Země: Velká Británie Žánr: electro / big beat Datum vydání: 30.3.2015 Label: Take Me to the Hospital
Tracklist:
01. The Day Is My Enemy
02. Nasty
03. Rebel Radio
04. Ibiza
05. Destroy
06. Wild Frontier
07. Rok-Weiler
08. Beyond the Deathray
09. Rhythm Bomb
10. Roadblox
11. Get Your Fight On
12. Medicine
13. Invisible Sun
14. Wall of Death
V roce 1999 vyšel americký film “Matrix”, který nás bude dnes zajímat zejména kvůli svému soundtracku. “The Matrix: Music from the Motion Picture” bylo bezpochyby jedním z nejúspěšnějších alb s filmovou hudbou vůbec. Není ostatně divu, spíše než soundtrack bychom ho mohli nazvat našlapaným výběrem rockové a elektronické hudby. Díky němu jsem poznal více zajímavých hudebníků a kapel než ze všech ostatních soundtracků dohromady. Jak asi tušíte, The Prodigy byli jedněmi z nich.
“The radio plays the sound in your ear A calling to all, the message is clear”
(Rebel Radio)
Nevybral jsem však hudební doprovod “Matrixu” jen ze sentimentálních důvodů. Jeho vydání se totiž datuje nedlouho po zrodu “The Fat of the Land”, jednoznačně nejúspěšnějšího alba The Prodigy. Není divu, s hity jako “Smack My Bitch Up”, “Breath” či “Firestarter” přinesli The Prodigy v roce 1997 nefalšovaně agresivní elektroniku do mainstreamu. “Mindfields” zapadlo o dva roky později na silný soundtrack Matrixu naprosto přirozeně.
Pokud kariéru The Prodigy sledujete aktivně, asi vás to nemůže překvapit, ale mě vydání nového alba zarazilo. Tak nějak jsem byl přesvědčen, že The Prodigy jsou již roky mrtví. Ne snad, že by byli nějak přehnaně aktivní: “The Day Is My Enemy” je teprve třetí počin od vydání zmíněného “The Fat of the Land” v roce 1997. Každopádně jsou stále tady, a to ve stejné tříčlenné sestavě.
Když se podobným způsobem dostanu k novému albu kapely, kterou jsem měl v minulosti rád, mívám dva protichůdné požadavky: aby kapela byla stále taková, jakou si ji pamatuji, a aby nezůstala zarytá v minulých úspěších a někam se za ty roky posunula. Přestože se splnění obou požadavků zároveň může zdát nemožné, The Prodigy se to s “The Day Is My Enemy” povedlo.
V první řadě je nutné podotknout, že pokud jste už s The Prodigy někdy měli čest, rozhodně je poznáte. Všemu vévodí mohutné beaty, střední tempo a hlučící elektronika, to vše tak nějak přístupně a chytlavě podané. Instrumentální složku Liama Howletta doplňují dva vokalisté, Keith Flint a Maxim, kteří zřídkakdy mají na srdci více než jen pár donekonečna opakovaných rýmů a prostor na albu si téměř rovnoměrně rozdělují. Jako obvykle je zde i pár hostů, obvykle v pozici vokalistů.
Skladby z “The Day Is My Enemy” si troufnu rozdělit do dvou skupin, jež korespondují s výše zmíněnými požadavky. V první řadě jsou tu “klasičtí” The Prodigy. Mezi nejlepší kousky zde patří zábavná “Rebel Radio”, téměř instrumentální “Destroy” s tanečními prvky či závěrečná nasraná “Wall of Death”. The Prodigy ukazují, že svůj standard prostě zvládají s přehledem a je zde jen pár kousků, které bych si dovolil vypustit.
Důležitější je však druhá skupina, která se zdá (alespoň člověku neznající jiná alba kapely než “The Fat of the Land”) býti odvážnější a originálnější. S jistou výhradou sem spadá úvodní a titulní “The Day Is My Enemy” s hostující zpěvačkou, nepřehlédnutelným vlivem dubstepu i bubny, které po celou hrací dobu jasně stanovují pochodový rytmus. Dalším z výrazných kousků je “Ibiza”, jakýsi zmodernělý soundtrack z Maria doplněný o agresivní rap. Jiný výrazný host, Mark Hull, zkrášlil “Medicine” a dodal jí výrazný reggae nádech, který v refrénu při kombinaci s výrazným rytmem a samplem saxofonu zní prostě dobře.
“In the wild frontier off the beaten track
In the wild frontier better watch your back
Where your dreams get filled or your blood gets spilled
Gotta face your fear in the wild frontier”
(Wild Frontier)
Jestliže se v předchozích písních drželi The Prodigy s mírným výkyvem ve starých kolejích, na “Beyond the Deathray” se konečně podívali výrazně jinam. Tichá, melodická a zcela agrese-prostá instrumentálka působí v polovině alba jako výrazný předěl. Podobně pomalá je i “Invisible Sun”. Ta sice již vokály nepostrádá, ovšem její pomalý rytmus, nezapomenutelný refrén a klíčová role kytar ji činí jedním z nejlepších kousků na desce. Kdyby si The Prodigy nepotřebovali ještě jednou zabejčit s “Wall of Death”, mohl být z “Invisible Sun” skvělý závěr alba.
Na úplný vrchol (v rámci alba samozřejmě) sahá singl “Wild Frontier”. “The Day Is My Enemy” oplývá agresivnějšími, chytlavějšími, odvážnějšími i chytřejšími kousky, jenže “Wild Frontier” má od všeho něco a navíc je vlastně velice pozitivní. Pokud potřebujete po ránu nastartovat hudbou, asi nenajdete vhodnějšího kandidáta.
Více než zda bude “The Day Is My Enemy” dobrým albem jsem si před jeho vydáním kladl otázku, zda The Prodigy obhájí svou existenci. Odpověď na obě otázky je kladná, neboť se “The Day Is My Enemy” povedlo a The Prodigy jím obhájili svou existenci. Není to sice taková pecka, jako když jsem je slyšel před mnoha lety poprvé (ostatně těžko by mohla být), ale průser v žádném případě také ne. Být “The Day Is My Enemy” o pár skladeb kratší, vůbec bych se nezlobil, i tak ale stojí za poslech.
Myslím si, že Steven Wilson je díky své pracovitosti a výsledkům již taková osobnost, že nemusím nijak představovat, jakými cestami se jeho kroky ubíraly až k jeho současné pozici, kdy je kolem něj budována (a troufám si říct, že právem) silná aura nositele odkazu progresivního rocku a umělce, který je schopen tento hudební styl v širší rovině předvést masám, aniž by z toho činil záležitost jen pro hrstku oddaných posluchačů, kteří si rádi pustí staré desky Camel či Genesis. Právě taková totiž je jeho čtvrtá sólová deska s podivným názvem “Hand. Cannot. Erase.”, jež navazuje na dva roky starého předchůdce. Širšímu publiku otevřená, přesto zakořeněná v jádru progresivního rocku, jak jej tento britský sympaťák na svých vlastních albech představuje.
Vždy, když v posledních letech poslouchám nový sólový počin Stevena Wilsona, tak mám pocit, jako bych poslouchal další hřebíček do rakve jeho někdejšího působiště Porcupine Tree. Tato kapela, jíž Steven věnoval více než 20 let svého času, je v současné době ve stádiu dlouhodobé hibernace a nevypadá to, že by tomu mělo být v dohledné době jinak vzhledem ke komerčnímu úspěchu a hudební radosti, která je z jeho alb cítit. Steven Wilson totiž na ploše svých čtyř sólových alb, která za posledních šest let vyšla, vyrostl v opravdu velkého umělce, který je, zdá se, nesvázán nějakými pevně stanovenými hranicemi, takže zatímco minulé “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” bylo jakousi poctou klasickému progresivním rocku 70. let, tak “Hand. Cannot. Erase.” je z tohoto pohledu volnomyšlenkářské a prezentuje tak hned několik tváří Stevena Wilsona, aniž by z výsledku byla citelná rozháranost a nefunkčnost.
Wilson na koncepčně laděném počinu místy opouští progrockové vody a navštívil modernější sféry, které mají silný popový nádech. Není to něco vyloženě nového, přeci jen, když si vzpomenu na alba Porcupine Tree z přelomu tisíciletí, tak zas takový rozdíl oproti současnosti tam nebyl a právě proto mi novinka zní místy jako album Porcupine Tree. Ne v celé délce, ovšem výrazové prostředky nejsou zas tak odlišné a právě tady vidím asi největší zklamání, které s “Hand. Cannot. Erase.” vyvstalo. Steven Wilson je hudebník, který se neustále vyvíjel, a přestože jeho alba zastávala určitou společnou vodící linii, tak minimálně v sólové dráze byly dosavadní počiny odlišné a jedinečné. “Hand. Cannot. Erase.” spojuje několik osvědčených přístupů z minulosti a může tak vyznívat jako sázka na jistotu.
Mimochodem, když už jsem nakousl onen koncept, tak je vhodné věnovat pár řádek i jemu. “Hand. Cannot. Erase.” je psáno z ženské perspektivy a volně popisuje (no, spíše se inspiruje) skutečný příběh ženy, která zemřela ve svém bytě, aniž by si toho někdo po tři roky všiml nebo ji vůbec někdo postrádal. Onen koncept není hudebně příliš uchopitelný (textově tam samozřejmě je a popisuje životní události ženy, která oproti předloze neumírá), čemuž brání třeba jen přílišná odlišnost několika poloh, jež deskou provázejí, protože onen skok od progrockových not ke kontrastním popovým náladám a zase zpět k art rocku je natolik proměnlivý, že ačkoli se na první pocit tváří jako album křehčí, intimnější a prostší na košaté aranže, tak se toho ně něm děje dost. Možná až příliš.
