Země: Turecko Žánr: experimental black metal Datum vydání: 29.7.2015 Label: Merdümgiriz Tracklist: 01. Antipattern 02. Chaos Serpents’ Order 03. The Lie 04. Lucifer Eyes 05. Nothing Is a Reason 06. Slithering Thoughts 07. Eschatophilia 08. Anrita 09. Constant Cancer 10. Voyage 11. Doubt Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Merdümgiriz

Je tomu sotva pár měsíců, co jsme si tu povídali o debutové desce „Zeroes“ experimentálně black metalové smečky Blliigghhtted. Tohle album vyšlo letos v březnu, ale už v červenci se objevilo jeho pokračování v podobě další dlouhohrající placky „No Temple“, na niž se nyní podíváme. To je poměrně malý rozestup, nicméně tihle šílenci okolo labelu Merdümgiriz (dále třeba projekt Viranesir, pod jehož hlavičkou už letos vyšla rovnou čtyři alba a navrch jedno splitko) opětovně potvrzují, že kadence nahrávání nové muziky je v jejich případě vpravdě vražedná. Což ostatně potvrzuje i fakt, že než jsem se stačil dostat k poslechu „No Temple“, dokázali Blliigghhtted vyflusnout další počin v podobě splitu s italskými Red Bible Black, kam přispěli další půlhodinou nového materiálu.

Na „No Temple“ jsem byl vlastně docela zvědavý, protože „Zeroes“ se mi hodně líbilo, a jestli máte dobrou paměť, možná si poměrně pochvalnou květnovou recenzi vybavíte. Pro jistotu však zopakuji, že se na debutu nacházely pouhé dvě skladby, z nichž každá hravě přesahovala hranici dvaceti minut. Tehdy jsem tu nahrávku popisoval jako „labyrint šílenstvím načichlých riffů a záhrobního řevu“ a přesně takhle si na to album vzpomínám. I přes jeho nestravitelnost a nečitelnost mě ta magořina velice bavila a i po napsání recenze jsem si to nejednou pustil, což rozhodně nemohu tvrdit o každé nahrávce, na jejíž adresu tu cosi vyzvracím na pomyslný pixelový papír.

V kladném přijetí „Zeroes“ jistě hrál svou roli i fakt, že jsem tenkrát vlastně nic nečekal a že mě tihle turečtí blázni překvapili. A právě z toho pohledu již byla pozice „No Temple“ jiná, neboť zde už jsem po povedeném debutu nějaké nároky měl. Avšak namísto toho, aby se Blliigghhtted pokoušeli svůj debut překonat na tom samém hřišti, zkusili se na tu svojí experimentálně black metalovou špínu podívat z jiného úhlu pohledu… a přece svým způsobem stejně.

Onen rozdíl mezi oběma deskami je patrný hned na první pohled – namísto dvou extrémně dlouhých tryzen novinka nabízí hned jedenáct skladeb. To značí, že pojetí „No Temple“ bude poněkud odlišné, což jsem právě myslel oním jiným úhlem pohledu. Nicméně, vnitřně, po té hudební stránce jsou Blliigghhtted stále na svém a pořád se jedná o syrový black metalový chlív se značně chaotickou aurou. Stále tu je jasně rozpoznatelná šílená kytara, která je ostatně typická nejen pro Blliigghhtted, ale i pro spřízněný projekt Viranesir. Stejně tak je stále přítomen i hrubý vokál anebo agresivní bicí zvěrstvo.

Co je ovšem hlavní – nechybí ani ta obrovská chaotičnost a nepřehlednost Blliigghhtted, která ve velké míře plyne i z toho, že hudba Turků je tak trochu přesně na hranici mezi amatérským bordelem a náročným experimentem, přičemž to, na jakou stranu se výsledek zrovna přikloní, mnohdy ovlivňuje nejen obecný subjektivní vkus posluchače, ale i jeho momentální nálada. Svým způsobem je ale právě tahle jakási nerozhodnost jednou z věcí, díky nimž je hudba Blliigghhtted tak zajímavá. Ta nepřehlednost jde navíc až na takovou úroveň, že je to nakonec beztak úplně šumák, že je to rozsekáno do vícera kratších položek, jelikož prvních deset věcí (jedenáctá hodně vybočuje – k tomu se ještě dostaneme) stejně působí skoro jen jako jeden dlouhatánský příval zla bez ladu a skladu. Ve finále to vyznívá téměř jako jeden 37minutový song, ne jako deset kratších.

