Země: Velká Británie Žánr: blackened sludge / doom metal Datum vydání: 16.10.2016 Label: Third I Rex / Black Reaper Records Původní vydání: 22.5.2016, selfrelease
Kalloused je nová britská smečka, která se hlásí o pozornost všech příznivců hutné a těžké kytarové hudby. Zní-li vám lákavě zvířecí sludge / doom lehce říznutý blackmetalovým odérem, pak přesně pro vás je určeno debutové EP „Damn You Believer“. To Kalloused opatřili krásnou atmosférickou obálkou a letos v květnu jej vypustili do digitálního světa. Potenciál v počinu pak nedávno zavětřil rovněž britský label Third I Rex, jenž v kooperaci s Black Reaper Records nahrávce poskytl vydání i na fyzickém nosiči – v podobě digipak CD limitovaného na rovnou stovku kopií. A v dohledné době by se mělo objevit i LP u firmy Feast of Tentacles. Kontextový rámec bychom tedy snad měli, přibližný žánrový nástřel toho, co se na „Damn You Believer“ bude dít, snad také. Vrhněme se tedy rovnou na to, zdali jsou Kalloused skutečně tak dobří, jak se na první pohled zdálky tváří.
EP nabízí šestici nepojmenovaných songů, z nichž hned ten první je beze srandy skvělý. Nejprve se rozjíždí pomalu, plíživě, postupně však graduje, atmosféra houstne, tlak narůstá a při nástupu kytarového zápřahu v poslední čtvrtině skladby už mají Kalloused posluchače ve své hrsti. Lepší úvod snad „Damn You Believer“ mohlo jen těžko mít. Tím spíš zamrzí, že „Pt. 1“ se nakonec ukáže být spíše jen intrem, které navnazuje na věci příští.
Ne, že by od „Pt. 2“ dál stálo „Damn You Believer“ za prašivý kokot. Hned úvodní vyhrávka druhé písně je super a následná natlakovaná sludgová riffáž má koule. Problém ovšem nastává v momentě, kdy zjistíte, že až do konce nahrávky to zní všechno stejně. Kalloused sice nejsou žádný rychlíci, ale i přesto zjevně umí vytvořit poctivý tlak, což je dobře. Kromě onoho tlaku už ale nic moc nenabízejí a jednotlivé skladby mezi sebou strašně splývají – výjimkou je právě „Pt. 1“. Ačkoliv se najdou jisté marginální momenty, v nichž Britové formálně předvádějí něco navíc, celkově „Damn You Believer“ působí dojmem jednotvárného monolitu. Sice nemám problém ocenit nečekané noisové poškádlení v půli „Pt. 5“ či propracovanější strukturu sedmiminutové „Pt. 6“ s vyklidněným finále, ale z hlediska celku to zní tak, jak jsem již zmínil.
Nicméně, jalově to rozhodně nezní. Ve finále muzika Kalloused stále působí sympatickým dojmem (jakkoliv nálada je samozřejmě negativistická). „Damn You Believer“ má své mouchy a zdaleka není dokonalé, ale špatné také ne a potenciál z toho cítit je. Vím, že to zní jako strašně klišé, ale dokážu si představit, že budoucnost by v případě Kalloused mohla být slibná, byť na základě pilotního EP zcela jistě není na místě se tomu klanět…
Země: Velká Británie Žánr: dark folk / atmospheric metal Datum vydání: 19.8.2016 Label: Prophecy Productions
Tracklist:
01. Spirit Waker
02. Hollow Veil
03. Moths
04. Wars
05. The Dawn Brings a Saviour
06. Buried Pt. I
07. Buried Pt. II
08. Foregone
09. Lament
Jsou debutová alba, od nichž člověk nejenže nečeká nic zvláštního, od nichž dokonce nečeká vůbec nic. Na jiné prvotiny jsou naopak kladeny vysoké nároky – debutovému statusu navzdory. Vše má ale svůj důvod, což platí i o nahrávce „Realms“, která jednoznačně spadá do té druhé jmenované sorty. Důvod? Jayn Hanna Wissenberg se totiž doslova blýskla už před dvěma lety s pilotním minialbem svého osobního projektu Darkher. Zatímco v rámci své předchozí skupiny The Steals se prezentovala folkovým přístupem k shoegaze, v rámci onoho EP „The Kingdom Field“ se vydala trochu jiným směrem, byť jisté hodnoty – především folkový nádech a důraz na atmosféru – vyznávala i pod novým jménem. Shoegaze se ovšem vytratil a celková nálada materiálu byla mnohem temnější, což mně osobně rozhodně sedělo.
„The Kingdom Field“ bylo jednoduše skvělé – ať už se jednalo o původní bezejmennou verzi se třemi písněmi, již si Darkher vydala sama, anebo následnou čtyřpoložkovou a nově smíchanou reedici (přibyla píseň, podle níž byla nová edice EP pojmenována) pod značkou Prophecy Productions (právě s tímto vydáním jsem si Darkher všiml i já). Očekávání vůči „Realms“ tedy byla vysoko, jelikož na své prvotině Darkher jednoznačně ukázala, že hrátky s neutěšenou atmosférou jí nejsou vůbec cizí a že má schopnosti dát dohromady působivou hudbu. A je více než potěšující, že dáma z Velké Británie nezklamala ani na dlouhohrajícím formátu, kde neřadově načrtnutý potenciál zúročila do nádherné desky.
V jistých ohledech však „Realms“ překvapení přináší. Dalo by se snad polemizovat o tom, zdali je směr, jakým se Jayn H. Wissenberg na novince ubírá, dobrý nebo špatný, ale… No, nebudu zastírat, že jsem dostal trochu něco jiného, než jsem očekával, nicméně dokud má výsledek tak hutnou atmosféru, jakou „Realms“ bezesporu má, tak si stěžovat nemohu. O čem že to mluvím? Vysvětlení je dosti jednoduché. „The Kingdom Field“ bylo především temným folkem. „Realms“ folkový nádech s bezútěšnými spodními proudy neopouští, jenže navrch přidává hutné kytary, díky nimž řadový debut stojí jednou nohou v metalových vodách. Představoval jsem si poněkud intimnější nahrávku, jakkoliv „Realms“ stále není žádným extrovertním cirkusem (což je samozřejmě plus). Ve finále mi to ale vůbec nevadí, poněvadž si mě album dost rychle získalo. A že se najednou muzika Darkher začala povážlivě blížit k hájemství bledé královny Chelsea Wolfe, k níž má Britka velmi blízko i barvou hlasu? Vlastně ani to vůbec nevadí, dokonce si myslím, že to mnozí mohou považovat spíš za plus.
Vzhledem k tomu, kolikrát již v recenzi padlo ono magické slůvko „atmosféra“, je asi zřejmě, že právě ona je tím hlavním důvodem, proč „Realms“ věnovat pozornost – je skutečně hutná, dokáže zapůsobit a má nějakou hloubku. To jsou všechno docela silná slova, ale věřte tomu, že v tomto případě opodstatněná, jelikož je to opravdu výborné. Je vidět, že holka má v tomto ohledu nepopiratelný talent, kterého také umí plně využít – pak je nasnadě, že výsledkem je skvělá záležitost.
Nicméně to neznamená, že by „Realms“ stálo jenom na atmosféře. Jsou taková alba, jež drží pohromadě právě díky své vnitřní náladě, ale pro „Realms“ něco takového platí pouze zčásti. Jsou zde totiž i výtečně napsané skladby, které dokážou přijít se silnými motivy – dostatečně silnými na to, aby se člověku vryly do hlavy. Do jisté míry může být zklamáním, že asi tím nejvyšším vrcholem je „Foregone“ – opět. Jedná se totiž o jedinou píseň, již Darkher zrecyklovali z EP. Na „Darkher“ / „The Kingdom Field“ platila za středobod nahrávky, což se na „Realms“ opakuje. Vzhledem ke kontextu desky je zde „Foregone“ v lehce pozměněné verzi, aby korespondovala s kytarovějším vyzněním nahrávky, ale ze své působivosti naštěstí neztratila vůbec nic. Znovu se tedy můžete těšit na elektrizující napětí, nervní rytmickou linku, uhrančivý vokál i všechno další jen s tím rozdílem, že nyní je kytara ještě o chlup výraznější.