Vcelku obyčejné úvodní intro “First Regret” předchozí slova sice nepotvrzuje, protože je spíše ambientní a nicneříkající, ovšem s příchodem desetiminutové “3 Years Older” je tady tentýž Steven Wilson, který nás před dvěma lety opustil. Krásná zvonivá kytara na úvod, na níž se postupně nabalují ostatní nástroje, z nichž zejména rytmická sekce ve složení Nick Beggs a Marco Minnemann odvádí fantastickou práci. Jen škoda, že od minula se zúžil prostor pro Thea Travise a jeho saxofon, který jsem zaregistroval jen v jedné skladbě. Netrvá to dlouho a tato košatá kompozice se zklidní a s piánem v zádech přichází krásná svěží pasáž uprostřed hrací doby. “Hand. Cannot. Erase.” je klasicky ošetřeno luxusní zvukem, a i když nejsem žádný audiofil s prvotřídní aparaturou, tak mám prostě rád, když album dobře zní, což pro novinku platí do poslední noty. Souhra té spousty nástrojů je vyvážená, vše je krásně čitelné, dynamické a bez (dnes bohužel docela běžné) plochosti odpovídající hrudníku dvanáctileté holky.
Následující titulka “Hand Cannot Erase” spolu s “Perfect Life” a (skoro)závěrečnou “Happy Returns” reflektuje onen příklon k popovým postupům. “Hand Cannot Erase” je velmi písničková a přehledné střídání slok a vlezlého refrénu Wilsonovi stále sluší, ačkoli se mi rychle oposlouchala. To lepší přichází až s blackfieldovsky odlehčenou “Happy Returns” a zejména “Perfect Life”, jež zní, jako kdyby právě vypadla z “Insurgentes”. Začíná vlastně od nuly a první polovina je veskrze minimalistická, ovšem postupně se přidává vokál s ostatními nástroji doprovodné kapely a na konci tak z ní máme plnohodnotnou popovou baladu s lehce elektronickým podkladem.
Tak nějak podobně na mě promlouvá i následující “Routine”, avšak v trochu jiném rozměru a hlavně na mnohem větší ploše. Zastavila se na devíti minutách hrací doby a skvěle se v ní uvedla hostující Ninet Tayeb, jež podtrhuje onen ženský element, který se Wilson snažil na “Hand. Cannot. Erase.” vměstnat. Dokázal bych si však představit, že její vklad bude mnohem větší, když disponuje velmi zajímavým hlasem, ale na zbytku alba se mihne už jen v rozmáchlé “Ancestral”.
Dvojice experimentálnějších kusů v podobě “Home Invasion” a “Regret #9” patří k tomu nejlepšímu, co lze na desce najít. Prvně jmenovaná zaujme hodně výraznou rytmikou a metalovými kytarami v úvodu, čímž evokuje v první polovině tvorbu pozdních Porcupine Tree, zatímco druhá půle už je nesvázaná a s nádechem 70. let připravuje půdu pro instrumentální psychedelii “Regret #9”. Ta si v první části vystačí takřka výhradně s rytmikou a syntezátorovým sólem, jež v druhé půli vystřídá kytara. “Transience” je pouze krátký akustický předěl a křehká Wilsonova záležitost, která ve společnosti asi nejvýraznější skladby, “Ancestral”, zapadá. Bouře jménem “Ancestral” je představitelem klasické Wilsonovy architektury delších písní, nic však není navíc a předčasným vrcholem je krásné kytarové sólo v první polovině, po němž přichází mellotronové zklidnění před závěrečnou kytarovou bouří. Škoda, že totéž nemůžu říct o “Routine”, která je při své délce trošku ubíjející a postrádá nějaký zvrat.
Z předchozích řádků je snad jasné, že tak omráčený jako minule nejsem. Jestli “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” bylo Wilsonovou mistrovskou práce, jíž složil pomyslný doktorát, tak “Hand. Cannot. Erase.” je v několika ohledech album, jež bych označil jako sázku na jistotu. Neříkám, že to je absolutně špatně, protože vyložená stagnace se zde nekoná, ovšem v kontrastu k předchozímu majstrštyku jsem čekal víc, než jsem nakonec od Wilsonovy čtvrté sólovky dostal. Album roku z toho nebude, nicméně i tak je “Hand. Cannot. Erase.” důkazem mistrovy vysoké kvalitativní laťky, pod kterou se ještě nedostal a špatné album zatím nestvořil. To, že to není taková pecka jako minule, už je něco jiného.
Druhý pohled (Zajus):
Pokud jde o Wilsona, asi nikdy nedovedu být nestranný. Wilson je pro mě spíše náboženská postava než reálný hudebník z masa a kostí. Je můj Ježíš, etalon dokonalosti. O to těžší to s jeho novinkou mám.
“Hand. Cannot. Erase.” mi pomohlo pochopit přinejmenším jednu věc, a totiž, že “The Raven That Refused To Sing (and Other Stories)”, Wilsonovo minulé album, bylo i v jeho diskografii plné skvělých alb výjimečným klenotem. V době jeho vydání jsem o něm prohlásil: “Až čas ukáže, zda je ‘Raven’ věčný, či zda jeho účinek zeslábne…” a po dvou letech se začínám opravdu klonit k oné věčnosti. S Wilsonovou novinkou je tomu však jinak, což v žádném případě neznamená, že jde o špatné album.
Před vydáním Wilson mluvil o potřebě posunout se dál, zbavit se progrockového zvuku a osvojit si nový, moderní. Ne snad, že by s “Hand. Cannot. Erase.” stál jeho autor na místě, na to je moc zkušený a nápaditý skladatel, doufal jsem ale možná o krok o trošku větší. Možná je to i úvodem, kdy album otevře (pominu-li obstojné, ale nijak úchvatné intro “First Regret”) skladba “3 Years Older”, která jako by až na několik dílků pocházela právě ze zmíněného “Ravena”. Přitom právě ve “3 Years Older” je množství úchvatných momentů a při bližším poslechu i nových prvků, z nichž nejzajímavější je jižanský nádech projevující se v prostřední třetině skladby.
Teprve dvojice “Hand Cannot Erase” a “Perfect Life” mi přijde pro Wilsona neobvyklá. Jejich atmosféra tkví v melancholii, jenže s takovým tím pozitivním nádechem a ve výsledku se tak obě skladby hodně příjemně poslouchají. Jenže u “Routine” jsem rozpolcený. Technicky jde o nesmírně zajímavou a chytrou skladbu s množstvím skvělých momentů. Pocitově mě ale míjí a dokážu si ji užít jedině, když se soustředím na do puntíku propracovanou souhru jednotlivých nástrojů. Její text navíc, jako jeden z mála na albu, prostě vůbec nezapadá do příběhu.
Na koncepční album mi přijde “Hand. Cannot. Erase.” příliš roztříštěné a nikde to není znát tak jako mezi jemným závěrem “Routine” a ostrým nástupem “Home Invasion.” Nejde ani tak o tvrdost samotnou, ale o úplně jiné naladění, kdy po tiché melancholii přichází energická instrumentální pasáž. “Home Invasion” samotná je ale hodně zajímavá, byť jednodušší skladba s ohromně silnou rytmickou základnou. “Regret #9” by mohla klidně být mojí oblíbenkyní, neboť její dvě půle rozdělené do dvou skvělých sól skvěle navazují na “pohodovou” “Home Invasion”. Nejsilnější na “Hand. Cannot. Erase.” je však až jeho závěr.
“Transience” je sama o sobě neúplná. I přes svou krásu a křehkost je stále jen předehrou k monumentální “Ancestral”. “Ancestral” v každém případě představuje to nejlepší užití smyčců, jaké dosud Wilson předvedl. Tichý, jakoby podezřívavý úvod je jen zástěrkou, stejně jako stále hlasitější smyčce, protože první vyvrcholení přijde s hlasitým výbuchem v podání sboru, Wilsonovým řevem a Guthrieho tklivým sólem, emoce se z “Ancestral” valí po vlnách, další vždy větší než ta předchozí. Jenže než se stihnete začít bát o vlastní život, Wilson vytáhne špunt, oceán vypustí a vlny utlumí. Prostřední sekce skladby prostě ztratí náboj a je jedno, že je instrumentálně stejně zajímavá jako všechny ostatní skladby na albu. Naštěstí závěr iniciovaný hrubými údery basy vše napraví. Tvrdé riffování přemostěné krátkou mezihrou připomene výbornou “Somewhere But Not Here” (od jejíhož vzniku už nás dělí neskutečných deset let!) a k dokonalosti už tak chybí snad výrazný Theo Travis, který do už tak komplexního materiálu mohl vnést další špetku saxofonového chaosu.
Jestliže jsem si stěžoval, že přechod mezi “Routine” a “Home Invasion” není dostatečně citlivý, podobný přechod v opačném směru funguje mezi “Ancestral” a “Happy Returns” na jedničku. “Happy Returns” je vůbec úchvatná závěrečná skladba alba, dojemná a přitom silná, s výborným textem s nápaditým posledním veršem, který uzavírá jak fiktivní dopis, tak celé album.
Pokud bych měl vypíchnout tři pozitiva alba, zmíním rozhodně jeho úchvatný, čistý a dynamický zvuk, jeho instrumentální doladěnost, v níž výsledná melodie vzniká z tisíců menších dílků, které lze jeden po druhém donekonečna studovat, a vokální pestrost – na albu se vystřídají čtyři zpěváci a sbor.
Jenže je tu jedno velké negativum. “Hand. Cannot. Erase.” je příliš roztříštěné, nepůsobí “koncepčním” dojmem a v tomto ohledu spadá hluboko pod Wilsonův standard. Když připočtu několik slabších momentů, jen těžko můžu mluvit o perfektním zážitku, jako tomu bylo minule, jakkoli se mu některé momenty blíží.
Moje skepse možná vychází i ze samotného konceptu alba, který mě o své síle bohužel nepřesvědčil. Wilsonovo megalomanské pojetí zachycující všechny možné detaily je obdivuhodné, ostatně ke kterému albu existuje i obsáhlý blog plný zápisků hlavní postavy příběhu, které album dostanete v limitované edici i s deníčkem plným fotek a výstřižků? Jenže příběh samotný mi jednoduše nepřijde dostatečně dobrý pro takový formát, jen minulé album nabídlo lepších příběhů hned několik (text “The Watchmaker” mě dojme i po dvou letech.)
