Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 28.8.2015 Label: UDR Music
Tracklist:
01. Victory or Die
02. Thunder and Lightning
03. Fire Storm Hotel
04. Shoot Out All of Your Lights
05. The Devil
06. Electricity
07. Evil Eye
08. Teach Them How to Bleed
09. Till the End
10. Tell Me Who to Kill
11. Choking on Your Screams
12. When The Sky Comes Looking for You
13. Sympathy for The Devil
Když jsem před dvěma lety sepisoval recenzi posledního alba Motörhead, „Aftershock“, vyjádřil jsem slabé pochybnosti nad Lemmyho pověstnou aurou nesmrtelného barda, kterého nic neskolí. Právě v tom roce se začaly objevovat první zvěsti, že s legendou těžkého kovu není vše v naprostém pořádku, a přestože tyto zprávy v uplynulých dvou letech neutichaly, naopak to s Lemmyho zdravím vypadá bohužel ještě o něco hůře, tak ten chlap je stále tady a dál si natáčí ve studiu a snaží se živě vystupovat. Lemmy je prostě legenda, a ať už si o jeho aktuální kondici, kdy díky častému rušení a předčasnému ukončování koncertů tak trochu podkopává svoji pozici pro důstojný odchod do hudebního důchodu, myslím cokoli, tak studiově je to pořád ten samý bastard, který se svými Motörhead nedělá žádné ústupky.
Tahle parta si drží již dlouhá léta své osvědčené postupy, které se nijak zásadně nemění, a protože se tady bavíme o kapele, již by měl znát každý, kdo se alespoň v základním měřítku zajímá o metalovou hudbu, tak si tentokrát odpustím nějaké hlubší představování toho, jak „Bad Magic“ zní, protože když řeknu, že zní jako Motörhead, tak to je výmluvné až na půdu. A přestože si člověk u 22. řadového alba může říkat, že už toho bylo fakt dost a těch dvouminutových vypalovaček už se dávno přejedl, tak mě osobně vždycky jednou za dva roky popadne Lemmy se svými kumpány s novým albem v zádech do svých spárů a hezkých pár týdnů mě nepustí.
„Bad Magic“ je v kontextu alb posledních dvou dekád průměrnějším počinem a nemůže se rovnat s takovými opusy jako „1916“, „Bastards“ nebo předchozím „Aftershock“, které vyčnívalo z delší linie klasických alb Motörhead. V tomto ohledu novinka spadá spíše někam k „Motörizer“ a „The Wörld Is Yours“ (ačkoli oba tyto počiny svou kvalitou novinka předčila), takže to znamená, že je oproti minulejšku rychlejší, jednotvárnější a postrádá vyloženě pamětihodné momenty, jež by vás vyfackovaly hned při prvním poslechu, což byl naposledy famózní otvírák „Heartbreaker“ nebo pomalejší „Lost Woman Blues“. Na „Bad Magic“ jsou k naleznutí až na jednu výjimku výhradně skladby spadající k prvně jmenované, takže rychlejší fláky s Lemmyho burácející basou, přesně uhánějícími bicími Mikkeyho Dee a klasickou heavy metalovou kytarou Phila Campbella. Trojice je to za ty dlouhé roky bezpečně sehraná a jejich uvěřitelnost dokáže vyvážit slabší přísun opravdu znamenitých skladeb.
A právě to je tak trochu příklad „Bad Magic“. Netvrdím, že to je špatné album, to v žádném případě, jen si myslím, že tentokrát Lemmy Kilmister natočil standardní desku, která je sice hodná jména Motörhead, ale která si plyne až zatraceně rychle a místy až bez nutkání zaujmout. Jasně, energie má na rozdávání, ale totéž by se dalo říct o všech albech, jež pod logem „Motorové hlavy“ vyšla, a právě proto si budu vždy cenit víc desek jako „1916“ než „Sacrifice“. Alespoň zdánlivá barvitost a hitovost Lemmymu vždy slušela a v tomto ohledu tak z „Bad Magic“ vyčnívá jen baladická „Till the End“, která se svou posmutnělou náladou a až nostalgicky znějícím Lemmym, patří k tomu nejlepšímu, co novinka nabízí.
Samozřejmě by nebylo něco v pořádku, kdyby jedinou písní na albu Motörhead, která by stála za vypíchnutí nad rámec celku, byla balada. Nebojte, pro milovníky rychlejších písní je tady hned celá řada zástupců. Někteří mi sice přijdou méně zdařilí a více tuctoví, kam bych přiřadil „Electricity“ a „Tell Me Who to Kill“ z druhé poloviny „Bad Magic“, ale naproti nim jsou tady vyvedené hitové rychlopalby typu „Victory or Die“ a „Thunder & Lighting“, v nichž Lemmy cedí skrze zuby v rychlejším tempu své klasické texty na podkladu upleteném z kytarových riffů Phila Campbella, jenž si pravidelně zasóluje, a dovolím si tvrdit, že v současné formě se Motörhead nacházejí z velké části díky jeho kytarovému příspěvku, protože ty jeho riffy se jen tak neoposlouchají.
Mezi další silné momenty novinkové kolekce patří natlakovaná „Shoot Out All of Your Lights“ s explozivní prací Mikkeyho Dee a sborovým halekáním v refrénu, který má sílu probudit v posluchači touhu si s anglickými legendami zapět i navzdory své zjevné triviálnosti.
Střed alba je posluchačsky méně záživný, protože krom hitové „The Devil“ nestojí na vyložené pecce. Jak zmíněná „Electricity“, tak následující „Evil Eye“, která překvapí hrubým vokálem ve slokách, nepatří do zlatého fondu Lemmyho skladatelského umu. „Teach Them How to Bleed“ je typická halekačka, již částečně zachraňuje skvělý titulní riff a dostatek energie, jež tuhle záležitost žene kupředu, a je sympatické, že i když se jedná vlastně už o desátou desku stávající trojčlenné sestavy za posledních 20 let, tak se daří Motörhead a jejich letitému producentovi Cameronu Webbovi daří udržovat tuhle neměnící se bárku posluchačsky atraktivní a zvukově svěží.
V samém závěru desky se trojice nadýchne zase zpět k lepším výsledkům své práce, takže od agresivně temné „Choking on Your Screams“ se přechází v téměř závěrečnou hitůvku „When the Sky Comes Looking for You“ se svěžími kytarovými aranžemi na pozadí Lemmyho chrapláku. Poslední skladbou na „Bad Magic“ se nakonec stala překvapivá předělávka letitého hitu „Sympathy for the Devil“ z kuchyně dalších velikánů The Rolling Stones. Samozřejmě, že srovnávat s originálem není úplně na místě, ale Lemmyho zmetalizovaná verze se mi líbí více než pokusy od Guns n’ Roses nebo Ozzyho Osbournea.
Tvrzení, že Motörhead nahráli svou klasickou řadovou desku, která nijak nevyčnívá, může vypadat hanlivě a ano, svým způsobem to tak bylo myšleno, ale přesto je „Bad Magic“ albem dostatečně slušným na to, aby se o něm nemuselo hovořit jako o zklamání nebo dokonce jako o zbytečném počinu, který jen prodlužuje již dávno trvající tvůrčí stagnaci této velké značky. Kdepak, je to prostě a jednoduše další porce metalického rock ‘n‘ rollu z kuchyně legendárních Motörhead a já jsem za něj upřímně rád. Minule to sice byla zábavnější jízda, ale když se člověk zamyslí nad tím, že i v 69 letech to Lemmymu hraje takto dobře, tak nemám důvod na novinku plivat jedy.
Země: Velká Británie Žánr: gothic / melodic black metal Datum vydání: 10.7.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Walpurgis Eve
02. Yours Immortally…
03. Enshrined in Crematoria
04. Deflowering the Maidenhead, Displeasuring the Goddess
05. Blackest Magick in Practice
06. The Monstrous Sabbat (Summoning the Coven)
07. Hammer of the Witches
08. Right Wing of the Garden Triptych
09. The Vampyre at My Side
10. Onward Christian Soldiers
11. Blooding the Hounds of Hell
12. King of the Woods [bonus]
13. Misericord [bonus]
Cradle of Filth jsou svým způsobem zvláštní skupina. V 90. letech dali metalovému světu několik skvělých alb, o nichž vlastně lze vzhledem k tomu, že fungují i dnes, prohlásit, že přežila zkoušku časem. Cradle of Filth tehdy zkombinovali symfonický black metal s goticky hororovou estetikou a především na deskách „Dusk and Her Embrace“ a „Cruelty and the Beast“ si vybrali životní skladatelskou formu. Na metalové mapě už jen tímhle zanechali nesmazatelnou stopu a to už jim nikdo nevezme.
Nicméně s postupem let z téhle kapela veškerá šťáva i čich na dobré nápady dočista vyprchaly – a zapátrá-li člověk v seznamu členů, kteří Cradle of Filth prošli, není těžké se dobrat k tomu, že tento úpadek nastal poté, co ze sestavy zmizel kytarista Gian Pyres a baskytarista Robin Graves. Po jejich odchodu skupina ještě dokázala natočit jedno solidně dobré (přijde mi však, že většinou dost podceňované) album „Damnation and a Day“ (2003) a poté už to šlo prudkým sešupem dolů do míst, kde vládne vyčichlost a hudební prázdno. Všichni to víme, všichni to slyšíme, všude se o tom mluví, že Cradle of Filth jsou dávno za zenitem, ale přesto je tahle kapela chtěná, lidi na její koncerty chodí a evidentně si i ta alba stále někdo kupuje – což je právě to, co mi připadá zvláštní a co mi nejde do hlavy.
Těsně po „Damnation and a Day“ se Cradle of Filth zkusili pohnout směrem k, řekl bych, větší stravitelnosti za pomoci „Nymphetamine“ a „Thornography“, které se ovšem nepotkaly s příliš velkým nadšením, takže dále od tohoto Britové upustili. A vzhledem k tomu, že jsou si evidentně vědomi toho, kde se nacházejí nejlepší počiny jejich kariéry (tj. hluboko v minulosti), od té doby před každou novou nahrávkou pouštějí do světa tlachy o tom, jak se vracejí ke kořenům.
Nevím, jestli to není jen můj pocit (spíš však ne), ale prostě mi připadá, že od „Godspeed on the Devil’s Thunder“ dál před každým novým albem Cradle of Filth krmí tisk a svoje fanoušky hovadinami o tom, že půjde o desku ve stylu „Dusk and Her Embrace“, „Cruelty and the Beast“ a „Midian“, přestože zatím se tak ještě nestalo – kvalitou určitě ne a podle mě ani co do formální stránky ne, protože ty staré věci byly prostě jinde než to, co Britové předvádějí v posledních letech. Přesně tyhle řeči nechyběly ani před vydáním letošní novinky „Hammer of the Witches“… a víte co? Zase to byly jen kecy…
V mezičase mezi předchozím „The Manticore and Other Horrors“ a aktuálním „Hammer of the Witches“ se ve skupině udála jedna zásadní změna – odešel dlouholetý kytarista Paul Allender, jenž s Cradle of Filth svého času natočil debut „The Principle of Evil Made Flesh“, poté odešel, aby se v roce 2000 vrátil a podílel se na dalších sedmi dlouhohrajících počinech. Vedle kapelní ikony Daniho Filtha šlo po dlouhé roky o klíčového člena. Vzhledem k tomu, že ani pozice druhé kytary nebyla zrovna pevně obsazena, přijali Cradle of Filth dva nové kytaristy, z nichž zejména jeden je z našeho pohledu zajímavý. Samozřejmě mám na mysli Marka Šmerdu alias Ashoka, který si vydobyl ostruhy především dlouholetým hraním u brněnské kultovky Root. Díky němu a bubeníkovi Marthusovi (jenž je jen tak mimochodem aktuálně druhým služebně nejstarším členem ve skupině hned po vrchním principálovi Danim) jsou nyní Cradle of Filth s nadsázkou řečeno z jedné třetiny česká formace.
