Archiv štítku: TUR

Turecko

Recenze

Red Bible Black / Zulmet – Shitskin Baby Back Ribs for Satan

22.12.2017 H. Napsat komentář

Země: Itálie / Turecko
Žánr: death metal / black metal
Datum vydání: 21.10.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
I. Red Bible Black
01. Satanic Monogamy
02. Shitskin Baby Back Ribs
03. Fuck Allah Fuck Muhammad

II. Zulmet
04. Enoch and His Mistress
05. Kidnaps for His Mistress

Hrací doba: 18:14

Odkazy Red Bible Black:
facebook

Odkazy Zulmet:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Kdo čte naši dementní parodii na hudební žurnalistiku pravidelněji, tomu již jméno tureckého zvrhlíka Emira Toğrula nejspíše není neznámé. Tenhle magor se v našich recenzích docela zabydlel, důvodem čehož není pouze velké množství projektů (Viranesir, Yayla, Blliigghhtted / Chaoscunt ad.) a vysoká skladatelská potence, ale především skutečnost, že jeho tvorba je kurevsky vyjetá. Na rozdíl od většiny metalové scény, která dnes vypadá spíš jako banda měkkých zmrdů s uraženými citečky, je jeho muzika hnusná a nemocná. Tedy přesně taková, jak by měl metal znít.

„Satanism has been lessened to mickey mouse bullshit thanks to watain, behemoth, ghost and the like.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Red Bible Black, s jejichž jménem jste se zde ostatně již také mohli setkat prostřednictvím srpnové recenze na ípko „Allah Is Satan’s Toy“, však není dalším výhradně Toğrulovým projektem. Sem se pouze přidal v loňském roce, skutečnou hlavní postavou kapely je další pacient P. C. Odio. Přesto Red Bible Black zapadá do Emirova ohavného portfolia, protože se svým příchodem skupině vtisknul kus svého nezaměnitelného rukopisu (byť se musí nechat, že i před jeho příchodem nehráli Red Bible Black nic pro vyměklé moče), ujal se textové stránky a vzal formaci pod křídla svého labelu Merdümgiriz. To všechno jsou důvody, proč nyní mohu Red Bible Black s klidem považovat jako jeden další článek skládanky Toğrulova šílenství.

„Have some balls and fuck Allah, fuck Muhammad and fuck islam.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Přinejmenším posun v lyrické rovině je patrný. Vždyť kdo jiný si v dnešní době dovolí pojmenovat nahrávku „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ a ještě to doplní obálkou, na níž malý černoušek v plamenech dostává naloženo křížem (na CD obalu není vidět, že jde o kříž – mrkněte na kazetu) do prdele? Ani nemluvě o textech, které nějakou korektnost vůbec neřeší a opět pálí ostrými, že by se z toho všichni moralisti posrali, kdyby o Toğrulově existenci věděli. Z aktuálního počinu bych doporučoval přečíst zejména text k songu „Fuck Allah Fuck Muhammad“, který to dává sežrat metalové scéně.

„Make metal dangerous again, but you only want to make money right?“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Mohu jen dodat, že i hudba Red Bible Black odpovídá lyrické náplni. Trojice přítomných skladeb sice nemá dohromady ani devět minut, ale stejně dokáže vytvořit peklo jako svině. Sound je odporný a kanální, pomalejší momenty jsou odporné a sypačky nekompromisní a násilné. Tuhle nahrávku bych klidně naordinoval všem kinder metalistům, džískovým agro fotrům a v neposlední řadě lidem, kteří si myslí, že Six Feet Under je fakt tvrdej death metal.

„Faggot from behemoth saying its wrong to rape, are you seriously a satanist?“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Až doposud byla řeč pouze o Red Bible Black, což odpovídá tomu, že právě jejich jméno bylo důvodem, proč jsem se do téhle fošny pustil. „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ ovšem není ípkem jedné kapely, nýbrž splitkem, takže samozřejmě musíme ztratit pár slov i o druhém účastníkovi nosiče. Je jím podzemní blackmetalový projekt Zulmet z Turecka, jehož jediným členem je jistý Count Youri Pestilentis Von Ginquie (to jsem si fakt nevymyslel). Formace má už na kontě dvě řadovky, z nichž ta poslední s názvem „Uğursuz Harabe“ vyšla letos v březnu (a kromě ní a tohoto splitu se tento rok objevila i dvě minialba „Enactor of His Own Death“ z července a listopadové „Unholy Birthday Rituals“).

„Fuck children, burn mosques and heil hitler. Torture animals and support mexican drug cartels.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Na „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ Zulmet přispěl dvěma songy obskurního black metalu, jenž vykazuje určitý potenciál. Pochválit lze poměrně variabilní vokální stránku, v níž se Count Blablabla občas vydává i do sympaticky imbecilních poloh. Atmosféra je docela příjemná, zejména v pomalejších táhlých momentech, v čemž mi přijde o něco výraznější první skladba „Enoch and His Mistress“.

„I know that you will say that you represent evil in a more intellectual and subtle way… Yeah right, coulda fooled me like you fool yourself. You only represent your teenage fans.“
(Fuck Allah Fuck Muhammad)

Je nicméně nutné zmínit, že vedle Red Bible Black vyznívá strana Zulmet příliš stravitelně. Stejně tak je nemilé, že materiálu rychle dochází dech. Zatímco na první poslech jsem si říkal, že bych klidně zkusil i něco jiného z diskografie skupiny, dost rychle se mi to ohrálo a chuť zkoumat dál mě přešla. Vyložená píčovina to není, ale důvod, proč „Shitskin Baby Back Ribs for Satan“ věnovat nějakou pozornost, vězí na straně Red Bible Black.

Recenze

Engulfed – Engulfed in Obscurity

11.7.2017 Metacyclosynchrotron Napsat komentář

Země: Turecko
Žánr: death metal
Datum vydání: 22.3.2017
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Escalation of Darkness
02. The Halls of Grim Eternity
03. Conqueror from Beyond the Outer Gates
04. Engulfed in Obscurity
05. Invocation of Death and Misery
06. Demonic Manifest of Devastation
07. Inseminated with Demon Seed
08. Mayhemic Flames of Doom
09. The Blackened Skies

Hrací doba: 48:32

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Z perspektivy Středoevropana se může zdát, že to v Turecku metalově příliš nežije. Přesto když si vzpomenu na reakce členů Infernal War, Inferna nebo Dead Congregation, kteří v Turecku hráli, tak lze tušit, že tamější podzemí je opravdu hladové. Když je v pár desítkách lidí skutečná jiskra, je to lepší než sto kapel a tisíc temnozlordů. A rovněž neplatí, že by Turecku nějaký pořádný zlometal zcela chyběl. Zde na Sicmaggot jsme si třeba již vícekrát představili magora z Viranesir, já osobně již seznal zajímavé spolky jako Zifir, Godslaying Hellblast, Deggial, Sarinvomit, Burial Invocation a nyní i deathmetalové Engulfed. Jejich první dlouhohrající deskou „Engulfed in Obscurity“ vydává polský label Hellthrasher Productions, který, jak jste si jistě všimli, zásobuje underground mnohými skvosty.

Jak už bylo uvedeno v recenzi debutové EP z roku 2012, Engulfed se prezentují zcela klasickým pojetím staré deathmetalové školy. Americký (Incantation, Immolation), švédský (Dismember, Entombed) a finský (Demigod, Adramelech) sound mají Engulfed nastudován dobře, takže se nemusíte bát dalšího pseudo-deathmetalového crustu s HM-2 pedály (i když ty tady použity zřejmě byly). Kapela kvalitativně nedosahuje výšin současné elity à la Dead Congregation, ani netlačí žáden z hudebních aspektů do pomyslných extrémů. Zkrátka a jednoduše se v rámci klasické, stokrát slyšené šablony snaží tvořit dobré skladby. A to se Engulfed daří.

