v jejich věku vážně obdivuhodný. Aby taky ne, když mají v sestavě riffmajstra Tonyho Iommiho, jenž ty kytarové motivy sype z rukávu na počkání. A v tom je možná ta chyba, protože kvantita tenkrát zvítězila nad kvalitou a „The End“ to odskákalo tím, že na něm skončily jen ty zbytky, jež minule nebyly dost dobré.

Black Sabbath

Z prvních čtyř písní, které stejně jako vše na „13“ nabouchal Brad WilkRage Against the Machine, se mi vyloženě zalíbila jen druhá „Cry All Night“. Riff Tonyho Iommiho je pěkně surový a jeho ostrost je zvýrazněná použitým efektem. Ozzy zpívá spíš v nižších polohách a povedený refrén nemůže nikoho urazit. Poklidná pasáž ve středu hrací doby této skladby je možná zbytečně navíc, protože kazí dobře rozjetou atmosféru valivé kytary, ale rozhodně je tato píseň nejsilnějším momentem, jejž jsem si z poslechu „The End“ odnesl. Nechápejte to tak, že ten zbytek se nedá vůbec poslouchat, protože dobré momenty v sobě skrývají všechny kompozice, ale musím zdůraznit, že se jedná jen o úseky či jednotlivé motivy.

Na úvodní „Season of the Dead“ je to ponurá a zatěžkaná atmosféra Iommiho kytary a Ozzyho neklidného vokálu, ale tyto nosné prvky se někdy v polovině hrací doby začnou zajídat, protože „Season of the Dead“ se se svou délkou natáhla až za hranici sedmi minut, což je na její jednoduchost moc. Přestože představuje totéž, s čím Black Sabbath přišli v několika delších písních z „13“, tak o kvalitách singlové „God Is Dead?“ či „End of the Beginning“ si může dát jen zdát. Třetí „Take Me Home“ je ze všech nových songů nejmelodičtější a nejméně depresivní položkou a rozhodně jsem nečekal akustickou kytaru místo pořádného sóla, ale jako celek se strašně táhne a bez nápadu spěje k očekávanému konci. Po poslechu zejména této písně mi bylo ihned jasné, proč se na „13“ nevlezla. Skvělá Butlerova basa ji však tvrdí náramně, o tom žádná. No, a konečně „Isolated Man“ už jen prodlužuje stopáž a nebýt vokálního efektu, kterým Ozzy rozjasnil svůj vokál, tak nevím, co bych o této nezáživné kompozici měl říct.

Druhá polovina „The End“ pak připomíná jen takový nutný bonus, protože se jedná o čtyři písně v živém provedení, kdy se při výběru tahalo ve třech případech z poslední placky a v jednom případě se sáhlo ke klasice „Under the Sun“„Vol. 4“. Jako kdyby pánové chtěli prohloubit ten rozdíl mezi kvalitou opravdové klasiky a novými skladbami, protože ta vzdálenost je na první poslech markantní. Abych pravdu řekl, tak tuhle „živou“ část EP jsem ani jednou nedoposlouchal do konce na jeden zátah, protože nevím, proč bych něco takového měl dělat, když lepších živáků mají Black Sabbath na kontě hned několik.

Já vím, že možná působím až příliš kriticky ke klasice, na niž se nesahá, protože jsou to prostě Black Sabbath, ale nalijme si čistého vína; „The End“ je počin, bez něhož by se dalo obejít. A to říkám jako člověk, který má Black Sabbath vážně rád, ačkoli se nijak netajím tím, že při ukojení choutek po hudbě této britské legendy mnohem častěji sáhnu po albech s Ronniem Jamesem Diem u mikrofonu či po „Headless Cross“ s Tonym Martinem. Tím nechci snižovat nesporný historický kredit a kvality starých alb s Ozzym, jen mi už dlouhá léta sedí víc melodičtější a plnější forma tvorby těchto britských klasiků.

Black Sabbath

Zbytečná položka v diskografii Black Sabbath? Za mě rozhodně ano. Pro fanoušky, kteří mají rádi ve sbírce všechno, co na sobě nese jméno Black Sabbath, je tahle záležitost určitě povinností a svůj smysl má, ale já osobně si nedokážu představit, že někdy nastane moment, kdy si „The End“ pustím dobrovolně, abych ukojil svou žízeň po hudbě této legendy s Ozzym u mikrofonu. Na to tady už navždy zůstanou jiné opusy z počátků kariéry kapely.


Steven Wilson – 4 ½

Steven Wilson – 4 ½
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 22.1.2016
Label: Kscope

Tracklist:
01. My Book of Regrets
02. Year of the Plague
03. Happiness III
04. Sunday Rain Sets In
05. Vermillioncore
06. Don’t Hate Me

Hrací doba: 37:07

Odkazy:
web / facebook / twitter

O tom, že Steven Wilson má za sebou mimořádně úspěšný rok netřeba diskutovat. Vydal velmi dobře přijatou desku „Hand. Cannot. Erase.“, vyrazil na úspěšné turné a na přelomu loňského a letošního roku začal sbírat jedno ocenění za druhým v žebříčcích nejlepších alb sezóny, a to nejen v oblasti progresivního rocku. Od vydání posledního alba Porcupine Tree uběhlo koncem roku 2015 již dlouhých šest let a vzhledem k tomu, v jaké pozici se tento britský umělec aktuálně nachází, nelze očekávat, že by se na hybernujícím stavu, k němuž byla jeho kdysi domovská kapela uložena, mělo něco měnit.

Ostatně i on sám v jednom loňském rozhovoru uvedl, že ačkoli není motivován penězi a úspěchem jako takovým, tak jeho sólových desek se prodává víc než kteréhokoli jiného alba Porcupine Tree v minulosti. I když mu v tomhle věřím, tak už jen z komerčního hlediska by byl sám proti sobě, kdyby uložil skvěle rozjetou sólovou kariéru k ledu. A o tom uměleckém pak ani nemluvě. Jasně, mám rád Porcupine Tree a věřte, že jejich alba poslouchám velmi často, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu, že to nejvyspělejší, co Steven Wilson prozatím vytvořil, je ukryto spíše na jeho vlastních plackách, než je tomu na deskách britské progrockové veličiny přelomu minulého a aktuálního tisíciletí.

O důvodech, které vedly k vydání aktuálního počinu „4 ½“ ani ne rok po vydání zmíněného „Hand. Cannot. Erase.“ by se daly vést diskuze. Jedni to chápou jako snahu prodloužit aktuálního bláznovství, které kolem Wilsonovy studiové tvorby panuje, jiní zase jako vyprázdnění šuplíků před nahráváním příští plnohodnotné desky. Ono totiž „4 ½“ není myšleno jako regulérní řadové album. Obsahuje kompozice, které tomuto Britovi zbyly z let minulých a které doplnil o novou verzi jedné starší písně ještě z dob Porcupine Tree. A přestože je to spíš takové delší EP, na němž se recyklovaly starší nápady, tak jsem se nebál toho, že by to byl vyložený výškrabek zbytků, které minule nebyly dost dobré a nad nimiž se Stevenu Wilsonovi zželelo, a rozhodl se je tak bez důvodu vydat.

Kdepak. Pokud vezmu jen skladby, které jsou představeny nově a kterých je na „4 ½“ celkem pět, tak se jedná spíše o kompozice, jež by se na minulá alba svou atmosférou příliš nehodily, a tím se taky dostávám k hlavnímu nedostatku „4 ½“. Jako celek tahle nahrávka totiž příliš nefunguje. Jednotlivě nemají ty písně žádnou závažnější chybu a třeba „My Book of Regrets“ je vynikající progrocková rozmáchlost, jimiž Wilson na posledních albech nešetří, ale budeme-li za „4 ½“ hledat nějakou vodící linku, která by posluchače provedla i takto nedlouhou hrací dobou, tak narazíme. Já vím, že to není album stvořené k jednomu určitému datu a vyjadřující tak aktuální náladu a rozpoložení hlavního skladatele, ale přesto je v tomto „4 ½“ lehkým zklamáním.