Nechci ovšem vzbudit dojem, že vše ostatní kouká „Foregone“ jen zdálky na záda, jelikož tu jsou i další kompozice, které se za tímhle kouskem drží ve velmi těsném závěsu. Předně bych vypíchnul „Wars“, jež byla uvolněna jakožto první ukázka už před vydáním, což byla výborná volba. Z jistého úhlu pohledu se jedná o podobně stavěnou píseň jako v případě „Foregone“, ale „Wars“ táhne kupředu především rituální rytmika. Hodně se mi líbí i klidnější skladby, v nichž nedostává metalem zabarvená kytara tolik prostoru – snad i díky tomu, že právě ony se nejvíc blíží tomu, co jsem od „Realms“ očekával původně. V tomto ohledu bych zmínil jednak „Moths“, jejíž první polovina je klidnější a směřuje k hutnější poloze ve druhé části, a především finální „Lament“, která je regulérně nádherná. Nicméně se nenechte zmýlit – neznamená to, že je veselejší nebo snad prosvětlenější, protože nálada je stále temná.
To bylo jen několik konkrétních případů, abychom si rozuměli, že „Realms“ obstojí z vícera úhlů pohledu. Ve finále je pak příjemné, že i navzdory této skutečnosti, že několik konkrétních kompozic z celku svou kvalitou vystupuje a lze je označovat jako vrcholné momenty, deska funguje a nenudí ani jako celek. Za mě jednoznačná spokojenost. Je to velmi silné a to já mám rád – jste-li na tom stejně, pak neváhejte a „Realms“ si rozhodně obstarejte!
Tamás Kátai, jeden z dobře ukrytých geniálních skladatelů dnešní doby, prožívá v posledních měsících mimořádně plodné období. Tenhle sympatický Maďar, jehož domovinou je nyní už několik let skotský Edinburgh, nikdy neoplýval zběsilou kadencí. Zatímco jiní hudební solitéři mají tendence zahazovat sebereflexi a zdravou míru autocenzury a pod tlakem hrnou ven všechny nápady, které se jim v hlavě vylíhnou, Tamás Kátai vždy pracoval trochu jiným způsobem (logicky už jen proto, že ne vždy byl Thy Catafalque jednočlenný projekt). Své nahrávky piloval a jednou za čas do světa pustil vybroušené dílo. Metal obecně nepatří k nejvytříbenějším a nejumělečtějším hudebním žánrům, byť si jeho mnozí posluchači s oblibou myslí opak (a to říkám z pozice někoho, kdo se metalové hudbě věnuje většinu svého života!), Kátaiova hudba patří k výjimkám potvrzujícím pravidlo. A právě proto má jeho produkce v mém osobním žebříčku oblíbených interpretů vyhrazené speciální místo.
Tím spíš ovšem překvapuje, jaké tempo Tamás Kátai v posledním roce nasadil. Šňůra začala loni v říjnu, kdy vydal počin „Sgùrr“ se svou hlavní formací Thy Catafalque. Možná stojí za zmínku, že nedlouho poté se ještě objevila kompilace „The Early Works“, jež nabídla první oficiální vydání raných nahrávek Thy Catafalque, nicméně to jen pro úplnost, neboť nový materiál se zde nenacházel. V kontextu našeho povídání nás víc bude zajímat květen 2016, kdy světlo světa spatřilo druhé sólové album „Slower Structures“, v jehož rámci Kátai ukájí své choutky po komorní ambientní až neoklasické hudbě. Jen o dva měsíce později pak vyšel eponymní debut zbrusu nového projektu Neolunar, v němž Tamás pustil na pole elektronické hudby (ani to znalce diskografie Thy Catafalque jistě nepřekvapilo). A tím už se dostáváme do současnosti, neboť v půli září Tamás Kátai plodnou sérii završil (?) další deskou Thy Catafalque – již čtvrtou dlouhohrající za pouhých 13 měsíců.
Vzhledem k výše popsanému nelze nepoložit otázku, zdali se na novince „Meta“ povedlo i tentokrát udržet kvalitativní laťku, která je v tomto případě nastavena extrémně vysoko. Odpovědět by šlo stylem kultovního britského seriálu „Jistě, pana ministře“ – ano i ne. Přijde prostě na úhel pohledu. V kontextu tvorby Thy Catafalque potažmo tvorby Tamáse Kátaie nemohu i přes velké sympatie, jaké k jeho muzice chovám, zastírat skutečnost, že „Meta“ rozhodně není vrcholem celého jeho snažení. V kontextu obecném však stále platí, že se jedná o záležitost, jež vší okolní konkurenci převyšuje rozdílem několika tříd. A stále to s přehledem stačí k tomu, aby šlo hovořit o jednom z nejvýraznějších metalových počinů v letošním roce.
Nechtěl bych vzbudit nějaký špatný dojem, tak tu explicitně prohlašuji, že „Meta“ je bez debat excelentním albem. Jako vždy platí, že některé skladby jsou ohromně silné, některé momenty se dotýkají hudební dokonalosti a prostě je to celé opětovně boží. Jen lze v diskografii Thy Catafalque najít ještě působivější věci, toť vše. Na druhou stranu, tohle v žádném případě není překážkou k tomu, aby si člověk „Meta“ mohl užít. Naopak, je to nádherná deska, jejíž poslech si náramně užívám. Řeknu to asi takto – již tradičně jsem skoupil veškeré formáty, na nichž „Meta“ vyšlo (Thy Catafalque je jedním z hrstky vyvolených jmen, u nichž toto praktikuji), a ani v nejmenším toho nelituji.
Opětovně nechybí veškeré atributy, jaké si člověk u Thy Catafalque mohl v minulosti oblíbit. Ojedinělá atmosféra, fenomenální melodie (klávesové i kytarové), dech beroucí skladatelské nápady, rozpoznatelný sound, hraní si s detaily, charakteristická práce s bicím automatem, jejž už lze bez obav považovat za jeden z trademarků projektu… popravdě už jsem dávno přestal toužit po tom, aby alba Thy Catafalque nahrával živý bubeník. Posun oproti „Sgùrr“ není zas až tak velký, ale svou vlastní identitu „Meta“ v rámci celé tvorby bezesporu má, což je jedině dobře. Oproti předchůdci citelně přibylo vokálů i folkovějších motivů, o což se stará plejáda hostujících muzikantů, mezi nimiž nechybí kupříkladu Zoltán Kónya, s nímž se Tamás Kátai v minulosti potkal v kapelách Gire a Gort, nebo houslistka Ágnes Tóth z The Moon and the Nightspirit, pro niž to ostatně také není první účast na nahrávce Thy Catafalque.
Jako vždy je trochu oříšek vybrat a vyzdvihnout konkrétní písně, aniž by člověk skončil u vypisování kompletního tracklistu, poněvadž na každé lze najít něco, co by se dalo ocenit. Jen namátkou jsem se zamiloval třeba do klidnější „Sirály“ s čarovnou atmosférou, „Ixión Düün“ – jen tak mimochodem nazpívané ve smyšleném jazyce – ve své druhé půli ukrývá několik bravurních kytarových motivů, suprová je i „Mezolit“ nebo „10^-20 Ångström“, které obě po kytarové první části dokážou nádherně vygradovat – v prvním zmiňovaném případě do melodičtějšího vyvrcholení s fantastickým čistým vokálem, v tom druhém do elektroničtější pasáže. Vynechat pak samozřejmě nejde ani více jak dvacetiminutový kolos „Malmok járnak“, s jehož pomocí „Meta“ dodržuje tradici, že každá deska Thy Catafalque obsahuje jednu takovou mamutí kompozici. Bez dalších detailů lze prohlásit, že i tentokrát je určitě co poslouchat a mnohé nápady jsou zde prostě senzační.