Nicméně, pojďme se již konečně věnovat tomu, jak „Hammer of the Witches“ dopadlo. Již padlo, že poslední roky Cradle of Filth „zdobí“ takřka bezzubá hudební stránka – a to se kapela s každým novým počinem snaží konečně zlomit, nicméně se to nedaří a nepodařilo se to ani novince. Posledním dobrým albem tím pádem stále zůstává „Damnation and a Day“ – z pozdějších se dá s přivřenýma ušima poslouchat ještě „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“ a ten zbytek jsou naprosto jalové a nudné počiny, které lezou jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Toto zoufale nevýrazné a šedivě (pod?)průměrné místo v diskografii Cradle of Filth bylo nyní s „Hammer of the Witches“ rozšířeno o další jednu položku.
Já vím, že bych měl asi „Hammer of the Witches“ chválit, když jsou teď v sestavě Cradle of Filth už dva Češi, ale fakt nemůžu, protože to album je ukrutná nuda, s čímž vůbec nijak nepohne ani fakt, že má novinka suverénně nejlepší obal ze všech desek po roce 2000 a jeden z nejlepších obalů v historii skupiny vůbec. Jenže jakkoliv se obálka relativně povedla, po hudební stránce „Hammer of the Witches“ z diskografie Cradle of Filth nevybočuje vůbec ničím a jedná se o stejný naředěný odvar jako „Thornography“, „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a „The Manticore and Other Horrors“.
Všechna tři právě zmíněná alba „vynikají“ v tom, že jsou vlastně takřka neviditelná. Přestože jsem je všechna slyšel a svého času vlastně i cíleně poslouchal, nepamatuju si z nich ani hovno, nenašel jsem na nich jediný kulervoucí song a nevidím na nich jediný důvod, proč by se k nim měl člověk vracet. Řečeno ve zkratce jsou napěchované nudným béčkovým materiálem. A přesně tohle, co jsem právě řekl o oné trojici desek, do puntíku platí i o „Hammer of the Witches“. Je to naprosto standardní nahrávka Cradle of Filth a z obecného hlediska zcela obyčejné album. Dani Filth a jeho parta na novince jedou v dávno zajetých kolejích a v obehraných mantinelech své vlastní tvorby, na čemž ani ustavičně rotující sestava nemění vůbec nic.
Nějaké trochu zajímavější momenty se vyskytují jen velice zřídka a jedná se o nepříliš dlouhé pasáže v písničkách jako „Enshrined in Crematoria“, „Right Wing of the Garden Triptych“ nebo bonusu „King of the Woods“ z limitované edice. Jenže oním „zajímavějším“ jsem myslel jen a pouze zajímavější na poměry jinak nudné desky, jelikož obecně ani tyhle chvilky nejsou ničím, co by člověka mělo vytrhnout. Drtivou většinu hrací doby „Hammer of the Witches“ ovšem tvoří typické filthovské placebo bez výraznějšího skladatelského nápadu, bez jakéhokoliv osvěžení, bez jakékoliv atmosféry… a bez jakéhokoliv náznaku zábavy.
Snad jediné, co lze na „Hammer of the Witches“ aspoň trochu pochválit, jsou bicí, protože Marthus je mašina a hrát vážně umí… a když nic jiného, občas tam i trochu zasype. Jenže zbytek nástrojů je těžce nevýrazný. Kytary s čestnou výjimkou oné jedné pasáže v „Enshrined in Crematoria“ hrají tužku. Baskytara tam sice občas vykoukne, ale kdyby tam vůbec nebyla, nic by se nestalo, protože ta nehraje ani tu tužku. Klávesy jsou ukrutně obyčejné a doby, kdy patřily k ozdobám hudby Cradle of Filth, jsou již dávno pryč. A vrchní skřet Dani Filth se svým vokálem? Žádná sláva, protože i on má své nejlepší roky za sebou a zvláště ve chvílích, kdy se pokouší o ten svůj vysoký ječák, jenž pro něj svého času býval typický, je to opravdu znát, že tenhle vřískot je jen chabým stínem svého někdejšího já. Žádné překvapení, že to Filth zkouší jen málokdy a většinou se radši drží v pohodlnějších středních polohách. Alespoň ten ženský vokál onu mizérii tu a tam prosvětlí, nicméně Lindsay Schoolcraft zase dostala tak málo prostoru, že je to vlastně nakonec úplně jedno.
Dál už není moc co řešit, protože je jasné, že „Hammer of the Witches“ je z mého pohledu další slaboučký počin, bez něhož bychom se všichni úplně v pohodě obešli. O zklamání se ovšem nejedná, jelikož jít do poslechu nového alba Cradle of Filth s tím, že to bude pecka, by mohl jen ten největší naivka. Dani Filth a jeho počmáraná, na fotkách vždycky nechtěně vtipná partička jsou dnes v pozici, kdy se svou novou deskou mohou jen příjemně překvapit. „Hammer of the Witches“ však nedokázalo ani to. Úplně totální a neposlouchatelná sračka to sice není, to bych Cradle of Filth zase křivdil, ale buďme upřímní – říkat tomuhle průměr by prostě bylo nadnesené.
Druhý pohled (Kaša):
Nejlepší album Cradle of Fith za posledních 12 let! Nekecám. Když jsem si poprvé pouštěl „Hammer of the Witches“ v celé jeho délce, tak jsem byl v rozpacích z klipové „Right Wing of the Garden Triptych“, na níž byly nejstrašidelnější podivné Marthusovy pohledy do kamery a která mi vůbec nesedla. Čekal jsem tak opravdu ledacos, ovšem to, že se Dani Filth a jeho sebranka (nyní posilněná skvělou kytarovou dvojicí ve složení Marek „Ashok“ Šmerda a Richard Shaw) zmůže na nejlepší a nejvyrovnanější album od dob „Midian“, to jsem opravdu nečekal. Pryč jsou doby vatovitých výplní z „Thornography“ nebo „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a přestřelených stopáží „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“. „Hammer of the Witches“ stojí pevně na vlastních nohách a vypadá to, že přítomnost nového kytarového dua vdechla Cradle of Filth nový vítr do plachet.
Jestli se mi na novince něco opravdu líbí, tak je to spojení syrovosti a melodických kudrlinek obou kytar, které konečně něco hrají a nejedná se o další variaci na Allenderovskou nudu z posledních let. Oproti předešlým albům ubylo hustoty klávesového oparu, který je tentokrát znatelný jen tak lehce a za agresivními kytarami se krčí v koutě, aby své růžky vystrčil jen tehdy, je-li to opravdu zapotřebí. Daniho vokál už dávno není tím, čím býval, a je v současné době nejslabším prvkem hudby Cradle of Filth, což je svým způsobem smutné, ovšem dohromady jsou všechny prvky ve spojení s kompozičně vyzrálými skladbami semknuté a „Hammer of the Witches“ díky tomu zní překvapivě vyrovnaně.
Tentokrát se neopakuje situace posledních alb, kdy se dalo říct, že Cradle of Filth složili jeden chytlavý singl, dva až tři slušné songy a ten zbytek už byl na albu jen tak, aby byl důvod to vydat jako regulérní album. Novinka sice častokrát atakuje hranici šesti minut hrací doby na píseň, ovšem pokud se bude jednat o tak vzrušující vály jako třeba „The Vampyre at My Side“, „Enshrined in Crematoria“ a „Onward Christian Soldiers“, tak jsem ochotný vzít zpět hned několik posměšků, které jsem v uplynulých letech na Daniho a jeho věčně se měnící partu naplival. Je pozitivní, že ona zmíněná „Right Wing of the Garden Triptych“ se nakonec ukázala jako asi nejslabší skladba desky, protože postupné slepování několika různých nálad jí nesvědčí, a zbylým kompozicím tak hledí na záda ze slušné vzdálenosti.
Společně s posledním Marilynem Mansonem jsou pro mě Cradle of Filth asi největším překvapením letošního roku, protože jak jsem nečekal ani v jednom případě vůbec nic, tak jsem v obou dostal přinejmenším hodně slušné desky a u Cradle of Filth dokonce nejlepší album za poslední dekádu, takže proč skrývat nadšení.
Země: Velká Británie Žánr: electronica / trip-hop / rock Datum vydání: 12.1.2015 Label: PIAS Records
Tracklist:
01. Feel It
02. Restriction
03. Kid Corner
04. End of Our Days
05. Third Quarter Storm
06. Half Built Houses
07. Ride in Squares
08. Ruination
09. Crushed
10. Black and Blue
11. Greater Goodbye
12. Ladders
„Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět.“ Touhle větou jsem před několika měsíci začínal report z vystoupení, jež v Praze odehráli britští Archive. Bylo to v době, kdy se jejich aktuální deska „Restriction“ už nějaký čas hřála na pultech obchodů a recenze na ní se sypaly ze všech zainteresovaných médií. Je tedy nejvyšší čas učinit přítrž odkladům a přidat ke všem těm recenzím také jednu z vlastního pera.
Co jsou ale ti Archive vlastně zač, řekne si asi nejeden z těch, kdo se proklikali až sem, a bude to rozhodně dobrá otázka, protože odpověď na ni nepatří k triviálním. Pokusme se to tedy trochu shrnout. Jedná se hudební kolektiv, jehož historie se začala psát před více jak dvaceti lety v Londýně, kdy se o Archive mluvilo jako o odpovědi na trip-hopové velikány Massive Attack. Dnes se ve spojitosti s Archive skloňuje hned několik žánrů – vedle zmíněného trip-hopu dále třeba blíže neurčená elektronika či alternativní nebo progresivní rock, přičemž se fanoušci shodují na tom, že každé dosavadní album je jiné. Co to znamená v případě „Restriction“?
Hned zkraje by se slušelo říct, že všechny pilíře zvuku kapely jsou na svém místě. Trip-hopová rytmika, instrumentální pestrost, trademarkové klávesy, pěvecké výkony, vrstvení nejrůznějších stop, hrátky s gradací a tak dále a tak dále, to všechno tu je – a přesně v duchu již řečeného zase v jiném podání. „Restriction“ není tak znepokojivá ani potemnělá jako „With Us Until You’re Dead“ nebo třeba ceněná „Controlling Crowds“, s nadsázkou by se dalo říct, že je místy trochu písničkovější, jindy zase minimalističtější, obecně vzato rozvolněnější a neškodnější. A ona je to částečně i pravda, jenže vtip spočívá v tom, že i přesto je „Restriction“ svá a především pořád kvalitní.
Archive si pro posluchače připravili kolekci dvanácti skladeb, jejichž charaktery se poměrně zásadně liší. Je tu kytarová hitovka („Feel It“), jsou tu romantické songy (ovšem se značně depresivním podtextem), jsou tu dráždivě hravé kusy („Restriction“, „Kid Corner“), jsou tu rozmáchlejší skladby („Crushed“, „Ladders“) a kdoví co ještě. Navzdory téhle pestrosti to ale pořád drží pohromadě a dává smysl. Celá deska ostatně stojí na pevných základech variabilního, ale přesto typického zvuku Archive, a v tomhle ohledu je vše v nejlepším pořádku.