Steven Wilson

Úvodní „My Book of Regrets“ představuje bezesporu ten hlavní důvod, kvůli němuž se vyplatí „4 ½“ poslouchat. Tahle progrocková suita, která se natáhla až na dlouhých deset minut, mi evokuje náladu pozdějších alb Porcupine Tree a třeba kytarový motiv v polovině třetí minuty jako by vypadl na zem při skládání „Time Flies“„The Incident“. Přesto se nedá říct, že by se jednalo o samoúčelné vykrádání sebe samého. Až popově odlehčený refrén skladbu pročišťuje a díky častým změnám nálad není dlouhá hrací doba na obtíž. Neustále se v ní něco děje a mně se líbí předěl mezi první a druhou polovinou, která je oproti úvodu melancholičtější a minimalističtější. V prostřední pasáži se kytary lehce přiostří a opět evokují pozdní tvorbu Porcupine Tree.

Následuje akustická „Year of the Plague“, která vznikla ve stejném období jako album „The Raven That Refused to Sign (and Other Stories)“, tedy před nějakými čtyřmi lety. Tato velmi jednoduchá a atmosférická záležitost je postavena hlavně na čisté akustické kytaře a klávesových plochách stejně jako „Sunday Sets in Rain“. Ačkoli druhá v pořadí se na krátký moment utrhne z teskných kytarových z tónů ke kraťoučkému progmetalovému výletu, tak v obou případech se jedná o písně instrumentální a velmi poklidné. Svým způsobem dokážu pochopit, proč se spolu s „Vermillioncore“ na předešlá alba nevešly a skončily tak na „4 ½“. „Vermillioncore“ se vymyká už jen tím, že oproti zbylým songům je vedená velmi výraznou baskytarou. Tato skladba je jako odměna pro ty, jimž by „4 ½“ přišlo až moc načichlé pop-rockovými melodiemi, protože ve „Vermillioncore“ se výrazně přitvrdí.

„Happiness III“ je ve své podstatě obdobou „My Book of Regrets“, jen s tím rozdílem, že veškeré progrockové motivy byly zapomenuty někde v dáli a na plochu čtyř minut byly vměstnány jen pop-rockové prvky v čele s typicky zvonivou kytarou a s fantastickým refrénem. Ten je tak vtíravý, že hned po prvním poslechu této hitovky, která vznikla spolu s předchozím albem „Hand. Cannot. Erase.“, jsem věděl, že ji z hlavy jen tak nedostanu. Přestože je to píseň strukturou jednoduchá, tak i zde vynikne pestré nástrojové obsazení a vrstevnatost, s jakou Wilson svou muziku komponuje.

No, a jako poslední si na album našla cestu nová verze písničky „Don’t Hate Me“ z alba „Stupid Dream“, jež vyšlo pod hlavičkou Porcupine Tree v roce 1999. Verze z „4 ½“ byla nahrána na posledním turné a právě živé nahrávky posloužily jako základ pro následné studiové dodělávky. Nejedná se o úplně doslovnou reprodukci starší verze a je upravena současnému vyznění Stevenovy doprovodné kapely, což je svým způsobem dobře, protože i tahle nová podoba má svou výhodu. Zajímavostí je pak fakt, že vokálu se krom Stevena Wilson ujala hostující zpěvačka Ninet Tayeb, jež se představila už na loňské placce a jejíž podmanivý hlas si Wilson nevybral jen tak pro nic za nic.

Steven Wilson

Není pochyb o tom, že Steven Wilson je velký umělec, a abych pravdu řekl, tak „4 ¼“ tuto reputaci nijak neohrožuje, protože i přes dílčí výtky, které k albu jako takovému mám, jsou jednotlivé písně ukázkou jeho vysokého standardu. A tak je třeba k „4 ¼“ nutno přistupovat. Jako k dílu, které je slepencem rozličných skladeb a kterými Wilson ukracuje čekání na své páté sólové album. V tom případě funguje bez problému, ale v přímém srovnáním s regulérními studiovými alby přeci jen ztrácí.


Crowned in Earth – Metempsychosis

Crowned in Earth - Metempsychosis
Země: Velká Británie
Žánr: progressive / psychedelic rock
Datum vydání: 19.1.2015
Label: Sonic Mermaid Records

Tracklist:
01. But an Echo
02. Morning Light
03. Separate Ways
04. Summer’s Pride
05. Symmetry of Night
06. Travelling Road

Hrací doba: 46:43

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Tu a tam narazíte na album, kde vám je podle jeho obálky, fotek členů kapely a dalších propriet nejspíš naprosto jasné, jakou hudbu můžete na jeho nosiči očekávat. V případě třetí desky britských Crowned in Earth by se vše mohlo zdát jasné – vyjetý obal, květinový ohoz Kevina Lawryho, mozku i srdce kapely, který jako by se teleportoval ze sedmdesátek do dalšího tisíciletí, nemluvě o všeříkajícím názvu desky. Nu, a tu a tam narazíte na album, které se může tvářit, jak chce, ale ve výsledku dostanete něco jiného, než jste na základě prvního dojmu očekávali. A přesně to je případ „Metempsychosis“.

Mě osobně se na první pohled vybavily květinové děti, psychedelický rock a pousta rozličných drog. Ještě aby ne, když už jen jméno desky mi evokuje psýchu z nadbytku metamfetaminu. Zkrátka hippies jak malovaní na batikovaném triku, vyjetý zpěv, psychedelie. No… v jistém ohledu jsem se vlastně i docela trefil, nicméně hudba, která se pod závojem „Metempsychosis“ skrývá, je mnohem, mnohem víc. Už delší dobu jsem nenašel interpreta, který by se vyloupl v podstatě odnikud a neposlal mě alespoň do kolen, když ne rovnou neusadil na ctěné pozadí. Crowned in Earth se to povedlo naprostým přehledem a takovou grácií, že se mi skoro až nechce věřit, jak je jejich třetí počin dobrý.

Kevin Lawry je totiž podle všeho člověk, který si nějak zvlášť neláme hlavu s takovými maličkostmi, jako je pevná strukturou písně nebo tradiční výrazivo. Fluidní kompozice skladeb prostě pluje v čase a průběžně se mění, místy plynuleji, jindy zase téměř skokem, málokdy se ale najde pasáž, která zní nepřirozeně, nebo by se v průběhu času neusadila a nezačala v širším kontextu dávat smysl. Je hodně cítit, že „Metempsychosis“ nejspíš skládal někdo, kdo byl (přinejmenším) trochu v rauši, druhým dechem je ale třeba dodat, že víc než z psychedelie nebo stoner rocku Kevin čerpá z progresivních žánrů, které koření právě drogovým oparem nebo krautrockovými vlivy.

Výsledek je ovšem výborný. Ano, „Metempsychosis“ je deska švihlá, ujetá, možná až pošahaná a něco jako autocenuzura je pro Crowned in Earth spíš cizí slovo. Což mi nijak zvlášť nevadí, ostatně i přes nezadržitelný příval nápadů většina věcí dává smysl, takže vlastně jediná větší výtka putuje na účet kláves, které po většinu času jen otravně piští jako podmaz pod kytarovými linkami a až na pár světlejších výjimek nemají na práci nic lepšího. Což je z pohledu celku škoda, protože když si rozeberu zbytek alba, získám přehršel barvitých motivů, kterým není těžké propadnout stejně jako náladotvornosti. Stačí se jen nechat unášet proudem tónů, jenž vás díky své nestálosti vždycky zanese někam trochu jinam.