I navzdory tomu, co jsem řekl kdesi výše (že existují ještě lepší alba Thy Catafalque), necítím se být ani v nejmenším zklamán. Naopak jsem nanejvýš spokojen, protože Tamás Kátai zas a znovu ukazuje, že k mým oblíbeným skladatelům nepatří pro nic za nic. „Meta“ je bez váhání důstojným nástupcem předcházejících počinů, což vzhledem k faktu, že se mezi těmi předcházejícími počiny nacházejí majstrštyky jako „Tűnő idő tárlat“ či „Róka hasa rádió“, myslím hovoří samo za sebe.
Země: Velká Británie Žánr: death / industrial metal Datum vydání: 15.9.2016 Label: Arachnophobia Records Původní vydání: 11.10.2015, selfrelease
Tracklist:
01. Industrial Espionage
02. A Moral Nuance of Coding Stealth
03. Millennium Way
04. Discarded Specimens
05. Payback Ritual
06. Humanity+
07. Ergoregion
08. Teller-Ulam Configuration
09. This Place Is a Tomb
Popravdě řečeno, nemám moc rád situaci, jaká se mi přihodila s qip. Něco se na první pohled tváří strašně zajímavě, což člověka donutí k poslechu. Jakmile ale dojde k pokusu o podrobnější vstřebání nahrávky, přijde nepříjemné prozření, že to vlastně nic zvláštního není. V posluchači zbude jen hořká pachuť zklamání, že něco, co přece mělo být dobré a co slibovalo skvělý zážitek, je ve skutečnosti nepříliš záživné.
Jednočlenný projekt qip ze Severního Irska zdálky skutečně vypadá, že by mohl nabízet tuze zajímavé poslouchání. Onen jediný člen Maciej Pasiński (pokud by vám jméno moc nesedělo, pak ano, původem to je Polák) se pustil na pole industriálního death metalu. Nikoliv na styl rádoby „industriální“ à la Fear Factory, nýbrž do kombinace death metalu a elektronických žánrů. Ukázka zněla vysoce slibně, tudíž jsem neváhal a vrhnul se na věc. Jak se ovšem záhy ukázalo, s onou ukázkou jsem se zrovna trefil do jedné z těch dobrých pasáží. Takové na desce „On Ephemeral Substrates“ bezesporu jsou, nicméně se ani zdaleka neobjevují po celou hrací dobu – a co hůř, dojde i na regulérní vatu.
Než se dostaneme k nějakým těm podrobnostem, je nutno věnovat ještě krátkou formální poznámku k okolnostem. „On Ephemeral Substrates“ je debutovým albem qip, jež původně vyšlo před rokem, v říjnu 2015. Digitálně a ve vlastní režii. Letos se však materiálu ujala polská firma Arachnophobia Records a poskytla nahrávce regulérní vydání na fyzickém nosiči (konkrétně digipak CD).
Jestli je v něčem „On Ephemeral Substrates“ dobré, pak jsou to zcela jistě ony elektronické momenty. V nich se docela obstojně daří tvořit kosmickou atmosféru a držet posluchače v pozoru. Třeba hned první vteřiny desky, přesněji tedy úvodní pasáž skladby „Industrial Espionage“, mohou být dostatečným důkazem toho, že cit pro tvorbu podobně laděné muziky zde podřimuje. Po jedné space-ambientní minutce nastoupí vcelku příjemný beat, který je posléze vygradován přidáním kytary (zatím ještě nemetalové) a vokálu. Začíná to velmi dobře.
Bohužel, „On Ephemeral Substrates“ je ve finále albem, na němž má stále navrch death metal nad industrialem. Někdy se obě tváře prolínají, jindy se střídají, ale ve všech případech platí jedna nepříjemná věc – zatímco v elektronických pasážích je muzika qip poměrně přesvědčivá a nebojím se říct, že mě baví, death metal je převelice nudný. Sice i v něm je pořád kladen důraz na jakousi mechaničnost a industriální nádech, aby to odpovídalo ladění celého projektu, ale ani tato sci-fi patina nedokáže zakrýt, že v jádru je ten metal prázdný. S trochou nadsázky bych mohl říct, že to vlastně zní, jako by na celém albu hrál jeden tupý riff v jednom ubíjejícím tempu a do toho furt blil jeden jednotvárný průměrný growling. Zatímco u těch riffů je to přeci jen jakási nadsázka (ačkoliv ne úplně velká), v případě vokálu to lze brát doslovně.
Pokud tedy někde Maciej Pasiński projevuje nějakou invenci, jsou to právě industriální ruchy. Nicméně ani s nimi nedokáže zakrýt jalovost deathmetalového základu, byť se o to snaží, seč mu síly stačí. Při kombinaci obou tváří je pak metal natolik nezáživný, že zabíjí i jakýkoliv potenciál industriálna. Výsledek tedy alespoň v mém případě vypadal tak, že jsem po většinu hracího času horko těžko vnímal, poněvadž jsem se pod náporem nudy vždy rychle dostal do posluchačské letargie. Z té mě dokázala probrat jen sem tam nějaká elektronická pasáž, kdy se vypne death metal a začne vykukovat vesmírná nálada. Nicméně ty skutečně přesvědčivé industriální momenty jsou na „On Ephemeral Substrates“ jednoznačně v menšině.
Aby toho náhodou nebylo málo, tak albu škodí i neskromná hodinová stopáž a písně, jejichž hrací doby běžně překračují šest minut (a ve dvou případech trvají dokonce +/- osm minut). Jak již padlo, ty nejlepší momenty na „On Ephemeral Substrates“ jsou dobré a je na nich znát potenciál, nicméně jich zdaleka není tolik, abych byl ochoten desku vstřebávat celou. Byl jsem zvědavý, avšak nakonec se z mého pohledu jedná o nudný počin, jemuž svůj čas nadále věnovat nehodlám. A to nejspíš neplatí jen na „On Ephemeral Substrates“, ale i na qip obecně.
Důvodem, proč jsem začal s psát o deskách (nechci to ani nazývat recenzováním), není jakási pofidérní úlitba egu. Vždy jsem byl vděčný za doporučení zajímavých kapel nebo poukázání směrem, kde jsem se já nestačil pořádně podívat. A teď, když mám pocit, že se všechny lokální webziny na tuhle službu čtenářstvu téměř vysraly, jsem se rozhodl, že splatím dluh. Další splátkou budiž třískladbové EP „Three Devils Dance“ britských Qrixkuor.
Demo „Consecration of the Temple“ bylo zahuhlané maličko přes míru, ale nebyl jsem sám, kdo z materiálu cítil, že Qrixkuor mohou být víc než jen další „jeskynní“ deathová kapela. Už s následujícím záznamem ze zkušebny, kde se objevila skladba z prvního dema, výborný cover Demoncy a raná verze skladby „The Divine Architect“ z tohoto EP, se kapela znatelně posunula. Nejenom v rámci zvuku, který byl na „rehearsal tape“ opravdu zničující, ale v prvé řadě i hudebně. A „Three Devils Dance“ ve vzestupné tendenci pokračuje.