„Engulfed in Obscurity“ jsem věnoval více času, než bych u takové desky čekal, už jen protože zde nechyběly momenty, kdy mě songy jako ten titulní nebo „Invocation of Death and Misery“ dokázaly doslova zvednout ze židle. A když Engulfed začnou v pomalých tempech více sázet na atmosféru, tak je jejich snaha úspěšná. Ne, že by snad došlo k jakémusi dech beroucímu, mrazivému nokturnu, ale temné melodie různě rozprostřené po celé délce alba svou sílu určitě mají. Když se tak plácám v čistě muzikálních věcech, tak bych mohl pochválit i to, jak nahrávka a jednotlivé skladby skvěle plynou; je tu drive, dostatek variability a minimum vaty.

Jedním dechem ovšem dodávám, že už se mi moc nepozdává, jak „Engulfed in Obscurity“ končí. Nejenže outro „The Blackened Skies“ považuji za zcela nadbytečné, předposlední „Mayhemic Flames of Doom“ mi také přijde jako nejméně zajímavý kus na desce. Tady by se hodilo skončit trochu efektivněji. Navíc těch (skoro) 50 minut trvání je na deathovou desku tohoto ražení trochu moc. Osobně bych také ocenil organičtější produkci, variabilnější projev vokalisty, ale to už jsou opravdu jen detaily, protože oba aspekty počin nikterak nesnižují.

Jestli máte rádi death metal dle šablony, kterou jsem zmínil v druhém odstavci, tak neváhejte a „Engulfed in Obscurity“ si prostě pusťte, protože tu je velká šance, že vás deska bude bavit aspoň na chvíli. Co na tom, že není stoprocentní nebo že nenabízí nic nového. Správná atmosféra, dobré riffy, nasazení. To vše tu je. Rutina zahraná s nadšením těch, co žánru rozumí a uctívají jej. A pokud je pro vás progrese v deathu sprostým slovem, tak už není vůbec co řešit. Cthulhu na obalu z pera Nicka Kellera (Altarage, Heresiarch a další) je rovněž kvlt, což mi dohromady říká, že bych se za placku doma nestyděl a nějaké té hoďky zkysnuté cestou na koncert Engulfed bych asi taky nelitoval. Poctivost.

<a href="http://engulfed.bandcamp.com/album/engulfed-in-obscurity">ENGULFED IN OBSCURITY by Engulfed</a>

Recenze

Viranesir – Satanic Mosque

6.7.2017 H. Napsat komentář

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: sandnigger hip-hop
Datum vydání: 16.4.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Infernal Faggot Abuse (ft. Young Ouzo)
02. Worthless Bitches and Turkish Mob Life (ft. Nick Noro)
03. Sandnigger from Hell (ft. MC Astaroth)
04. Prince of Adana (ft. Nikki Bread)
05. Satan’s Gangstas (ft. Lycantropic Werewolf & Nick Noro)
06. Trailblazer Trickster

Hrací doba: 25:07

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

„You might ask, what the fuck is Viranesir doing a hip-hop album. Well, metal has become so gay and tame with shameless bandwagoning and nobody having the balls to push lyrical boundaries that it is up to the legend himself that he can do a rap album more metal than most pretendu tough guy faggot fake blood vegan metal crowd.“

Pokud nemáte žádné tušení, co to je Viranesir a kdo to je Emir Toğrul, pak byste se měli stydět. Neznamenalo by to totiž nic jiného, že zodpovědně a pozorně nepročítáte všechny naše kvazi-literární písmenkové výstřiky na virtuální papír a. k. a. samozvané recenze na téhle postižené stránce. Jen málokterý duševně chorý magor se může pochlubit, že zde byl recenzován tolikrát. Počítám-li správně, už jsme zde zrecenzovali celkem devět nahrávek, na nichž se Emir podílel (většinou v roli hlavního skladatele), a tato recenze, již jste právě začali číst, je tedy jubilejní desátá.

„This is how the party goes in Adana,
Satanic sacrifice in house of god,
Bring the devil into a holy shrine
And make the slaves give us sexual gnosis“
(Infernal Faggot Abuse)

Emir Toğrul je kurevsky plodný týpek (pro nemravné dobytky dodejme, že nyní je myšlena pouze hudební potence), ale i navzdory skutečnosti, že obvykle vysírá hned několik dlouhohrajících počinů ročně (pokud tedy zrovna není zavřený v sanatoriu po neúspěšném pokusu o sebevraždu), dokáže i po tolika nahrávkách překvapovat. V lednu vyšla deska „Supports Flag Burning and Female Raping“, která dosavadní textovou kontroverzi Viranesir překonávala a posouvala na ještě oplzlejší úroveň, což je docela obdivuhodné, vezmeme-li v potaz, že v minulosti vyšla pod hlavičkou projektu alba jako „You Jewish Bastards“ s hity jako „Kill Nigger“.

„This is the sandnigger all the way from the piece of shit muslim slums of the desertass turkey, where people suck,
But the good thing is theres a lot of room for rape, and a lot of fun, murder, torture, animal abuse, female abuse, thats what its all about, having fun in this short ass fucking life.“
(Sandnigger from Hell)

Zatím poslední (dubnové) album „Satanic Mosque“ překvapuje také, ale tentokrát po hudební stránce. Tvorbu Viranesir lze lehce rozdělit do dvou větví – v diskografii najdete buď blackmetalová alba, anebo ambientní alba. Když ponecháme stranou fakt, že v obou případech to zní trochu jinak než průměrná a standardní žánrová forma, sedí to dost přesně. „Satanic Mosque“ ovšem tento vzorec nabourává, protože se zde Emir Toğrul vůbec poprvé pustil do – hip-hopu. Snad není třeba dodávat, že se nejedná o obyčejný hip-hop, nýbrž o další zfetovanou magořinu, která svým vyzněním zapadá do šíleného světa Viranesir a která přináší texty tak nemocné, že se nad tím budou pohoršovat i všichni horrorcore pozéři. Opět se tedy připravte na zvýšenou kadenci niggerů, faggotů a projevů choré mysli. Přiložené citace snad alespoň trochu napoví.

„The cockroach speaks sandnigger and says bitches should be put to their place.
No need for white men in my turf telling me how to live but I hate niggers as well.“
(Satan’s Gangstas)

Vše zvrhlé však není dokonalé. Nahrávce totiž ubírá na kreditu nevyrovnanost. Z úvodní „Infernal Faggot Abuse“ jsem mírně rozpačitý, přijde na náladu. Při jednom poslechu mě baví a je zajímavě afektovaná, zatímco při dalším mě kňouravý rap spíš sere. Nutno ale vyzdvihnout výborný pomalý beat se silnou temnou atmosférou.

„We chop the cats’ hearts to shreds,
And feast on their eyeballs
We inject the slaves with drugs and give them blunts, xanax, soda and vodka“
(Infernal Faggot Abuse)

<a href="http://merdumgiriz.bandcamp.com/album/satanic-mosque">Satanic Mosque by Viranesir</a>

Střed „Satanic Mosque“ je zase výborný. „Worthless Bitches and Turkish Mob Life“, „Sandnigger from Hell“, „Prince of Adana“ a „Satan’s Gangstas“ jsou krásně zhovadilé perverzní skladby, leckdy s až překvapivě dobrým rapem, o nějž se starají hosté, nikoliv sám Toğrul. Na druhou stranu, nelze přeslechnout značnou podobnost mezi ústředním motivem „Worthless Bitches and Turkish Mob Life“ a „Satan’s Gangstas“, ale nějak mi to nevadí. Každopádně, tohle mě upřímně baví a nemocným jedincům, kteří se nezaleknou zhůvěřilosti v nadžánrovém kontextu, mohu klidně doporučit. Pokud byste mě nutili k určení jediného vrcholu, ukázal bych na „Sandnigger from Hell“ vybavenou hutným přebasovaným instrem.