Moderně znějící retro mě v podání trojice Britů zkrátka a dobře baví množstvím pestrých melodií, disharmonií, riffů a precizních basových linek. Nemluvě o tom, když do všeho toho hudebního maglajzu přihodí saxofon. Uznávám, že někomu se může album zdát příliš nejednotné, rozhárané, některé nápady trestuhodně nerozpracované. Nic proti tomu, Crowned in Earth rozhodně nehrají hudbu pro každého a občas si taky říkám, že kdyby na kompozicích ještě trochu zapracovali, mohlo by ve mně „Metempsychosis“ zanechat ještě o něco hlubší dojem. Na druhou stranu, už takhle jsem s ním nadmíru spokojen a pravidelně se k němu vracím, což je samo o sobě známkou kvality.


Def Leppard – Def Leppard

Def Leppard
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 30.10.2015
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Let’s Go
02. Dangerous
03. Man Enough
04. We Belong
05. Invincible
06. Sea of Love
07. Energized
08. All Time High
09. Battle of My Own
10. Broke ‘n’ Brokenhearted
11. Forever Young
12. Last Dance
13. Wings of an Angel
14. Blind Faith

Hrací doba: 54:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Britští melodici Def Leppard nikdy nepatřili ke zrovna produktivním formacím. Dokonce i v letech své největší slávy, jež je obecně spatřována v konci 80. let, kdy ležely Def Leppard u nohou celé stadióny, nesázeli svá novinková alba jako na běžícím páse a dávali si pravidelně na čas. Upřímně nevím, co všechno stálo za současnou mezerou, která se natáhla až na sedm let, ale řekl bych, že svůj podíl na tom má určitě zdravotní stav Viviana Campbella. Tomu byl před lety diagnostikován nádor na mozku, a musel se tak podrobit dlouhé léčbě, a protože s kapelou zdatně vystupuje a v jejich řadách nahrál aktuální eponymní album, tak doufejme, že je vše na nejlepší cestě k plnému uzdravení.

Def Leppard patří ke kapelám, které si své aktuální pozice musely vydobývat mnohem obtížněji než jiné party, jež v blyštivě zářivých oblecích obrážely koncertní štace ve zlatých 80. letech. Nevím jak vám, ale mně přijde, že jejich tvorba, která je již dost vzdálená zásadním počinům, je už dobré dvě dekády dost jalová. Abych byl přesný, tak z mého pohledu je vše, co následovalo po „Adrenalize“, přinejlepším jenom průměrné. A to myslím na poměry Def Leppard samotných. Alba jako „Slang“, minulé „Songs from the Sparkle Lounge“ nebo naprosto zbytečné album coverů „Yeah!“ jsou záležitosti sotva jednoho poslechu.

A věřte, že to neříkám s úsměvem na rtech, protože chovám k Def Leppard jistý nostalgický vztah, jejich staré hity prostě můžu a situaci, kam se tito Britové ve studiové kvalitě dostali, je tak trochu smutná. Pravidelně se sice razí na turné, ale tam se hrají ty staré vály, které chtějí všichni slyšet, protože nikoho nezajímá průměrný materiál z „X“ nebo podprůměrný ze „Songs from the Sparkle Lounge“. Všichni chtějí slyšet klasiky „Hysteria“, „Pour Some Sugar on Me“„Photograph“. Tím jsem od „Def Leppard“ trochu odbočil, ale kam se tím snažím dostat, je otázka, jestli se novinkovému albu podařilo alespoň částečně napravit nepříliš dobrou pověst, již poslední alba „budovala“. Jsem moc rád, že můžu říct, že ano.

„Def Leppard“ sice není taková pecka jako starší materiál, ale v to snad ani nikdo nedoufal, no ne? Co jsem naopak od Def Leppard očekával, tedy spíš doufal, že bych mohl dostat, tak to byl pohodový, pěknými melodiemi prolezlý stadiónový rock, který si v sobě ponese odkaz starších věcí, a přesto nebude znít jako vyložená svatokrádež ve svém vlastním chrámu. A to jsem dostal. Pravda, děje se tak na trochu větším prostoru, než by bylo ideální, protože 14 skladeb je i přes jejich obecnou krátkou hrací dobu a všeobecnou chytlavost hodně. A bohužel se na takové ploše našel prostor i pro několik vatovitých kusů, které celkový dojem lehce sráží. Na druhou stranu si dokážu živě představit, že několik skladeb by se okamžitě mohlo zařadit do stabilního koncertního setlistu kapely a zařadit se mezi ty letité fláky, na něž všichni čekají.

Kdybych měl být konkrétní, tak za nejsilnější momenty, které si to s určitou dávkou rezervy můžou rozdat i se starším materiálem, považuji zejména hymnickou „Dangerous“, „Broke ‘n’ Brokenhearted“, rychlejší „All Time High“ a určitě i pomalou „We Belong“ s obrovským hitovým potenciálem. Všechny tyto spojuje jeden zásadní prvek a to je cit pro lehkost a dobrou melodii a vše je navíc hezky protkáno odkazem na svou vlastní minulost. Právě onen cit pro melodii Def Leppard na posledních albech dost výrazně chyběl a třeba předposlední studiová placka mi v tomto ohledu přišla žalostně slabá.

Je radost slyšet, že jsou Def Leppard ještě schopni složit takové stadiónové tutovky jako „Dangerous“„All Time High“. Joe Elliott pěje skoro jako za starých dobrých časů, a když se rozezní hymnické sborové vokály v refrénu „All Time High“, tak si připadám, jako kdybych poslouchal staré Def Leppard. Nemám sice věk na to, abych mohl jakožto aktivní posluchač pamatovat vydání „Hysteria“, protože v té době jsem měl jiné starosti s dudlíkem v puse, ale můžu říct, že se ve mně při poslechu řady písní z novinky probudila jistá forma nostalgie, protože Def Leppard byli jednou z prvních kapel, které jsem před mnoha lety pravidelně doma slýchával.

Pokud se na „Def Leppard“ nachází skladba, která necílí hlavně na staré fanoušky kapely a na jejich nostalgickou strunu, tak je to zcela jistě „Battle of My Own“, která je oproti vzdušným hymnám typu „Invincible“„Wings of an Angel“ minimalistická. Žádné velké sbory, ani kytarové melodie; „Battle of My Own“ stojí v první polovině na akustické kytaře, utlumené rytmice a charismatu Joea Elliotta, kdežto ve druhé polovině je ke slyšení orientální smyčcový podklad. Těžko říct, kam tím Def Leppard směřovali, ale musím říct, že mě to baví. Je to takové osvěžení, a přestože mi tato píseň na album jako celek příliš nepasuje, tak to neznamená, že je špatná.

Def Leppard

Co se na „Def Leppard“ naopak příliš nevyvedlo, tak jsou to výplně „Sea of Love“„Energized“ z první poloviny. Ty nemají nic, čím by dokázaly zvednout ze židle a považuji je za nezbytný podprůměr, kterého Def Leppard naštěstí na novinku nacpali mnohem méně než minule. Nebaví mě ani balady „Last Dance“„Blind Faith“. Obě jsou poplatné tomu, co člověk od podobných věcí očekává, takže zbytečný patos a nezáživná hudební struktura, kdy snad jen aranže v druhé polovině „Blind Faith“ překvapí, ale to je bohužel málo. Na tyhle čtyři věci se při poslechu snažím nesoustředit, protože řeknu na rovinu, že kdyby se na albu nenacházely, tak vlastně nevím, jestli bych měl co vytýkat. On ten zbytek je totiž tak pohodový a nese si potřebnou kvalitu značky Def Leppard, že jsem až překvapený tím, jak to starým klasikům vyšlo.