Nesmírně mě baví sledovat, jak se skladby vyvíjí. Na vcelku jednoduché rytmice postupně vykvétá linka za linkou, přidávají se další a další jednoduché drobnosti, které ale dohromady dělají mnoho, a ze zdánlivě monotónní až nudné skladby najednou vychází tlak, jenž posluchače zatlačí do sedačky – anebo pořádně nakopne vpřed. A skoro až úsměvné je, když je ten výron energie dílem náhlého zklidnění pečlivě vygradovaného momentu… Celé je to promyšlená hra perfektně nakombinovaných detailů, které mají ve své zdánlivé jednoduchosti pospolu nečekanou sílu.
Pokud vám přijde podezřelé, že zatím jen chválím případně jen střízlivě popisuji, můžete si oddechnout. Nemám tu v úmyslu tvrdit, že je „Restriction“ bezchybný klenot, protože to jaksi není tak úplně pravda. Skladby jako „Third Quarter Storm“ nebo „Greater Goodbye“ se mi do vkusu moc nestrefily, a i když na bezmála hodinové desce nijak zásadně nepřekáží, určitě bych si dovedl představit, že by na jejich místě skončily jiné kousky. A abych byl úplně upřímný, musím říct, že na mě „Restriction“ jako celek nepůsobí až tak silným dojmem jako ty desky z repertoáru Archive, jež mám nějak rozumně naposlouchané. Jenže to, že nahrajete o něco slabší desku, než je skvostná „Controlling Crowds“, samozřejmě ještě neznamená, že jste nahráli odpad – a přesně to je i případ „Restriction“.
Zpočátku jsem si říkal, že tohle se Archive opravdu nepovedlo, jenže netrvalo to dlouho a ta deska si mě získala. Je pravda, že ne tolik, jak jsem doufal, ale ten vagón pozitiv (vedle již řečených nemůžu nezmínit výborné pěvecké výkony všech zpěváků), který nakonec vykrystalizoval do devítky skladeb přinejmenším podařených, většinou pak velmi dobrých a jedné regulérně famózní („Ladders“), je prostě faktor, s nímž je třeba chtě nechtě počítat. A já nevidím důvod, proč bych neměl chtít. Ve společnosti „Restriction“ jsem strávil více než půl roku a pořád mě zatraceně baví, takže můžu s čistým svědomím doporučit všem, kteří jsou ochotni dát tomuhle kolektivu šanci. Věřím, že se spokojenost dostaví v hojném objemu.
Když jsem si nedávno dopřál dvouměsíční pauzu od recenzování, dal jsem si za úkol projít pečlivěji diskografii těch kapel, které mám sice v oblibě, ale blíže jsem je dosud nepoznal. Jednou z těchto kapel byli i Muse. Přestože jsem měl pocit, že tvorbu těchto Britů znám poměrně dobře, bližší poslech mě vyvedl z omylu. Prakticky každé album, jak jsem zjistil, se totiž skládá z opravdu povedených skladeb a mnohem slabší výplně. Právě ty dobré skladby, které snadno vytanou na mysli, tak v mé hlavě udělali z Muse mnohem lepší kapelu, než jakou ve skutečnosti jsou. Muse mají totiž na kontě už docela dost alb a vzhledem k jejich písničkové struktuře není problém vytáhnout ty největší pecky, kterých bude v součtu docela dost. Britové tak dokáží vytvořit skvělé best of album i napráskaný setlist, přestože alba mají tak nějak průměrná.
No, průměrná. Jak již bylo řečeno, dobré skladby kapely jsou vážně dobré a nacházejí se snad s výjimkou debutu „Showbiz“ na každém albu v podobném množství. A ty ostatní možná nejsou tak dobré, přinejmenším poslouchatelné však ano. Jenže s novinkou se to mění. Ony „pecky“ zde nalezneme sice také, ovšem v mnohem menším množství. Zbytek je pak bohužel jednoduše špatný.
Než se však dostaneme k samotné náplni alba, podívejme se na jeho koncept. Muse totiž pokračují v interpretaci vážných témat a po druhém zákonu termodynamickém, který si vzali na paškál posledně, se tentokrát věnují otázce zabíjení prostřednictvím dronů a indoktrinovaných vojáků. Přestože je to téma zajímavé, jen těžko se dalo věřit, že Mattew Bellamy opanuje dostatečnou mentální kapacitou na jeho patřičné uchopení. Snad ještě více než v případě minulého alba je zřetelné, že tomu tak není. Přihlouplý příběh o vojáčkovi zlomeném propagandou, který se však zbaví (duševních) řetězů, je nejen ideologicky jednostranný, ale také do podoby textů převedený dost bídným způsobem. Ale tak to často dopadá, když se hudebníci (jakkoli dobří) věnují tématům, na kterých si opravdoví myslitelé dosud vždy vylámali zuby.
Ruku na srdce, texty jsou možná důležité, ale o hudbu jde především. Muse slibovali, že po rozmáchlou orchestrací protkaném „The 2nd Law“ nahrají tentokrát rockové a kytarové album. Stejně jako kecali o rozmáchlé orchestraci minulých počinů, tak kecali i o rockovosti novinky. Muse jsou plus mínus tam, kde byli posledně. Opět zde potkáme míchání velice mírné elektroniky s chytlavými riffy, významnou basou a solidní porcí kláves a oněch orchestrací. Ono je ve výsledku jedno, která složka převažuje, neboť Muse znějí prakticky stejně ve všech svých krajních polohách.
Předně se podívejme na to, co je dobré. Suverénně nejlepším kouskem novinky se mi zdá pátá „Reapers“. Na šestiminutové skladbě bychom těžko nalezli špetku inovativnosti, jenže všechny její rozličné polohy jsou tak dobře pospojované, že na neoriginalitě nezáleží. Naopak mě téměř potěšilo, když se po převážně pozitivně naladěné většině skladby vytáhli Muse v závěru bezchybnou imitaci Rage Against the Machine.
Druhou překvapivě dobrou skladbou je pak popová balada „Aftermath“. Tichá a jemná melodie se Muse jednoznačně povedla a Bellamyho hlas zde našel přesně tu polohu, v které je nejlepší. Právě zde se usadila i zmíněná orchestrace, a byť se to hezky poslouchá, je zde typický problém Muse. Ti totiž dokáží, aby více než dvacetičlenný sbor houslistů, cellistů a dalších hudebníků zněl jako jedny levné klávesy.
Poslouchat se dá i dvojice singlů „Dead Inside“ a „Psycho“. První z nich se však až křečovitě snaží napodobit úspěšnou „Madness“ ve vážnějším duchu a to funguje jen do chvíle, než ve skladbě převládnou kytary. Druhá pak oplývá zbytečným vyřváváním seržanta a vojína, což je zábavné možná tak při prvním poslechu.
Bohužel, vše ostatní se mi zdá jako výplň a stokrát opakovaná klišé z minulých alb kapely. Všemu pak vévodí přežvýkaná „Mercy“, která je tak laciná, jak jen může být. Kapitolou sama pro sebe je pak desetiminutová „The Globalist“, která je slepená ze čtyř nepříliš souvisejících částí. Kovbojský úvod bych možná ještě pochopil, následná hra na city je však (zejména v porovnání s „Aftermath“) naprosto nedůvěryhodná, a když konečně přijde metalová (s velkou nadsázkou) vřava, jen těžko vás probudí z letargie. Rádoby dramatický a orchestrální závěr pak jen dokazuje, že Muse mlátí prázdnou slámu a na „dospělou“ desetiminutovou stopáž nemají ani omylem. Všemu pak nasadí korunu a cappella v podobě závěrečné skladby „Drones“. Pokud už v tuto chvíli máte Ballamyho hlasu plné zuby, „Drones“ vás zaručeně dorazí.
Možná se po takové kritice ptáte, proč vůbec Muse věnuji tolik prostoru. Jsem však přesvědčen, že na poli moderního rocku jde o jednu z talentovanějších kapel, která by při využití svého potenciálu mohla vytvářet opravdu kvalitní alba. Jenže tak nedělá. „Drones“ považuji za nové dno jinak poměrně vyrovnané tvorby. Možná by kapele prospělo oprostit se od onoho ideologického boje, který se k jejich hudbě nehodí. Možná by prospělo také trochu odvahy oprostit se od vlastní minulosti a od toho, co fanoušci očekávají. Bez toho je „Drones“ jen dalším zářezem, dalším dobře prodávaným albem, ze kterého si nakonec zapamatuji jen dvě skladby a přidám si je do svého mentálního best of. A to je vážně slabota.
Země: Velká Británie Žánr: hard rock / glam rock Datum vydání: 2.6.2015 Label: Canary Dwarf
Tracklist:
01. Barbarian
02. Open Fire
03. Last of Our Kind
04. Roaring Waters
05. Wheels of the Machine
06. Mighty Wings
07. Mudslide
08. Sarah O’Sarah
09. Hammer & Tongs
10. Conquerors
11. Messenger [bonus]
12. Always Had the Blues [bonus]
S jistou dávkou nadsázky by se dalo říct, že letos jsou tomu již čtyři roky, co se do britské mainstreamové rockové scény vrátila zpět teatrálnost a pompézně arénový přístup. Právě před čtyřmi roky se totiž na scénu vrátili britští glam rockeři The Darkness, kteří se v té době vzpamatovávali z nucené pauzy, jež byla zapříčiněna drogovou závislostí frontmana Justina Hawkinse, a o rok později vydali velmi povedenou placku „Hot Cakes“, která dokázala se vztyčenou hlavou navázat na první dva počiny „The Permission to Land“ a „One Way Ticket to Hell… and Back“.
The Darkness se v období své několikaleté oficiální nečinnosti přetvořili na Stone Gods, Justin Hawkins zase paběrkoval pod hlavičkou Hot Leg, přičemž obě kapely stihly vydat po jedné desce, nicméně s úspěchem, který přinesl návrat v původní sestavě, se dalo čekat, že nástupce na sebe nenechá dlouho čekat, a výsledkem je tak „Last of Our Kind“. Nahrávka jako taková v podstatě pokračuje na cestě, již The Darkness započali před dvanácti lety svým debutem, ovšem s přibývajícími léty se jejich nablýskané hadříky a kalhoty pokryté flitry stávají čím dál civilnějšími a právě „Last of Our Kind“ jde v tomto ohledu zatím nejdál. Album je stále prostoupeno mocným Justinovým falzetem, který si nelze splést, avšak kytary Dana Hawkinse jsou zemitější a rockové rytmy jednodušší, ačkoli rukopis kapely zůstal v jádru nezměněn, takže převratné stylové přeměny nečekejte.
S oněmi rockově jednoduššími rytmi je nutné zmínit, že s příchodem „Last of Our Kind“ se v kapele udály menší personální změny, protože novinka je vůbec prvním albem, které nenabouchal zakládající člen Ed Graham, jenž se před nástupem do studia pakoval. Náhradou se překvapivě stala sympaťačka Emily Dolan Davies. Ta do nahrávacího procesu zapadla na jedničku, ačkoli mám pocit, že dostala za úkol hlavně držet rytmus a nijak moc se nepředvádět. Na společných fotkách křehká blondýna vedle Frankieho Poullaina a Justina Hawkinse, kteří spolu snad soupeří v disciplíně o nejpodivnější knírek, příliš nezapadá, ovšem její účelná hra splnila potřeby a svým způsobem je škoda, že těsně před vydáním novinky řady The Darkness opustila, aby její místo zaujal Rufus Tiger Taylor, tedy syn Rogera Taylora z oblíbené kapely bratrů Hawkinsů, britské legendy Queen.