„Bitches should never be given more right than they deserve so as niggers.
They will extort pride and ask for seconds, cos they ain’t got pride themselves.
They think it is something that can be taken from others, like bitches.“
(Satan’s Gangstas)

Dojem ze „Satanic Mosque“ ovšem kazí finální „Trailblazer Trickster“, která je se sedmi a půl minutami suverénně nejdelší položkou tracklistu. Tenhle track připomene to nejhorší a nejbuzerantštější z Emirovy ambientní tvorby. Navzdory určitému pokusu o gradaci zdvojením hlasu v závěru tuhle píseň nemohu označit za nic jiného než zklamání. Mluvím tedy o muzice, po textové stránce je to tradičně perla.

„Talk shit about satanists because they are harmless,
But can’t say shit to muslims can you?
Fuck those sandniggers.
Burn those mosques,
Fuck muhammed,
Fuck allah.“
(Trailblazer Trickster)

Vzato kolem a kolem je ale „Satanic Mosque“ zajímavým počinem, jejž uctívači Toğrulových hudebních úchylek jistě vezmou za svůj i přes změnu žánru. Jsou zde cítit určité dětské nemoci, ale ta pověstná zvrhlost z toho opět teče po hektolitrech. Vůbec bych se nezlobil, kdyby nešlo o poslední hip-hopový počin Viranesir, naopak bych byl rád, kdy k dosavadní blackmetalové a ambientní tváři skupiny přibyla i třetí rapová. Po vychytání těch několik hudebních mušek bych si totiž neměl nač stěžovat. Po textové stránce není moc co zlepšovat, protože zde je to již tradičně maso a bezuzdné urážení všeho a všech – bez hranic, bez autocenzury, bez špetky moralismu nebo dodržování jakýchkoliv. V tomto ohledu je Viranesir skutečně jeden z mála projektů, ne-li dokonce jediný, kde je nebezpečnost textů dotažena nadoraz a kde se nějak posouvá hranice, kam až lze zajít. A toho si cením opravdu hodně.

„Fuck the gay music scene, fuck professionalism, we are here to punch throatfuck your moms!“

Recenze

Acrosome – Narrator and Remains

28.6.2017 H. Komentáře: 2

Země: Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.12.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. First Step on to the World
02. Crossbreed Rising
03. Cognitive Contact
04. Sight
05. In the Wake of Foot Traces
06. Accommodate
07. Terra Amata

Hrací doba: 36:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Acrosome není nějak široce známý pojem na metalové scéně, přesto jste na jméno tohohle tureckého projektu narazit mohli. Jeho předcházející počiny – EP „Dementia Paradox“ z roku 2011 a dlouhohrající debut „Non-Pourable Lines“ z roku 2014 – se totiž objevily i v českých distribučních kanálech, a pokud náš plátek sledujete dlouhodoběji, možná jste kdysi četli i recenzi na druhou jmenovanou nahrávku. Nebudu nijak zakrývat, že tenkrát jsem ten canc napsal já osobně, a jestli mě paměť nešálí, „Non-Pourable Lines“ jsem dost chválil.

Jednalo se totiž o nahrávku, jež dokázala skloubit špinavý black metal, groteskní atmosféru a um pro zapracování nevšedních momentů. Zároveň šlo o album, jemuž se povedlo to, co je při dnešní přeplněnosti scény možná to nejdůležitější – zaujmout a utkvět v paměti. K „Non-Pourable Lines“ jsem se tu a tam rád vracel a stále mě ta deska bavila, tudíž si dovolím říct, že – přinejmenším pro mě – nezapadla do průměru a obhájila si svou existenci nejen v jednom pomíjivém okamžiku těsně po vydání, ale i s odstupem a v delším časovém horizontu. A takových počinů by si měl člověk cenit již z principu.

Jak už tomu ale v podobných případech bývá, po nějaké době se objeví také hlad po další tvorbě, na niž budou logicky uplatňována vysoká očekávání – a klopýtnutí nebo dokonce regulérní selhání se odpouští jen velice těžko. DA, což je jediný člen Acrosome, na novém albu pracoval dva roky a na sklonku letopočtu s kódovým označením 2016 jej pustil do světa za pomoci sympatického italského labelu Dusktone. Zásadní otázka zní – podařilo se novince „Narrator and Remains“ vyrovnat svého skvělého předchůdce?

Odpověď není tak úplně jednoznačná. Předně je nutno říct, že „Narrator and Remains“ je opětovně výtečná záležitost stojící za slyšení. Oproti „Non-Pourable Lines“ však došlo k určitému posunu, jenž někomu může sedět víc než o něco vyhraněnější a syrovější přístup minulé desky. Mně osobně o kousek víc imponuje právě předchozí počin. Snad i proto, že vyzníval temněji, že jeho zvuk byl zastřenější… „Narrator and Remains“ sice stále není standardním mainstreamovým metalem, přesto je o něco čitelnější, a jako oběť tomuto kroku padla krásná bizarnost, tedy jeden z určujících elementů „Non-Pourable Lines“.

Jak už jsem ale řekl, „Narrator and Remains“ má stále vysoké kvality, což znamená, že musí zaujmout něčím jiným. Asi to bude znít zvláštně, ale opět je to atmosféra – akorát se tato posunula do trochu jiné polohy. Nicméně jí nechybí určitá naléhavost, což je u hudby rovněž dobrá vlastnost, jíž člověk nikdy nepohrdne.

Zároveň se nevytratil ani vytříbený cit pro vytvoření fantastických momentů, které se nyní nesou v trochu jiném duchu než na „Non-Pourable Lines“ a nepůsobí tak překvapivě a jedinečně, ale skvělé bezesporu jsou. Poslechněte si uhrančivé finále „First Step on to the World“, kvílivé kytarové linky v „Crossbreed Rising“, krátkou melodickou pasáž v „Cognitive Contact“, atmosférické klávesové tóny v „In the Wake of Foot Traces“ nebo výtečně gradovanou první půli „Accommodate“ – přesně o takových chvilkách hovořím.

Jak vidno z výše nastíněného výčtu, DA dokáže takové zapamatovatelné věci dostat do každé písně. Že jsem dvě vynechal? „Sight“ a „Terra amata“ jsem přeskočil záměrně, poněvadž se jedná pouze o mezihry, byť také povedené. První jmenovaná nápadně připomene klidnější momenty „Drought“ od Deathspell Omega, zatímco ta druhá desku uzavírá v mírně odlehčeném duchu s jakýmsi orientálním nádechem. Navzdory odlišnosti se však jedná o příjemnou tečku.

<a href="http://dusktone.bandcamp.com/album/acrosome-narrator-and-remains-dusk037cd">ACROSOME – Narrator and Remains (Dusk037cd) by Dusktone</a>

Z „Non-Pourable Lines“ jsem byl svého času skutečně unešen. U „Narrator and Remains“ nadšení takových hodnot nedosahuje, přesto neváhám tvrdit, že opět slyším velmi dobré a nadprůměrné album. Minulé dvě nahrávky jsem si do sbírky s chutí pořídil a u novinky udělám to samé, což je myslím dostatečný štempl kvality.

Recenze

Yayla – Pas.to.rale

14.5.2017 H. Napsat komentář

Země: Velká Británie / Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.2.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Altars in Temple Sewers
02. Everyday Is Death for Us
03. Pandora
04. Funeral
05. Steadfast Chaos
06. Endless Regrets
07. Mantras of Separation
08. Rats
09. Pastorale
10. They Are Losing You from Me

Hrací doba: 56:43

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Jméno Emira Toğrula by pravidelnému čtenáři nemělo být neznámé. Tenhle původem turecký (dnes žijící ve Velké Británii, jeden čas přebýval i v Kanadě) magor je na naší stránce vcelku pravidelným objektem recenzivních choutek. Doposud se tak dělo především prostřednictvím dvou projektů. Jedním z nich je – tedy správně řečeno byl – Blliigghhtted, jehož studiová činnost již skončila, protože jeho ideová vůdkyně, textařka a zpěvačka Ruhanathanas spáchala sebevraždu. Tím druhým projektem, který se v sekci našich recenzích objevuje častěji (jen tak mimochodem, venku už je další album „Satanic Mosque“ – počítejte s tím, že ani to nás nemine), je Viranesir. Zde se jedná o arci-perverzní blackmetalové peklo, jemuž není svaté nic a nikdo. Ale to už jistě všichni víte, však se tu ty texty plné nihilismu, sebevražedných tendencí a urážení nácků, negrů nebo feministek rozebíraly několikrát.