A možná proto jsem trochu zklamaný. Marně jsem čekal na zmrtvýchvstání Ježíše, jenže Ježíš nikdy neumřel. Radost, že je stále s námi, mi hatí jen fakt, že jsem nebyl svědkem zázraku. Jenže proč čekat na jeden velký zázrak, když nám Ježíš servíruje malé zázraky každé dva nebo tři roky?
Datum: 5.4.2015 Místo: Praha, Divadlo Hybernia Účinkující: Steven Wilson
Jsou události, na které se těšíte měsíce dopředu a v den jejich konání jste tak napjatí, že ani nemůžete dospat. Věřím, že každý z nás má nějakého interpreta, u jehož koncertu by se mu přesně tohle mohlo stát. Pro mě by, alespoň teoreticky, tímto interpretem měl být Steven Wilson. Ale přestože jsem ani na vteřinu nezaváhal, zda na koncert jít, rozhodně není pravdou, že bych nemohl dospat. Příliš velká očekávání zabila nejednu věc, a tak jsem k prvnímu pražskému koncertu (alespoň v rámci sólové kariéry) progrockového mága přistupoval spíše s velkou zvědavostí.
Wilson je puntičkář, a tak by ho jistě trápilo, kdyby návštěvníkům jeho koncertů unikl byť jen jediný detail představení. Proto se už na turné k albu “Grace for Drowning” z roku 2011 rozhodl diváky usadit do sedaček. To se ale, kvůli energičnosti celé show, ukázalo jako nepraktické, a tak na druhé polovině turné diváci už zase stáli. Koncept koncertu v divadle však na letošním turné obnovil, a tak se na jeho koncertech po několika letech opět sedělo. Jen je škoda, že se z nezměrného množství hezkých pražských divadel koncert odehrál zrovna v nudné Hybernii, byť ji sám Wilson chválil.
Druhou zvláštností Wilsonových vystoupení je absence předkapely. Je to možná způsobené i samotným sezením (zkuste si sedět čtyři hodiny v kuse), možná by to také kazilo dojem celistvosti koncertu. Každopádně bylo zjevné, že vše je vyladěno jen a pouze pro Wilsonovu kapelu, tak aby zážitek z koncertu byl maximální.
Na několika posledních turné volili Wilsonovi Porcupine Tree strategii dvou “oddělených” koncertů. V prvním odehráli celé nejnovější album a v druhém pak směsici starších písní. Do sólové kariéry si Wilson tento zvyk nepřenesl a já se domníval, že je to hlavně kvůli nedostatku materiálu pro “druhý” koncert. Se čtyřmi sólovými alby a úctyhodným katalogem dalších skladeb na kontě bych čekal, že na současném turné již nastane čas k obnovení starého konceptu. Wilson mě ale zaskočil tím, že sáhl ke kompromisu: novinku “Hand. Cannot. Erase.” odehrál (až na jedinou výjimku) v celé délce, mezi jednotlivé skladby však vložil i starší kousky a na “druhý” koncert tak došlo prakticky jen formou třísklabového přídavku.
Wilsonova kapela je, v porovnání s předešlými roky, chudší o jednoho člena. Už při skládání posledního alba Wilson zjistil, že jazzových elementů v jeho hubě ubývá, a tak na “Hand. Cannot. Erase.” dostal saxofonista Theo Travis jen minimum prostoru. Jeho absence na albu pak vyústila i v absenci na turné a otázka, jak se Wilson vypořádá se skladbami, kde ještě hrál Travis jednu z ústředních rolí, byla jistě namístě. Mimo Travise je však sestava na evropské části turné stejná jako dříve, a na rozdíl od amerických koncertů tak mají evropští fanoušci možnost vidět i Guthrieho Govana s Marco Minnemannem, kteří na amerických koncertech budou chybět.
Koncert začal přesně podle očekávání, tedy videem a zásadně prodlouženou verzí intra “First Regret”, na níž po nastoupení hudebníků na pódium navázala (stejně jako na albu) rozsáhlá “3 Years Older”. Hned první plnohodnotná skladba ukázala, že můj předpoklad perfektního zvuku byl dodržen a snad až na chvílemi méně výrazného Govana bylo vše neskutečně čisté a dynamické. Samotná “3 Years Older” se naživo ukázala být o dost silnější skladbou, než jak se zdá na desce. Právě Govan má jen v této písní více prostoru než na celé desce předchozí, a naživo tak předvedl naprosto precizní práci. Ostatně to platí o celé kapele, prakticky nebylo noty, kterou by (až na ty zcela úmyslně jiné) kapela nezahrála přesně jako na desce. Kupodivu však takový perfekcionalismus nevedl ke sterilitě, a tak i bezchybně nazkoušený koncert bez jediné improvizace působil naprosto živým a vřelým dojmem.
Tak jako na poslední desce pokračovala kapela dvojicí “Hand Cannot Erase” a “Perfect Life”. Právě při “Perfect Life” jsem poprvé a naposledy měl dojem, že výsledek nezní úplně přesvědčivě. “Perfect Life” je na albu skladba vlastně jednoduchá, jenže na živo její jednotlivé složky nesedly tak dobře dohromady, jak bych čekal. Naštěstí vše zachránil Nick Beggs, který v druhé polovině výborně provětral svůj chapman stick. “Routine” se z alba zdála nešťastně nevyvážená a podobně i při živém provedení kontrastovala slabší prostřední sekce se skvělým energickým závěrem. Poprvé na koncertu navíc projekce přešla z předtočených záběrů k animaci ne nepodobné té, která na minulém albu provázela oba videoklipy. Mám tušení, že právě toto video a tato skladba budou dalším singlem z alba.
Setlist Steven Wilson:
01. First Regret
02. 3 Years Older
03. Hand Cannot Erase
04. Perfect Life
05. Routine
06. Index
07. Home Invasion
08. Regret #9
09. Lazarus [Porcupine Tree Cover]
10. Harmony Korine
11. Ancestral
12. Happy Returns
13. Ascendant Here On…
– – – – –
14. The Watchmaker
15. Sleep Together [Porcupine Tree Cover]
16. The Raven That Refused to Sing
Vše dosud tedy šlo přesně podle očekávání a to, že “Hand. Cannot. Erase” odehraje Wilson v celé jeho délce, se zdálo být jistotou. Místo energické “Home Invasion” však začala kapela hrát starší “Index”, a to ve značně minimalistické verzi. Wilsonův zpěv (nezvykle hluboký a ještě nezvykleji falešný) doprovázelo jen luskání prsty celé kapely, což v kombinaci s promítaným videoklipem ke skladbě vytvořilo hororovou atmosféru. Druhá polovina písně však již byla identická se studiovou verzí, takže došlo i na další Beggsovo kouzlení s chapman stickem.
Jestli jsem v tuto chvíli čekal, že Wilson odehraje několik starších skladeb, aby se následně vrátil ke skladbám z “Hand. Cannot. Erase” a koncert s ním i ukončil, byl jsem rychle vyveden z omylu. Přišla totiž dvojice “Home Invasion” a “Regret #9”, která by dle mého názoru měla být spíše jednou delší skladbou. Chytlavá “Home Invasion” téměř zvedla diváky ze sedaček, “Regret #9” pak předvedla schopnosti Adama Holzmana, jehož klávesové sólo, do puntíku identické s tím na albu, bylo jednoduše esencí dokonalosti.
Tak nějak už jsem čekal vše, ovšem že Wilson sáhne do repertoáru Porcupine Tree mě ani nenapadlo. Přesto z ničeho nic přišla balada “Lazarus”, tedy skladba z období, kdy Porcupine Tree byli plnohodnotnou kapelou. Přesto “Lazarus” zapadla do nového repertoáru bez problémů a připravila prostor pro další “starší” skladbu, tentokrát již však z Wilsonova sólového počinu. “Harmony Korine” byla jednou z těch písní, kterou jsem si opravdu přál slyšet, a mé přání bylo splněno. Zejména její konec, v němž neuvěřitelné věci provádí bubeník Marco Minnemann, neměl chybu.
Zpět však k novému albu, ovšem s drobnou zradou. Wilson se rozhodl přeskočit kraťounkou “Transience” a přistoupit rovnou k monumentální “Ancestral”, přestože právě první z nich je vlastně jen krásným úvodem ke druhé. Moc jeho motivaci nechápu, vždyť k “celistvosti” chybělo tak málo. “Ancestral” samotná však naživo ukázala svou ohromnou sílu. Snad až na slabší střední sekci v ní nebylo momentu, který bych si troufal nazvat nedokonalým. Poprvé (vyjma starších skladeb) dostal hodně prostoru i Marco Minnemann. V závěrečných chvílích skladby, které se vrací k metalovým obdobím Wilsonovy tvorby, už se sedačky zdály být hodně omezující a v sálu bylo asi jen málo lidí, kteří by kolem sebe neocenili trochu více prostoru. Druhá polovina “Ancestral” byla po “Regret #9” dalším vrcholem večera.
Dojemná balada “Happy Returns” je mojí oblíbenkyní na desce a naživo nebyla o nic slabší, překvapila mě však krása prodlouženého outra “Ascendant Here On…”, které na pódiu uzavíral sám Adam Holzman. Hlavní část koncertu skončila a za hudebníky se zatáhla opona. Tedy, opona… Wilson si navykl hrát za tenkou záclonou, na níž se promítá z jedné strany stín hudebníků, ze strany druhé pak videoprojekce. Zatímco na minulých turné se záclonou již začínal, tentokrát se objevila až před přídavkem.
“Druhý rozjezd” koncertu hned od začátku prozradil, jakou skladbou se bude pokračovat. Vrstvené tikání hodin nenaznačovalo “Time” od Pink Floyd, nýbrž “The Watchmaker” z minulého Wilsonova alba. Její nejsilnější moment, při němž Wilson vzal do ruky (ne poprvé) baskytaru, opět neměl chybu. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Hned první tóny prozradili nástup “Sleep Together” z předposledního alba Porcupine Tree. Právě toto album považuji za vrchol kapely a “Sleep Together” je jeho skvělým zakončením. Naživo, i v podání úplně jiné skupiny, než jaká ho nahrála, šlo o fantastický zážitek a rozhodně nejlepší část koncertu. Bohužel, právě v té nejlepší chvíli selhala technika.