Nové EP jsem zachytil krátce po vydání (konec dubna), zrovna kdy mě zradila technika, takže jsem byl odsouzen k poslechu hudby pouze skrze mp3 přehrávač a sluchátka. První letmá ochutnání působila slibně, ale jednou v noci mi bez varování do uší vstoupila úvodní skladba „Serpent’s Mirror“. Atmosférické intro mírně evokující zvrácené eskapády moderní klasické hudby ve mně vyvolalo opravdu nepříjemný pocit a s nastoupivším deathmetalovým chaosem mě pomalu oblila autentická hrůza. Pocit překvapení doprovázený reakcí „co-to-kurva-je?!?!“ po chvíli odezněl, nikoliv však ona niterní tíže…
Qrixkuor v sobě pojí dva nejvýraznější proudy death metalu. Ten hnusný, zlý a temný s „progresivními či avantgardními“ tendencemi (Demilich, Portal, Irkallian Oracle, Mitochondrion) a ten hnusný, zlý a temný (jaký by snad jinak měl death metal být?), ale stále kurevsky přímočarý, podzemní a oddaný starým modlám (Sadistic Intent, Teitanblood, Eskhaton, Witchrist). Co se týče „extrémnosti“, tak Qrixkuor poněkud zaostávají, nejsou tak ďábelsky intenzivní jako někteří, ani tak geniálně zvrácení jako jiní, spíše kráčí jakousi střední stezkou. Mají ale něco svého a doufám, že to „něco“ se časem rozvine v unikum. Už teď je evidentní snaha myslet za roh, povšechně a táhnout jednotlivé elementy vstříc komplikovanějším/komplexnějším závěrům.
Tři přítomné kompozice (14, 9, 14 minut), působí jako jedna, klidu není dán prostor, a přesto Qrixkuor téměř mistrovsky zacházejí s gradací a přiměřeným dávkováním výraznějších momentů. Soustředěný poslech není ani zdaleka ztrátou času; spíše se stává nutností, chcete-li do EP opravdu řádně proniknout. Atmosféra zde možná hraje prim, ale „Three Devils Dance“ je stále dostatečně poutavý metal.
Z trojice skladeb přesto nejvíce vyčnívá ta úvodní, která jasně vytyčí kýžený koncept. Zbylé dvě jej rozvíjejí opravdu jen mírně, i když nelze říct, že by se v nich neobjevovaly zajímavé riffy, sóla či atmosférické plochy. Trochu kritiky si zaslouží až příliš obyčejné vokály, kterým by neuškodilo přidat na pestrosti. Bicí by v produkci mohly být taky o něco výraznější. Přijde mi, že ty nejagresivnější pasáže trpí nedostatkem důrazu, takže bych se v tomhle opravdu nezlobil za větší „extrém“, ať už co se týče síly a rychlosti úderů nebo prostě zvuku šroťáku. Ale Qrixkuor mají přeci jen rafinovanější způsoby jak posluchače pomučit…
Dílo Kennetha Granta, ačkoliv zajímavě napsáno, má své mouchy. Nezpochybnitelným faktem ale zůstává, že myšlenky a vize, představené v jeho knihách, dovedou s představivostí člověka pěkně otřást. Qrixkuor si název vybrali příhodně (jméno pochází z Grantovy knihy „Against the Light“). Jejich hudba je silná a zlá, byť k úplnému surrealistickému mistrovství a definitivnímu vystoupení mimo kruhy času ještě kus chybí. Ale když tak „Three Devils Dance“ pravidelně a delší dobu poslouchám, nemohu setřást pocit, jestli tohle EP nepatří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem letos vlastně slyšel.
Viranesir je co do vydávaných počinů sakra aktivní projekt. Jen v loňském roce vyšly hned čtyři řadové desky a navrch ještě jedno splitko, ani nemluvě o skutečnosti, že Emir Toğrul, hlavní mozek skupiny, působí i v dalších kapelách, z nichž zejména Blliigghhtted je další projekt vydávající v brutální kadenci. Nebo lépe řečeno byl, jelikož Ruhanathanas, jež byla vůdčí osobností Blliigghhtted, loni spáchala sebevraždu a letošní album „Into the Cunt of the Witch“ bylo labutí písní formace.
Když v letošním roce po mimořádně plodném loňsku polevily aktivity Viranesir, Blliigghhtted i Toğrulova labelu Merdümgiriz, myslel jsem si, že to je důsledek právě smrti Ruhanathanas. Jak se ovšem ukazuje, rozhodně to nebyl jediný důvod. Toğrul byl totiž v mezičase zavřený v psychiatrické léčebně, kam se dostal po nepovedeném pokusu o sebevraždu. Při svém pobytu v léčebně pak skládal i novou hudbu. A výsledkem těchto skladatelských seancí ze sanatoria je deska „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.
Už jen ze samotného názvu nahrávky je zřejmé, že ani pokus o sebevraždu, ani sebevražda jeho spoluhráčky, ani pobyt v psychiatrické léčebně nijak nezahýbaly s Toğrulovým smyslem pro černočerný humor a vytříbeným vkusem pro perverzi. Obého se na „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ nachází koňská dávka, ačkoliv je pravda, že tentokrát o něco víc vede nihilismus a zvrácený pohled na svět, což ovšem není nic, co by do tvorby Viranesir nepatřilo či dokonce nesedělo. Tak či onak, texty – jak už je ostatně tradicí – za čtení rozhodně stojí už jen z toho důvodu, že to není nic, co by se blížilo generické textařině v metalu.
Počkat… řekl jsem v metalu? Viranesir je samozřejmě blackmetalovou skupinou, ale asi by bylo unáhlené říct, že především blackmetalovou. Z devíti řadových nahrávek jsou totiž čtyři ohavný ambient, přičemž tou čtvrtou – navazující na počiny „Kill Your Repulsive Child“, „Shoot on Mom’s Corpse“ a „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ – je právě „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.
Popravdě mi připadá, že pobyt v sanatoriu nijak nezahýbal ani s Toğrulovým hudebním vyjadřováním, jelikož „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ co do nálad pokračuje v již dávno nastolených intencích tvorby Viranesir. Opětovně se jedná o setsakra ošklivou záležitost, jejíž poslech je těžký a nestravitelnost vysoká. Nicméně člověka znalého starších ambientních nahrávek už novinka překvapit nemůže. Základní ingredience desky jsou totiž očekávané – líně se převalující úchylné syntezátory, ujeté mečivé vokály, a pokud by tohle náhodou nestačilo, tak předobraz ambientu jakožto klidné relaxační hudby již definitivně tříští atypická bicí práce, která je vlastně totožná s tím, co Merdümgiriz (ano, tenhle týpek se jmenuje stejně jako ten label) předvádí i na blackmetalových albech Viranesir. Sám Toğrul to jen tak mimochodem nazývá „gay synthpunk“.
Přesto se mi zdá, že tentokrát to není úplně ono. A nemám tím na mysli, že poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ je vlastně nepříjemný, neboť tohle už platí za poznávací znamení Toğrulovy tvorby a očekávat něco jiného by bylo vcelku bláhové. Proniknout do jeho nahrávek je vždycky oříšek, a to i tehdy, když už člověk ví, co očekávat; třeba se mi to prostě nyní nepodařilo, nevím. Ale navzdory tomu, že mě dřívější práce Viranesir dokázaly oslovit a že „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ pokračuje nastoleném duchu, mě to tentokrát nevraždí takovým způsobem, jakým bych očekával.
Bezesporu se zde nacházejí i zajímavé momenty. Kupříkladu ve skladbách jako „Escapeless“, „Sadness“, „Naphthalene“ či dlouhé „Bourgeois Beleaguered II“ lze hovořit o hutné atmosféře a o schopnosti předat posluchači koncentrovanou dávku negativismu. Na druhou stranu, písně „Soul“, „Pedophilic Torturer“ a „The Father in Me“ mě vesměs nebaví, jakkoliv jim v žádném případě nelze upírat, že z nich hnus odkapává vskutku zodpovědně.