Škoda té nevyrovnanosti, kvůli níž „Def Leppard“ trochu strádá, ale není to nic, díky čemu by se poslech měl stát vyloženě nepříjemnou záležitostí. Naopak, Def Leppard si připravili silnou kolekci několika skladeb, které mají vše, co od této party očekávám. Staré melodie a novější postupy v aktuálnějším zvukovém hávu. Víc jsem snad ani nechtěl, takže kdybych měl jednoduchou matematikou počítat celkové skóre, tak počtem povedených songů ke slabším kusům je to 10:4, což není vůbec špatné. Doufám, že na další placku se již nebude čekat sedm let a že bude minimálně stejně tak kvalitní jako „Def Leppard“, protože v tom případě se o budoucnost této legendy bát nemusíme.


David Gilmour – Rattle That Lock

David Gilmour – Rattle That Lock
Země: Velká Británie
Žánr: rock
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Columbia Records

Tracklist:
01. 5 A.M.
02. Rattle That Lock
03. Faces of Stone
04. A Boat Lies Waiting
05. Dancing Right in Front of Me
06. In Any Tongue
07. Beauty
08. The Girl in the Yellow Dress
09. Today
10. And Then…

Hrací doba: 51:28

Odkazy:
web / facebook

Hlas a kytara Pink Floyd. Nálepka, která pravidelně zdobí alba Davida Gilmoura, je natolik výmluvná, že i člověk, který jeho nepravidelně se objevující studiové desky vůbec nesleduje, by měl být schopný určit, o co zhruba se jedná. Pink Floyd byli totiž natolik velká skupina, že jejich hudba ovlivnila mnoho lidí a nejednu z jejich desek je možno považovat za klasický počin rockové historie. A přestože „Rattle That Lock“ nelze přisoudit takový ten historický status nesmrtelnosti, jímž se alba bývalé domovské kapely toho britského zpěváka a kytaristy pyšní, tak je jeho čtvrtá studiová nahrávka tím nejlepším možným dárkem nejen pro fanoušky Pink Floyd.

Přeci jen, na tohle album se čekalo několik let. Od dob úspěšného „On an Island“ uteklo dlouhých devět roků a místo toho, aby se předloni objevil jeho nástupce, který se dal tušit, tak se David GilmourNick Mason rozhodli vybrakovat šuplíky a vydali poslední studiovku pod hlavičkou Pink Floyd s titulem „The Endless River“. Album míněné jako labutí píseň zesnulého klávesáka Ricka Wrighta však bylo spíše ambientně instrumentálním zklamáním.

Zklamáním, které ukončilo studiovou kariéru Pink Floyd, a tak se dalo čekat, že teď už konečně nastane ten čas, kdy se David Gilmour opět zavře do studia a začne tvořit. „Rattle That Lock“ je stejně jako „The Endless River“ výsledkem nahrávacího procesu na různých lokalitách, přičemž v tomto případě se jedná konkrétně o studia Medina, Astoria, Abbey Road a AIR, z nichž všechna jsou spojená s kariérou britské progrockové veličiny. Nahrávání pak stejně jako minule dozoroval Phil Manzanera a tohle všechno dohromady bylo již předem zárukou skvělého zvuku, kdy jsou všechny stopy hezky a uceleně poskládány do výsledné podoby, aniž by se to dohromady bilo.

Jestliže se „Rattle That Lock“ dalo očekávat ve vzduchu již od počátku minulého roku (a že se o to David i jeho manželka, spisovatelka Polly Samson, která k písním přidala velmi posmutnělé texty, postarali), tak co nebylo zcela jasné, byl směr, jakým se novinka bude ubírat. Jasně, ono je to pořád album hlasu a kytary Pink Floyd, takže základní elementy jsou vcelku jasné a nemá smysl nad nimi polemizovat, nicméně když se podívám do minulosti, tak všechna dosavadní sólová alba Davida Gilmoura jsou ve své podstatě jiná.

Zatímco eponymní debut byl progový blues rock 70. let, tak v roce 1984 vydané pokračování „About Face“ už bylo ve značné míře načichlé popovými prvky a několik písní by se dalo označit za rádiově orientované. Následovala dvě dekády dlouhá pauza, než spatřilo světlo světa „On an Island“. Skvělé album, které má blíže k debutu, ovšem disponuje mnohem křehčí a veskrze progrockově akustickou atmosférou. Po úspěchu „On an Island“ se tak nabízelo, že „Rattle That Lock“ bude jeho skoro přímým následovníkem. Avšak není to tak jednostranné, protože novinka je hravější a rozmanitější.

O rozjezd „Rattle That Lock“ se stará instrumentální „5 A.M.“, která se pomalu probouzí a uvádí posluchače do dobře známých prvků, přičemž zde převládá plačtivý zvuk Gilmourovy kytary. Je škoda, že se během těch tří minut nikam moc neposune, protože takhle něco naznačuje, stále se na něco čeká a najednou přijde konec.

Následuje píseň titulní, která byla vypuštěna jako první singl a kterou bych označil za minimálně překvapivou. Veskrze pozitivní atmosféra a rozverná nálada není Gilmourovi tolik podobná, aby se dalo hovořit o věci klasické. David Gilmour se při jejím vzniku nechal hudebně inspirovat melodickým jinglem veřejné železniční dopravy ve Francii. Hned v době vydání singlu jsem zaznamenal rozpačité přijetí, přičemž nemálo kritiky bylo slyšet z řad Francouzů, jimž ten zvuk, jejž slyší každé ráno na nástupišti při cestě do práce, nejspíš nepřijde tak fantastický jako Gilmourovi. Tomu ale učaroval natolik, až na něm postavil titulní píseň svého alba. Líbí se mi ta nespoutaná atmosféra, výrazná rytmika, skvělý vokál a samozřejmě i sólová kytara, která je ihned rozpoznatelná. „Rattle That Lock“ je aranžérský velmi vděčná záležitost, protože se na jejím pozadí stále něco děje, takže na své si přijde třeba i milovník ženských sborů. Rozhodně jedno z největších překvapení nahrávky.

Jestli se o některých z písní naopak dá říct, že znějí víceméně klasicky a že by se mohly umístit na albu schovávající se pod jménem Pink Floyd, tak je to trojice „Faces of Stone“, „A Boat Lies Waiting“ a „Beauty“. Začnu tou poslední, protože se jedná o instrumentální kousek, jenž by se svou ambientní náladou mohl z fleku vyjímat na „The Endless River“. Hodně podobně na tom je „A Boat Lies Waiting“, která je ve všech ohledech minimalističtější než třeba „Faces of Stone“. Klavír, kytara a do toho David Gilmour s harmonicky skládaným vokálem se zapojením hostujících vokalistů. Ačkoli je to píseň, v níž se toho děje ve své podstatě velmi málo, tak to není o nic horší posluchačský zážitek než „Faces of Stone“. Ta začíná opět velmi jednoduše jen za zvuku piána, ovšem úvodní motiv se postupně rozvine v plně znějící píseň se silným instrumentálním obsazením, takže krom klasických nástrojů se připojí akordeon a smyčcový opar, jenž halí skladbu do potenciální mlhy plné teskných akordů.

„Dancing Right in Front of Me“ je další z poměrně překvapivých momentů „Rattle That Lock“. Přestože je protkána melodií, tak je to potemnělá píseň s výraznou klavírní linkou. V druhé polovině se dokonce objeví něco, co zní jako mix blues a jazzu spojený Gilmourovou kytarou, čímž si připravuje půdu pro „The Girl in the Yellow Dress“. To je totiž píseň, kterou bych si od něj donedávna nedokázal představit. Na hosty velmi bohatá záležitost zní, jako by se zatoulala z úplně jiné nahrávky. Atmosféra zakouřeného baru, jazzová kapela na pódiu, praskající zvuk a do toho saxofon. Výsledný dojem je dokonalý a já se strašně bavím, ačkoli jazzovou hudbu jako takovou jsem nikdy nebyl schopný naplno docenit a užívám si spíš její mainstreamové pojetí.