Nebyla to naštěstí hudební aparatura, nýbrž technika jevištní – opona, která měla v nejlepším momentu “Sleep Together” spadnout, tvrdošíjně zůstávala na místě. Po několika minutách zmateného běhání se ji sice podařilo sundat, onen “wow” efekt se však nedostavil. Teprve poté mohl koncert pokračovat a skončit, a to v podání tklivé “The Raven That Refused to Sing”.
Jednou z důležitých stránek koncertu byly projekce, které se zobrazovaly hudebníkům za zády (a v případě skladeb s oponou spíše před tvářemi.) Ke skladbám, k nimž měl Wilson videoklip, posloužil právě ten. Pro ostatní buď natočil speciální materiál (zejména první písně alba a koncertu), nebo se obešly zcela bez vizualizací, což ve výsledku také vůbec nevadilo. Speciálním případem byl pak úvod k “The Watchmaker” s obrovskou hlavou hlavní postavy skladby zírající divákům do duší přímo “ze záclony” mezi jevištěm a hledištěm.
Výkony hudebníků jsou téměř na samostatný článek. Dlouho jsem přemýšlel, čím je Wilsonova kapela tak specifická, a dospěl jsem k názoru, že za to může její “muzikantství”. Všichni čtyři hudebníci (nepočítám-li Wilsona samotného) působí dojmem ohromných profesionálů, kteří mají hudbu v krvi, kteří jsou se svým nástrojem srostlí do té úrovně, že je pro ně hraní naprosto samozřejmá činnost, jako pro nás ostatní chůze. Přitom je ale hraní baví a je to na nich znát; přiznejme si, kdo z nás je schopen vnímat a užívat si každý krok, který udělá. Tím jsou všichni čtyři muzikanti specifičtí a na pódiu je to nesmírně znát. Guthrie Govan je možná nejméně excentrický ze všech hráčů a svá sóla navenek prožívá poměrně málo, podobně jako Adam Holzman, jenž ovšem za klávesami působí velice živým dojmem. To rytmická sekce je úplně jiná – Marco Minnemann za svými bubny neustále paří a dělá posunky, Nick Beggs pak při hraní poskakuje a komunikuje s diváky i spoluhráči. Wilson samotný je v takové sestavě vlastně jen dirigentem, který sám kromě zpěvu hraje jen ty nejpodřadnější party.
Na začátku reportu jsem předestřel otázku, jak si kapela poradí s absencí Thea Travise. V první řadě ji vyřešila volbou repertoáru, v němž chyběly písně jako “Luminol”, ve kterých byl Travisův příspěvek klíčový. Když už přeci jen na Travisovy party došlo, vyřešil to jednoduše Adam Holzman, jenž je zahrál na klávesy. Zbyla tak jediná píseň, kde se Travise nahradit nepodařilo a kde výrazně chyběl: “The Watchmaker”.
Zbývá jen smeknout nad množství rolí, které Wilson na pódiu zastává. Wilson-zpěvák se střídá se Wilsonem-dirigentem, který povzbuzuje ostatní a jen málokdy vlastně přechází do role Wilson-muzikant, neboť i když hraje takřka neustále, nikdy na sebe nestrhává pozornost. Jeho koncert tak nebyl o něm, nýbrž o jeho hudbě, a jako takový neměl chybu. Dvě a čtvrt hodiny čirého perfekcionalismu s duší. Být koncert dvakrát delší, vůbec bych se nezlobil. Sál, který aplaudoval ve stoje ještě několik minut po odchodu hudebníků, by se mnou určitě souhlasil.
Desky v duchu žánrového úkroku poměrně logicky způsobují nemalý rozruch. Touha slyšet doposud neslyšené (avšak stále v režii hudebního oblíbence) byla, je a nadále bude jasně hmatatelná, jisté indiferentnosti dnešního publika navzdory. Album vychází, s čímž přichází i prvotní reakce. První i druhá neskrývá nadšení, třetí nemilosrdně odsuzuje a dává to hlasitě najevo. Přichází hlasy dalších a události se dávají do pohybu. Nesmiřitelnost nevraživých táborů nabývá na intenzitě a zvědavost přihlížejících sílí. Sportovní hantýrkou řečeno napínavý mač do poslední minuty. Finální rozuzlení však přichází později. Zatímco pravdy řvoucí rivalové nezlomně pokračují ve tom, co umí nejlíp, z pozadí vystupují názory těch, kteří inkriminovaný zápas viděli i ze záznamu. Dvakrát, třikrát, desetkrát. Stylové změně se nevyhnuli ani Britové Code. Jak s novinkovou deskou obstáli? Stačilo to opět na nejvyšší příčky, nebo zůstalo jen u svěšených hlav, krčících se hluboko v poli poražených? Jednoduché odpovědi není. Raději začněme pěkně popořadě a unáhlené závěry přenechejme jiným.
Code jsou na scéně už poměrně osvědčeným jménem a na všech dosavadních řadovkách působili dojmem jistoty. Pokud se s tímto uskupením z britským ostrovům setkáváte prostřednictvím “Mut” poprvé, vězte, že Code doposud okupovali black metalová kolbiště. A jestli v rámci sondování diskografií sáhnete po agresivnějším debutu “Nouveau Gloaming” či progresivnějších “Resplendent Grotesque” a “Augur Nox”, nemůžete se spálit, jelikož všechny mají svou kvalitu. Je tedy jasné, že “Mut” by to mělo složité i bez opuštění černého kovu.
Dočasný (?) přechod k progresivnímu rocku samotný vydavatel akcentoval dlouhou dobu dopředu, tudíž šok s prvními tóny pocítili snad jen ti, kteří prohlášení labelů už naprosto ignorují. Což o to, šoku jsem byl ušetřen, nemalého zklamání však ne. Prvním poslechům jsem dával zelenou jen a jen z povinnosti a snad ani není třeba dodávat, že ani jedna z výše zmíněných řadovek kapely se do takové šlamastyky nedostala. Code s pečlivostí zahodili takřka vše, co by snad mohlo připomínat uplynulé včerejšky, a rozhodli se tak ukázat svou nejčistější tvář. Bez příkras, bez pomoci hutných kytar. To vše je úplně v pořádku, jenže problém nastává v momentě, kdy člověk zjistí, že se Code v na obale vyobrazených vodách nejednou utápějí a nerozvážně zahazují atributy, které zdobily jejich minulou tvorbu.
Code vlastně pokračují v nastolené cestě, jež započala agresivní “Nouveau Gloaming” a přes progresivní rebelii “Resplendent Grotesque” vedla až k znatelně učesanější “Augur Nox”. “Mut” se tak zdá být jen logickým následovníkem. Proč to ale tentokrát nefunguje? Vysvětlení mám hned dvě. Code mě vždycky bavili primárně tehdy, kdy se na mě pohlédli tváří šibala. Ta jim vážně slušela a s ohledem na momentálně praktikovaný prog rock melancholického rázu je evidentní, že po ní nezůstalo památky. Druhá věc se má tak, že Code na “Mut” víc než je zdrávo skladatelsky tápou. Zde se již definitivně dostáváme k jádru celého problému. Kapele se povedlo nahrát několik ucházejících se skladeb, většina z nich ale obsahuje atmosféričtější pasáže, v nichž to dříve extrovertním Code zas tak moc nejde, a atmosféra tak vyznívá jen do ztracena.
Několik solidních momentů se novince odpárat nedá a některé z nich vážně stojí za vyposlechnutí. Člověku sice chvíli trvá, než se k nim probojuje, ale právě nápaditost jednotlivých útržků “Mut” zdobí. Ne vždy se člověk se výborného momentu dopátrá, ale ku prospěchu kapely musím říct, že ve většině skladeb je trpělivé ucho nakonec úspěšné. A hned je to o poznání pohodovější poslech. Z 36 minut, na jejichž ploše se “Mut” odehrává, není původně nezáživná hodina, ale svěží půlhodinka, jež baví poslech od poslechu víc. Získaly si mě především průbojnější pasáže a rytmické finesy, s kterými se bohužel pytel dvakrát neroztrhnul. Za opravdu vydařené kousky mohu jmenovat třeba “Inland Sea” či druhou polovinu “Undertone”. A když už jednou chválím, přidám ještě pochvalu na adresu frontmana Waciana, který několik nevýrazných ploch zachraňuje zajímavými vokálními variacemi, jež snad pomalu jako jediné drží rozpoznatelnost rukopisu Code.
Nerad bych se dopustil zásadního otočení a z nové nahrávky dělal něco výjimečného, protože tím “Mut” rozhodně není. Novinka zní v porovnání s předchůdci o poznání obyčejněji, poslední poslechy ovšem mohu s čistým svědomím prohlásit za příjemné. Dáte-li “Mut” nějaký ten čas, s jistotou se dostanete do stavu, kdy již nebudete cítit potřebu desku utnout v polovině a věnovat se něčemu zábavnějšímu. Dojmu převažující nevýraznosti jsem se však za celou dobu nezbavil. No a co příště? Možná se budete divit, ale po metalových, po těch osvědčených, zábavných Code sveřepě nevolám. Ne, že by mě tvrdá poloha kapely nepřitahovala, ale já se raději spokojím s tím, aby to bylo příště o třídu lepší než “Mut”. A je vážně fuk, jestli to bude rock, metal nebo pop.