Teď ale něco málo k albu samotnému. O nějaké dílčí změně oproti předešlým počinům již pár slov padlo, ale co je u The Darkness hlavní, je, že ani novinka nestrádá co do počtu povedených skladeb, a přestože oproti minulejšku je na „Last of Our Kind“ ke slyšení hluchých míst přeci jen o trochu víc, tak není problém desku o deseti písních bez újmy na zdraví vyslechnout. Jak už je u bratrů Hawkinsových zvykem, to nejlepší nacpali na úvod desky, který je předčasným vrcholem díky trojici „Barbarian“, „Open Fire“ a hybné skladbě titulní. „Barbarian“ je asi největším překvapením této placky. Hlavně díky nezvykle hutným kytarám v úvodu a refrénu této vikinskou tématikou inspirované písně baví, a když se k tomu s ohromnou dávkou charismatu přidá Justin v chytlavém refrénu, tak není pochyb o tom, že předešlý počin nebyl dílem náhody, ale že The Darkness stále umí psát skvělé písně, které se hodí na velká pódia. Totéž mě napadlo zejména u poslechu „Mighty Wings“, jež díky syntezátorům probouzí 80. léta, případně u klipové “Open Fire”. Ta se ihned po vydání stala terčem obvinění z plagiátorství The Cult a jejich klasiky „She Sells Sanctuary“, ale co na tom záleží, když sborové halekání v refrénu a parádní vokální melodie s útočným riffem z této položky činí jeden z nejsilnějších momentů „Last of Our Kind“.
S přibývajícími minutami se lehce polevuje a The Darkness si vybrali s dvojicí „Mudslide“ a „Hammer & Tongs“ slabší chvíli. Proti přímočaře orientované „Mudslide“ jsem zprvu neměl výhrad, ale tato jednoduchá halekačka, která zní jako dítě pomyslného vztahu AC/DC a Queen, mi velmi rychle zevšedněla a ztratila svůj lesk, díky čemuž jsem ji v pozdější fázi náslechu alba tak nějak vypouštěl. „Hammer & Tongs“ je naproti tomu taková nijaká hned od prvního poslechu a nebýt alespoň trochu nápadité sólové kytary, jež celou písní prostupuje, tak mi z ní v hlavě nic neuvízne. Dojem vylepšuje rytmicky výrazná „Sarah O’Sarah“, což je další z písní, jež jsou přímo stvořené k pódiové prezentaci. Slabší závěr je pak ještě umocněn při poslechu limitované edice, kdy po závěrečné baladě „Conquerors“, která je mimochodem vážně skvělá, následuje dvojice bonusů „Messenger“ a „Always Had the Blues“, přičemž ani jedna z nich není z těch nezapomenutelných kusů, takže své místo ve skupině skladeb navíc si tak akorát zaslouží.
Je fajn, že jsou The Darkness zpět. Jejich hudba má v sobě ohromnou porci energie a zábavy na rozdávaní, a přestože pánové opustili životní krédo ve stylu sex, drogy a rock’n’roll a jejich hudba je tomu lehce podřízena a ubylo takové té bláznivé teatrálnosti z prvních počinů, tak nemám důvod otáčet se k této čtveřici zády, protože si až na pár drobných přehmatů drží svůj po-návratový standard. Ten sice první dvě alba sleduje z bezpečné vzdálenosti, ale dokud budou Hawkinsové sypat z rukávu skladby jako „Open Fire“, „Mighty Wings“ a „Conquerors“, tak můžu pořád ještě spokojeně pokyvovat hlavou tak jako v případě „Last of Our Kind“.
Země: Velká Británie Žánr: gothic / doom / death metal Datum vydání: 29.5.2015 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. No Hope in Sigh
02. Terminal
03. An Eternity of Lies
04. Punishment Through Time
05. Beneath Broken Earth
06. Sacrifice the Flame
07. Victim of the Past
08. Flesh from Bone
09. Cry Out
10. Return to the Sun
Tak, a je to tady. Vysoce očekávané album „The Plague Within“, kterým se Paradise Lost vrací o dobré dvě dekády zpět hluboko do první poloviny 90. let. Lépe tuhle desku ani charakterizovat nelze. No, a protože má tato britská veličina za sebou vskutku zajímavou hudební pouť, již během své kariéry ušla, tak ještě než se pustím do jejich 14. studiového alba, jímž letos potěšili zejména fanoušky návratů do minulosti, tak si pojďme tyto veterány alespoň v krátkosti představit.
Paradise Lost zanedlouho oslaví 30 let své existence, a je tak nad slunce jasné, že nejde o žádné břídily. Naopak, svými první alby pomáhali položit základy britskému doom metalu, který následně oživili o gotické prvky, a zapsali se tak nesmazatelně do hudební historie. V následujících letech, tedy po vydání „Draconian Times“, se Paradise Lost hledali někde na půli cesty mezi původními gotickými idejemi a elektronikou ve stylu Depeche Mode, což mělo za následek odliv fanoušků, a trvalo dalších několik let, než si Angličané kolem Nicka Holmese a Grega Mackintoshe začali postupně brázdit cestu zpět ke starým zvykům, což je z jejich alb cítit nejpozději od eponymního „Paradise Lost“ z roku 2005. Od té doby Paradise Lost uvízli v síti spletené z nevýrazných počinů, přičemž ten poslední, „Tragic Idol“, z roku 2012 byl asi ukázkovým případem, kdy se (relativně) veliká kapela nedokáže vzedmout k ničemu jinému než papírovému standardu, jemuž navíc chybí pořádná dávka emocí.
Netuším, co přesně se v členech Paradise Lost zlomilo a jakou míru na návratu k death/doomově hrubým a ponurým kořenům má angažmá Nicka Holmese v řadách smrtonošů Bloodbath, ovšem jakkoli jsem byl po předchozích počinech k budoucí tvorbě kapely apatický, tak jsem neodolal vábení a na „The Plague Within“ jsem se vskutku těšil. Hlavní otázkou celé recenze je, zda má návrat k záhrobně pochmurným náladám smysl a jestli Paradise Lost zvládli se ctí vydat album, které by se z fleku mohlo objevit někdy v období kolem ceněného „Idol“. A pokud budu mluvit pouze za sebe, tak říkám, že ačkoli se jedná zjevně o logický krok, jakým si udobřit fanoušky klasické tvorby, tak „The Plague Within“ strká tvorbu Paradise Lost z posledních dvaceti let hravě do kapsy.
Jestli totiž něco předešlým albům těchto Britů chybělo, tak to bylo umění strhnout a přenést atmosféru na posluchače. Skladby jako takové byly standardní formou jejich kompoziční vyzrálosti, ale po poslechu ve mně nezůstávaly žádné emoce a třeba “Tragic Idol” jsem s klidným svědomím odložil po pár posleších a od té doby jej neslyšel. A právě tady je “The Plague Within” o několik tříd vyzrálejším albem. S návratem k pochmurným náladám a záhrobnímu murmuru Nicka Holmese, jímž prokládá svůj charismatický melodický vokál (ten je oproti minulým albům mírně zemitější), se Paradise Lost stali znovu seskupením, které dokáže svou tvorbou strhnout.
Hned úvodní hymnický vál „No Hope in Sight“ je triumfem kytarového riffu Grega Mackintoshe s pěkně vrstvenou melodickou vyhrávkou a Holmesova hrubého vokálu, jejž oprášil na posledním albu Bloodbath a zde zní neméně sebejistě. Aby bylo jasno, tak Paradise Lost nepřešli vyloženě k hrubosti svého debutu „Lost Paradise“, takže i na melodie přijde řada, a když Holmes začne střídat své dvě polohy, tak to není žádný průser a kupříkladu „Sacrifice the Flame“, která na jeho výkonu vyloženě stojí, není špatnou písní. Ten největší šok jsem však při prvním poslechu zažil s příchodem páté „Beneath Broken Earth“ a osmé „Flesh from Bone“, jež asi nejlépe prezentují snahu toho, s jakým retrem se Paradise Lost snažili na novince vytřít všem pochybovačům zrak. Prvně jmenovaná je dokonalá záhrobní mše, z jejíž ponuré kytarové práce mrazí. Naproti tomu „Flesh from Bone“ zdobí dřevní death metalový výjezd, jímž Paradise Lost překvapí v začátku druhé minuty, aby jen o chvíli později sborový chorál zpomalil našlápnutou nářezovou pasáž do houpavých temp, jež kapele stále velmi sluší.
Možná se z dosavadního povídání zdá, že „The Plague Within“ nemá žádných slabých míst, ale vězte, že i takové skladby jsou na desce k nalezení, přičemž dle mého skromného názoru se jedná o čtvrtou „Punishment Through Time“ s naprosto nezajímavou strukturou a ani závěrečná „Return to the Sun“ mi nepřijde něčím natolik výjimečná, že bych si ji měl pamatovat déle než pár dní od posledních poslechů. Pozitivních momentů ovšem převládá, takže díky zaručeným peckám jako „Terminal“, klávesově výrazné „Victim of the Past“, kdy prvně jmenovaná sází na rychlejší tempo, nebo naopak zadumanější „Sacrifice the Flame“ je poslech „The Plague Within“ příjemným zážitkem, jemuž z formálního hlediska nechybí nic, co by deska od jména velikosti Paradise Lost měla mít. A to prosím pěkně včetně fantastického obalu Zbigniewa M. Bielaka, který tímto pasuji na aspiranta vítěze kategorie “Obal roku 2015”.
„The Plague Within“ sice není převratný počin, aby kariéru Paradise Lost posunul novým směrem, a logicky ani neobjevuje neprobádaná území, ovšem myslím, že podobnou desku tahle kapela potřebovala jako sůl, protože při vydání další variace na téma „Faith Divides Us – Death Unites Us“ a „Tragic Idol“ už by oprávněnost budoucí existence těchto Britů dostávala opravdu vážné trhliny. Takhle sice máme na stole album, z něhož je kalkul cítit ne zrovna malou měrou, ale jedním dechem nutno dodat, že se jedná o album, které zatraceně baví. Sázka na jistotu, jež se vyplatila do poslední noty, a výsledkem je jedno z nejpříjemnějších překvapení, jaké jsem letos zatím slyšel.
Země: Velká Británie Žánr: jazz Datum vydání: 13.4.2015 Label: Kscope
Tracklist:
01. What Happens Now?
02. Sound of Muzak / So Called Friend
03. The Start of Something Beautiful
04. Heart Attack in a Layby / The Creator Had a Mastertape / Surfer
05. The Pills I’m Taking (From Anesthetize)
06. Hatesong / Halo
07. Cheating the Polygraph / Mother & Child Divided
08. Futile
Znovu nahrávat hudbu již jednou nahranou je ve většině případů s prominutím blbost. Snad až na výjimky, v nichž kapela s malým časovým odstupem oprašuje skladby napsané a nahrané v době, kdy neměla k dispozici pořádné studio a dobrý zvuk, považuji podobné nápady za přiživování se na vlastní minulosti. Podobně, byť v menší míře, smýšlím o předělávkách výraznějšího rázu. Většina z nich jsou, přiznejme si, nezábavné akustické verze původních skladeb a ty snad až na výjimky nikdy neobhájí svou existenci. A pokud jde o předělávky mnohem zásadnější, jde většinou o zbytečnosti. Jednoduše soudím, že sahat do jednou hotové hudby je prostě pochybné.
Nedbaje vlastních pochyb jsem však byl na „Cheating the Polygraph“, jež je jak už asi tušíte albem předělávek, dost zvědavý. Tato zvědavost vyvěrala v rovině subjektivní ze skutečnosti, že jak interpret předělávaný, tak interpret předělávající jsou mi více než milí. V rovině objektivní pak „Cheating the Polygraph“ představuje ambiciózní počin, který z (progresivně) rockových skladeb vytváří kompozice jazzové. Kdo zná jméno Gavina Harrisona, tomu už jsem mu napověděl více než dost. Harrison je totiž bubeníkem dnes zamrzlých Porcupine Tree a název alba „Cheating the Polygraph“ vychází z názvu skladby z EP „Nil Recurring“ Harrisonovy domovské kapely. Že právě Porcupine Tree jsou předělávanou kapelou je již nejspíš zbytečné zdůrazňovat.