Když se na počin podívám jako celek, tak pocitově mě poslech „neuspokojuje“ tak, jak se to dařilo starším deskám. Sice by se hodilo prohlásit, že nahrávka složená v psychiatrické léčebně je ultimátním vyvrcholením Toğrulova snažení převodu perveze do zvukové stopy, ale čistě hudebně už jsou v diskografii Viranesir i silnější věci – třeba předchozí ambient „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“. Nicméně i přesto vám garantuji, že pokud jste s muzikou Viranesir doposud nesetkali, bude pro vás poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ zážitek. Netvrdím, že příjemný, ale určitě zážitek.
P. S. Na základě poslední třetiny „Bourgeois Beleaguered II“ si říkám, že by možná nebylo špatné, kdyby někdy Toğrulův ambient zůstal čistým ambientem bez bicích. Třeba by to bylo ještě zajímavější než teď.
Země: Velká Británie Žánr: experimental Datum vydání: 26.8.2016 Label: House of Mythology
Tracklist:
01. Your Eyes in the Skittle Hills
02. Incidentally, Shaitan
03. Christmas with the Channellers
04. The Crow at Play
05. The Sex of Stars
06. Magog at the Maypole
07. Sweet Sodom Singsongs
08. Pinocchio’s Handjob
09. The Auras Are Escaping into the Forest
10. Night Shout, Bird Tongue
Hypnopazūzu je projekt, při jehož představování prostě nelze vynechat osoby, které stojí v pozadí a z jejichž hlav deska „Create Christ, Sailor Boy“ vzešla. Jedná se totiž o spolupráci Martina „Youtha“ Glovera z Killing Joke a Davida Tibeta z Current 93. To jsou samozřejmě jména, jaká by budí pozornost již sama o sobě, natožpak jejich kombinace.
„Create Christ, Sailor Boy“ ovšem není prvním albem, na němž se cesty Youtha a Tibeta proťaly. K první spolupráci totiž došlo už hluboko v 80. letech na nahrávce „Nature Unveiled“ od Current 93, kam Youth natočil baskytarové party. Poté prý dvojice nebyla v kontaktu celé čtvrtstoletí. Nicméně tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, takže se nakonec pánové opět setkali, slovo dalo slovo a projekt Hypnopazūzu byl na světě. Role jsou rozděleny jasně – Youth složil a natočil veškerou hudbu, David Tibet napsal veškerá slova a nazpíval je. Oba pak vytvořili i obal „Create Christ, Sailor Boy“ – nikoliv společně, ale každý svůj vlastní, tudíž má počin vlastně dva (není ovšem příliš velký problém uhádnout, kdo dělal jaký). Album jde jen tak mimochodem pořídit s jednou i druhou obálkou – verze s Youthovým artworkem vyšla na modrých vinylech a verze s Tibetovým na fialových (plus každá i na černém asfaltu).
Vlastní nahrávka je bezesporu zajímavá a v tom dobrém slova smyslu zvláštní. Ačkoliv muziku skládal Youth, hudebně má „Create Christ, Sailor Boy“ blíže ke Current 93 než ke Killing Joke, nicméně zasvěcení jistě vědí, že má tenhle gentleman v portfoliu také pár „weird shit“ desek s dalšími projekty, takže zas až tak velké překvapení to není. Přesto se mi zdá, že jestli se někdo přizpůsoboval tomu druhému, je to právě Youth. Tím pádem bych řekl, že „Create Christ, Sailor Boy“ potažmo Hypnopazūzu si užijí spíš ti z vás, kdo mají v oblibě Current 93.
Nicméně i navzdory tomu, že je hudba relativně minimalistická a evidentně zcela záměrně nechává obrovský prostor Davidu Tibetu, jenž tak může rozehrát svou pověstnou hru uhrančivě deklamovaných textů, pořád je to i po instrumentální stránce dost vymazlená záležitost. Hudba a vokál a tím pádem i oba přítomní hudebníci jistě hrají zcela vyrovnanou partii a nejen Tibet, nýbrž oba pánové se dokážou postarat o skvělé momenty. Abych ovšem nebyl pochopen špatně, „Create Christ, Sailor Boy“ není soubojem zpěvu a nástrojů. V reálu se mezi sebou obě výrazné osobnosti nepomlátily, takže Tibet i Youth spolu na nahrávce koexistují v jednom vesmíru.
Tím pádem to ani není nutno rozdělovat na instrumentál a vokál, radši rovnou přejdeme ke kompozicím, jež jsou nejpůsobivější – jako celek. Jedním z vrcholů je pro mě určitě „The Crow at Play“, které ohromně sluší ethno prvky i postupná gradace; o tradičně hypnotickém (tentokrát snad dokonce hypnopazūzutickém) Tibetovi ani nemluvě. „Magog at the Maypole“ zase vládne fenomenálním refrénem, jenž se takřka dotýká hudební dokonalosti. Právě tuhle píseň jsem z „Create Christ, Sailor Boy“ slyšel jako první a možná jsem měl díky ní očekávání nastavena až přespříliš vysoko. Ale o tom až za chvíli, protože je tu stále několik dalších skladeb, za něž si dvojice Youth–Tibet zaslouží potlesk. Abychom to zas tak moc nezdržovali, tak už jen heslovitě: „Sweet Sodom Singsongs“ (jedna skoro až folková melodie je regulérně krásná), „The Auras Are Escaping into the Forest“ (temnota), „The Sex of Stars“ (už jen díky Tibetovi).
Bohužel, ne vše je na „Create Christ, Sailor Boy“ dokonalé. Strašně rád bych napsal, že tomu tak je, protože je mi celý ten počin ohromně sympatický a skutečně se mi jako celek líbí, ale slabší momenty tu prostě jsou. Nachází se tu několik písní, které jsou stále velmi dobré, ale nejsou až tak dobré a oproti těm z předchozího odstavce už trochu zaostávají. Do této sorty bych zařadil „Your Eyes in the Skittle Hills“, „Night Shout, Bird Tongue“ a nakonec vlastně i „Christmas with the Channellers“, byť v té posledně jmenované už mi některé pasáže přijdou zbytečně natažené. Nicméně je to „slabší“ jen v rámci alba, obecně vzato se stále jedná o výtečnou muziku vysoko nad průměrnou hranicí a v každé z těchto tří jmenovaných se ukrývají i skvělé nápady a nuance v instrumentální stránce, již vydatně podporuje také David Tibet, který snad ani neumí být špatný.
Kdyby to tady skončilo, tak bych neměl sebemenší problém těch několik málo mušek velkoryse přehlédnout a hluboce se před „Create Christ, Sailor Boy“ poklonit (i když… ono to je možná na místě i navzdory tomuto odstavci). Jenže… „Pinocchio‘s Handjob“ mě i přes slibný název moc nezaujala a nezdráhal bych se ji označit za hluché místo desky. Jeden motiv je sice pěkný, ale pompéznější finále mě dost ruší a celá skladba trpí na to, co trápí i trojici z minulého odstavce, ale v o poznání větší míře – mezi těmi opravdu kvalitními kusy se ztrácí. Totéž pak platí i o „Incidentally, Shaitan“, jež trvá pouze minutu a půl a snad i díky tomu se mi zpočátku dost často stávalo, že jsem ji vlastně úplně přeslechl.
Ale pozor – i přes několik slabších chvilek je „Create Christ, Sailor Boy“ opravdu skvělá a především vysoce zajímavá deska, již by si neměl nechat uniknout žádný příznivce experimentálnějších záležitostí. Z hlediska celku se stále jedná o velmi poutavou záležitost, v níž je toho hodně co objevovat a po dlouhou dobu. Což je jen tak mimochodem jedna z největších předností počinu – trvanlivost; chuť stále poslouchat a nacházet další detaily; jistota, že deska nezapadne a člověk si ji bude pamatovat. A to rozhodně není málo.