Druhý pohled (H.):
Na Code jsem narazil již po vydání jejich prvního alba “Nouveau Gloaming” z roku 2005 a od té doby jejich tvorbu sleduji. Byť excelentní debut zůstal nepřekonán, i druhé “Resplendent Grotesque” svého času Code opětovně představilo jakožto vyzrálou formaci s vysoce kvalitní hudbou. Ačkoliv formálně vzato Code laťku nesnížili ani s “Augur Nox” a ačkoliv mě to album v době, kdy bylo aktuální, bavilo, s odstupem času jsem zjistil, že jako by se mi kapela se svým třetím dlouhohrajícím počinem začala vzdalovat. Jinými slovy řečeno, později už jsem necítil potřebu se k “Augur Nox” vracet, obzvláště pokud by to mělo být na úkor předcházejících alb.
V případě novinky “Mut” se děje přesně to, čeho jsem se obával – Code jsou mi zase o kousek vzdálenější. Na rozdíl od jiných lidí (nijak nenarážím na kolegy nade mnou a pode mnou, mluvím obecně) nepovažuji novou desku za nepovedenou, ani mi v zásadě nevadí posun Britů od inteligentního black metalu do post-rockových vod. Naopak, ve své podstatě mě poslech “Mut” relativně (tohle slovo bylo důležité) baví – nahrávka sice nenabízí žádné vrcholné momenty, ale díky kombinaci jakési “ospalé” melancholické nálady a střízlivé stopáže 35 minut je to poměrně příjemná záležitost. Místy by asi nezaškodilo trochu víc zatlačit na pilu a zahrát i kontrastnější notu (jako se tomu částečně stane v polovině “Affliction”) namísto toho se celou dobu převalovat v podstatě v jednom rozpoložení, ale obecně vzato si nemyslím, že by byl počin úplně bez nápadů, byť jsou mnohdy trochu zbytečně rozmělněné. A když nic jiného, přinejmenším vokalista Wacian baví a odvádí výtečný výkon, a přestože to měl při příchodu do Code těžké vzhledem k tomu, že musel nahradit mistra Kvohsta, ukazuje, že byl bezesporu výtečnou volbou.
Jenže i když mi společnost “Mut” nijak nevadí a nemám problém si ten počin pustit a pár pohodových poslechů jsem s ním i strávil, pořád mám pocit, že to prostě není tak úplně to pravé ořechové. Snad to bude tím, že minulá alba (zejména “Nouveau Gloaming” a “Resplendent Grotesque”) prostě byla na vyšší úrovni než jen “příjemně se poslouchá”, ale prostě to tak je. Problém rozhodně netkví ve stylovém převratu, jako spíš v tom, že “Mut” prostě a jednoduše obsahuje i nejednu poměrně hluchou pasáž. Výsledkem je tak bohužel doposud nejméně záživná deska Code… na druhou stranu, i s tímhle cejchem “Mut” stále není propadák, pohybuje se lehkém nadprůměru a poslouchat se dá bez sebemenších problémů. Tak či onak, snad příště bude lépe – ať už to bude v jakémkoliv žánru.
Třetí pohled (Onotius):
Musím se přiznat, že když jsem se poprvé dozvěděl o změně stylu u anglických Code, optimismem mě to nějak přehnaně nenaplňovalo. Ne snad, že bych byl nějaký hudební konzervativec, který automaticky odsuzuje vše, co není tak jak na minulém albu, ovšem jejich dosavadní hudební směřování nesoucí se v duchu progresivního black metalu jim zkrátka neskutečně slušelo. Jako nejreprezentativnější zástupce pak může sloužit skvělá “Resplendent Grotesque” – v mých očích deska, jež nejlépe vyladila hranici mezi experimentální a inovativní a chytlavou popřípadě melodickou složkou. S novinkou však přichází změna a žánr se ocitá někde na pomezí progresivního a post-rocku, což samo o sobě nelze považovat za krok špatným směrem za předpokladu, že si s tím kapela bude schopna adekvátně poradit. A byla?
“Mut” se po většinu času nese v celkem konstantní melancholické náladě, jež je definována relativně jednotným zvukem, jenž na jednu stranu tvoří desce pomyslný rámec, na druhou stranu bere prostor pro jakoukoliv výraznější pestrost. To co je ovšem větší problém, je, že stavba jednotlivých kompozic přes leckdy velice dobře vymyšlené nápady díky této náladotvorné neprůraznosti nezanechává moc prostoru pro gradace a i přes výtečné prvky, jakými jsou například vokály v “Dialogue”, nakonec bohužel často končí tak trochu do ztracena. Některé nadstandardní melodie, jakou disponuje například “Inland Sea”, pak tvoří spíš takové jednohubky.
Deska jako celek rozhodně netrpí na absenci nápadů jako takových, spíš hudebníci moc neví, jak si s nimi v novém kabátu poradit. Během poslechu má člověk pocit, že se jedná o výstavu jednotlivých motivů, než že by byly motivy nějak výrazněji rozvíjeny. Možná to takhle může znít trochu nefér, protože je tam jednak několik světlých momentů a co se týče instrumentální stránky věcí, je to mnohdy velice dobře promyšleno, jenomže výsledný dojem zkrátka napovídá, že “tomuhle ještě něco chybí”.
Nějak jednoznačně zhodnotit novou desku Code bude tedy trochu oříšek. Na jednu stranu je tu množství zajímavých a povedených nápadů (“Inland Sea”, “Dialogue”, “The Bloom in the Blast”) a fascinující atmosférické provedení evokující ve mně srážku Virus s Pain of Salvation, na druhou stranu změna stylu s sebou přinesla několik zádrhelů, jež celkový dojem trochu sráží. Prvním z nich je ztráta diverzity, jíž by občasné zatlačení na pilu určitě prospělo, a dále především absence výraznějších gradací, jež by se trochu postaraly o větší transparentnost a orientaci v poslouchaném materiálu. Takto se pak jedná o zajímavou sbírku motivů leckdy procítěně zahraných, ovšem až na výjimky bez nějaké významnější pointy, což je vzhledem ke kvalitě některých z nich slušná škoda.
Datum: 18.3.2015 Místo: Praha, Lucerna Music Bar Účinkující: Archive
Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět. A trvalo to sice několik let, jednu řadovku a jeden hudebně filmový projekt, ale nakonec jsem se přeci jen dočkal. Archive na svém evropském turné totiž zavítali do České republiky hned dvakrát, a protože brněnskou Flédu mám trochu z ruky, pražský Lucerna Music Bar byl volbou vskutku jednoznačnou.
Archive si ke své aktuální novince “Restriction” připravili turné, které bylo výjimečné nejen svým poměrně štědrým rozsahem, ale také vlastním konceptem. Britové totiž přistoupili k poměrně originálnímu kroku a namísto zvaní předkapel raději sáhli po takřka dvouhodinovém setu, kterému navíc předcházela asi třičtvrtěhodinová projekce “Axiom”, tedy zmiňovaného filmového projektu, s nímž kapela uspěla i u odborné poroty loňského ročníku Sundance Festivalu.
Soundtrackové album “Axiom” jsem slyšel jednou a moc mě neoslovilo, ale v kombinaci s vizuálním materiálem to zafungovalo rovnou skvěle. Zpočátku jsem sice úplně nechápal, o co běží, protože “Axiom” sestává z několika bloků či spíše jednotlivých více či méně metaforických obrazů, které na sebe přímo nenavazují a dohromady vytvářejí celkový koncept, ale čím déle tato dystopická freska běžela, tím zřetelnější kontury nabírala. Působivá byla však od samého začátku a herecké výkony, kamera i celková stylizace v kombinaci s hudebním podkladem na mně zanechaly velký dojem. Jedinou vadou na kráse “Axiom” tak bylo poněkud nevhodné promítací vybavení Lucerna Music Baru, které snímek nejen že zobrazovalo dost nekvalitně (obraz byl hodně rozostřený a stíny místy přecházely v zářivě zelenou), ale dokonce neúplný, protože byl z obou stran jednoduše ořezaný. Záměr, s nímž Archive “Axiom” promítali, však bezesporu vyšel – lidé měli jednak možnost zhlédnout poměrně unikátní a působivý snímek, a potom “Axiom” navodil ideální náladu pro vlastní vystoupení, které mělo přijít vzápětí.
Asi půlhodinová přestávka, která koncertu předcházela nakonec ani trochu nenarušila nastavenou atmosféru, a když Archive nastoupili na pódium, okamžitě všechno zapadlo na své místo a od prvních tónů bylo zřejmé, že tohle bude stát za to – a také stálo. Během otvíráku “Feel It” z novinkové desky “Restriction” sice lidé ještě moc zahřátí nebyli, ale Archive stačilo párkrát natáhnout závěr (hned jsem si vzpomněl na táborákové vyřvávání “Slavíků z Madridu”) a najednou to vřelo, a jak čas plynul, vřelo to stále víc. Archive totiž sice byli opravdu výborní hned od začátku, ale úžas z toho, že s každou další skladbou tlačí stále víc a víc byl prostě nevyhnutelný.
Setlist Archive:
00. Axiom
I. Distorted Angels
II. Axiom
III. Baptism
IV. Transmission Data Terminate
V. The Noise of Flames Crashing
VI. Shiver
VII. Axiom (Reprise)
– – – – –
01. Feel It
02. Kid Corner
03. You Make Me Feel
04. Dangervisit
05. Black and Blue
06. Nothing Else
07. Blood in Numbers
08. Bullets
09. Ruination
10. Crushed
11. Conflict
12. Violently
13. End of Our Days
14. Bridge Scene
15. Ride in Squares
16. Ladders
17. Numb
– – – – –
18. Lights
Archive se předvedli jako mimořádně dynamická kapela složená z ohromných profesionálů. Střídali se zpěváci, různí členové se střídali u různých nástrojů, a i když se Archive na pódium sotva vešli, nikdo si s nikým nepřekážel a každý pohyb měl svůj smysl a eleganci. Tato profesionalita ale naštěstí nepotlačila upřímnost ani emoce, a ať už mluvím o ohromně procítěném projevu Marie Q (kde se v tom křehkém děvčeti vzal tak silný hlas, to opravdu netuším), až dětskému nadšení Daria Keelera a Stevea Barnarda, zarputilé hře Pollarda Berriera nebo rozvolněnému pohybovému výrazivu Davea Pena (přičemž oba naposled jmenovaní rovněž famózně zpívali), všechno byla radost sledovat a samozřejmě také poslouchat – a to nemluvím o vynikající projekci na pozadí, opravdu vydařeném zvuku (energie plynoucí z bicích a kytar byla proti už tak skvělým nahrávkám dobře desetinásobná), parádním výběru skladeb (zazněla většina “Restriction” a celá řada starších skvostů) a nakonec i bezprostřední odezvě lidí… Nechci, aby to vypadlo jako nějaká přílišná podlézavost směrem k oblíbené kapele, ale ať už si vzpomenu na jakýkoli aspekt vystoupení, zkrátka mě nenapadá ani jediný, který by nebyl v každém ohledu dotažený a jednoduše skvělý.