Velice zajímavý je už výběr skladeb. Přestože mají Porcupine Tree přehršel písní s výraznými motivy, omezil Harrison svou volbu (s jednou výjimkou) jen na krátké období po roce 2002 (kdy se stal členem kapely) a z něj vybíral převážně outsidery či rovnou skladby vydané mimo dlouhohrající alba. Udělal však jednu fatální chybu, která jeho úmysl vnést do hudby Porcupine Tree vlastní pohled výrazně zkomplikovala. Ze všech možných forem jazzu se totiž pokusil přiblížit Porcupine Tree big bandu. Nemusím být (a nejsem) velkým znalcem jazzu abych si troufl podotknout, že to byla volba nešťastná.
Hudba Porcupine Tree je vlastně velice subtilní, postavená na precizně vyladěné souhře několika málo tónů a melodií. Na druhé straně big band je hlučný a okázale komplikovaný. Porcupine Tree jsou melancholičtí, big band je excentrický. A právě ten ohromně náročný cíl změnit tolik charakteristik naráz a přitom zachovat dost, aby se dalo mluvit o předělávkách, se zdá být nad Harrisonovy síly. Důsledkem toho je „Cheating the Polygraph“ rozpolcené mezi dvěma póly.
Z osmi skladeb mě nejvíce baví „Hatesong / Halo“, v níž Harrison šikovně zkombinoval dvojici písní. „Hatesong“ se svým výrazným basovým motivem dominuje celé první polovině tohoto „slepence“ a podobně jako v originálu se na něm hromadí další, často úplně nové melodie. Ostatně i basa samotná si občas odskočí do světa kreativity a nezůstává plně věrna předloze. Zlom do „Halo“ se sice může zdát poněkud krkolomný, ale skladbě to nic neubírá na přitažlivosti, zejména protože v druhé polovině Harrison dokázal skvěle skloubit původní melodie s novými nástroji. „Cheating the Polygraph / Mother & Child Divided“ se od originálů odpoutala ještě výrazněji a ve výsledku zní jako něco, co by zapadlo na soundtrack Jamese Bonda. Hůře dopadly skladby pomalejší: „The Start of Something Beautiful“ ještě měla v originálu dostatek nápadů, aby ustála hravou Harrisonovu verzi, křehké „Heartattack in a Layby“ však předělání neprospělo vůbec.
I přesto je „Cheating the Polygraph“ zajímavé album, a to hned při několika příležitostech. První nastává ve chvíli, kdy se v něm přehrabujete a snažíte se z jeho dílů složit původní hudbu, kterou tak dobře znáte. To se vám do určité míry může povést (a vzhledem ke složitosti alba je dost pravděpodobné, že při každém novém poslechu naleznete nový povědomý prvek, který jste dříve nedokázali nikam přiřadit), ale taková snaha vás těžko uspokojí. Navíc nikdy nemůžete úplně uspět, plno melodií se do Harrisonova podání nedostalo a ještě víc jich v něm naopak vzniklo. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by „Cheating the Polygraph“ ničím jiným, než původními skladbami zahranými podle nezměněného notového zápisu na jiné nástroje.
Nejlepší je recenzovaná deska až ve chvíli, kdy se oprostíte od pozadí jejího vzniku a vnímáte ji jako suverénní celek. Pak ji nelze upřít zábavnost a jejímu autorovi skladatelský um. Instrumentálně je propracovaná a kdo by se bál, že si z ní Harrison udělá jedno dlouhé bubenické sólo, zjistí, že prostoru si ve svých předělávkách udělil Brit jen o málo víc, než kolik ho měl v originálech. Jenže pokud na album budeme nahlížet tímhle způsobem, doznáme, že vlastně není ničím výjimečné a být v jazzu kovanější, vysypal bych z rukávu jistě desítky kapel, které dělají to samé a lépe.
Pro koho tedy „Cheating the Polygraph“ je? Pro fanoušky jazzu, nebo fanoušky Porcupine Tree? Obávám se, že spíše pro ty druhé. Přestože není vůbec špatné a už volba skladeb ukazuje, že úmyslem Harrisona rozhodně nebylo vydělat balík předěláním nejslavnějších písní kapely, jde ve výsledku o poměrně slabou nabídku. Čekal jsem, přiznám se, trošku víc.
Země: Velká Británie Žánr: heavy / speed / black metal Datum vydání: 26.1.2015 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Eruptus
02. From the Very Depths
03. The Death of Rock’n’Roll
04. Smoke
05. Temptation
06. Long Haired Punks
07. Stigmata Satanas
08. Crucified
09. Evil Law
10. Grinding Teeth
11. Ouverture
12. Mephistopheles
13. Wings of Valkyrie
14. Rise
Není legenda jako legenda. Popravdě řečeno, mnohdy se mi zdá, že je tento pojem pro hudební skupiny zbytečně nadužíván… nebo lépe řečeno, užíván i v případech, kdy to rozhodně není na místě. Už jsem viděl i to, kdy některá kapela sama sebe označovala (anebo se nechávala označovat) jako legendu, přestože měla na kontě třeba jen jedno, dvě alba a sotva dekádu fungování. Anebo že se někdo označuje za legendu jen proto, že prostě hraje dvacet roků, což je holý nesmysl a zcela scestná představa o legendárnosti. Když hrajete dvacet let, jste bezesporu veteráni a zkušení mazáci; legendární či kultovní statut se ovšem odvíjí od něčeho jiného.
Pak jsou ale kapely, o jejichž legendárnosti se není třeba přít ani v nejmenším. Nicméně ani takováhle opravdová a velká legenda by neměla mít vyloženě na růžích ustláno a nemělo by se automaticky nekriticky přijímat vše, co pod její hlavičkou vyjde. Je pravda, že takováhle legenda má svoje zásluhy, za což jí patří respekt a uznání, už nepotřebuje něco dokazovat, což od ní asi ani nikdo nečeká, a leckdy dokonce není nutné, aby se kamkoliv posouvala. Jenže aby její existence (za předpokladu, že se jedná o živoucí legendu, tedy skupinu, jež stále hraje a je aktivní) nepostrádala smysl, je dle mého názoru bezpodmínečně nutná tvorba nové hudby a také aby měla smysl i tato hudba. Sestavu takových hudebních titánů snad nikdy netvoří žádní debílci, takže většinou s onou smysluplností existence nebývá až takový problém, avšak bohužel jsou i případy, kdy při poslechu aktuální tvorby skutečně přemýšlím o tom, zdali by nebyl lepší konec. Takhle z hlavy mě okamžitě napadají dva nejkřiklavější případy, u nichž něco takového cítím – Metallica, jejíž fungování v posledních letech se mi absolutně znechutilo, a Venom…
Od roku 2005, kdy Venom obnovili činnost poté, co se lídr Cronos zotavil ze zranění zad, které si přivodil v roce 2002, se jejich tvorba začala ubírat směrem, který mi nejenže není moc milý, ale téměř se mi i začíná protivit. Nemohu si totiž pomoct, ale ze současného počínání britského tria jednoduše víc než potřebu hrát hudbu cítím kalkul a s ním spojenou neupřímnost… při vší úctě, současný Venom mi připadá, jako kdyby fungoval už jen kvůli prachům. Přes to bych se možná dokázal přenést, pokud by mě ta muzika vážně bavila, ale ta aktuální alba kapely jsou tak slabá a vyčichlá, že jednoduše nejsem ochoten nad tím přivírat oči.
Jasně, od skupiny, jež začala hrát ještě v 70. letech a svého času de facto položila základy veškerému extrémnímu metalu (nejen black metalu – nemyslím to nijak pejorativně, ale Venom black metal prostě není, je to tvrdší rock’n’roll, extrémnější heavy/speed, ale určitě ne skutečný black metal), nečekám, že bude v roce 2015 posouvat hranice tvrdé muziky kupředu, nejsem naivní. Jenže to, co Cronos a jeho kumpáni v současné době předvádějí, je jednoduše okaté vykrádání sebe sama z počátku 80. let… dokonce se to Venom ani nesnaží nijak zakrývat, když jsou v návaznosti na legendární „Black Metal“ schopni pojmenovat album „Metal Black“ a hned další fošnu po vzoru „Welcome to Hell“ nazvat „Hell“ (popravdě už jsem tehdy myslel, že další deska ponese název „Satan“ podle „At War with Satan“). Jenže to, co fungovalo před třemi dekádami, protože tenkrát to bylo novátorské a sálalo z toho nadšení z hraní a autenticita, díky níž jsou ta alba dodnes kulervoucí, bude těžko fungovat, když se to snažíte napodobit o 30 roků později jako staří fotři, jimž jde spíš o zaplacení účtů.
Jistě, i po 30 letech aktivní kariéry je možné hrát stále to samé tak, aby to fungovalo… je možné stárnout s grácií a stále mít tu pověstnou jiskru, aniž byste onen hudební recept změnili. Jenže něco takového předvádějí Motörhead nebo AC/DC, nikoliv Venom. Když skládáte desky z triviálních odrhovaček, tak to prostě fungovat nemůže… zvlášť když to navrch zalijete fakt špatnými texty. Právě ty mě iritují možná ještě víc než ta hudba… Když totiž slyším to, co Cronos zpívá na letošní fošně „From the Very Depths“, tak mě vždycky napadne, jestli se ten člověk necítí trochu trapně hlásat v 53 letech do mikrofonu tohle… nemůžu si pomoct, ale buď přemýšlí, jako kdyby mu bylo spíš tak 15, anebo je to vážně čirý kalkul, hlavně aby byli jakože true metloši spokojení. Nejsem si ale jistý, jaká z těch dvou variant je ta horší…
Tím jsme se pomalu dostali právě k letošní novince – ačkoliv vše, co již padlo, se dá bez sebemenších problémů vztáhnout i na „From the Very Depths“. Jediná pozitivní věc je, že mi nová placka přijde o chloupek méně nudná než minulé „Fallen Angels“, ale obecně vzato se mi to pořád zdá – nebojím se říct – blbé. Extrémně, naprosto EXTRÉMNĚ imbecilním obalem počínaje, nechtěně směšnými texty pokračuje, nezáživnou hudbou konče.
Výše jsem již řekl, že se současná alba Venom skládají z odrhovaček… sice se nerad opakuji, ale musím to říct znovu, protože neznám jiné slovo, které by tak krásně dokázalo vystihnout to, jak „From the Very Depths“ zní. Hned první na ráně je třeba song „Long Haired Punks“, na nějž nálepka „odrhovačka“ sedne lépe než pověstná prdel na neméně pověstný hrnec – naprosto nezáživné střídání rychlejšího tempa se zoufale nudným pomalým riffem a ukázkově dementní text, toť jedna z formálně největších metalových legend v roce 2015. Podobných se však najde mnohem více… „The Death of Rock’n’Roll“, kterou trochu zachraňuje alespoň kytarista Rage se svým sólem, titulní „From the Very Depths“, „Mephistopheles“ a tak dále. Takové „Temptation“, „Stigmata Satanas“ či „Wings of Valkyrie“ sice sem tam disponují alespoň nějakým tím trochu slušnějším riffem, ale ani to je příliš nezachrání, protože to ani náznakem nejsou takové šlehy, aby kvůli nim stálo za to trpět tu vatu okolo.