David Gilmour

S koncem „Dancing Right in Front of Me“ přichází nejspíš absolutní vrchol „Rattle That Lock“ v podobě „In Any Tongue“. Tato kompozice je vystavěna na podobných základech jako legendární „Comfortably Numb“, je to ovšem jen taková vzdálená asociace; nečekejte kalkul a krádež vlastních postupů z minulosti. Po dobu necelých sedmi minut si „In Any Tongue“ plyne velmi pomalu a teskní na všechny strany. Přestože by se mohlo zdát, že to s tím patosem a melancholickou atmosférou už Gilmour přehání, tak vězte, tohle je opravdový majstrštyk, jenž mi dává vzpomenout i na „On an Island“. Skvělá melodie a klavírní motiv směřují k nádhernému kytarovém sólu, v němž „In Any Tongue“ exploduje.

Blížíme se do finále, což znamená příchod dvojice „Today“„And When…“. „Today“ je opět taková hybnější a rychlejší píseň s vyčnívající basou, která se stává jedním z nejpamětihodnějších momentů poslechu, protože ta nezvyklá nálada prostě bije do uší. Gilmour frázuje poměrně výrazně, aby držel krok, a podporován početným vokálním ansáblem v pozadí táhne tuhle píseň do refrénu, který mi přijde asi nejméně výrazný. Není špatný, ale dle mého by zasloužil trošku postrčit, protože v kontextu „In Any Tongue“ či „Rattle That Lock“ se ztrácí.

V samém závěru alba doznívá další instrumentální kousek „And When…“, který pochopitelně dojímá kytarou ústřední postavy nahrávky. Ani zde se příliš nepospíchá a nevyčnívající rytmika s orchestracemi nechává Gilmourovu hlavnímu nástroji dostatek prostoru, abyste si mohli užít každý dotek se strunami. Ze všech tří instrumentálních kompozic je mi právě „And Then…“ nejblíž díky povedeným melodiím, jež Gilmour táhle vybrnkává.

Jak to jen uzavřít… Znáte ten pocit, kdy na něco čekáte takřka deset let, a když je to venku, tak je to stejně tak dobré, jak jste doufali? Pro mě je tímto počinem právě „Rattle That Lock“, takže snad pochopíte, že tahle recenze v mém podání moc objektivně napsat nejde. A vlastně jsem se o to ani příliš nesnažil. Neříkám, že je to dobré jen proto, že je pod tím podepsaný Gilmour, ale lhal bych, kdybych nepřiznal, že již před vydáním měl z poloviny vyhráno, protože tu kvalitu člověk od takového umělce očekává už automaticky.

„Rattle That Lock“ je skoro ve všech ohledech dotažené do dokonalosti, a aniž bych chtěl malovat čerta na zeď, tak vzhledem ke Gilmourově kadenci, s níž své sólové desky vypouští, a faktu, že letos oslaví již 70. narozeniny, je tohle dost možná poslední studiová nahrávka, na níž si toho hlasu a kytary Pink Floyd bude dát užít. A tak k ní taky přistupuji. Třešničkou na dortu je, že Gilmour překvapil. Základní prvky sice zůstaly neměnné, takže ta nálepka, o níž jsem mluvil v úvodu, má na fyzickém nosiči své opodstatněné místo, ovšem barevnost a místy i nečekaná hravost podtrhují pohodu a nesvázanost, s jakou „Rattle That Lock“ vznikalo, a já opět smekám před uměním tohoto britského velikána.


Adele – 25

Adele - 25
Země: Velká Británie
Žánr: pop
Datum vydání: 20.11.2015
Label: XL Recordings

Tracklist:
01. Hello
02. Send My Love (to Your New Lover)
03. I Miss You
04. When We Were Young
05. Remedy
06. Water Under the Bridge
07. River Lea
08. Love in the Dark
09. Million Years Ago
10. All I Ask
11. Sweetest Devotion

Hrací doba: 48:25

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Od minulého „21“ sice uběhly jen čtyři roky, než anglické zpěvačce Adele vyšla novinka „25“, ale pocitově se zdálo, jako kdyby to bylo déle. Když totiž veleúspěšné „21“ přestalo být horkou novinkou, na album dosedla první vrstvička prachu a místo na výsluní zájmu dočasně přebrali jiní interpreti, nastalo docela regulérní ticho, během něhož se Adele stáhla do ústraní. Nějakou dobu o ní nebylo příliš slyšet a hladinu rozčeřila pouze skladba „Skyfall“, již zpěvačka napsala a natočila pro 23. filmovou bondovku téhož názvu.

Mohlo se zdát, že byla ona přestávka způsobena mateřstvím, protože v roce 2012 Adele porodila své první dítě, nicméně jak se později ukázalo, velkou roli v oné prodlevě před vydáním „25“ hrál i tvůrčí blok. Nakonec ale vše dopadlo dobře a Adele novinku přece jen dala dohromady… i když, vážně to dopadlo dobře?

„25“ patří k těm albům, která jsou již předem „odsouzena“ k úspěchu. Obě předchozí desky se prodávaly jak na běžícím páse a novinka na tom není jinak. „25“ trhlo první místo v prodejních žebříčcích takřka po celém světě (Českou republiku nevyjímaje, největší trhy jako USA, Německo, Velká Británie, Kanada nebo Francie taktéž nevyjímaje), na mnoha místech se dokonce stalo nejrychleji se prodávající (tj. v prvním týdnu po vydání se prodalo nejvíc kopií) nahrávkou vůbec a teď už se počet udaných kusů počítá na milióny.

Co si budeme povídat, tohle nemůže být žádným velkým překvapením pro nikoho, kdo poslední roky nestrávil v jeskyni. Adele obecně patří k extrémně úspěšným interpretům a na novinku se navíc čekalo relativně dlouho. Nicméně, řekněme si to na rovinu, hudebně „25“ za svými předchůdci citelně ztrácí, dokonce takovým způsobem, že bych se po výborném „21“ nebál hovořit o zklamání. A novinka neprohrává jen vedle „21“ – jen samotná jednohubka „Skyfall“ strčí celé „25“ do kapsy, což samozřejmě není zrovna ideální stav.

„25“ má jeden zásadní problém – chybí zde ty skutečně silné skladby, s nimiž Adele dokázala uhranout snad i ortodoxním uctívačům Gorgoroth. Není tu žádné další „Set Fire to the Rain“, „Rolling in the Deep“ nebo „Skyfall“, díky čemuž „25“ působí trochu… inu, prázdněji. Rozhodně tu je několik dost příjemných písniček, mezi něž patří třeba pilotní singl „Hello“. Ten se sice na první poslech tvářil poněkud mdle, nicméně se mu musí nechat, že si mě postupně získal – poklidné sloky i procítěný refrén spolu fungují a dávají dohromady jeden ze dvou nejvyšších vrcholů „25“.

Začátek desky vůbec vypadá relativně slibně a nevěští, že by „25“ mělo být tak utahaným albem. „Send My Love (to Your New Lover)“ s nečekaně hravou rytmikou se mi taktéž líbí a třetí „I Miss You“, přestože tato už lehce začíná zavánět trochu kýčem, zachraňuje výtečný vypjatý refrén. Bohužel, z dalších písní už mě skutečně baví pouze sedmá „River Lea“, jež hodně překvapivě dýchá jakousi mystikou a ukazuje, že když se chce, tak to prostě jde. Měl-li bych zvolit jediný vrchol „25“, pak bych ukázal právě na „River Lea“, protože ta mě baví ještě více než „Hello“ a není na rozdíl od ní ohraná díky neustálému omílání v rádiích (ne snad, že bych poslouchal rádio, ale když ten song hraje i v konzumu, kam si jde člověk koupit čůčo a pár rohlíků…).