Jak už jsem naznačil, koncert od samého začátku citelně gradoval a ke konci, který si pro sebe ukradly monumentální skladby “Ladders” a “Lights”, už šlo mluvit o regulérní fantazii. Nesmírná naléhavost celého představení lidi přibližně od poloviny nutila střídavě k tanci a k zasněnému nasávání atmosféry, která byla všude a měla neuvěřitelnou sílu, a když budu mluvit o naprostém nadšení, dozajista nebudu jediný, který smýšlel podobně. Navzdory tomu, že se hrálo opravdu dlouho, s chutí bych si dal ještě dalších několik hodin, a když se Archive na konci přídavku s fanoušky rozloučili, měl jsem jasno v jednom – mám prvního vážného adepta na koncert roku a myslím, že bude zatraceně složité tohle překonat. A tím je myslím řečeno vše – nechci tu tahat na světlo řeči o životní formě, protože nemám s čím srovnávat, ale faktem zůstává, že Archive předvedli naprosto fenomenální vystoupení a jediný důvod, proč pořád váhám, jestli se na ně jet podívat i na Rock for Churchill, tkví v obavě, aby jim otevřené pódium spíš neuškodilo. Vy ostatní, kteří jste na Archive tentokrát nebyli, ale neváhejte ani minutu a jeďte, protože takový zážitek, jaký je schopná zařídit tahle londýnská stálice, prostě nezažijete každý den.
V metalu máme obvykle ve zvyku pracovat s pojmem kapela, jako by šlo o neměnnou hudbu produkující jednotku. V jiných žánrech jsou standardem hudebníci, kteří vydávají pod svým jménem skladby napsané a nahrané “doprovodnou kapelou”, ale v metalu je taková záležitost prakticky nemyslitelná. I v tradičních kapelách však není situace tak sluníčkově demokratická a obvykle se najde jedna vůdčí osobnost, která ostatní skladatelsky táhne. Troufám si dokonce říct, že čím větší část zodpovědnosti drží v rukou jediný hudebník, tím odvážnější může výsledná hudba být, protože nepodléhá kompromisům a nutnému zprůměrování požadavků mnoha členů.
I v rámci metalu jsou žánry, v nichž mají kapely k “one-man band” (čímž nemyslím tohle) blíž než jiné, a jedním z těch, kde se tento trend projevuje hodně, je black metal. Postaven na osobnostech jako Thomas Gabriel Fischer, Quorthon, Varg Vikernes nebo třeba František Štorm lákal black metal jedince se silnou vizí vždy. Dnes recenzovaná kapela není výjimkou, jelikož za ní také stojí převážně jeden člověk. David Ravengarde v Beautality obstarává vše krom bicích, pod kterými je podepsaný pán s chlapáckým jménem Duke Machine. A protože je tedy “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” záležitostí jediného autora, máme co dočinění s osobitým a zajímavým materiálem.
První ukázky, které jsem z “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” slyšel, však nezněly zrovna dobře. Rozladěné kytary a falešný zpěv mi až moc živě připomněly klenot jménem Svet Kant. Navíc: logo jak ukradené od nějaké stoner metalové kapely, ohrané “ov” v názvu alba, jméno kapely kombinujícím slova “beauty” a “brutality”. Prostě samé varovné faktory. A tak jsem si vzal druhé album z pera Beautality na starost jen pro pobavení.
“Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” mi však připravilo dvě pořádná překvapení. Poprvé mi zatrnulo, když jsem zjistil, že šestice skladeb rozdělená do dvou dějství trvá bez patnácti minut dvě hodiny a délka písní tak atakuje dvacetiminutovou hranici. Druhé překvapení přišlo záhy. “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” je, řečeno jednoduše, kurevsky dobré.
Beautality na to jdou chytře. Dvacetiminutové kompozice se vyvíjejí, nápady vznikají a zanikají, jiné se proplétají či střídají, jednoduše je jejich kompozice hravá natolik, že čas utíká svižným tempem. Na druhou stranu však nepřeskakují neorganizovaně, mám-li parafrázovat prezidenta, stylem “riff sem, riff tam”, a není tak výjimečné ani několikaminutové strnutí na jediném uhrančivém motivu. Prostě ideál.
Album odstartuje trošku nešťastně titulní písní “Einfallen”. Jako nejkratší na albu (pouhých třináct minut) má zjevně sloužit jako intro a tak také funguje, neboť se celou svojí hrací dobu rozjíždí z opravdu pomalého začátku. Právě v “Einfallen” je ke slyšení ona rozladěná kytara a falešný čistý zpěv, ze kterého jsem o albu získal svůj první dojem, ale v kontextu celé písně to zní přeci jen o řád líp než izolovaně v minutovém teaseru. Úvodní píseň má i své silné chvilky, a to zejména v závěru, kdy vůdčí roli převezme epická kytarová melodie. “Einfallen” je však všeobecně dost jiná než zbytek alba a i ze zvuku bych soudil, že byla nahrána v jiné době a na jiném místě.
To druhá “Doppelgänger” je naopak mojí oblíbenkyní. Ze všech skladeb je vlastně nejjednodušší, její vývoj se děje velice pomalu a velký důraz je kladen na zpěv. Ten je zde, podobně jako na zbytku alba, hodně rozmanitý – od různých poloh čistého zpěvu (které jsou, přiznejme si, chvílemi dost falešné, aniž by to nakonec vadilo) po různorodý řev. Druhým prvkem, který má “Doppelgänger” se zbytkem alba společný (ale liší se od úvodní “Einfallen”), je zvuk. Kytary a místy i vokály jsou jemně zastřené jakousi zvukovou mlhou, basa zní opravdu jen v hlubokých tónech a nijak výrazně nezvoní, ovšem bicí jsou mnohem čistší a nad onu hlukovou stěnu triumfálně vystupují. I když moc nevěřím, že je tento zvláštní mix úmyslný, moc na tom nezáleží, protože to ve výsledku zní nesmírně dobře. V “Doppelgänger” je to navíc umocněno skutečností, že bicí jsou velice jednoduché. Svou sílu ilustrují okolo čtvrté minuty, kde do neměnné práce ostatních nástrojů promluví zrychlením tempa a kompletně tím změní náladu písně a znásobí energii, jež z ní sálá. Dalším silným momentem “Doppelgänger” je pak její závěr a opakované bezeslovné volání Ravengardova nakřáplého hlasu.
Dalo by se říct, že z pohledu obecného popisu alba jsem se prakticky vyčerpal. Zbylá čtveřice skladeb totiž pokračuje v duchu “Doppelgänger”, což díky síle materiálu vůbec nevadí. Mojí druhou nejoblíbenější je tak první část druhého dějství nazvaná “From the Abyss” a její schéma je oproti “Doppelgänger” takřka inverzní – většinu času jede ve vysokém tempu a jakákoli zvolnění jsou tak příjemnou změnou. Další klenot se skrývá v závěrečné “Unreality”, jež se po čtyřech minutách zastaví a z jediné tiché kytary opětovně vyroste do metalové nálože o úctyhodné síle.
Mám dojem, jako bych o “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” vlastně nic moc neprozradil, a přitom řádků jsem popsal víc než dost. Jeho podstata je totiž těžko zachytitelná a nejlíp uděláte, když si na něj čas najdete sami. Fanouškům black metalu, a to zejména toho atmosferického, kterým nevadí netradiční zvuk a zpěv ani dlouhá stopáž skladeb, by však Beautality mohli přinést hodně radosti.
Další názory:
Ačkoliv se mi tomu nechce moc věřit, nakonec vážně musím souhlasit s kolegou – přestože na první pohled vše doslova kříčí, že se jedná o kardinální kravinu, ve skutečnosti je “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” opravdu zajímavá a také dobrá deska. Jestli se občas říká, že nějaká skupina klame tělem, o Beautality to platí naprosto bezezbytku, protože bych si nikdy v životě nevsadil na to, že se pod takhle debilním jménem a takhle debilním logem bude ukrývat vážně povedená muzika, která člověka zabaví na velké množství poslechů. A i když se to může zdát docela neuvěřitelné, nahrávce nakonec nijak nevadí ani extrémní délka 105 minut – vážně není sebemenší problém otočit “Einfallen: A Tale ov Torment & Triumph” na jeden zátah a ani není problém se u toho poslechu bavit. Máte-li v oblibě poměrně netradiční black metal (nejsem si úplně jistý, jestli je na místě mluvit o post-black metalu, jak se lze někde dočíst), Beautality (uff, to jméno je fakticky zvěrstvo) za zkoušku určitě stojí. H.
Nejspíš to znáte sami – před vámi je skvělá nahrávka na první pohled i poslech. Nic podobného jste ani v nejmenším neočekávali – deska vyzařuje přitažlivou auru neznáma, koukáte na ní jak puk a dolní čelist vám padá každou minutou o číslo níže. Pocit ohromení se zdá být věčný, narůžovělý plyn – optimismus – se vám mohutně valí odevšad, a tu náhle přichází zlom. Studená sprcha, která z vás prchající optimismus důrazně smívá. Pocity rozčarování jsou všudypřítomné a ve vás okamžitě začíná hlodat sakra tvrdý ořech, co že je vlastně špatně. V tomto bodě přichází zásadní odluka. Jednou pátráte po příčině, která se vám nakonec odhalí jen v matné nebo zcela nespecifikovatelné podobě, podruhé si bohatě vystačíte s metodou kouknu (poslechnu) a vidím (slyším). Příběh končící druhou variantou zasáhl také anglické Caïna na nové řadovce “Setter of Unseen Snares”. Nejsou první, ani poslední, nicméně v jejich případě je mnou zmiňovaný pocit natolik markantní, že jsem jím celý text musel začít.