Ještě horší je však to, že i těch několik málo výjimek, které jsou o malinko lepší, se strašně rychle ohraje a velmi brzy jim dojde dech. Ukázkovým příkladem budiž třebas „Smoke“, její chytlavé střední tempo mě – nepříliš dobrému refrénu navzdory – zaujalo hned při prvním poslechu „From the Very Depths“. Avšak už někdy při čtvrtém či pátém poslechu ten song nudí stejně jako vše okolo. Není v tom ale sám, neboť úplně stejně je na tom třeba i „Crucified“. Takovou „Grinding Teeth“ alespoň trochu ozvláštňuje kytarová melodie (jíž je pohříchu málo) a povedené sólo, ale ten zbytek je nemlich stejná nuda jako ty věci z předcházejícího odstavce.
Nějaké slušnější kusy, které mě alespoň trošičku baví, jsem si tím pádem na „From the Very Depths“ našel pouze dva. Jedním z nich je devátá „Evil Law“, v níž je dobrý především bubeník Danté, ale celkově má tahle písnička na rozdíl od toho všeho okolo něco málo do sebe – snad i díky tomu, že to není další klasická odrhovačka jako to všechno okolo. I zlom, kdy se „Evil Law“ po rytmičtější první půli zvrhne v polohu, jež je pro Venom typičtější, funguje dobře a dává mi smysl. Druhým vrcholem pak je až úplně závěrečná „Rise“, což je asi jediný vál na desce, o němž se dá tvrdit, že má trochu koule a posluchače nějak nakopne… bohužel však to nakopnutí přijde až po více jak 45 minutách hrací doby.
Sám sebe se ptám, proč ta nová alba Venom vlastně poslouchám, když stejně už předem vím, jak to bude znít (už jen tohle je prostě špatně) a že se mi to nebude líbit. Možná je to naivita, jestli se to náhodou konečně nezlomí, nicméně vzhledem k tomu, že ani „From the Very Depths“ nic nezlomilo, příště už to asi zkoušet nebudu a ušetřím si čas pro jiné nahrávky, u nichž se budu upřímně bavit.
Nechci, aby to všechno vyznělo nějakým způsobem, který neodpovídá pravdě… určitě si nemyslete, že Venom nesnáším a že si jen honím triko a ego na zprcávání legendární kapely, protože to na internetu prostě jde. Tak to není – spoustu muziky, kterou Venom v minulosti nahráli, mám strašně rád a jejich rané desky jsou nedotknutelné kulty… jsem upřímně přesvědčen, že kdo nepřísahá na „Black Metal“, ten tvrdé muzice nerozumí a měl by okamžitě odevzdat průkazku posluchače metalu. Jenže o to víc mě mrzí, co Venom předvádějí nyní.
Každá správná recenze by asi měla skončit tím, jestli autor onu recenzovanou desku doporučuje či nedoporučuje k poslechu. U „From the Very Depths“ je tento verdikt nad slunce jasný – navzdory legendárnímu logu na obálce jednoznačně ne, nedoporučuji.
Druhý pohled (Kaša):
Docela by mě zajímalo, kde získal Cronos tolik sebejistoty, že si v aktuální skladatelské formě troufne se svým legendárním dítkem Venom na album o 50minutové hrací době a 14 skladbách (pokud počítám i dvě krátká intra „Eruptus“ a „Ouverture“). Hudba Venom je totiž nejpozději od návratového „Metal Black“ těžce předvídatelná a kolovrátková, takže je úplně fuk, jak se jmenuje samotné album a vlastně i skladby, jež se na daném kotoučku nacházejí, protože výsledkem je další hřebíček do rakve hudební legendy, která už se dnes nezmůže na nic víc než na paběrkování na své dávné slávě a přetáčení starých skladeb pod novými tituly.
Oproti minulejšku v podobě „Fallen Angels“ mi „From the Very Depths“ přijde ještě o malý kousek nudnější a nezajímavější, což je vzhledem ke kvalitě předchůdce ne zrovna lichotka. Nový fanoušek možná bude uchcávat blahem nad dřevní atmosférou a pěkně svižným materiálem, jemuž energie nechybí, což nelze popřít a Cronosovi v tomto ohledu křivdit, ale pro mě je to jen znovu převařený čaj značky „Welcome to Hell“ a „Black Metal“. Kdybych opravdu musel a pod nátlakem musel vybrat nejlepší písně, tak sáhnu po motörheadovské „The Death of Rock’n’ Roll“ a střednětempé „Crucified“ s úderným riffem. Ten zbytek mi splývá i navzdory opakované snaze si album opravdu vyslechnout.
Možná se zdá, že jsem k Venom až přehnaně kritický, protože Cronos nedělá nic jiného než spousta dalších věhlasných kapel s dlouhou historií, ale jeho naivně stupidní kolovrátek mě prostě nebaví, protože poslouchat na takové ploše přemrštěný počet nudných vypalovaček bez nápadu není nic, na čem bych ve svém volném čase dobrovolně ujížděl. Díky za nic, Cronosi.
Země: Velká Británie Žánr: progressive power metal Datum vydání: 22.3.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Tempus
02. Visions of Another World
03. They Live
04. Blood and Romance
05. Ghosts
06. Wheel of Misfortune
07. Eminent Reprisal
08. Salt Water Bandits
09. This Fire
Pojmenovat kapelu Neverworld, desku obdařit názvem „Visions of Another World“ a na její přebal nacpat photoshopovou pohádku, to chce řádné power metalové koule. Ano, je možná nefér, že už zkraje začínám, co si budeme povídat, poměrně negativisticky, v případě Neverworld jsem však nemohl jinak. Už jméno kapely i název jsou tedy hodně silná „kafata“, jenže obal, to je teprve něco. Definici kýče jsem vždy pokládal za problematickou, každopádně nyní bych neváhal a člověku toužícím po pojmové osvětě do rukou vrazil právě tuhle nádheru. Stále tu ale byla stará dobrá záchrana slyšící na jméno hudba, která mohla udělat hromadícím se průserům přítrž. Dočkali se Neverworld spasení?
Abychom se vyhnuli veškerým nesrovnalostem, za „Visions of Another World“ stojí pětice hudebníků z Velké Británie, která se v roce 2009 sešla, zvolila si ono strašidelné jméno a již zanedlouho začala osvobozovat prsaté princezny i svou hudbou. V roce 2010 Neverworld vydávají debutové EP (nádhera číslo dvě, klik) a o čtyři roky později také právě „Visions of Another World“, dlouhohrající debut. To jen na okraj, že Neverworld můžeme stále pokládat za plus mínus začínající kapelu.
Nyní konečně k hudbě. Co se formy týče, tam zůstává vše při starém, tedy tam, kde jsou obálka, potažmo názvy alba a kapely. Neskutečným klišé totiž začínají i první tóny, jež se nesou pro nastolení té pravé epiky ve znamení tikání hodin. Naštěstí je zanedlouho dotikáno a na řadu přichází první plnohodnotný song, a to hned titulní. Díky němu zjišťujete, že za a) kýče ani nadále nebudete ušetřeni, za b) se to dá i jakžtakž vydržet. Řemeslně Neverworld předvádí veskrze klasický power metal s hromadou kytarových sól, pseudosymfonickým nánosem kláves a teatrálním heavy metalovým vokálem. Kytary se naštěstí drží co do ekvilibristiky relativně při zemi, což osobně kvituji. Co do klávesového cukrkandlování, tak i to je vlastně také celkem poslouchatelné a přiznám se, že jsem to čekal ještě o poznání hloupější. Nechávám teď stranou pasáže, kdy klávesy hrají naprosto osamoceny, tam už je to horší. A zmiňované vokály? Zpěvák Ben Colton si častokrát není jistý, ale na druhou stranu jeho barva hlasu mi je pocitově příjemná, tak proč si jen stěžovat.
Za zmínku i skladatelská složka, která je na to, jak to všechno ze začátku vypadalo, sem tam docela obstojná. Ačkoliv k finální podobě jednotlivých písní Britové užívají mnohdy barbarských prostředků, několik skladeb má solidní refrény, které zaručují, že prvotní skepse nebude přetavena v závěrečné konstatování průseroidního výsledku. Zmínění zaslouží třeba vzpomínaná titulka a především „Blood and Romance“, v níž po Coltonově boku hostuje zpěvačka Christina Gajny. Což o to, samotný vokální projev lze bez větších obtíží označit za zaměnitelný, ale track je to nesmírně občerstvující, a jak se kolem rozhlížím, tak i nejlepší.
Za polovinou hrací doby ale následuje strmý sešup dolů. Další kousky jsou už výrazně podprůměrné, což je především případ „Ghosts“, která se svou strukturou snaží působit progresivně, ovšem výsledkem je zcela prázdné šestiminutové nic. „The Wheel of Misfortune“ svou cirkusáckou atmosférou zatouchající vody sice rozčeří, ale ve výsledku spíš vede k zamyšlení, zda má na desce svou povahou vůbec právo na existenci. Lépe na tom jsou heavy metalovější kousky výrazněji se opírající o kytary. Ne, že by jinak znuděného posluchače postavily na nohy, na to jsou slušné pasáže třeba v takové „Eminent Reprisal“ moc krátké, ale na pootevření nedobrovolně sklopených víček to stačí. Naopak závěrečný tandem „Salt Water Bandits“, „This Fire“ pokračuje v progresivnějším pojetí. V jeho vodách ale Neverworld zápasí neúspěšně a veškerá zauzlovanost spánek jen a jen prohlubuje. Skladby to jsou i bezdůvodně natahované (obě mají něco přes osm minut) – a já jsem přesvědčen, že především bez druhé jmenované by se „Visions of Another World“ dýchalo lépe. Poslední tóny desky postupně doznívají a na scénu se již dostává poslední útržek – další, tentokrát už naštěstí poslední „tik, ťak“ várka je tu. A hele, je kratší, přijmeme ji tedy pozitivně, dobrá?
Od věci nebude návrat na samotný počátek našeho povídání. V něm jsme si položili otázku, zda kapelu vedenou pečlivě budovanými klišé spasila hudba záchranářka. Spása v mých očích sice vypadá trochu jinak, nicméně byla to právě muzika, která Brity uchránila od absolutního uměleckého dna. „Visions of Another World“ nabízí především v první půlce několik nadějných střípků, avšak v celkové ploše čítající 58 minut nemají šanci na přežití. Pečlivého vyzobávání se ale v případě „Visions of Another World“ dobrovolně vzdávám, neb i lepší momenty pokořují průměr jen velmi upoceně.
Země: Velká Británie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 27.2.2015 Label: Lupus Lounge
Tracklist:
Beware the Sword You Cannot See:
01. Drawing Down the Rain
02. Hive Mindless
03. A Blaze of Hammers
04. Virtus sola invicta
05. Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs
Pawn on the Universal Chessboard:
06. Part I: Mindslide
07. Part II: Have You Got a Light, Boy?
08. Part III: Perdurabo
09. Part IV: An Automaton Adrift
10. Part V: Lowly Worm
11. Part VI: Let There Be No Light
Valley of Desolation:
01. Gestation
02. Catafalque Caravan Quandary
03. Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December)
Recenzi na A Forest of Stars snad ani nejde začít jinak než vyznáním lásky – bez jakékoliv ironie, vy cyničtí pacholci! Tahle kapela pro mě osobně totiž přes počáteční zvědavost před seznámením a prvotní zaujetí při prvním seznámení vyrostla v jednu z nejvíc srdcových skupin. Je jen málo kapel, od nichž se snažím sbírat naprosto vše, co vydají, a skupina, od níž bych měl doma skutečně vše, na čem se kdy její logo objevilo, je jen jedna a jsou jí právě A Forest of Stars (dobrá, pomineme-li případy, které zatím vydaly jen jednu placku a v jednom formátu).