Jenže to máme čtyři skladby, které se povedly. Na „25“ je ovšem celkem 11 písniček (v základní verzi). A právě zde přichází kámen úrazu, jelikož většinu hrací doby alba tvoří pomalé cajdáky, které sice k Adele tak nějak patří, protože její hudba je přece jen spíš poklidnější, ale tentokrát… prostě je těch klavírních balad přespříliš a leckde navíc zavánějí regulérním kýčem. Nejvíce na tohle trpí „When We Were Young“, „Love in the Dark“ nebo „All I Ask“. A když už se objeví něco, co není další unavená balada nebo „River Lea“, tak to také není moc velká výhra. Tohle tvrzení směřuji především na adresu „Water Under the Bridge“, jež na první poslech mezi tím zbytkem působí skoro až svěže, ale hodně rychle mě přestala bavit. Kdybych chtěl být svině, tak by se vzhledem k takové koncentraci vaty (nazývejme věci pravými jmény) skoro i hodilo říct, že onen tvůrčí blok je na „25“ prostě cítit…

Nepříliš silnou skladatelskou formu se „25“ samozřejmě snaží dorovnat na jiných frontách. Adele možná měla slabší autorskou chvilku, ale o jejích hlasových schopnostech to neplatí. Jinými slovy, o tom, že je Adele skutečně fenomenální zpěvačka, prostě není sporu. A také se toho zpěvem snaží zachránit co nejvíce, vkládá do toho spoustu emocí a především v refrénech mnohdy dokáže v dobrém slova smyslu přitlačit na pilu. Ostatně, zejména díky ní a jejímu výkonu se „25“ stále dá poslouchat. Sice je ten samotný materiál místy natolik nudný, že nelze tvrdit, že by jej Adele vyloženě zachraňovala, ale stále to celé táhne nahoru. Nejsem si moc jistý, zdali bych tu samou desku doposlouchal do konce, pokud by ji nazpíval někdo jiný, kdo nemá takové vokální charisma.

Stejně tak produkce alba je samozřejmě po všech směrech vypiplaná, takže i „25“ provázejí bohaté, avšak stále střízlivě pojaté aranže. Pod první slupkou zdánlivě minimalističtějšího chytrého popu tak opět plavou další jemné melodie a nuance nebo doprovodné zpěvy. Tomu se nedá nic moc vytýkat a je znát, že je to vše vymyšlené, nazvučené a poslepované s nejvyšší profesionalitou, která na deskách takového kalibru být prostě musí. Například mnohé smyčcové pasáže ovšem působí lehce kýčovitě, ale to už tak prostě bývá, když album po okraj natřískáte tklivými baladami a snažíte se jejich procítěnost umocnit táhlými tóny těchto nástrojů.

Sundejme klapky z očí a nenechme se strhnout mamutí prodejností a ohromným komerčním sukcesem „25“. Novinka je prostě nejméně záživná ze všech tří dosavadních nahrávek Adély (co ještě nevečeřela). Album je sice po všech možných stránkách ošetřeno s maximální pečlivostí a na nejvyšší úrovni, ale tak trochu postrádá to elementární jádro, které dělá dobrou hudbu dobrou hudbou – prostě zde chybí silné nápady a silné skladby.

Adele


Druhý pohled (Kaša):

„Hello, it’s me…“ pěje Adele v úvodu klipové písně „Hello“ a dává tak na vědomí, že je potřeba s ní po menší rodičovské pauze opět počítat. Já se ale ptám, jestli je to opravdu tak žhavé, aby se dalo hovořit o plnokrevném pokračování úspěšného předchůdce „21“? Nevím jak vám, ale mně přijde, že když člověk začne přehlížet tu mediální masáž, která oslavuje příchod takřka alba desetiletí, tak mám takový neblahý pocit, že „25“ kvalit svého předchůdce ani zdaleka nedosahuje.

Nebudu popírat, že Adele má dar od boha. Její hlas je prostě a jednoduše fantastický a i na „25“ je vážně radost ji poslouchat, protože jsou případy, kdy šperkuje hudebně už tak povedené skladby, což je příklad slušně gradované „Hello“, ale stejně tak dokáže pozvednout relativně nezáživnou skladbu nad úroveň jejího vlastního standardu, což je případ třeba čtvrté „When We Were Young“. Ta totiž není v jádru ničím jiným než klasickou piáno-baladou s rukopisem Adele, ale procítěnost vokálního přednesu a silný refrén s touto nijak zajímavou věcí dělá divy.

Bohužel jsou zde i případy, kdy to tak dobře nedopadlo, a když to trochu zobecním, tak mluvím takřka o celé druhé polovině desky. Od skončení „Water Under the Bridge“ se až do konce hrací doby neděje mnoho zajímavého, a pokud opomenu povedené smyčcové aranže v „Love in the Dark“ a melodicky příjemnou „Sweetest Devotion“ v závěru, tak mě nenapadá snad už nic.

Jasně, nesmím zapomenout na to, že Adele je skvělá zpěvačka, ale ani ona nedokáže na svém charismatu utáhnout řadu nezáživných balad, díky nimž je druhá polovina slabší než ta první, kde mám alespoň dojem, že Adele nespoléhá jen na svůj projev a něco se v jejich písních děje i skladatelsky. Mimo již zmíněné dvojice „Hello“ a „When We Were Young“, což jsou vážně trefy do černého, je to nezvykle rozverná „Send My Love (to Your New Lover)“, kvalitní balada „Remedy“ a koneckonců i „Water Under the Bridge“. Ten zbytek mě už tolik nebere, bohužel.

Je mi jasné, že prodávat se „25“ bude i nadále jako prase a v rádiích zaboduje každý singl, který Adele vyšle, takže moje nespokojenost nikoho z fanoušků zajímat nebude, protože ti jsou rádi, že mají po čtyřech letech na stole novou desku své dokonalé bohyně. Ale přesto není fakt, že Adele vydala novou desku, zárukou toho, že to bude geniální počin. A „25“ budiž důkazem. Dobrá, nikterak skvělá nahrávka.


Thy Catafalque – Sgùrr

Thy Catafalque - Sgùrr
Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: avantgarde metal
Datum vydání: 16.10.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Zúgó
02. Alföldi kozmosz
03. Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában
04. A hajnal kék kapuja
05. Élő lény
06. Jura
07. Sgùrr eilde mòr
08. Keringo
09. Zúgó

Hrací doba: 51:37

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / bandcamp 2

První pohled (H.):

V podstatě čtyři roky bylo ticho po pěšině a snad s výjimkou luxusních vinylových reedic desek „Tűnő idő tárlat“ (2004), „Róka hasa rádió“ (2009) a „Rengeteg“ (2011) pod firmou Blood Music na jaře 2013 se okolo této skupiny takřka nic nedělo. Projekt Thy Catafalque nekoncertuje, není o něm slyšet pořád a na každém rohu… Thy Catafalque prostě jen existuje, aby čas od času jakoby mimochodem vydal další hodinu fenomenální hudby a zase se stáhl. A je to právě letošní rok, kdy se Tamás Kátai, zdánlivě nenápadný hudebník maďarského původu, jehož je Thy Catafalque osobním projektem, opětovně zjevil s další deskou „Sgùrr“