Nicméně první a řekl bych, že svého času i hlavní hudební personifikace Toğrulových zvrácených myšlenek a nápadů proběhla pod hlavičkou jiného projektu – Yayla. Tahle skupina v posledních letech mlčela a byla spíše přehlížena. Je sice pravda, že minulé album „Nihaihayat“ vyšlo před čtyřmi lety, což zas tak nekonečná doba není, ale na Toğrulovy poměry to hodně je. Emir totiž v mezičase stihl vystříknout (to je jen tak mimochodem velice příhodné sloveso – kdysi mi tvrdil, že jeho receptem je napsat písničku po každé masturbaci) téměř dvacítku počinů. Pravda, ne na všech z nich byl hlavním tvořivým motorem, ale na většině ano. Je evidentní, že vysokou produkcí v ostatních projektech, zejména ve Viranesir, Yayla strádala – však také pauza Yayla a moment, kdy se začaly v rychlém sledu sypat nahrávky Viranesir, na sebe přesně navazují.

Kadence Viranesir stále nepolevuje, však jen letos už stihla vyjít dvě alba „Supports Flag Burning and Female Raping“ a již jmenované „Satanic Mosque“, ale i přesto, snad díky výpadku Blliigghhtted, kde také vyšlo pěkných pár počinů, se Yayla vrací do popředí zájmu s novou deskou „Pas.to.rale“. Rovnou se nabízí ji srovnat s právě jmenovanými projekty. Vedle nich Yayla působí mírně trochu usedlejším dojmem, poněvadž Viranesir i Blliigghhtted jsou větší zvěrstva, ale onu usedlost berte s rezervou, protože Toğrulova muzika je i zde v obecném kontextu kurevsky vyšinutá. Tím mimo jiné říkám i to, že jeho zhovadilý velehnusný rukopis je přítomen i zde, takže jestli už máte s tvorbou tohohle osmanského samorosta nějaké zkušenosti, bezpečně poznáte, kdože za „Pas.to.rale“ stojí.

V čem tedy tkví ona usedlost? Třeba Viranesir je chaotický proud, jenž vás smete svou ohavností a nevybíravým přístupem. Na „Pas.to.rale“ sice nechybí charakteristická kytarová hra ani obligátní zaprasený sound, tedy standardní trademarky Emirovy audio-terapie, nicméně Yayla není tak slitá a nepřehledná koule, která vás rozdrtí pouze svou celkovou aurou. „Pas.to.rale“ je v hodně velkých uvozovkách „písničkovější“, což znamená, že skladby jsou přehlednější a čitelnější, víc než flusanec chorého mozku v tom je cítit cílené komponování a snaha dát jednotlivým písním nějaký jednoznačnější vývoj, třeba je i vygradovat. Ne vždy, někdy jsou struktury stále rozostřené, ale ta tendence je patrná. A že se tak děje, aniž by Toğrul potřeboval se přiklánět k větší stravitelnosti či konvenčnosti, je samozřejmě plus. Tak či onak, pokud jsou pro vás všechny jmenované kapely doposud neznámými pojmy, s nimiž byste se chtěli seznámit, z právě nastíněných důvodů by bylo vhodné začít právě u Yayly.

Na „Pas.to.rale“ si zaslouží vypíchnout ještě jedna věc. Jestli je někdo zvyklý na Viranesir, možná jej překvapení, že zde Emir ukazuje, že když chce a odpoutá se od snahy být maximálně zvrhlý, je schopným skladatelem. Nejpropracovanější a vrcholné číslo se nachází hned v úvodu v podobě více jak devítiminutové „Altars in Temple Sewers“, jejíž druhá půle je skutečně skvělá a krásně vygradované finále s výraznými klávesami je skutečně bravurní. Mezi další dobré kusy patří třeba „Everyday Is Death for Us“, „Funeral“ nebo „Mantras of Separation“. Nechybí ani několik klávesových písní („Pandora“, „Rats“, „They Are Losing You from Me“), v nichž se opět potvrzuje výše řečené – ani ambientní Yayla totiž není tak úchylná jako ambientní Viranesir. Za nepříliš povedenou bych však označil pouze šestou „Endless Regrets“, jež nabízí pouze jeden dokola se opakující kytarový motiv bez jakékoliv rytmiky či vokálu. Kdyby to mělo minutu nebo ještě dvě, tak dejme tomu, ale při pěti skladba působí natahovaným dojmem.

<a href="http://yayla.bandcamp.com/album/pas-to-rale">Pas.to.rale by Yayla</a>

Naštěstí i přes tuhle jedinou menší kaňku je „Pas.to.rale“ stále výborným počinem, v určitých momentech dokonce regulérně působivým. Padala slova jako čitelnější nebo přehlednější, ale to platí pouze na autorovy poměry, který je prostě vyjetý mimo dráhy standardního metalu. Což je plus pro zvrhlíky, avšak pro průměrného posluchače bude i „Pas.to.rale“ stále neposlouchatelným bordelem. To ovšem neříkám jako nějaké negativum, právě naopak. Vyhraněnost, náročnost a všudypřítomný pocit, že něco (a někdo) není v pořádku, patří k největším lákadlům Emirovy tvorby. Za předpokladu, že jste schopni a ochotni se k podobnému přístupu k hudbě dopracovat, pak na vás v „Pas.to.rale“ nahrávka, již není radno minout. Zvlášť když je díky vyváženějšímu koktejlu nespoutané chorobnosti a promyšlenosti svým způsobem uhrančivější než čirý hnus Viranesir.

Recenze

Viranesir – Supports Flag Burning and Female Raping

5.4.2017 H. Napsat komentář

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.1.2017
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. I Only Like Meat When I Know the Animal Suffered Thoroughly
02. Metal Is Full of Faggots
03. NSBM = Nigger Sucking Bi Metal
04. Burning the Flag of USA
05. Christians Oppose Abortion Because They Like to Fuck Orphans
06. I Support Isis, Nazism and Child Rape
07. Instagram Orospusu / Fat Bitch
08. 666 – Köylü Orospu
09. 666 – Gülsene Orospu
10. 666 – Gerzek Orospu

Hrací doba: 37:25

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Metalová hudba má mezi širokou veřejností image čehosi extrémního, okrajového, nebezpečného, zvráceného. Ve skutečnosti je to však pouhý mediální obraz a drtivé většině metalové scény podobná adjektiva nepřísluší. A to myslím především jako negativum a kritiku metalové hudby, protože ta by totiž měla být extrémní, okrajová, nebezpečná a zvrácená, jenže není. Jsou to samé homoušské melodické mrdky, kopa pozérských sraček, neškodná hudba pro děcka a zastydlé agro-fotry. Byť si samozvaná metalová elita s oblibou myslí opak, pravda je taková, že jde o zcela konvenční a obyčejnou muziku. Onu esenci temnoty a zla dokáže uchopit a zhudebnit jen velice malé procento ze všech těch skupin, které formálně spadají do metalového ranku.