Je mi naprosto jasné, co vás asi napadlo – že na vás čeká naprosto nekritická recenze od člověka, jenž bude tuhle formaci vynášet do nebes stůj co stůj bez ohledu na skutečnou kvalitu novinkového alba. Možná takový jsem, aniž bych si to sám uvědomoval, ale já sám naivně věřím, že mi ještě zbylo tolik soudnosti, že bych to dokázal neocenit, kdyby mi to připadalo na draka. Jedno z největších kouzel letošní desky „Beware the Sword You Cannot See“ však tkví v tom, že (opětovně) nedává sebemenší důvod takové věci řešit, protože A Forest of Stars jsou stále stejně úžasní. Je rok 1895 a gentlemanský klub opětovně zve do svého unikátního a nenapodobitelného světa…
„He said ‘Let there be light’.
Oh, and there WAS light.“
(Pawn on the Universal Chessboard Part II: Have You Got a Light, Boy?)
První dvě desky A Forest of Stars, „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“, byly – a vlastně stále ještě jsou – bez přehánění dechberoucí záležitosti, které hraničí s genialitou. Z naprostého minima na těchto dvou počinech Britové vytřískali absolutní maximum a stvořili monumentální kus umění, jehož síla nijak neochabla ani sedm respektive pět let po jeho vydání. A přesto obě ty nahrávky zněly odlišným způsobem. A opět odlišně znělo i třetí album „A Shadowplay for Yesterdays“, byť nezaměnitelný rukopis zůstal, zároveň však šlo o desku, jež laťku oproti svým dvěma předchůdcům snížila. Nicméně, A Forest of Stars jsou natolik výlučnou kapelou, že i v této „slabší“ chvilce byli stále fantastičtí a poutaví takovým způsobem, že jim všichni okolo mohou koukat na záda z velmi uctivé dálky, protože to, co je v jejich podání zdánlivě „horší“, je obecně stále na úrovni, na niž drtivá většina hudebních skupin nedosáhne za celou svou kariéru.
Pokud bychom chtěli bodovat, pomyslná pozice „Beware the Sword You Cannot See“ v portfoliu A Forest of Stars je pro mě osobně jednoznačná – novinka je o kousek úžasnější než „A Shadowplay for Yesterdays“, první dvě alba však zůstala nepokořena. Ačkoliv kvalitativní rozdíly mezi všemi těmi počiny jsou ve skutečnosti tak minoritní, že kdybychom číselně hodnotili, ve všech čtyřech případech se bavíme o nejvyšší možné známce.
Zvukem a náladou materiálu má „Beware the Sword You Cannot See“ nejblíže ke svému přímému předchůdci „A Shadowplay for Yesterdays“, až by se s jistou dávkou tolerance dalo říct, že novinka pokračuje tam, kde předcházející počin skončil. Rozhodně tím však nechci ani náhodou naznačit, že by se A Forest of Stars opakovali – prozatím každá jejich deska byla výlučná a svá, a jakkoliv každá z nich naprosto přirozeně zapadá do světa této groteskní viktoriánské Anglie, všechny mezi sebou byly nezaměnitelné a trochu jiné. A bezezbytku to platí i po vydání „Beware the Sword You Cannot See“.
„This double vision is dividing all thought.
If this cortex is remotely cerebral,
I’ll eat the mind from under your hat.“
(A Blaze of Hammers)
Ačkoliv zde A Forest of Stars – nutno dodat, že z velké části to má na svědomí právě moje maličkost – již drahně let protlačujeme, nevěřím tomu, že nás všichni sledujete již od doby, kdy vyšla recenze „A Shadowplay for Yesterdays“, a že musí být nutně všichni s tvorbou této skupiny obeznámeni z jiných zdrojů. Právě proto bych si dovolil se na chvíli zastavit u toho, co od hudby na „Beware the Sword You Cannot See“ co do stylu očekávat. Šestice gentlemanů a jedna dáma produkují avantgardní formu black metalu, která je v jejich podání, dovolím si tvrdit, skutečně unikátní – ostatně jako takřka vše okolo A Forest of Stars. Základem je samozřejmě stále black metal, do něhož Britové přidávají další nástrojové ingredience jako housle či flétnu, což vám možná nemusí znít jako něco, z čeho byste si okamžitě měli sednout na zadek, jenže ten výsledek neobyčejný skutečně je.
A Forest of Stars jsou totiž zvláštní i zvukem kytar, na čemž nic nemění ani to, že právě na tomto probíhají jediné změny v sestavě – na „Beware the Sword You Cannot See“ se po jednoalbové pauze vrátil Mr. T.S. Kettleburner, po jehož boku se poprvé představuje nováček Mr. William Wight-Barrow. Uhrančivá je v jejich podání i rytmika – nevím, jak to Mr. John „The Resurrectionist“ Bishop dělá, ale jeho hra na bicí prostě nezní jako všichni ostatní bubeníci všude okolo, nicméně stejnou pochvalu zaslouží i Mr. Titus Lungbutter, jehož předoucí baskytara byla ozdobou již posledně a stejně parádní je i na novince. Stále ještě nejsme ve finiši, protože i práce dalších členů je pro celou mozaiku nepostradatelná – bez klávesových kliček a hrátek v pozadí v podání The Gentlemana (na „Beware the Sword You Cannot See“ jen tak mimochodem vytáhne z rukávu hned několik nádherných vintage zvuků) bych si už A Forest of Stars nedokázal představit stejně jako bez Katheryne, Queen of the Ghosts (což není nikdo jiný než Katie Stone, již si mnozí z vás budou pamatovat jako někdejší houslistku My Dying Bride), která obstarává zmiňované housle a flétnu a navrch přidává také skvělý vokál. A když už jsme u těch vokálů, přímo se nabízí vypíchnout posledního člena – Mister Curse a jeho bestiální řev si totiž s výkony svých kolegů nijak nezadá a i on je fenomenální.
Důvod, proč jsem považoval za nutné to takto otrocky vyjmenovat, je následují: Většina dobrých kapel v něčem vyniká – tahle banda má skvělou kytarovou práci, zatímco bicí jen drží prosté tempo, jinde zase muziku táhne skvělý zpěvák. U A Forest of Stars nikoliv – u nich je totiž každá složka hudby nejlepší a takřka bezchybná, nic není do počtu anebo snad navíc. Zatímco u spousty metalových kapel mi přijde, že mají baskytaru jen proto, že je to prostě zvyk, aby v metalu byla baskytara, ačkoliv tam hraje s prominutím hovno, u A Forest of Stars něco takového neexistuje, protože vše je dotaženo k dokonalosti. A to není řečnický obrat – skutečně k dokonalosti.
„All our ears are open / all our eyes are smiling
Gracelessly receiving empty threats of heaven.“
(Drawing Down the Rain)
„Beware the Sword You Cannot See“ je pomyslně rozděleno na dvě části… no, z jistého úhlu pohledu vlastně na tři. Tu první tvoří pětice úvodních skladeb, z nichž každá – sice to už může znít jako klišé, ale prostě to tak sakra je! – je famózní. Původně jsem plánoval to tu rozebírat podrobně a skutečně se snažit vypíchnout vše, co by si za zmínku zasloužilo, jenže nechci, aby ta recenze byla neúnosně dlouhá, kromě toho to prostě ani není možné, protože bych vážně musel vyjmenovat všech těch pět skladeb a v podstatě bez nadsázky je rozebrat od začátku do konce. Tam prostě není vteřina špatně, každá dechberoucí pasáž končí jen proto, aby mohla pustit ke slovu další podobně působivou a jiné než takhle působivé A Forest of Stars v nabídce nemají. Není to vtip, však si to pusťte a uslyšíte sami… akorát se nedivte, až budete muset sbírat čelist z podlahy, varováni jste byli.
>
Druhou částí alba je pak 21minutový opus „Pawn on the Universal Chessboard“, který byl sice na desce rozdělen do šesti samostatných stop, ty však dohromady tvoří jeden velký celek a osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby šlo skutečně jen o jednu dlouho skladbu. A Forest of Stars totiž ani zde nijak neslevují ze své vysoko nastavené laťky a tahají jeden krásný moment za druhým, tudíž nemám pochyb o tom, že kdyby to nebylo nasekané do šesti menších podcelků, tak by se ta síla někam vytratila. Když totiž Britové vytáhnou tak ohromující nápady jako třeba v rozjezdu „Part III: Perdurabo“ nebo ve finále „Part VI: Let There Be No Light“ či snad nepopsatelnou extázi v závěru „Part IV: An Automaton Adrift“, není co řešit. Rovná hodina neobyčejné muziky je za námi a o tom, že A Forest of Stars naservírovali další neobyčejnou desku, nemůže být pochyb.
Vzhledem k tomu, že razím filozofii, že A Forest of Stars není NIKDY dost, jsem rád, že můžu říct, že i přes konec „Beware the Sword You Cannot See“ stále nejsme u konce „Beware the Sword You Cannot See“. Nedává vám to smysl? Právě zde nastupuje ona třetí část alba. K limitované dvoudiskové krabicové edici nahrávky totiž skupina přidala další hudbu navíc v podobě EP „Valley of Desolation“. To ve svých útrobách ukrývá další tři skladby na ploše 14 minut, jež se ovšem nesou v odlišném duchu. Pamatujete si, jak jsem výše říkal, že základem hudby A Forest of Stars je stále black metal? Inu, tak na „Valley of Desolation“ tomu tak není, protože zde se Britové vydali do nemetalových vod. V hlavní roli jsou housle, klávesy, vokál a perkuse a až v závěrečné „Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December)“ se ozve (stále nemetalová kytara) s baskytarou. Fenomenální úroveň je ale stále na svém místě a ani v této podobě nejsou A Forest of Stars o nic méně poutaví.
Vyrábět nějaké epické závěry a shrnutí na konec snad ani nemá cenu. „Beware the Sword You Cannot See“ je jedním ze žhavých kandidátů na album roku a v současné době na první pozici bez váhání stojí. Není ale nutné si hrát na žebříčky, protože to je jen berlička – hlavní je to, že A Forest of Stars nabízejí hudbu, jaká se jinde neslyší. Mají svůj vlastní svět a ten je vážně geniální. Ještě víc než meče, který nemůžete vidět, se střežte závislosti, protože jakmile jednou člověk tomu světu propadne, už nikdy se nebude chtít z viktoriánské Anglie konce 19. století vrátit.
„So, the colour drained from the last of days.
Nothing ever after.“
(Plastic Patriarch Lynch Squad (Enduring December))
Druhý pohled (Kaša):
Dámy a pánové, mám před sebou album roku! A nebojím se to říct již nyní, začátkem dubna. Ačkoli jsem před nějakou dobu v našem redakčním eintopfu upřednostnil Stevena Wilsona, tak nyní, když už mám obě alba hluboce pod kůží, můžu říct, že A Forest of Stars britskému prog rockerovi pěkně nařezali, a to prosím nepovažuji „Hand. Cannot. Erase.“ za nějaký slabý póvl. S každým dalším albem se britský klub gentlemanů a jedné sličné lady posouvá směrem od black metalové psychedelie k ještě více neuchopitelné avantgardní hudbě, v níž anglické folkové prvky promlouvají se stále většími ambicemi. Upřímně řečeno, myslel jsem si, že nic lepšího než naprosto geniální „A Shadowplay for Yesterdays“ už tahle parta vymyslet nemůže, ovšem tito Angličané mě naprosto uzemnili ještě dokonalejší novinkou se záhadným titulem „Beware the Sword You Cannot See“.