Tak jako tak, jsem zvědav, jak a jestli vůbec bude činnost Hypnopazūzu pokračovat. Pokud by nezůstalo jen u „Create Christ, Sailor Boy“ a pánové někdy dali dohromady i pokračování, rozhodně bych se nezlobil, jelikož jim tato spolupráce svědčí. Jedna věc už ale jistá je – dojde i k převedení Hypnopazūzu do živé podoby. První koncert je již ohlášen na říjen, a jestli se někdy stane, že se tohle objeví i v blízkém okolí nebo snad dokonce přímo u nás, určitě u toho budu chtít být.
Datum: 5.7.2016 Místo: Praha, Eden Aréna Účinkující: Iron Maiden, The Raven Age
Psát o tom, jak jsou Iron Maiden skvělá a legendární kapela, je asi zbytečné, protože to každý ví a každý je uctívá… a kdo ne, tak je kripl bez vkusu a vy máte moje oficiální povolení mu vlepit facku (ocelovou tyčí). Proto se tentokrát na začátek omezme jen na několik málo suchých faktů.
Na místo činu – tedy do vršovické Eden Arény (ačkoliv posledně se to tu ještě jmenovalo Synot Tip Aréna), jinak také domovský stadion fotbalové Slavie – se Iron Maiden vrátili po třech letech (nicméně to nebylo poslední poslední vystoupení v České republice – v mezičase, před dvěma lety, se objevili též v Brně). Tehdy se jednalo o retro turné, na němž se vzpomínalo především na desku „Seventh Son of a Seventh Son“ z roku 1988. Nyní však heavymetaloví titáni přijeli živě představit své nejnovější studiové album s názvem „The Book of Souls“, které vyšlo loni v září. A hned na začátek nutno dodat, že je velmi sympatické, že Iron Maiden novince dali velký prostor, tudíž se nejednalo o takzvaně turné na podporu nové nahrávky, z níž pak zazní ledva dva songy, jako to občas dělají jiní střelci.
To ovšem trochu předbíháme běh událostí, jelikož ještě předtím, než na scénu vyběhli legendární Britové, jala se publikum rozehřívat předkapela. Jak jsou Iron Maiden hudební bohové, tak zrovna na výběr předskokanů šťastnou ruku nemají. Naopak vládnou excelentním talentem vybírat si před sebe ty úplně nejvíc vymrdané předskupiny, což se bohužel potvrdilo i tentokrát. Chtělo by se říct, že kdyby kytarista The Raven Age nebyl synátor samotného Stevea Harrise, tak by se na takovou pozici neměli šanci dostat, ale oni Iron Maiden mají dementní předskokany vlastně vždycky, tudíž je to asi jedno.
Tak jako tak, The Raven Age byli fakt brutálně příšerní, už v půlce první písničky (!) mě to začalo mocně srát a těšil jsem se, až konečně vypadnou do hajzlu, protože i ticho by se mi líbilo víc. Šlo o brutálně tuctový a předvídatelný moderní metálek, jaký by možná čistě co do instrumentální stránky šel strávit (ale furt by nešlo si to užít), ačkoliv je mi jasné, že z desky to určitě zní jak vyměklá sračka. Korunu však tomu nasazoval zpěv. Vystajlovaný zpěvák se tam, ty vole, zatoulal snad z nějaké poprockové mrdky, tvářil se drsně jak šmirgl a pak vždycky spustil slaďoučký cajdák, z něhož možná zvlhne patnáctka bez vkusu nebo dramaturgové Óčka, ale jinak nevím, kdo by to jako poslouchal. Nikdy víc!
Setlist Iron Maiden:
01. If Eternity Should Fail
02. Speed of Light
03. Children of the Damned
04. Tears of a Clown
05. The Red and the Black
06. The Trooper
07. Powerslave
08. Death or Glory
09. The Book of Souls
10. Hallowed Be Thy Name
11. Fear of the Dark
12. Iron Maiden
– – – – –
13. The Number of the Beast
14. Blood Brothers
15. Wasted Years
Na druhou stranu, mohlo být i hůře. Třeba o den později v Žilině se před Iron Maiden vedle The Raven Age ukázali i militantní píčové ze Sabaton, které nesnáším takovým způsobem, že kdyby se měli objevit i v Praze, tak bych zcela vážně uvažoval o prodeji lístku. Takhle stačilo přetrpět jenom (no… „jenom“) 40 minut a už se začalo schylovat k tomu hlavnímu.
Krátce před osmou se rozeznělo očekávané intro v podobě songu „Doctor, Doctor“ od UFO, po němž byla odhalena výpravná scéna ve stylu mayských ruin. Jako první se na vyvýšené rampě v zadní části pódia objevil Bruce Dickinson zahalený mlhou a započal tajemný nástup „If Eternity Should Fail“, otvíráku posledního alba. S rozjezdem skladby na pódium vtrhnul i zbytek kapely a začala heavymetalová show par excellence. Samozřejmě se může nabídnout otázka, nakolik se jedná o rutinu, když Britové hrají jeden a ten samý setlist beze změny už nevím kolik měsíců, ale přímo na místě nad tím asi nikdo nedumal a všichni jim to žrali. Iron Maiden jsou skvělí studiově a jsou skvělí i živě. Ten jejich epický heavy metal je prostě nádhera a obzvlášť ve světle koncertní megalomanie (v tomto případě však vysoce sympatické) je to kombinace, kterou si nejde neužívat.
Do celé té výpravnosti ostatně spadá i zapojení tří kytaristů, ačkoliv, ruku na srdce, klidně by to šlo uhrát i ve dvou. Však je tam také jeden vždy víc na show než na hraní a na posledních turné tuhle roli plní Janick Gers. Jeho tancování a máchání kytarou mi ovšem místy přijde až trochu nedůstojné a takové přehrávané. A také je to asi jediná věc, jež mě na samotných Iron Maiden trochu štvala. Na druhou stranu, když v některých jiných momentech všichni tři sváděli kytarové souboje, tak to vypadalo a znělo mocně.
Naopak divadélko a opičky, jaké předváděl Bruce Dickinson, ten večer jen tak mimochodem v dobré formě i hlasově, fungovaly naprosto bez problémů a celý koncert dokázaly příjemně odlehčit. A to nejen co se týče těch připravených, ale včetně evidentně improvizovaných scének jako třeba s plyšákem, který přiletěl na pódiu, anebo s maskou opice v „Death or Glory“, již také hodil kdosi z publika. Vedle toho nechyběly i očekávaná čísla jako třeba klasické mávání britskou vlajkou při „The Trooper“ nebo velký chodící Eddie, který se tentokrát zjevil při „The Books of Souls“. Nejdříve si dal minisouboj s Janickem a posléze i s Brucem, jenž mu vyrval srdce a posléze jej zahodil do publika. Inu, jeden šťastlivec si odnesl velmi pěkný suvenýr.
V základní části setu se Iron Maiden věnovali především „The Book of Souls“, jejíž skladby (celkem šest) prokládali s dávno prověřenými hity jako „Children of the Damned“, „The Trooper“ nebo „Powerslave“. V momentě, kdy už tak trochu pominulo ono nadšení, že o kousek vedle hraje jedna z největších žánrových legend, a dostavila se taková ta koncertní letargie, jaká u delších vystoupení tu a tam přijde, to Iron Maiden opět nakopli pásmem kultovních písní, jež patří do zlatého fondu heavy metalu. Temné intro ohlásilo geniální „Hallowed Be Thy Name“, po níž následovala ultimátní hymna „Fear of the Dark“ a nakonec letitá „Iron Maiden“ z debutového alba, při níž za kapelou vyrostl obrovský nafukovací Eddie.