Dosavadní tvorba Caïna mi byla doposud odpírána, což rozhodně nejde na vrub kapely, která po 11 letech fungování (a jednoroční pouze na pomezí let 2011 až 2012) jistě nepatří k těm nejméně známým. Není se však složité dopátrat žánrové rozmanitosti, jejíž cestu Caïna hezkou řádku let razí. Za hlavní výrazivo sice podle všeho zůstával black metal, ale nejednou se hrálo i v čistě nemetalových vodách. Na “Temporary Antennae” z roku 2008 to byl v souvislosti s black metalem obligátní post-rock, “Litanies of Abjection” z před dvou let potom mířilo do sfér ponuré elektroniky (ukázka zde, nezačínat prosím pasáží v páté minutě). Nutno dodat, že druhému jmenovanému záseku nebylo dopřáno příliš kladných ohlasů, tudíž konzervativnější žánrové ustájení, které se koná na “Setter of Unseen Snares”, může mít i toto opodstatnění. Pro úplnost je třeba poznamenat, že vydání “Litanies of Abjection” a aktuální řadovky proložilo několik dalších počinů, singly počínaje, minialby a splitem konče. Za dva roky se produkce neřadových nahrávek zastavila na čísle osm, což je věru úctyhodná porce.
Teď již k dlouhohrající novince. Už jen pohled na tracklist naznačuje zajímavou skutečnost. “Setter of Unseen Snares” je rozděleno dle délky songů do dvou polovin – pět kratších kousků na začátek a poté závěrečná čtvrthodinovka “Orphan”. Řekl jsem zajímavou skutečnost… no, zajímavé to dost možná je, jenomže přihlédneme-li k délce celé desky – 32 minut – na kompaktnost se Caïna dívají maximálně z rychlíku. Štěpit již tak malý celek na dvě ještě menší polovičky mi prostě smysl nedává. Ale pěkně popořadě.
Vše načíná intro nazvané jednoduše “Introduction”, jež může směle konkurovat nejlepším plnohodnotným skladbám na desce. Mluvené slovo, sem tam kytarové hrábnutí a ambientní podkres. Jednoduché, ale velmi působivé. Jako předznamenání něčeho velkého opravdu bravurní. A dále? První polovina na nějaké experimenty dvakrát nedává, skladatelsky jde o veskrze konzervativní přímočarý black metal. Servírován je ovšem v moderním ošacení, které již tak nadprůměrný materiál obléká do gala. První poslechy se, jak padlo v úvodu, vznášely na vlně nadšení. Pětice songů až po “Applicant / Supplicant” (včetně) mě díky neskutečné přímočarosti, hutné atmosféře a k nahrávce bezvadně pasujícímu zvuku královsky bavila. Kytary i bicí hodně vpředu, kopáky konečně kopou – nelechtají a je úplně jedno, že většinou nejde o žádné dvojšlapkové salvy.
Ano, to celé zní dozajista moc pěkně, jenomže je tu jeden stěží zanedbatelný háček. Nacházíme se to totiž někde v polovině stopáže a slova se ujímá čtvrthodinové finále “Orphan”, které se na desce zjevuje jakoby z jiného světa. Rychlé tempo ani tah na bránu si s touto skladbou příliš netykají a vynecháme-li zvuk, zbývá “pouze” atmosféra, která se brodí někde v post-metalových vodách a bohužel také o třídu níže. Skladba to je víceméně stále obstojná, ale v rámci celku je nejen emociální, ale taktéž kvalitativní skok výrazný. Prvních 10 minut je v podání “Orphan” opravdové tápání a až po uplynulé desetiminutovce se začíná pocit nepatrně vylepšovat. I ten ale má do silného začátku “Setter of Unseen Snares” stále hodně daleko. A když už se po větším počtu poslechů přeci jen začíná v případě “Orphan” blýskat na lepší časy, do kýblu jde pro změnu úvodní pětice, jež nedisponuje takovou trvanlivostí.
Mluvíme tedy v případě nových Caïna mluvit o promarněném potenciálu? Nepochybně. Rozdíl v náročnosti kladené na posluchače je mezi oběma polovinami natolik markantní, že je nemožné si “Setter of Unseen Snares” od začátku do konce naplno vychutnat. Při prvních posleších budete patnáct minut v sedmém nebi, naopak další čtvrthodinovku dojde k zoufalému vzpouzení, pakliže vůbec necháte tóny “Orphan” doznít. A když se už po několika dnech v závěrečném “sirotkovi” (ten název opravdu není náhodný) alespoň částečně najdete, překvapivá síla první poloviny je ta tam. Příště fakt raději dvě další EP…
Existuje spousta kapel, jejichž hudební portfolio není třeba do detailu přibližovat a přesto běžný posluchač vytuší, co od nich čekat. Kapel, u kterých stačí znát k rozluštění hudební náplně jméno a takřka okamžitě víte, odkud vítr vane. Jedním z takových seskupení je bezesporu britská grindová legenda Napalm Death, protože jestli se v souvislosti s jejich novinkovým albem “Apex Predator – Easy Meat” dá něco říct s jistotou a v předstihu, tak je to fakt, že se s čerstvým materiálem můžete připravit na opravdu poctivou porci zničujícího grindcoru té nejvyšší kvality, jak jej tito birminghamští pionýři žánru produkují již léta.
Dovolím si totiž tvrdit, že zhruba posledních deset let, nebo přesněji řečeno od vydání famózního alba “Smear Campaign”, jsou Napalm Death v opravdu působivé kondici a sází mezi hladové posluchače jednu lepší desku za druhou, což vyvrcholilo vydáním minulého “Utilitarian”, který považuji za jeden z jejich nejlepších počinů vůbec. Právě proto byla očekávání, jež jsem do “Apex Predator – Easy Meat” vkládal, dosti velká. Napalm Death sice servírují prostřednictvím letošního, již patnáctého zářezu svůj klasický materiál, nicméně i přesto se nedá říct, že by se vyloženě opakovali nebo že by nová tvorba postrádala to ničivé kouzlo, jímž předchozí počiny překypovaly, takže v tomto ohledu je všechno v pořádku a při starém.
Napalm Death opět ukazují, že jsou skuteční mistři v tom, jak přenést v podstatě klasický grindcore masám. Ať už je to špetkou punku, death metalovými sypačkami, HC tempy, místy až thrashovými riffy nebo v poslední době i občasnými industriálními prvky. Ačkoli je jejich tvorba zasetá v hloubi vlastní minulosti, kdy debutem “Scum” definovali grindcore jako takový, tak díky této variabilitě nepůsobí archaicky a zastarale. Spíš naopak. Posledních několik alb znějí Napalm Death moderně, současně a přitom nenásledují žádné hloupé trendy. K tomu jistě napomáhá i skvělý zvuk, který si i tentokrát vzal na starosti starý známý Russ Russel, jenž “Apex Predator – Easy Meat” produkoval a mixoval, přičemž se jedná již o sedmou desku, na níž s Napalm Death spolupracoval. Zajímavostí pro českého fanouška by mohl být fakt, že vokály kytaristy Mitche Harrise se nahrávaly v našich končinách ve studiu Hostivař.
“Apex Predator – Easy Meat” je možno považovat za klasické album Napalm Death i z textové a ideové náplně. Jedná se totiž o klasickou sondu do hloubi dnešního zkaženého světa, kdy si prostřednictvím svého nasraného vokálu bere Barney na paškál všechny od nenasytných korporací až po konzumně zkaženou společnost jako takovou. Jak jinak lze taky chápat skvělý obal, který znázorňuje nechutné zbytky z kafilerky zabalené v supermarketovém balení přichystané pro konečného spotřebitele. Jako by Napalm Death chtěli ukázat, že člověk je dnes schopen koupit jakoukoli sračku, pokud ji dostane správně zabalenou, na čemž je nejmrazivější pocit, že na tom opravdu něco bude. Někomu se to může zdát laciné, nicméně jestli někomu tohle žeru, tak jsou to Napalm Death, ačkoli to od nich (jakožto od opravdu velké kapely, která je již dávno součástí hudebního byznysu a celé té mašinérie kolem) může působit jako rebelantství jen tak na oko, protože kritika zrovna frčí…
Přestože je “Apex Predator – Easy Meat” počinem na poměry let nedávných pro Napalm Death typickým, obsahuje několik překvapivých skladeb, které činí poslech daleko zajímavějším, než kdyby čtveřice Greenway, Embury, Harris a Herrera ničila celou dobu tempem vražedným. Mluvím teď kupříkladu o industriálně neklidné titulní skladbě (ačkoli stejným způsobem začínalo i “Utilitarian”). Ta na úvod buduje chladnou atmosféru, aby ji jen o pár chvil později “Smash a Single Digit” rozmetala na kusy. Díky nervním kytarám a variabilním vokálům, o něž se dělí dvojice Harris a Greenway, působí tato píseň velmi agresivně. Přestože si Barney najde chvilku, aby “Smash a Single Digit” pozvedl “melodickým” vokálem výš než na úroveň bezhlavého nářezu, tak ve výsledku je to stejně jedna z nejagresivnějších položek novinkové kolekce. Další poměrně překvapivou záležitostí je závěrečná “Adversarial / Copulating Snakes”, jež je opravdu rozdělena na dva samostatné celky. Úvod je klasický nářez plný rychlých kytar, bicích a rychle deklarujícího Barneyho. Ten má vyřídilku jako blázen a sype ze sebe texty neuvěřitelnou rychlostí, ale někdy v půli se “Adversarial / Copulating Snakes” zklidní, zatěžká a Napalm Death jsou najednou ve vodách jižanského sludge metalu, což jim kupodivu sluší a na závěr je to vynikající záležitost.