„You say animals aren’t evil. Yeah right, try spending a night with a grizzly bear you hippie bitch.“
(I Only Like Meat When I Know the Animal Suffered Thoroughly)

Podobně jako hudební nebezpečnost se z metalového žánru vytratila i kontroverze. Dávno pryč jsou časy, kdy šokoval obrácený kříž na prvním albu Black Sabbath. Dnes jsou krev, Satan a tři prdele pentagramů chápany jako běžná součást metalových textů, pozastaví se nad tím leda tak vaše babička. Význam slova kontroverze se vytratil a stal se z něj pouhý eufemismus pro pár nacistických buranů, kteří si pořád myslí, že Hitler byl jakože v poho tejpek.

O to víc ovšem potěší, když se z hlubin vynoří hudebník, jehož hudba má v sobě onu animálnost a jehož mysl je patřičně chorá. Turecký magor Emir Toğrul k takovým jistě patří, a dokonce bych i řekl, že jde o jednoho z nejvýraznějších představitelů metalové zvrácenosti, jaký se v posledních pár letech objevil. Od jeho tvorby dává ruce pryč většina žánrových médií, potýká se s cenzurou a zákazy, a přesto pořád do světa pouští jedno hudební zvěrstvo za druhým, přičemž v kadenci hnusu nejenže nepolevuje, ale spíš ještě přidává na obrátkách. A to o tom mluvím hodně ve zkratce, pro ukázkovou porci historek neváhejte nalistovat související starší recenze.

„Guitar is a nigger instrument so NSBM is a joke.“
(NSBM = Nigger Sucking Bi Metal)

Mohlo se zdát, že vrcholu kontroverze Toğrul dosáhl na desce „You Jewi卐h Ba卐tards“, kde nechyběly hity jako „Hitler Rape“ nebo „Kill Nigger“. Ale ono ne. Aktuální deska „Supports Flag Burning and Female Raping“ se s tím nesere ještě víc a sype skladby s tak zhovadilými názvy jako „I Only Like Meat When I Know the Animal Suffered Thoroughly“, „Christians Oppose Abortion Because They Like to Fuck Orphans“, „I Support Isis, Nazism and Child Rape“ anebo „NSBM = Nigger Sucking Bi Metal“.

Jak vidno nejen dle názvů písní, ale i z přiložených ukázek textů, které již tradičně opravdu stojí za přečtení, Emir Toğrul s Viranesir vysílá na docela jiné vlnové délce, než je většina lidí zvyklá. Však to také většina lidí nevydýchá. Dle mého je ale jenom dobře, že tu je někdo, kdo zvysoka mrdá na všechna společenská pravidla, konvence, standardní přístup a vysmívá se všemu a všem. A když se někdo ozve, tak jim všem tenhle bisexuální Turek zmalovaný jak stará kurva vynadá do buzerantů, fašistů a vystrčí na ně svojí chlupatou prdel. A to není žádná metafora, tohle opravdu dělá.

„Throwing faggots off buildings, great!
Beheading enemies, great!
Burning people, amazing!
Using fear and brute force as propaganda and control!
Isis is truly powerful, fearsome and a great nation! No politics, to the point! It is our only hope against America!“
(I Support Isis, Nazism and Child Rape)

Hudební stránka Viranesir je věrným odrazem toho všeho, co se odehrává v textech a prezentaci. „Supports Flag Burning and Female Raping“ ovšem přináší mírnou obměnu receptu. A tím nemám úplně na mysli, že se po dvou ambientních počinech „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ a „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ jedná o návrat k black metalu. Novinka na mě působí méně chaoticky a nemocně, naopak zvuk mi připadá o něco syrovější a samotné skladby jsou ze skladatelského hlediska čitelnější.

To však berte čistě jen jako detail daný subjektivním náhledem. Možná jsem si už jenom na ty Toğrulovy pošukanosti zvyknul a na rozdíl od minulosti mi nedělá problém do materiálu proniknout vcelku rychle, protože jsem vycvičený. Kdo ví. Jedna věc je ovšem docela jistá – „Supports Flag Burning and Female Raping“ je stále deska hodná Viranesir se vší zvráceností, dekadencí a černočerným humorem, které k tomuhle jménu prostě a jednoduše neodmyslitelně patří.

„Racial segregation, great!
Masterful leadership of lord Hitler!
High class aesthetics and to the point solutions, Nazism will forever live!
Clandestine ruling of jews is the real elitism Nazism is for the people!
We will not tolerate you destroying the white race!!“
(I Support Isis, Nazism and Child Rape)

Možná, že zmiňovaný pocit pramení i z toho, že „Supports Flag Burning and Female Raping“ tentokrát není tak neprostupný monolit a jedna velká arci-chorá zvuková koule, z níž sice negativismus teče po litrech, ale zapamatovatelný moment, jehož by se dalo chytit, aby člověk pohledal. Tentokrát není problém si určité písně zapamatovat a snad se dá říct, že z celku vystupují. Tím mám na mysli třeba „NSBM = Nigger Sucking Bi Metal“ s výborným majestátním riffem a ambientní mezihrou, „Christians Oppose Abortion Because They Like to Fuck Orphans“ se šibnutými atmosférickými pazvuky v pozadí, ošklivou „Instagram Orospusu / Fat Bitch“, „666 – Köylü Orospu“ s odpudivě se převalujícím pomalým riffem nebo „666 – Gülsene Orospu“ s výraznějšími klávesami, s nimiž přijde znatelný závan ambientní tváře Viranesir. Nicméně snad není třeba dodávat, že i nejmenovaný zbytek je stále maso.

„Supports Flag Burning and Female Raping“ a Viranesir obecně je samozřejmě záležitost jen pro posluchače s chorou myslí, kteří se hned tak něčeho nezaleknou a kteří jsou schopni přijmout za svůj svět, v němž společenská pravidla a politická korektnost neplatí. To nejdůležitější pak tkví ve skutečnosti, že se nejedná jen o extrém pro extrém a že to není jen o zvrhlých nihilistických textech, ale že i samotná hudba ve své ohavnosti dokáže zapůsobit.

„Fields of raped dead babies, this my heaven. Indulging in the stench of your fear and death. You’ve chosen the weaker god, easier way and now Satan triumphs.“
(666 – Gerzek Orospu)

Recenze

Viranesir – Dad’s Choking on My Vomit of His Semen

4.9.2016 H. Napsat komentář

Země: Turecko / Velká Británie
Žánr: gay synthpunk
Datum vydání: 1.8.2016
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Soul
02. Pedophilic Torturer
03. Escapeless
04. The Father in Me
05. Sadness
06. Naphthalene
07. Bourgeois Beleaguered II

Hrací doba: 37:51

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Viranesir je co do vydávaných počinů sakra aktivní projekt. Jen v loňském roce vyšly hned čtyři řadové desky a navrch ještě jedno splitko, ani nemluvě o skutečnosti, že Emir Toğrul, hlavní mozek skupiny, působí i v dalších kapelách, z nichž zejména Blliigghhtted je další projekt vydávající v brutální kadenci. Nebo lépe řečeno byl, jelikož Ruhanathanas, jež byla vůdčí osobností Blliigghhtted, loni spáchala sebevraždu a letošní album „Into the Cunt of the Witch“ bylo labutí písní formace.

Když v letošním roce po mimořádně plodném loňsku polevily aktivity Viranesir, Blliigghhtted i Toğrulova labelu Merdümgiriz, myslel jsem si, že to je důsledek právě smrti Ruhanathanas. Jak se ovšem ukazuje, rozhodně to nebyl jediný důvod. Toğrul byl totiž v mezičase zavřený v psychiatrické léčebně, kam se dostal po nepovedeném pokusu o sebevraždu. Při svém pobytu v léčebně pak skládal i novou hudbu. A výsledkem těchto skladatelských seancí ze sanatoria je deska „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.