Nicméně, musí se nechat, že to je to stále úplně stejně zábavné, jako je to hnusné. Tomu ostatně napomáhá i fakt, že jakkoliv to vlastně působí jako totální brajgl, nápady v tom jsou. Hlavně trojice „Eschatophilia“, „Anrita“ a „Constant Cancer“ je hodně silná, nicméně i ten zbytek má atmosféru, nechybí mu ona svojská kytarová práce, kterou pohání šílená bicí artilerie a okultní vokály. Blliigghhtted sice všechno vaří dle jednoho receptu, ale zvládli na tom utáhnout i druhé album a zatím jsem se jim toho ještě nepřejedl.

Kapitolou sama pro sebe je pak finální kompozice „Doubt“, jež se od zbytku „No Temple“ výrazně odlišuje. Dosahuje téměř čtvrthodinové délky a zcela opouští hájemství black metalu. Jedná se o monotónní ambient s nádherně zfetovanou atmosférou a spoustou zajímavých synťákových zvuků. Přesto bych netvrdil, že se jedná o nějaké vyložené zvolnění oproti předcházejícímu black metalovému humusu, protože Blliigghhtted si i v ambientní podobě dokázali udržet svou obskurní auru, což je super. Tak či onak, za mě je to určitě výtečné zakončení nahrávky, které se mi hodně líbí, takže z mého pohledu palec nahoru.

Jak již padlo – „No Temple“ je pojato jiným způsobem než jeho předchůdce, a přitom vlastně stejně. Rozhodně se ovšem povedlo nastavenou laťku udržet a i napodruhé si mě Blliigghhtted získali. Je to magořina a nepochybuji o tom, že většině lidí to vůbec nesedne, což vlastně plně chápu a dokonce si myslím, že je to tak správně, protože kdyby se to, co tihle Turci produkují, líbilo každému na potkání, tak by asi někde bylo něco špatně. Máte-li však smysl pro něco, co by šlo nazvat experimentální špínou, pak s poslechem neváhejte.

Země: Turecko Žánr: experimental black metal Datum vydání: 31.3.2015 Label: Merdümgiriz Tracklist: 01. Purge Me Satan 02. Seven Zeroes Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Merdümgiriz

U dnešní recenze by měli okamžitě zpozornět všichni ti, kdo si libují v opravdu hodně divných kapelách, jejichž muzika nezní jako muzika všech okolo. Ne nutně z toho důvodu, že by šlo o tak originální záležitost, jako spíš opravdu jen proto, že je to tak divné. Tak či onak je však výsledek – tedy že je před vámi něco, co se neslyší hned tak na každém rohu – v podstatě stejný. A právě teď si o jednom takovém případu povíme – ostatně, už jen docela šílené jméno Blliigghhtted, které tak trochu zní, jako kdyby se při jeho vymýšlení někdo poblliil, leccos napovídá…

Co jsou ti Blliigghhtted tedy vlastně zač? Kapela je to v podstatě nová – vždyť datum jejího založení se datuje teprve do loňského roku, kdy taktéž vyšel první demosnímek s názvem „Which of You Have Done This?“, na nějž jsem sice narazil, nicméně jsem jej neposlouchal. Letošní dlouhohrající debut „Zeroes“ však naznačuje, že to možná byla chyba, avšak než se stihnu zakecat, vraťme se zpátky k samotné skupině, protože pár zajímavostí, které za zmínku stojí, tu ještě je. Ono se totiž nejedná jen o to, že formace pochází z Turecka, což vážně není typická metalová země, protože hlavní postavou Blliigghhtted je žena, což je ještě méně obvyklé. Zkuste si to říct nahlas – experimentální black metal z Turecka, který hraje ženská. Hlavně mi netvrďte, že na něco takového nejste zvědaví.

Ruhanathanas, jak si ona dáma říká, však není jedinou členkou sestavy, protože ji v Blliigghhtted doplňují ještě dva kořeni Merdümgiriz a Emir Toğrul. Všichni tihle tři se nějakým způsobem motají kolem ambientně black metalového projektu Viranesir, což je kapela posledně jmenovaného, v níž se ti další dva objevují jako hosté.