Následovala krátká pauzička, nicméně všem bylo jasné, že konec ještě není. Nová plachta (jen tak na okraj – ta se měnila s každou písní) s plameny, rudá světla a velký kozel v pravé části pódia ohlásily, že nemůže následovat nic jiného než „The Number of the Beast“, což ihned potvrdilo ikonické intro songu. Zbytek přídavku pak obstarala nádherná „Blood Brothers“ z fenomenální desky „Brave New World“ (trochu škoda, že toto období Iron Maiden v posledních letech až na výjimky jako tato poněkud zanedbávají) a „Wasted Years“. Někdo by asi mohl plkat, že Iron Maiden mají v portfoliu ještě slavnější, až zlidovělé skladby, které tentokrát nezazněly a s nimiž by šlo koncert uzavřít (třebas „Aces High“ nebo „Wrathchild“), ale zrovna tahle kapela má na kontě tohle výtečných věcí, že moc nelze sáhnout vedle, čili za mě to bylo v pořádku. Naopak je super, že se to občas (byť jen lehce) prostřídá… a jen tak mezi námi, zrovna „Wrathchild“ mi jako až taková palba nikdy nepřišla.
Poté už ale konec skutečně následoval. Snad jediné, co z mého pohledu nebylo úplně košer, je skutečnost, že Iron Maiden drtivou většinu svého setu odehráli za světla. Což je jednoduše dáno tím, v jakou hodinu se musí začít a hlavně skončit. S tím se moc nedá něco dělat, ale ve tmě by to mělo ještě větší grády. Jinak si ovšem nemám na co stěžovat. Zvuk byl dle mého úplně v pohodě, možná jen v některých pasážích vystoupení mohla být jedna kytara méně upozaděna, ale to je nakonec jen detail. Měl jsem lístek na stání pod pódiem a tady to znělo pohodově, takže u mě spokojenost. Co jsem ale slyšel, v jiných částech stadionu to zvukově bylo mnohem horší… ale to se holt stává, před třemi lety byl zase sound na hovno vepředu. Jinak v kotli byla fantastická atmosféra, a dokonce se nikde kolem mě tentokrát nevyskytoval ani žádný čurák s chováním řeznického psa (když tedy pominu jednoho kořena, co smrděl potem jak čuně, haha). Já jsem si to vážně užil – snad ještě o kousek víc než posledně.
Země: Velká Británie / Maďarsko Žánr: electronica / darkwave Datum vydání: 1.7.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Through Immense Halls of Sleep
02. Neolunar Architecture
03. Avenues (The Way We Leave)
04. Reading Room Rendezvous
05. A város / The City
06. München – Hamburg
07. Haar
08. Sand into Wave
09. Stations
10. Blue Swans
Hudební solitéři, kteří tvoří jen sami za sebe a na sebe v rámci svých jednočlenných projektů, často mívají sklony k nebývalé nadprodukci. S nikým se nemusejí hádat, nemusejí dělat kompromisy vůči zbytku kapely, nemusejí chodit na pravidelné zkoušky ani pravidelné kapelní pokecy nad pivem, (většinou) neřeší žádná nekonečná turné… jednoduše mohou jen tvořit. Absolutní tvůrčí svoboda je skvělá, ale mnozí ji nedokážou užívat s rozumem a zvrhne se jim v to nekonečnou řadu takřka stejných a rychle po sobě jdoucích desek. Kvantita zvítězí nad kvalitou a i toho největšího posluchačského nadšence to za čas asi přestane bavit.
Tamás Kátai do téhle sorty ovšem nepatří. Tenhle maďarský sympaťák aktuálně žijící ve skotském Edinburghu svou muziku vždy dávkoval relativně střídmě. V poslední dekádě prostřednictvím značky Thy Catafalque jednou za čas vydal tuze nádherné album a pak se zas na několik let odmlčel. Ale tak je to super – člověku to nezevšední, a když už má něco vycházet, tak pomalu ne a ne dospat.
O to víc je překvapující, kolik nahrávek Tamás v posledních měsících naservíroval. Nešálí-li mě paměť, tak za celou tu dobu, co se věnuje muzice (a to je tak od půlky 90. let) ještě nikdy nevydal tři dlouhohrající alba v rozmezí pouhých tří čtvrtin roku. Nyní se tak ale stalo. Loni v říjnu se objevila další deska Thy Catafalque, „Sgùrr“, začátkem letošního května vydal svůj druhý sólový počin „Slower Structures“ a o pouhé dva měsíce později už je tu další porce hudby – tentokráte pod hlavičkou zbrusu nového projektu Neolunar. S radostí však mohu konstatovat, že vydání tří alb v relativně rychlém sledu se nijak nepodepsalo na jejich kvalitě. Možná i díky tomu, že jsou všechny tři nahrávky úplně jiné – všechny jsou ovšem úžasné.
Před vydáním „Neolunar“ (ano, debut je eponymní) se mohla nabídnout otázka, proč bylo nutno zakládat další projekt, když svého času byly naopak všechny ostatní kapely ukončeny, proč to třeba nemohlo být třetí sólové album. Odpověď je velmi jednoduchá a vlastně už jsem ji výše prozradil – Neolunar nabízí hudbu, jaká by se nehodila ani do sólové tvorby, ani do portfolia Thy Catafalque. Thy Catafalque je navzdory své výlučnosti stále především metalovou muzikou, byť s nejedním mimožánrovým přesahem. Sólovky jsou naopak jemnými záležitostmi na pomezí ambientu, komorní hudby, moderní klasiky a minimalistické atmosféry.
A co Neolunar? To je především elektronická hudba. Samozřejmě se nejedná o žádnou EBM řezničinu, jde o umírněnější a na atmosféře postavenou elektroniku, jež mnohde nabírá i vlivy inteligentního popu, darkwave a v několika málo momentech se objeví i náznaky jazzu. Nicméně pro posluchače, který má Tamásovu tvorbu zmáknutou, by tohle směřování nemělo být překvapením. Ono stačí vzít jen Thy Catafalque, kde je Kátaiova chuť na elektronickou muziku dost často taktéž patrná. Vlastně jsem si již několikrát říkal, že by jistě bylo zajímavé, pokud by se někdy pustil do desky jen v tomto duchu – a skutečně to zajímavé je. Tak či onak, chtěl jsem říct, že žánrové pojetí Neolunar nespadlo jen tak ze vzduchoprázdna a vlastně se jedná o vcelku logický krok.
Nejdůležitější je ovšem to, že si Tamás Kátai i u Neolunar udržuje svůj standard, který je extrémně vysoko. Tenhle člověk je prostě výjimečný skladatel, byť bohužel po čertech nedoceněný, ale to nic nemění na tom, že jeho tvorba je jednoduše fenomenální, na čemž Neolunar nemění zhola nic, naopak je tento stav věcí (pokolikáté už?) potvrzen. Jen málokdo má takový cit pro krásné melodie, pro tak chytrou stavbu skladeb, kde se hraje hra detailů a z minima se vytřískává maximum. Navrch to pocukrujte pohlcující atmosférou a máte výsledek, jenž rozhodně stojí nejen za slyšení, ale rovnou za dlouhodobé poslouchání.