Už jen ze samotného názvu nahrávky je zřejmé, že ani pokus o sebevraždu, ani sebevražda jeho spoluhráčky, ani pobyt v psychiatrické léčebně nijak nezahýbaly s Toğrulovým smyslem pro černočerný humor a vytříbeným vkusem pro perverzi. Obého se na „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ nachází koňská dávka, ačkoliv je pravda, že tentokrát o něco víc vede nihilismus a zvrácený pohled na svět, což ovšem není nic, co by do tvorby Viranesir nepatřilo či dokonce nesedělo. Tak či onak, texty – jak už je ostatně tradicí – za čtení rozhodně stojí už jen z toho důvodu, že to není nic, co by se blížilo generické textařině v metalu.

Počkat… řekl jsem v metalu? Viranesir je samozřejmě blackmetalovou skupinou, ale asi by bylo unáhlené říct, že především blackmetalovou. Z devíti řadových nahrávek jsou totiž čtyři ohavný ambient, přičemž tou čtvrtou – navazující na počiny „Kill Your Repulsive Child“, „Shoot on Mom’s Corpse“ a „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ – je právě „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“.

Popravdě mi připadá, že pobyt v sanatoriu nijak nezahýbal ani s Toğrulovým hudebním vyjadřováním, jelikož „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ co do nálad pokračuje v již dávno nastolených intencích tvorby Viranesir. Opětovně se jedná o setsakra ošklivou záležitost, jejíž poslech je těžký a nestravitelnost vysoká. Nicméně člověka znalého starších ambientních nahrávek už novinka překvapit nemůže. Základní ingredience desky jsou totiž očekávané – líně se převalující úchylné syntezátory, ujeté mečivé vokály, a pokud by tohle náhodou nestačilo, tak předobraz ambientu jakožto klidné relaxační hudby již definitivně tříští atypická bicí práce, která je vlastně totožná s tím, co Merdümgiriz (ano, tenhle týpek se jmenuje stejně jako ten label) předvádí i na blackmetalových albech Viranesir. Sám Toğrul to jen tak mimochodem nazývá „gay synthpunk“.

Přesto se mi zdá, že tentokrát to není úplně ono. A nemám tím na mysli, že poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ je vlastně nepříjemný, neboť tohle už platí za poznávací znamení Toğrulovy tvorby a očekávat něco jiného by bylo vcelku bláhové. Proniknout do jeho nahrávek je vždycky oříšek, a to i tehdy, když už člověk ví, co očekávat; třeba se mi to prostě nyní nepodařilo, nevím. Ale navzdory tomu, že mě dřívější práce Viranesir dokázaly oslovit a že „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ pokračuje nastoleném duchu, mě to tentokrát nevraždí takovým způsobem, jakým bych očekával.

Bezesporu se zde nacházejí i zajímavé momenty. Kupříkladu ve skladbách jako „Escapeless“, „Sadness“, „Naphthalene“ či dlouhé „Bourgeois Beleaguered II“ lze hovořit o hutné atmosféře a o schopnosti předat posluchači koncentrovanou dávku negativismu. Na druhou stranu, písně „Soul“, „Pedophilic Torturer“ a „The Father in Me“ mě vesměs nebaví, jakkoliv jim v žádném případě nelze upírat, že z nich hnus odkapává vskutku zodpovědně.

Když se na počin podívám jako celek, tak pocitově mě poslech „neuspokojuje“ tak, jak se to dařilo starším deskám. Sice by se hodilo prohlásit, že nahrávka složená v psychiatrické léčebně je ultimátním vyvrcholením Toğrulova snažení převodu perveze do zvukové stopy, ale čistě hudebně už jsou v diskografii Viranesir i silnější věci – třeba předchozí ambient „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“. Nicméně i přesto vám garantuji, že pokud jste s muzikou Viranesir doposud nesetkali, bude pro vás poslech „Dad’s Choking on My Vomit of His Semen“ zážitek. Netvrdím, že příjemný, ale určitě zážitek.

P. S. Na základě poslední třetiny „Bourgeois Beleaguered II“ si říkám, že by možná nebylo špatné, kdyby někdy Toğrulův ambient zůstal čistým ambientem bez bicích. Třeba by to bylo ještě zajímavější než teď.

Recenze

Blliigghhtted – Into the Cunt of the Witch

31.7.2016 H. 1 komentář

Země: Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.6.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Black Flame I: Life Is a Prison
02. Black Flame II: Keep Your Light from Me
03. Black Flame III: Death Is Life
04. Illusion I: Religion
05. Illusion II: Pleasure, Pain and Pedophilia
06. Illusion III: Suicide Is Painless
07. Death I: Unknown, Unknowable, Uncertain
08. Death II: Ejaculating into Darkness
09. Death III: Black Flame Is Refusal
10. Suicide I: Chaos Everywhere
11. Suicide II: Naked Life
12. Suicide III: Certainty Is Illusion

Hrací doba: 38:48

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Zvrácená formace Blliigghhtted vtrhla do světa undergroundové muziky s opravdu úctyhodnou vervou. V roce 2014 vyšel jeden demosnímek „Which of You Have Done This?“, který byl pouhou předzvěstí toho, co následovalo v roce následujícím. V průběhu dvanácti měsíců s kódovým označením 2015 (dle gregoriánského kalendáře, samozřejmě) totiž Blliigghhtted vyplivli tři dlouhohrající desky „Zeroes“, „No Temple“ a „Kosmoskampf“ a mezi nimi ještě další víc jak půlhodinu hudby v rámci splitka s Italy Red Bible Black.

V roce 2016 jako by tvůrčí přetlak ustal, protože žádné desky nevycházely, a to ani u personálně spřízněných projektů Viranesir či Yayla. Jak se ovšem ukázalo, když byla ohlášena nová nahrávka „Into the Cunt of the Witch“, háček asi vězel v něčem jiném. Hlavní tvůrčí silou v pozadí Blliigghhtted totiž byla Ruhan (nebo také Ruhanathanas), která v loňském roce spáchala sebevraždu. „Into the Cunt of the Witch“ je tedy posledním albem. Jeho materiál byl složen ještě v době, kdy Ruhan žila, ale nahrávání a dotažení již proběhlo bez ní (což si prý přála, aby došlo k dokončení desky). O texty se na rozdíl od předcházejících počinů Blliigghhtted postaral Emir Toğrul (všechny nástroje vyjma bicích) a i bez jejich přečtení je už jen z názvů skladeb jako „Life Is a Prison“, „Death Is Life“ nebo „Suicide Is Painless“ zřejmé, co je jejich tématem. Když už jsme ale u toho, je nutno dodat, že texty na „Into the Cunt of the Witch“ jsou svým způsobem dost zvláštní, hlavně při vědomí, že se nejedná o pózu, ale že za tím stojí skutečný příběh a smrt. Rozhodně stojí za čtení při poslechu, neboť pak dojde k umocnění zážitku.

Pro člověka znalého dřívějších nahrávek Blliigghhtted asi „Into the Cunt of the Witch“ po hudební stránce nebude nějakým extrémním překvapením, jelikož gró zůstává nezměněno. Opětovně se jedná o mocně chorobný špinavý blackmetalový hnus. Může se zdát, že se Blliigghhtted vlastně jen opakují, ale na druhou stranu, ta jejich produkce je natolik intenzivní a natolik nemocná, že to ani na čtvrtý pokus nenudí. Rozdíly jsou sice jen kosmetické, ale nějaké přece jenom jsou. „Zeroes“ a „Kosmoskampf“ sázely na malý počet dlouhých kompozic, ale novinka se svým pojetím blíží spíše k „No Temple“, což v překladu znamená, že operuje s větším počtem zběsilých kusů. Ačkoliv je pravda, že mnohé z nich na sebe navazují tak plynule, že to je skoro jedno.