Přesuňme se už však konečně k samotnému „Zeroes“, byť říkám rovnou a na rovinu, že v tomhle případě to nebude zrovna triviální tu nahrávku nějakým způsobem popsat, a to nejen kvůli žánru, ale i kvůli faktu, že se na desce nacházejí pouze dvě sáhodlouhé kompozice. „Purge Me Satan“ i „Seven Zeroes“ si totiž naprosto hravě poradily s přelezením dvacetiminutové stopáže, což už je pořádná dávka muziky. Je tedy myslím zřejmé, že „Zeroes“ asi nebude zrovna lehkým počinem na strávení, přesto si dovolím tvrdit, že se vyplatí s tureckou šíleností trochu zaválčit a věnovat albu nějaký ten čas.

Ono totiž… nebudeme si nic nalhávat. Zpočátku zní „Zeroes“ docela příšerně. Jakmile placku vrazíte do přehrávače, hned od prvních vteřin „Purge Me Satan“ se na vás vyvalí zahuhlaný a špinavý sound, u něhož by asi nebylo úplně od věci mluvit o nekvalitě (byť mně osobně nijak nevadí), a chaotické cosi plné nečitelných hrubých riffů. Vzhledem k tomu, že se Blliigghhtted pohybují v takových dlouhých plochách, hrají hudbu, která by byla nepřehledná s jakýmkoliv soundem, a že to svým posluchačům obecně nijak neusnadňují v jakémkoliv ohledu, je takřka nemožné se v tom hned na první dobrou zorientovat. Minimálně počáteční poslech se tedy nese v duchu změti čehosi, co sice hudbu připomíná, ale že by z toho byl člověk odvařený, to asi ne.

Určitě je tohle přesně ten typ muziky, jež u spousty lidí poletí hned do koše, přesto má v sobě „Zeroes“ něco, co přinejmenším mě osobně donutilo to nevypnout. Jakkoliv to zní na první poslech trochu strašně, nějak jsem to nedokázal přestat poslouchat, a i když jsem z toho po prvním uplynutí onoho 43 minut dlouhého marastu nebyl zrovna dvakrát moudrý, měl jsem chuť si to pustit znovu. A přesně v tomto stylu jsem pokračoval až do doby, než jsem zjistil, že jsem se v „Zeroes“ nejen začal konečně orientovat, ale že se mi ta dávka tureckého hnusu začala tuze líbit.

Abychom si ale rozuměli… sice jsem řekl, že jsem se v tom začal orientovat, berte to však s rezervou, jelikož „Zeroes“ je nahrávka, v níž se úplně stoprocentně nevyznáte snad nikdy. Já jsem to slyšel už dostkrát, ale pořád to jako celek nepůsobí ani o píď jinak než jako labyrint šílenstvím načichlých riffů a záhrobního řevu, zpoza nichž tu a tam vykoukne nějaká melodie (ty ovšem nejsou o nic normálnější) nebo (dark) ambientní pasáž (to se týká především druhé „Seven Zeroes“). Spíše si po tom větším množství poslechů člověk zvykne na tu divnost, jež „Zeroes“ bezesporu obepíná, a začne konečně naplno vstřebávat tu atmosféru.

Ona je to totiž právě atmosféra, díky níž „Zeroes“ prostě funguje tak skvělým způsobem, jakým funguje. Těžko říct, jak se to Blliigghhtted povedlo, ale ta deska má skutečně hloubku. Není to nic lehkého na (d)ocenění, ani netvrdím, že to zvládne každý, neboť tohle je přesně ten druh hudby pouze pro „vyvolené“, ale je to tam, vážně to v tom je. A jak už tomu u podobných záležitostí prostě bývá, jakmile člověk překoná jakousi pomyslnou hranici a oné atmosféře propadne, pak už pro něj cesta zpátky není.

Jak už nejednou padlo, Blliigghhtted nahráli skutečně divný kus muziky. Přesto jsem ochoten se podepsat pod její doporučení, protože jestli máte buňky na různé hudební zvrhlosti a také vám nechybí nepostradatelná dávka trpělivosti, pak před sebou máte desku, u níž stojí za to se v dnešní uspěchané době zastavit. Sice bych se zdráhal mluvit o nějaké skutečné výjimečnosti, ale o tom, že „Zeroes“ má sílu, už sporu není…