Základní stavební prvky jsou z mého pohledu neměnné, takže za psychedelickým black metalem, který diriguje Mr. Curse, jenž zní opět jako kdyby se měl každou chvíli nervově zhroutit, ale je to celková atmosféra a propojení psychedelicky kytarových momentů se smyčcovými party a špetkou ambientu, jež činí hudbu této originální party opravdu jedinečnou. Možná právě proto považuji za nejsilnější momenty úvodní klipovku „Drawing Down the Rain“, která se v půli zlomí a po black metalovém ataku si hlavní slovo přebírá nádherně podmanivá vokální melodie Kathryne, Queen of the Ghosts. Při výčtu nejlepších skladeb nesmím v žádném případě opomenout „A Blaze of Hammers“ a čtvrtou část místy až progrockové hexalogie „Pawn on the Universal Chessboard“ s podtitulem „An Automaton Adrift“, jejíž druhá polovina je dechberoucí a ve všech ohledech geniální, a kdybych měl vybrat jediný moment z desky, který si budu pamatovat snad už navždy, tak je to právě melodie, jež vyhrává s blížícím se koncem této kompozice.
Když to vezmu kolem, tak není na „Beware the Sword You Cannot See“ jediné slabé místo a to poslouchám pravidelně verzi s trojicí bonusů, jejichž poklidná folková atmosféra bez black metalových výjezdů je neméně působivá jízda, až se člověku vkládá do hlavy myšlenka, jaké by to bylo, kdyby viktoriánští vizionáři představili celou desku v podobném stylu. Vzhledem k dlouhodobě rostoucí kvalitě (mluvím samozřejmě sám za sebe, protože s každým dalším albem pro mě A Forest of Stars rostou a zvedají si už tak vysokou laťku) by to nemusel být vůbec žádný průser. Naopak. Proč nezkusit něco jiného. Tenhle klub totiž ještě určitě neřekl poslední slovo a já jsem rád, že můžu být u toho, protože takhle skvělé desky, jako „Beware the Sword You Cannot See“ se nerodí často. Jedním slovem fantazie.
Třetí pohled (Atreides):
Poslední počin gentlemanského klubu (s jednou dámou na palubě) A Forest of Stars, „A Shadowplay for Yesterdays“ (zároveň jediný, který jsem doposud hlouběji prozkoumal), ve mně zanechal nezaměnitelný otisk psychiatrického oddělení a duševní narušenosti. Čistokrevná black metalová psychedelie linoucí se z hodinového alba pro mě byla při prvním seznámením něčím do té doby neslýchaným a byl jsem zvědav, co se mnou udělá čtvrtý zářez do vypolstrované stěny. A upřímně, nemá cenu to nijak zakrývat – za tajemným názvem „Beware the Sword You Cannot See“ se nachází jedno z nejlepších alb letošního roku.
Mezi několik naprostých zběsilostí, které již letošního roku vyšly, vstupují A Forest of Stars na první pohled decentně, ve fešácké vestičce, cylindru a s Nekronomikonem v podpaží. Vzhledem k tomu, že jeho charakteristiku alba tu již dostatečně vystihl vrchní kazatel H., vyjádřím se spíše k tomu, jak na mě působí, než abych jej dále popisoval. Pokud bych měl vytáhnout nějaký konkrétní pocit, stejně jako u předchozího alba ani omylem nepochodím. Nicméně tam, kde „A Shadowplay for Yesterday“ vyvolávalo čistokrevnou nejistotu, „Beware the Sword You Cannot See“ přidává všeobjímající hřejivý pocit přijetí, pochopení. Bezpečí? Možná. Není vůbec těžké se nechat unášet na křídlech z kytar, smyčců, spadnout do objetí měkkého zpěvu Katheryne, položit se do procítěného neurotického řevu Mr. Curse.
Jakoby mimoděk si při poslechu promítám hrdinskou epiku Moonsorrow, žalozpěvy Primordial, vypjatost houslí, jakou umí vedle A Forest of Stars už jen Dornenreich. Z každého kusu sálá zašlá sláva a vznešenost Britského impéria, a když dojde na nádhernou, šestidílnou kompozici „Pawn on the Universal Chessboard“, v níž se proplétá černý kov, progresivní postupy a odkaz osmdesátkové gotiky, mám pocit, že víc už k životu nepotřebuji. V mysli zůstává symbol ourobora s ocasem ve svých ústech, jenž neskrývaně ponouká k tomu, abych v přítomnosti alba vydržel na věčné časy. Čirá esence dokonalosti.
Čtvrtý pohled (Zajus):
Tady u nás na Sicmaggotu jsou A Forest of Stars takovým malým zázrakem, polobozi v gentlemanském ustrojení. Snad jen já stále vzdoruji. Poslední dvě alba mi přišla mírně nevyrovnaná – perfektní (a to při použití těch nejnáročnějších měřítek) skladby se zde mísily s těmi, které mě prostě nedokázaly ani po letech nadchnout. S „Beware the Sword You Cannot See“ se však situace konečně zlomila a já ho s radostí prohlašuji za výborné album od začátku do konce.
Než abych zde vychvaloval každou píseň (a všechny by si to opravdu zasloužily), zmíním se o jediné výhradě, kterou k albu mám. I po množství poslechů se mi „Beware the Sword You Cannot See“ zdá jako velice nečitelné album. Znám ho do posledního detailu a přesto většinou nedokážu identifikovat, ze které písně daný moment pochází. Zejména v prvních skladbách je výsledkem nepřístupnost, jež jde v protikladu vůči zábavnosti většiny (včetně těch nejtvrdších) pasáží. „Beware the Sword You Cannot See“ působí jako mozaika, v níž je každý dílek sám o sobě dokonalý, mozaika samotná však postrádá smysl. Nejspíš prozatím jen nevidím obraz z dostatečné vzdálenosti a další poslechy mi pomohou k jeho lepšímu pochopení. Do té doby bude ale čtvrté album A Forest of Stars pouhý stupínek od bezchybnosti.
Pátý pohled (Skvrn):
Víte, já to mám na rozdíl od expertů přes tvorbu A Forest of Stars enormně ulehčené. Veškerého srovnávání jsem vzhledem k neznalosti minulosti kapely ušetřen a jednodušší to mám nejen já, ale i samotné „Beware the Sword You Cannot See“. Jelikož jsem pozvání klubu gentlemanů přijal vůbec poprvé, starosti, zda servírovaný cider nebyl před těmi třemi či pěti lety snad o něco lepší, odpadly. A je to moc příjemný pocit. Bez předsudků, se sklenkou v ruce, co víc si přát. Hodinové unášení viktoriánskou Anglií začíná.
A Forest of Stars, to není jen hudba, je to obraz doby, do hloubky promyšlený koncept, který lze s posmutnělým povzdechnutím označit za ojedinělý. Jakmile začnete o čemkoliv ze světa gentlemanů začnete pochybovat, zanedlouho zjistíte, že i to je přirozenou součástí celé koncepce. Viz letošní obal, který by mě za jiných okolností výrazně nezaujal. Tím nejdůležitějším je ale hudební vyjádření, jehož kvalita umožnila celé to kolem brát smrtelně vážně a ne jen jako bezcenný polotovar postrádající tu nejpodstatnější ingredienci.
Sáhodlouhý počet myšlenek na toto téma je již zvěčněn nade mnou, ale jen pro připomenutí vzkazuji, že „Beware the Sword You Cannot See“ je z největší části o black metalu. Blackový podklad je přítomný všude, i tam, kde by jej posluchač standardně neočekával. A Forest of Stars totiž nepřistoupili na laciné schéma „bugr – instrumentální výplň – bugr“, ale veškeré neblackové prvky propletli skrz kytarový základ. Housle, flétna, klávesy i kytary jsou vyrovnány na linii značící jejich absolutní rovnocennost. Kompaktnost tak lze v případě A Forest of Stars vnímat jak na makroskopické (obal, hudba a všechno „to okolo“), tak i mikroskopické úrovni (jednotlivé složky samotné muziky). Unikát, jiné slovo mě nenapadá. Jmenovat jednotlivé písně se tak logicky rovná nošení dříví do hvězdného lesa. Gentlemani sice sáhli po dělení na kratší celky, nicméně stejně tak jsme se mohli dočkat jedné, hodinu plynoucí skladby. Jednotlivé části do sebe zapadají bez jakéhokoliv zádrhele a spíš než jako písně, lze oněch jedenáct ploch brát jako tematicky ucelené díly.
Má „Beware the Sword You Cannot See“ nějaké mouchy? Jediné, co mě napadá, je zvuk, který mohl být o něco čitelnější. Jinak ale dokonalost sama. S jistotou vám povím, že lepší metalové album jsem již nějaký ten pátek neslyšel a jeho překonávání bude pro letošní (nejen metalovou) konkurenci úkolem po čertech složitým. Hodinka ve společnosti gentlemanského klubu končí a zbývá se už jen rozloučit. Potřásám pravicí, na tváři úsměv a ve dveřích děkuji za doposud nejlepší hudební zážitek roku 2015.
Šestý pohled (Onotius):
Jsou desky, jež s dalšími poslechy přinášejí vystřízlivění a zjištění, že by mnoho věcí mohlo být jinak a lépe. Také jsou však alba, která jakkoliv se mohou na první poslech zdát nenápadná, s každým dalším poslechem zrají jak víno, aby se nakonec mohla suverénně umístit mezi nejlepšími dekami roku. Asi není překvapením, že nový počin britských A Forest of Stars u mě patří právě do druhé zmíněné kategorie. Ačkoliv jsem z prvního poslechu byl potěšen, co se týče atmosféry, tentokrát na mě novinka působila poněkud civilněji, než jak tomu bylo v případě předchůdce – méně syrově i tajemně, následující poslechy mě však vyvedly z omylu. Jakmile se člověk naladí na správnou vlnu, atmosféra pracuje přesně jak má a podporuje skvěle fungující nápady. Především díky jim (ať už jejich kvalitě či kvantitě) se deska stala mým oblíbeným objektem zkoumání. A je stále co objevovat.
Když tak album poslouchám, není divu, že se kapela v poslední době těší čím dál tím větší pozornosti. Jedná se totiž o hudbu, jež kombinuje prvky atmosféry, tvrdosti, ovšem i melodiky a vše to spojuje a vrství v inteligentních kompozicích, které působí kompaktně a pestře zároveň. Zatímco úvodní a asi nejlépe vstřebatelná „Drawing Down the Rain“ disponuje především perfektními houslovými party a nádhernými pasážemi se zpěvem v druhé polovině, specificky poskládanou kompozicí je hned následující „Hive Mindless“, jež pro melodičtější části prozměnu využívá zvuku fléten. Z psychedeličtějších pak funguje skvěle „A Blaze of Hammers“ či „Proboscis Master Versus the Powdered Seraphs“. To, co je ovšem nejzajímavější, je sledovat metamorfózy nápadů v závěru desky – tedy onom v šestidílném hudebním příběhu plném skvělých partů, emocí a atmosféry, že mi z toho jde hlava kolem.
Už jen na základě množství zmíněných skladeb je asi jasný další klad desky a to je vyrovnanost. Skvělých motivů je zde jako stromů v lese a jsou skvěle rozmístěny, navázány, vygradovány i variovány a výsledný pocit je po každém poslechu lepší a lepší. Já jsem tedy nakonec nejen spokojen, nýbrž i uchvácen. Nevím, kdy jsem naposledy měl v rukou desku, kdy jsem se bezprostředně po doposlouchání měl chuť hned desku protočit znovu. A přesně to se mi stalo i teď.