Thy Catafalque je pro mě osobně o trochu víc než jen další kapela v řadě. Poslední tři desky (právě ty výše zmiňované) jsou čistá esence dokonalosti a není na nich jediná vteřinka špatně. S nadpozemskou kvalitou té hudby nijak neotřásl ani moment, kdy dříve dvoučlenné Thy Catafalque opustil János Juhász a Tamás Kátai v sestavě osiřel; ani s ní nepohnulo Kátaiovo přesídlení z rodného Maďarska do Skotska – Thy Catafalque je stále monument, jehož každé album s naprostou samozřejmostí nabízí tak úžasné momenty, že o tom všichni okolo mohou leda tak snít. A zcela záměrně jsem použil přítomný čas, jelikož „Sgùrr“, jakkoliv to může znít neuvěřitelně, ani o píď neslevuje z extrémně vysoké úrovně svých předchůdců. Přátele, seznamte se s jednou z nejlepších a zároveň nejkrásnějších nahrávek, které v roce 2015 vyšly…

Možná to zní až příliš dokonale, skoro jako z pohádky, ale skutečně je to tak. Sám nechápu, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to se mění v hudební zlato. Ukažte mi nějakého dalšího muzikanta, jenž zvládne čtyřikrát za sebou vydat desku, jíž nelze vytknout zhola nic a která si zaslouží to nejvyšší možné hodnocení, jaké lze udělit (sice už číselně nehodnotíme, ale buďte si jistí, že tohle by byla naprosto čistokrevná 10/10). A přitom jsou ta alba jiná a nedochází k neustálému opakování jedné a té samé věci… jistě, je tu znát nezaměnitelný rukopis a je cítit, že všechna stvořil tentýž člověk, zároveň je ale každé trochu jiné, nezaměnitelné a má svou vlastní atmosféru. A ostatně i tohle je jeden z důvodů, proč je tak těžké Thy Catafalque nemilovat.

„Sgùrr“ – a vlastně Thy Catafalque obecně – exceluje mimo jiné v naprosto nádherných melodiích, jichž je zde přehršel a v každé jedné skladbě. Naprosto fantastické jsou jako vždy klávesové linky; přece jen je cítit, že Tamás je klávesista a právě tento nástroj byl ve spoustě dalších skupin jeho zaměstnáním. Nicméně to neznamená, že by zbylé instrumenty byly jakkoliv ošizeny, jelikož i kytary jsou úžasné a nabízejí obrovské množství excelentních nápadů, stejně jako třeba výtečné vokály (opět lze kromě hlavního protagonisty slyšet i některé hosty – kupříkladu Zoltána Kónyu, s nímž Kátai kdysi hrával ve skupině Gire, po níž kromě několika demosnímků zůstala jedna deska) nebo hostující housle. Dokonce i ty bicí, které u Thy Catafalque neobstarává živý člověk, ale bicí automat, jsou naprogramovány výtečně a nabízejí množství odzbrojujících pasáží.

Je už takovou tradicí Thy Catafalque, že se na desce objevuje nějaká dlouhá, více jak čtvrthodinová a naprosto fantastická kompozice. Nechci tak úplně říkat, že se jedná o vrcholy těch nahrávek, neboť i v těch kratších věcech je to bez sebemenšího poklesu kvality, nicméně právě tyto rozhodně patří k ozdobám Thy Catafalque, protože prostě u tak fantastických skladeb jako „Neath Waters (Minden vízbe mártott test)“ (z „Tűnő idő tárlat“) či „Molekuláris gépezetek“ (z „Róka hasa rádió“) prostě nejde nesbírat čelist po zemi. Na „Sgùrr“ dal Tamás dohromady dvě takto dlouhé písně – „Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában“ a „Sgùrr eilde mòr“. A věřte tomu nebo ne, obě jsou opětovně fenomenální a nabízejí neuvěřitelnou koncentraci pasáží někde na pokraji posluchačské extáze, dechberoucí gradace, překrásné melodie, spoustu výborných detailů, jemných nuancí. Dejme si jeden příklad za všechny – když se třeba v „Sgùrr eilde mòr“ krátce po 10:40 ozvou monumentální klávesové aranže, tak to je přesně jeden z těch momentů, proč je Thy Catafalque tak výjimečná skupina, protože to je prostě tak dokonalé, že to snad ani nejde pořádně říct.

Thy Catafalque

Nicméně, „Sgùrr“ nestojí jen na těchto dvou kolosech, neboť Tamás Kátai předvádí čirou hudební nádheru i v těch kratších písničkách. Ať už je to třeba „Alföldi kozmosz“, která je i navzdory absenci metalových kytar rychlá a dynamická, půvabná „A hajnal kék kapuja“ s pohlcující atmosférou anebo třeba „Keringő“, jež od minimalističtějšího ambientního počátku skvostně vygraduje do regulérní epičnosti. Na druhou stranu, Kátai stále dokáže vytvořit i výborné kytarové kousky, čehož jsou důkazem „Élő lény“, jež nabízí možná až nečekaně splašenou rytmiku a opět porci znamenitých kláves, či „Jura“, v níž se zase objeví nefalšovaný black metal. Nedá se tvrdit, že by se Tamás k tomuto žánru prostřednictvím „Jura“ vracel, jelikož black metal byl v jeho tvorbě vždy v náznacích cítit (stačí vzpomenout třeba agresivní „Minden test fű“ z předchozího „Rengeteg“), ale je nutno zdůraznit, že i tyto chvíle nepůsobí nikterak násilně, mají na těch deskách svoje pevné místo a v rámci celku dávají smysl. A především – i tyto jsou stále doslova natřískané skvělými hudebními myšlenkami.

Občas to skoro až vypadá, jako kdyby Tamás Kátai těmi nápady takřka plýtval, protože jen v rámci jedné té dlouhé skladby toho bez váhání nabídne tolik, že to jiní nejsou schopni dát dohromady napříč celou deskou, natožpak v takovéhle kvalitě. To ale nemyslím nijak špatně, právě naopak, protože přesně tohle jsou pro posluchače největší žně. A navíc – tenhle člověk si to evidentně může dovolit a vychází mu to… a ne poprvé.

Může se to celé zdát zbytečně přehnané, nadnesené, jen jako onanistická recenze v nějakém chvilkovém opojení, ale věřte tomu, že není. Tenhle chlapík je dobře skrytý a pohříchu nedoceněný génius dneška. Nenechte se zmást tím, že metal obecně vzato asi není tím neumělečtějším hudebním žánrem, jelikož Thy Catafalque je jasným důkazem toho, že metalové riffy a umělecky hodnotná hudba se nevylučují. Výjimečná skupina.


Druhý pohled (Skvrn):

Zatímco minulé nahrávky Thy Catafalque jsem včetně „Rengeteg“ doposlouchával zpětně (a to i s určitou dávkou nekritičnosti), novince se už takového štěstí nedostalo. „Sgùrr“ muselo přijmout diametrálně odlišnou roli a s ní spjatý úkol: Plnohodnotně navázat na geniální minulost, tedy volně přeloženo trhnout roční top pětku, a upevnit tak status Thy Catafalque, coby tělesa řazeného k těm mým nejoblíbenějším. Nebudu vás napínat, povedlo se. Pravdou však je, že cesta to byla nadmíru trnitá.

Ačkoliv starší práce z pera Tamáse Kátaie nelze pokládat za lehce stravitelné, ve srovnání se „Sgùrr“ se do nich pronikalo ještě poměrně slušně. Možná to zkresluje onen zmiňovaný nekritický přístup… ale ne, byl to letos vážně těžký boj. Přitom na papíře se tváří novinka docela přístupně. Jako celek nepůsobí tak pestře a skladby jsou si podobnější – dodržována je obdobná forma, ubylo vokálního bohatství, elektroniky. Deska navíc disponuje neskutečnou dynamičností, což by mělo přístupnosti taktéž pouze pomoci. Avšak ani to u mě nestačilo. Převážila totiž komplikovanost skladatelských přemetů, gradací a variací, kterých je více než dřív. Klesl počet vyjadřovacích prostředků, přibylo skladatelských fines a já to po náročném posluchačském vydání nakonec převelice oceňuji. Přesně toto je směr, kterým se měl můj jmenovec (ano, oba jsme „ti nevěřící“, byť maďarština a čeština nám říká rozdílně) vydat, a je jen dobře, že tak i učinil. Nevadí, že užitými hmatatelnými prostředky novinka působí jako cesta zpět. O tom totiž „Sgùrr“ vůbec není.