Tu a tam se samozřejmě objeví i nějaký dejme tomu pomalejší moment, například hned ve druhé „Black Flame II: Keep Your Light from Me“, nicméně pomalejší v podání Blliigghhtted stále znamená ultimátní zvrácenost a leckde se stává, že i pod nějakou pocitově ne tak agresivní pasáží stále jedou zvířecí bicí. Právě animálnost a pocit jakéhosi nezkrotného amoku a šílenosti, jaký z muziky vyvěrá, je jednou z hlavních předností Blliigghhtted a „Into the Cunt of the Witch“ v tomto ohledu nijak nezaostává. Nicméně pozor – i navzdory tomu se nejedná o tupou řezanici a v rámci nastavených mezí se jedná o vcelku propracované skladby. Je ovšem pravda, že to není zrovna lehký úkol tam tohle slyšet…

Nebudeme si nic nalhávat, Blliigghhtted hrají docela extrém a nejedná se o lehce stravitelnou záležitost. Já osobně mám z produkce Merdümgiriz (a teď mám na mysli především ty projekty točící se okolo Emira Toğrula, majitele labelu) naposloucháno relativně dost, už vím, co od toho čekat, a přistupuju k tomu s tím, že půjde o zkurveně temnou záležitost s chaotickým oparem. A přesto s každým novým albem docela bojuju, protože to snad ani nelze strávit na dva, tři poslechy. Stejně tak se to mělo i s „Into the Cunt of the Witch“, které potřebovalo čas, aby se z té změti odpornosti začaly nořit momenty jako třeba „chóry“ v „Death II: Ejaculating into Darkness“, ale je to tam, opět jsem si v tom dokázala najít to svoje. Nicméně vzhledem k tomu, jak zvěrsky ta deska zní (hlavně na první poslech a hlavně v momentě, kdy neznáte starší věci), plně pochopím, pokud to někdo zahodí po prvním poslechu s tím, že je to prostě bordel. Což svým způsobem jistě je, akorát já to myslím jako pochvalu.

<a href="http://blliigghhtted.bandcamp.com/album/into-the-cunt-of-the-witch">Into The Cunt Of The Witch by Blliigghhtted</a>

Recenzi snad ani nelze ukončit jinak než obligátním prohlášením, že pokud jste si svojskou produkci Blliigghhtted oblíbili v minulosti, pak vás „Into the Cunt of the Witch“ dostane taktéž, jelikož si Turci drží svou laťku – specifickým týráním kytary počínaje, zmagořenou palbou bicích pokračuje, hnusnými vokály konče. Všechno tam je, bez slitování to posluchače ničí ohavnou atmosférou a navíc to v sobě ukrývá hned několik moc silných chvilek. Krása Blliigghhtted tkví v jejich odpudivosti.

Na závěr ještě dodatek. Vzhledem k tomu, jak dobrá všechna čtyři alba Blliigghhtted jsou, je velká škoda, že kapela fungovala takto krátce, ve své podstatě se vše hlavní událo během jediného roku. Nevěšme ovšem hlavu, neboť turecké šílenství dozajista nekončí úplně. Věřím tomu, že Emir Toğrul už ve své noře kutí další počin Viranesir, což je obdobná hnusota.

Recenze

Viranesir – Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))

23.1.2016 H. Napsat komentář

Země: Turecko
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 29.9.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Inwardia
02. Lovegate
03. Antimaster Keys
04. Darkness Always Prevails
05. Loveath
06. In the Underground
07. Void Base

Hrací doba: 41:52

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz / Viranesir

Možná si vzpomenete na jednu nedávnou recenzi, která se točila okolo nahrávky s velice roztomilým názvem „You Jewish Bastards“, jejž ještě korunoval hákový kříž na přebalu. Jednalo se o desku původem tureckého projektu Viranesir, za nímž stojí jistý Emir Toğrul (v současné době žijící ve Velké Británii), což je velice činorodý chlapík. Točí filmy, angažuje se v několika hudebních projektech (vedle Viranesir ještě Blliigghhtted a Yayla) a také řídí label Merdümgiriz, přičemž všechny nosiče, jež pod tímhle nakladatelstvím vyjdou, vyrábí ručně.

Samotná muzika Viranesir je především o hodně perverzním black metalu, který se pohybuje někde na hranici mezi chtěným amatérismem a řízeným chaosem, výsledkem čehož je patřičně šáhlá atmosféra. Tu navíc korunuje hodně specifický smysl pro humor, jenž si s politickou korektností suverénně vytírá prdel (ostatně, co čekat od kapely, která si na obálku prdne hákenkrajc a album pojmenuje „Vy židovský bastardi“… mimochodem, další fošna formace by se měla jmenovat „Racist Rights“). Zároveň tento projekt provází docela pekelná nadprodukce, protože Emir a jeho kumpáni ty desky pálí do světa rychleji, než to vůbec stačím poslouchat. V loňském roce vyšlo jen pod hlavičkou Viranesir pět nahrávek, z nichž hned čtyři byly dlouhohrající. Nicméně ta čtvrtá, o níž si nyní popovídáme, se od onoho základního black metalového modelu značně odlišuje.

„Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“, jak zní celý název oné nahrávky, se totiž vydává do ambientních vod, ačkoliv je pravda, že až takhle žánrově jednoznačné to také není (k tomu se ještě dostaneme), ale lze prohlásit, že základem desky je tentokrát klávesová hudba. Nicméně to pro Toğrula a spol. není první výlet na tohle pole – stačí vzpomenout třeba na „Kill Your Repulsive Child“, druhé album Viranesir z roku 2014, anebo na skladbu „Doubt“ z počinu „No Temple“ od Blliigghhtted. A když už jsme zmínili ty Blliigghhtted, asi by stálo za to dodat, že i navzdory tomu, že je Viranesir především osobním projektem Toğrula, jeho sestava je na různých deskách proměnlivá a provázaná s dalšími spřízněnýmu skupinami a zrovna „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ bylo natočeno v tříčlenné sestavě Blliigghhtted.

To znamená, že vedle Emira Toğrula na zpěvu a syntezátorech je zde ke slyšení ještě Ruhanathanas, která obstarává rovněž zpěv a syntezátory, a Merdümgiriz (ano, jmenuje se stejně jako ten label) za bicími. Že vám ty bicí v ambientní muzice tak úplně nesedí? Inu, to je právě jedna z těch věcí, kvůli níž jsem výše prohlásil, že „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ žánrově zas až tak jednoznačné není. Ve skutečnosti se totiž jedná o v základě syntezátorovou muziku, jež ovšem disponuje stejně zfetovanými vokály, jaké známé z black metalových desek Viranesir, a celé to pohání šílená bicí artilerie, která se nebojí mnohde i regulérně nefalšovaných black metalových sypaček.

To se může zdát jako trochu zvláštní, velice kontrastní kombinace, ale funguje to. Nevím jak vy, ale já si pod ambientní muzikou představím povětšinou klidnější a jímavější záležitosti, leckde třeba s temnější atmosférou, to je samozřejmé, ale obecně vzato to nejsou žádná zvěrstva… zde to ovšem platí tak napůl. Oproti chlíváckým a chaotickým black metalovým deskám Viranesir je „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ rozhodně takové, řekněme, rozvážnější, nicméně pořád i z téhle desky dýchá podobně nervní nálada a nejedná se o moc klidnější nebo snad dokonce přívětivější záležitost. A velkou měrou se na tom podílejí právě bicí, byť i vokální stránka a také temné táhlé tóny synťáků dělají své. Vedle toho všeho jsem si však při poslechu vzpomněl i na nizozemské nihilisty Urfaust, protože z „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ dýchá relativně podobná nálada. A to i navzdory tomu, že se na téhle desce nenachází žádný metal… asi další důkaz toho, že s tou ambientní čistokrevností to skutečně zas tak žhavé nebude.

Je ovšem pravda, že jinak je „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ poměrně jednotvárnou deskou a celá hrací doba se nese v jednotném podání všudypřítomného synťákového zvuku, vokálních eskapád a bicích, které se pohybují od rituálních rytmů až po metalové výjezdy. Na tomto modelu je postavena vlastně celá nahrávka, díky čemuž mezi sebou jednotlivé písně hodně splývají a třeba mně se ani po dvojciferném počtu poslechů nepodařilo si nějaké konkrétní kousky opravdu zapamatovat. Ve finále to ale vůbec nevadí, protože album táhne kupředu především výborná atmosféra, jež je dostatečně silná k tomu, aby na tom tu desku postavit šlo.