Je pravda, že druhá půle předchozího odstavce je vlastně obecná a šla by vztáhnout i na Thy Catafalque a sólové desky, ale o to víc je to obdivuhodné, že Tamás dokáže se svým rukopisem fungovat v rozličných žánrech a stále nabízet tak poutavou muziku. A nutno dodat, že elektronický háv jeho projevu ohromně sluší – ať už se jedná o tepající skladby jako „Neolunar Architecture“, „Avenues (The Way We Leave)“ a „München – Hamburg“, éteričtější „A város / The City“, „Sand into Wave“ a „Reading Room Rendezvous“ (byť každá z těchto tří zmíněné adjektivum naplňuje trochu jinak) anebo „Haar“, v níž se dostane k výraznějšímu slovu i kytara (ne však metalová). Celkově lze pochválit tradičně vymazlenou vokální stránku, už zmiňované krásné melodie, neskutečně příjemnou atmosféru nočního cestování i zapracování hostujících houslí a saxofonu (odkud se asi bere ten jazzový feeling, hm?), které nijak neruší a hlavní nástroje v podobě kláves, baskytary a kytary doplňují skvělým způsobem.
Z dosavadního průběhu recenze je asi nadmíru jasné, že se mi debut Neolunar velice líbí, takže nikoho nepřekvapí, že finální hodnocení se ponese v pozitivním duchu. Není v tom žádný háček, žádné ale – jednoduše je to excelentní od začátku do konce. Nicméně bych se měl přiznat, že až doposud jsem se snažil držet v rozumných mezích a nepřehánět to se superlativy, čehož teď těsně před koncem konečně nechám. V mém případě totiž nepanuje pouhá spokojenost, ale rovnou regulérní nadšení. Nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu: jeden z kandidátů na album roku.
Země: Velká Británie / Maďarsko Žánr: chamber music / ambient / minimal Datum vydání: 2.5.2016 Label: GS Productions
Tracklist:
01. Music for Breakfast
02. Raining This Morning
03. Slowing Waters
04. Colour Positive
05. Colour Negative
06. Tea in the Museum
07. A Midday Storm in Marchmont
08. Waltz for Niau
09. Polimer C90
10. Hydrangea Blue
11. Thermal
12. Visage
13. La Galerie Soir
Tamás Kátai, původem maďarský hudebník aktuálně sídlící ve Skotsku, je takový trochu nenápadný človíček. Nicméně o to lepší je muzika, jakou tvoří. Dříve se angažoval ve vícero projektech a kapelách, z nichž za pozornost stojí snad všechny, zapadlé záležitosti jen s demosnímky nevyjímaje, ale postupem času všechny tyto aktivity uhasly, až Kátaiovi zbylo jediné, to nejznámější působiště. Samozřejmě tím nemám na mysli nic jiného než Thy Catafalque. Pod tímhle jménem Tamás již nejednou dokázal, že i metalová hudba může být uměním v tom pravém slova smyslu – co album to skvost, což se týká i poslední desky „Sgùrr“, jež vyšla v loňském roce. Inu, ne nadarmo tu jsme z nahrávek Thy Catafalque pravidelně na větvi, já obzvlášť a nijak se za to nestydím.
Vraťme se ale zpátky k těm ostatním skupinám. Mezi ně patří i Kátaiův sólový projekt… jistě, i Thy Catafalque je už vlastně sólový projekt, ale nyní se bavíme o nahrávkách vycházejících pod jeho vlastním jménem, tedy s Tamás Kátai v kolonce interpreta. Tento projekt se tak nějak plynule vyvinul z (opět sólové) formace Darklight a doposud v jeho rámci vyšla jediná deska – „Erika szobája“ v roce 2005. Zde se Tamás představil v poněkud odlišné formě, než jakou zná posluchač z Thy Catafalque. Žádný metal, pouze komorní hudba, ambient, možná letmý vliv neofolku či poprašek jemné relaxační elektroniky. Tak jako tak, šlo o nádhernou záležitost, která – ne poprvé a ne naposled – ukázala, že tenhle člověk je prostě ohromně nadaný skladatel s vytříbeným citem pro atmosféru i fenomenální nápady.
Vše nasvědčovalo tomu, že i tento sólový projekt – podobně jako třeba Gire, Gort, Towards Rusted Soil či již jmenovaný Darklight – zavál čas. Tamás Kátai se poslední dekádu věnoval pouze práci na Thy Catafalque, výsledkem čehož byly klenoty „Róka hasa rádió“, „Rengeteg“ a nakonec loňské „Sgùrr“. O to větší bylo překvapení, když takřka zničehonic vyšlo „Slower Structures“, druhá sólová deska. Objevila se potichu, nenápadně a ve skromné podobě – jen v omezeném nákladu sta krémových digipaků. Ale ona se tato nenápadnost a strohost ke „Slower Structures“ vlastně hodí, jelikož okázalost a humbuk by u takto jemné muziky byly spíš na škodu.
Nepochybujte o tom, že „Slower Structures“ nemá vůbec co do činění s metalem. Kytaru zde nenajdete ani náznakem. „Thirteen compositions for piano, violin, contrabass and electronics,“ hlásá sama obálka počinu. Stejně jako na „Erika szobája“ tedy jde o povětšinou klavírní minimalismus s utlumenou a odpočinkovou náladou. Přesto jsou obě nahrávky poněkud odlišné. Především bych si dovolil tvrdit, že „Slower Structures“ je ještě minimalističtější než jeho předchůdce. Navíc, „Erika szobája“ v sobě stále obsahovalo jakési vnitřní pnutí. Novinka je ovšem jemnější a obepíná ji čistá melancholie a umírněnost. To ale ani náhodou nemyslím ve zlém – „Slower Structures“ má svůj klid a mír, je to hudba křehké ranní mlhy a jemného deštíku. Prý inspirována městem Edinburgh a věnována městu Edinburgh. Co je ovšem to hlavní – její atmosféra je opětovně fantastická.
Nevím, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to je jednoduše nádherná záležitost a „Slower Structures“ není výjimkou. Je sice pravda, že v tomto případě album víc než úžasnými melodiemi a dechberoucími nápady (jako v Thy Catafalque a do jisté míry i jako na „Erika szobája“) působí jednolitou náladou, ale to vůbec nevadí, protože to tam pořád je. A navíc to vůbec, ale vůbec neznamená, že se na „Slower Structures“ nenacházejí krásné momenty. Stačí si třeba poslechnout věci jako „Raining This Morning“, „A Midday Storm in Marchmont“ (ta je naprosto dokonalá!) nebo „Hydrangea Blue“.
Skvěle funguje i zapojení smyčcových nástrojů ve skladbách jako „Slowing Waters“ či „Waltz for Niau“. Jindy se zase daří z naprostého minima, vlastně jen z několika málo tónů, vytřískat absolutní maximum, čehož mohou být důkazem třeba obě „barevné“ písně „Colour Positive“ a „Colour Negative“ nebo závěr alba v podání trojice „Thermal“, „Visage“ a „La Galerie Soir“. Zajímavá je rovněž „Polimer C90“, která se díky svému darkambientnímu ladění snad jako jediná odklání od melancholie – perličkou je, že v této kompozici byla použita i nahrávka pořízená v roce 1984 ještě v Maďarsku.
Je pravda, že „Slower Structures“ není tou nejlepší deskou, jakou kdy Tamás Kátai stvořil. Vlastně bych řekl, že i čistě jen v rámci sólové diskografie vyhrává „Erika szobája“ – když nic jiného, debut obsahoval o poznání větší množství těch skutečně výrazných a pohlcujících momentů. Nicméně to neznamená, že by snad „Slower Structures“ bylo špatné, ani náhodou ne. Pořád je to čarovná záležitost, jíž stojí za to věnovat čas a která jednoznačně potvrzuje obrovský talent svého autora.
Tvorba Tamáse Kátaie mě obecně hluboce zasáhla a považuji ji za výjimečnou – a „Slower Structures“ do toho zapadá jako další díleček skládanky. Snažím se na to nekoukat úplně nekriticky, ale i tak se nemohu ubránit nadšení. Stýská-li se vám po křehké podzimní melancholii, hledáte-li relaxační hudbu, prahnete-li prostě po krásné muzice – „Slower Structures“ ve všech případech poslouží dokonale.