Skvělou zprávou je, že i dřevnější blackové sypání Kátaiovi sluší a on přitom nezapomíná na sebe a na zvuk Thy Catafalque. Skvělou zprávou je, že ačkoliv „Sgùrr“ beru za jeden ucelený monolit, nedochází mu dech a i druhá polovina má co nabídnout – a mimochodem já ji ještě raději než tu první. Nicméně úplně nejlepší (tedy nejskvělejší, ať je to jednotné, hehe) zprávou je, že „Sgùrr“ neustále roste, neklesá a už teď mohu říct, že vytyčený úkol splnilo. Top pětka bude.

Thy Catafalque - Sgùrr


Třetí pohled (Onotius):

Nová deska maďarského projektu Thy Catafalque opět potvrzuje, že jakkoliv je Tamás Kátai v obecném měřítku přehlíženým umělcem, je schopen vytvořit naprosto jedinečnou strhující desku, jež si hromadou konkurence vytírá pozadí. Oproti předchůdcům různorodější pojetí dělá z novinky zase něco trochu jiného, než čím bylo čtyři roky staré „Rengeteg“, avšak kvalitativně si rozhodně „Sgùrr“ se starší tvorbou v ničem nezadá. Jistě, subjektivně je mi o špetku blíže ta temnější metalová tvář Thy Catafalque, avšak „Sgùrr“ zase působí svobodněji a progresivněji, což je věc, jíž si na muzice velmi vážím.

Novinka působí celistvě a člověk má při poslechu pocit, jako by poslouchal fascinující pohlcující příběh. Se vším, co k takovému dobrému vyprávění patří. Jsou zde zvraty, je tu gradace, epizodické děje i epilog. Některé pasáže se opakují, jiné modifikují, mnohé hypnoticky až psychedelicky vrcholí. A v posluchači zůstává pocit, že mu nahrávka něco přinesla. Postupný vývoj „děje“ zde reprezentuje postupně přitvrzování, jež od prvních, lehce Pink Floyd evokujících tónů postupně vygraduje až v kreativní 16minutovou black metalovou jízdu „Sgùrr eilde mòr“ v druhé polovině desky. Je libo akustiká alternativa se zajímavými houslemi a klasicky mrštnou rytmikou? „Alföldi kozmosz“ jistě přijde k chuti. Avantgardě metalový opus „Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában“ je velmi propracovaná patnáctiminutovka navazující tam, kde minulá deska skončila, místy zde však slyším výraznější atmosferické elektronické prvky a různé povedené kořenící doplňky, než tomu bývalo zvykem. Recitace uprostřed sice trochu nabourává celistvost skladby, avšak po ní následují nejvíce pohlcující postupy. Je libo přímočařejší hitovka ve stylu „Trilobita“ z  předchůdce? Ne sice tolik chytlavá, zato neskutečně pohlcující „Élő lény“ jistě potěší.

„Sgùrr“ je jednou z desek, o nichž sice můžete napsat stohy papíru, ale nikdy dokonale necharakterizujete celkové vyznění, nezachytíte, co se s člověkem při poslechu desky děje. Zde každá nuance hraje roli a každý další poslech je další objevitelskou cestou. Takže malé doporučení: „Hybaj desku pustit!“ U mě velká spokojenost – skvostná deska na mnoho poslechů. Chce to trpělivost, ale vyplatí se.


Keith Richards – Crosseyed Heart

Keith Richards - Crosseyed Heart
Země: Velká Británie
Žánr: rock, blues, country
Datum vydání: 18.9.2015
Label: Republic Records

Hrací doba: 58:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

Při pohledu na kadenci, s níž Keith Richards chrlí své sólové počiny, které v minulosti fungovaly i jako prostředek vzdoru k Micku Jaggerovi, jenž v určitém okamžiku kariéry zanedbával domovské The Rolling Stones, musí být jasné, že Keith Richards nikam nespěchá. Novinka „Crosseyed Heart“ je teprve jeho třetí sólový počin, který navíc vychází po dlouhých 23 letech od posledního „Main Offender“ z roku 1992. Tato prodleva tak minimálně mé maličkosti slibovala záruku, že by na albu nemusela být zastoupena žádná hloupá vata, protože jakmile má jeden z největších kytaristů hudební historie dvě dekády na ukládání vlastního materiálu do šuplíku, který jednoho dne musí vyprázdnit, tak to musí být na výsledku znát.

Víte, nikdy jsem nepatřil k zarytým fanouškům The Rolling Stones a při naposlouchávání jejich tvorby jsem se vždy spokojil s výběrem největších hitů, přičemž ještě o poznání chladnější byl můj vztah k sólovým albům Keitha Richardse, z jehož dosavadních počinů jsem se pořádně věnoval až právě aktuálnímu „Crosseyed Heart“, protože k těm předešlým mě to prostě a jednoduše nijak netáhlo. Nicméně nechat si ujít možnost konečně toto napravit a přehlédnout „Crosseyed Heart“, by byla neomluvitelná chyba, takže jsem se zájmem album pustil do sluchátek a výsledek mě mile překvapil.

Očekával jsem o něco svižnější materiál, než jaký jsem dostal, a popravdě i trochu ryze rockovější než takto žánrově nevyzpytatelný rock, nicméně nyní, po několika posleších, musím říct, že to není vůbec na škodu. „Crosseyed Heart“ tak v sobě mísí jak starý rock’n’roll, tak notnou porci amerického blues rocku, country a překvapivě taky reggae. No schválně si poslechněte šestou „Love Overdue“ a pochopíte, že s tím reggae si opravdu nedělám srandu. Přestože mi zrovna tato píseň přišla zprvu mírně rušivá a nabourávala atmosféru uceleného obrazu Keith Richardse jakožto milovníka klasického rocku, tak mi nevadila natolik, abych ji musel nějak cíleně obcházet a přeskakovat.

V repertoáru Keitha Richardse se nacházejí jak písně, které by se mohly v klidu vyjímat na albech The Rolling Stones, kam patří třeba singlová „Trouble“ nebo „Amnesia“, ale na druhou stranu obsahuje taky několik méně očekávaných songů. Do té druhé kategorie bych zařadil více skladeb, nicméně v čele by stála zesmutnělá „Something for Nothing“ s takřka kostelním sborem a lehce jazzová „Illusion“, již si Richards střihl s Norah Jones, jejíž sexy vokál si nelze splést a která k Richardsovi dobře padla a spolu vytvořili velmi dobrou emoční hru podbarvenou táhlými kytarovými linkami.

Přestože se skáče napříč několika různými styly, mezi nimiž nechybí ani americké country („Cross Eyed Heart“ a „Robbed Blind“), tak není novinka této veličiny šesti strun jako celek nijak roztříštěná a překvapivě dobře drží pohromadě. Patnáctka skladeb je sice dost a nebudu lhát, že bych „Crosseyed Heart“ strávil hned na první poslech, protože trvalo, než jsem mezi jednotlivými písněmi začal objevovat rozdíly a udělal si mezi nimi pořádek, ale pokud by vás to nudilo při soustředěném poslechu, tak tomu dejte šanci jako koláži pro klidný večer, pro nějž je tahle nahrávka jako ulitá.