To je svým způsobem docela podobné tomu, jak jsou postaveny i black metalové počiny Viranesir, protože i tam je to všechno vlastně splývající chlívek, který ale díky své náladě zvládne nenudit. Zároveň s tím je na „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ cítit, kdo je autorem, jelikož i přes odlišný žánr z toho je cítit ten rukopis Viranesir, což je svým způsobem zajímavé a uznáníhodné zjištění. A navrch bych se ještě nebál přihodit tvrzení, že nejen díky své výlučnosti v rámci diskografii, ale i díky koncentrovanosti atmosféry patří „Children’s Suicide Music ((Ritual of (Love) Is the Key))“ k tomu nejzajímavějšímu, co pod hlavičkou Viranesir doposud vyšlo (alespoň tedy z toho, co jsem prozatím slyšel, protože jsem se ještě neprokousal vším), a myslím, že se k tomu budu vracet častěji než k těm metalovým nahrávkám kapely (osobně mi totiž přece jen o trochu víc sedí Blliigghhtted, byť je to skoro stejné). Ve výsledku se tak jedná o album, které by mělo stát za zkoušku i těm z vás, jimž třeba black metalová tvář Viranesir tak úplně nesedla.

Recenze

Viranesir – You Jewish Bastards

24.12.2015 H. Napsat komentář

Země: Turecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.9.2015
Label: Merdümgiriz

Tracklist:
01. Hitler Rape
02. Extreme Art
03. Kill Nigger
04. The Neo Nazis
05. Estrogen Whoremone

Hrací doba: 38:23

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Merdümgiriz

Mně je jasné, co spoustu z vás napadlo, jakmile jste viděli název, obal nebo rovnou tracklist tohohle alba – ostatně, co tak může neznalého člověka napadnout, když zavadí o desku s tak roztomilým názvem jako „You Jewish Bastards“, která má navíc na obálce hákový kříž. Nicméně, než nasraně prohlásíte, že s naším webem končíte, protože tu recenzujeme a propagujeme nácky (a že takových komentářů si za ty roky pamatuju hned několik – a to ty kapely ani nemusely mít na obalech hákáče), a než náš půjdete prásknout na Antifu, tak ještě chvíli počkejte…

U kapely, jež nahrává písničky se jmény jako „Kill Nigger“, to může znít trochu divně, ale věřte tomu, že Viranesir vážně nejsou žádní náckové (ostatně, kdyby byli, tak by asi něco bylo špatně, protože tihle lidi mají dost daleko do árijců). Je to totiž jen parta tureckých magorů s hodně specifickým smyslem pro humor, v jejichž čele (a také v čele labelu Merdümgiriz, okolo něhož se to všechno motá) stojí jistý Emir Toğrul. To je člověk, který se veřejně chlubí svou bisexualitou („hrdě kouřím čůráky“), na Facebooku si fotí svoje péro, na YouTube ukazuje svojí prdel a do toho ještě natáčí písničky jako „I Only Like Jews When They Kill Muslims“ nebo „Child Porn Is Sublimated High Art“. Pokud někdo fakt není schopen pochopit, že je to celé jedna velká nadsázka a že Toğrul má ze všeho a ze všech jednu velkou čurinu, tak je to při vší úctě fakt idiot.

Může se zdát, že na „You Jewish Bastards“ (někdy jen tak mimochodem stylizováno do ještě krásnějšího „You Jewi卐h Ba卐tards“) byla forma extrémně politicky nekorektní prezentace dotažena k dokonalosti, ale to se fakt jen zdá kvůli tomu názvu. Hákové kříže totiž nebyly Viranesir cizí už v minulosti stejně jako žalud na obalu první desky nebo „Znásilňování lesbiček za svobodu“ (tak se jedno album fakt jmenuje). Jen je to v tomhle případě prostě víc vidět – a taky to za to projekt docela schytal, protože byl odstaven z Bandcampu, některé jiné kapely opustily label Merdümgiriz a některá média prý Toğrula požádala, aby je už nikdy nekontaktoval. Odpovědí Emira bylo, že Bandcamp označil za bandu fašounů.

Budu chápat, že tohle někdo neskousne a že to pro něj bude už za hranou, ale mě osobně to fakt baví – je mi to prostě sympatické, že se někdo takhle zcela záměrně chová jak totální vylízanec, politickou korektnost má těžce na háku a ještě má z toho všeho evidentně obrovskou prdel. Kam se sere nějaký Mortal Cabinet, protože kontroverze a provokace vypadá přesně takhle – jako ultimátní fakace všeho a všech s hákáčem na obalu. A když se to někomu nelíbí, tak je Toğrul označí za fašouny a ještě zvýší tempo.

Ale pozor, Viranesir a další spřízněné projekty (možná si z předchozích měsíců vybavíte dvě recenze na další podobnou srandu Blliigghhtted) jsou zábavné hlavně díky tomu, že tenhle astronomický level zvrácenosti a „mám v piči“ přístup je slyšet i v samotné muzice, protože i hudebně je to zvěřinec jak čuně. Jasně, je pravda, že kdo slyšel předchozí tvorbu Viranesir nebo Blliigghhtted, toho „You Jewish Bastards“ po hudební stránce moc nepřekvapí, protože se to vlastně pořád nese v obdobném duchu. Na druhou stranu je to ale docela očekávatelné, protože minimálně ta kytarová práce je prostě natolik svojská, až by se tomu špinavému čurbesu dalo klidně říkat i něco jako rukopis.

Bicích se tentokrát neujal Merdümgiriz (ano, jmenuje se stejně jak to vydavatelství), jenž v roli hosta přispěl vokály, kytarou a baskytarou, ale nový bubeník Yağız, pro nějž je „You Jewish Bastards“ debutem v řadách Viranesir. Musím říct, že Merdümgirizova hra mi přišla jako trochu větší zvěrstvo, ale z obecného hlediska je to pořád dost šílené na to, aby to zapadlo do celkové pošukanosti Viranesir. Jestli mě ale novinka něčím fakt baví snad o kousek víc než předchozí věci, tak to jsou totálně vymaštěné vokály, protože ty jsou v některých momentech tak mimo mísu, až to nemá chybu.

Ono co si budeme povídat, Viranesir znějí kompletně tak trochu „mimo mísu“, skoro jako takový brajgl, když do toho někdo řeže v garáži a jakoukoliv souhru nástrojů má těžce na salámu. I přesto ten špinavý chaos dohromady funguje a opětovně disponuje tak zvrácenou atmosférou, že na tom tu desku jde utáhnout. O nějakých vrcholech se však nemá cenu bavit, jelikož je to komplet jeden velký bordel a je úplně jedno, jestli hrají pětiminutové úchylnosti jako „Extreme Art“ a „Estrogen Whoremone“, nebo je na pořadu dne vyfetovaná desetiminutovka „The Neo Nazis“. Fakt to zní všechno vlastně úplně stejně… ale prdel to je.

Těžko říct… tihle lidi ty nahrávky solí v neuvěřitelné kadenci (jen letos čtyři řadovky a jedno splitko Viranesir, tři desky a jedno splitko Blliigghhtted), všechno to zní skoro stejně a s každým dalším počinem si říkám, že už to prostě musí být nuda, ale nemůžu si pomoct, pořád mě ta šílenost baví. Určitě to nejsou věci pro každého, ale jestli máte nějaký smysl pro zvrácenost, tak tvorba těchto tureckých magorů za zkoušku rozhodně stojí. Ber, nebo nech být, ty židovskej bastarde…

Od hudebních fandů pro hudební fandy