Slušelo by se říct, že zbylých dvanáct skladeb, jež se nachází mezi úvodní a závěrečnou písní, jsou klasické krátké vypalovačky, kterými Napalm Death už nemůžou nikoho zaskočit, ale není tomu tak. Dokud se totiž budou v této rovině prezentovat takovými vály jako “How the Years Condemn” nebo “Dear Slum Landlord…”, tak se o jejich budoucnost nebojím. Prvně jmenovaná je klasická intenzivní šlupka, která oproti jiným přináší přehlednější kytarovou práci s thrashovým oparem, kdežto “Dear Slum Landlord…” je v půli stopáže alba kýženým momentem k odpočinku. Kytary místo chaotických riffů melodicky hladí (berte prosím s velkou rezervou) a Barney Greenway popouští uzdu mluvenému melodickému přednesu.
Z těch klasičtějších skladeb považuji za nejlepší zejména zběsilou “Metaphorically Screw You”, “Timeless Flogging”, nářezovou “Cesspits”, v níž se Herrera s Emburym utrhli ze řetězů, a crustově neurvalou “One-Eyed”. Základní verze alba, která při slušné hrací době asi 40 minut čítá 14 skladeb, uteče strašně rychle, takže na náznaky slabých momentů nezbývá místo. Když si tak procházím seznam písní, tak mě nenapadá jediná, která by mi vyloženě nesedla, protože výčtem povedených skladeb bych mohl pokračovat přes změnami temp protkanou “Beyond the Pale”, jež patří k tomu nejlepšímu, s čím Napalm Death na novince přišli, nebo “Hierarchies”, která na pozadí punkově jednoduchého rytmu přináší další špetku vokálních melodií Barneyho Greenwaye a jež zabíjí stejně silně jako třeba na experimenty prostá “Bloodless Coup”.
Finiš nemůžu začít jinak než konstatováním, že Napalm Death se pomalu a jistě stávají jednou z mých oblíbených kapel, protože v posledních letech se pro mne stali zárukou kvality a našlapaného hudebního zážitku, jehož intenzitě se ani žánrově ortodoxnější party leckdy nemůžou vyrovnat. “Apex Predator – Easy Meat” je zatraceně agresivní a energické, nicméně nechybí mu takový ten pověstný prvek navíc, jenž z něj činí na poslech velmi zajímavou záležitost. Ať už si o lehkém přibližování tvorby skupiny širšímu publiku prostřednictvím žánrové otevřenosti myslíte co chcete, tak se těmto pionýrům žánru nedá upřít fakt, že nestojí na místě, a za mě je “Apex Predator – Easy Meat” jedním z vrcholů tvorby kapely a logicky zatím suverénně nejlepší album, jaké jsem letos slyšel.
Další názory:
Napalm Death na svojí novince “Apex Predator – Easy Meat” nepřicházejí s ničím, co by se příčilo jejich zavedenému zvuku a stylu posledních let – to ale znamená, že jde o velice kvalitní počin, který je ale i při té vší agresi a zběsilosti inteligentní, promyšlený a nepostrádá čitelnost, aniž by to znamenalo jakékoli vyměknutí. Prostě Napalm Death jak je známe a máme rádi se vším, co k tomu patří. Jak si ale obecně vynikající nahrávka stojí v konkurenci svých vlastních předchůdců? Srovnávat mohu jedině s “Utilitarian”, kterou jedinou opravdu znám, a právě “Utilitarian” mi z tohoto souboje vychází přeci jen o něco lépe. “Apex Predator – Easy Meat” totiž proti “Utilitarian” chybí větší množství ozvláštnění, nečekaných prvků, lehkých náznaků avantgardy a obecně pestrosti, která se spolu s parádní odlidštěnou atmosférou postarala o naprosto famózní výsledek. Opět ale zdůrazňuji – to, že v mých očích “Apex Predator – Easy Meat” nedosahuje kvalit “Utilitarian”, ještě neznamená, že by to byla druhořadá deska. Naopak – je to poctivý počin plný výtečných momentů, a i když grind de facto neposlouchám, novinka mě baví a jména Napalm Death je bez debat hodna. Ježura
Se jménem britské kapely De profundis jsem se poprvé setkal už na jejím druhém albu “A Bleak Reflection” z roku 2010. To oproti svému předchůdci, jenž se nesl spíš v doom metalovém duchu, stočilo kormidlo směrem k extrémnímu progresivnímu metalu, který sice nebyl vysloveně úžasný, ale jistá zajímavost mu upřít nešla. Důležité však bylo to, že jsem si De profundis zařadil do sorty kapel s potenciálem, které se vyplatí sledovat i v budoucnu, protože je možné, že jednou vytvoří skutečně skvělou muziku.
Jenže od té doby uběhlo pět let, během nichž stihla vyjít další deska “The Emptiness Within” a také minialbum “Frequencies”… a ta skutečně skvělá muzika, v níž jsem doufal, zatím stále nikde. I po pěti letech totiž De profundis stále znějí jako skupina s velkým potenciálem do budoucna, akorát už je to v době, kdy jsem myslel, že ono budoucno už bude přítomnost. “Frequencies” na mě totiž opětovně působí jako svého času “The Emptiness Within” – ten potenciál tam bezesporu je, ale pořád ne a ne jej skutečně zužitkovat a dotáhnout do konce.
Jestli je ale na “Frequencies” cítit nějaký posun, rozhodně je to ve zvuku, který je nyní mnohem death metalovější, než si pamatuji z předcházejících řadových nahrávek… a asi to nebude náhoda, když si De profundis na závěr minialba vyšlápli na nesmrtelnou klasiku “Crystal Mountain” od legendárních Death, jejichž vliv je ostatně trochu cítit z celého EP. O tom, že je originál o světelné roky lepší, je však asi trochu zbytečné se bavit. Nicméně vzhledem k faktu, že i přesto je “Crystal Mountain” nejzajímavější položkou “Frequencies”, pak je někde asi trochu chyba. Ono ne, že by snad vlastní tvorba De profundis byla špatná, to rozhodně není, naopak v ní potenciál bezesporu je… akorát pořád ne a ne jej skutečně zužitkovat a dotáhnout do konce…
Datum: 18.2.2015 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Architects, Blessthefall, Counterparts, Every Time I Die
Pražská zastávka turné, na které vyrazili britští Architects za doprovodu kapel Every Time I Die, Blessthefall a Counterparts, byla pro příznivce corové muziky zajisté jedním z největších lákadel, která první kvartál letošního roku na poli klubových koncertů nabídl. Ne, že bych tak soudil z vlastních dojmů, protože jsem houby corař a ze soupisky jsem znal akorát headlinera, ale už jen samotní Architects jsou v rámci scény poměrně velké (a mám takový dojem, že čím dál tím větší) jméno a vyprodaný koncert také o něčem svědčí. A jelikož jsem si na klubové provedení inteligentního nářezu v podání brightonských sympaťáků brousil zuby nejpozději od vydání jejich aktuální fošny “Lost Forever // Lost Together”, byl jsem hodně rád, že se mi podařilo ulovit jeden z posledních lístků, na přelomu středečního podvečera a večera se zařadit do fronty, která se od vchodu do Roxy táhla pěkných pár desítek metrů ještě hodinu po oficiálním otevření klubu, a vystavit se tak směsi nemalých očekávání a vlezlých obav.
Co se týče očekávání, řeč je samozřejmě o hlavních hvězdách večera – Architects a jejich sofistikované podání metalcoru jsem si v posledních letech vážně oblíbil, takže tady nebylo moc o čem. Zbytek sestavy pro mě ale byla totální španělská vesnice a dost jsem se obával, že čekání na headlinera protrpím ve společnosti hudby, kterou jsem ještě tak dva tři roky nazpět vyloženě nesnášel a jejíž přihřátá trendová podoba mi působí nevolnost dodnes. Na druhou stranu, jak už to v takových případech bývá, předkapely mě mohly překvapit jedině příjemně, a tak jsem vyzbrojen nechutně předraženým (byť alespoň přibližně pitelným) Staropramenem sestoupil do moře kšiltů, ušních tunelů, pestrobarevných tetování, kostkovaných košil a přísně stylových vlasových kreací a jal se sledovat, co že to vyrábí ti lidé na pódiu.
Counterparts, kteří večer otevřeli, si hodnotit netroufám. Podle té jediné písničky, kterou jsem stihl, by to stejně nemělo smysl, takže rovnou přeskočím k Blessthefall. Ti na mě udělali dojem už na samém začátku, protože tohle byl nástup jak se patří – prostě naběhli na pódium, zpěvák vyprsknul do publika plnou pusu vody (fakt to vypadalo jako by na pódiu vybuchly konfety) a kapela spustila, jako by se nechumelilo. A k mému překvapení to mělo koule, tah na bránu a ani nepatrně afektovaný čistý vokál tomu nijak zvlášť neškodil. Vyzdvihnout musím rozhodně nasazení všech muzikantů. Každý jeden z nich do toho šel na doraz, ale kapela přitom pořád působila jako kapela a ne jako sbírka sólistů. A jak jsem s postupujícím časem zjistil, líbilo se mi to, i když by formálně nemělo, protože Blessthefall rozjížděli vlastně úplně typickou metalcorovou show s každým myslitelným atributem, který k tomu patří. Jenže jak se ukázalo, ono to jde udělat i tak, aby to mělo něco do sebe. Pokud tedy prohlásím Blessthefall za otvírák večera, kterým pro mě byli, musím jedním dechem dodat, že to byl otvírák zatraceně povedený, a když pánové dohráli, byl jsem mnohem spokojenější, než jsem se předem odvažoval doufat.
Every Time I Die pro mě byli úplně stejným krokem do tmy jako kapela předchozí a ze začátku to vypadalo, že tentokrát takové štěstí mít nebudu. Přesto mě ale v jejich hudbě od začátku něco neustále dráždilo a bránilo mi odejít – a zpětně jsem hodně vděčný, že jsem neodešel. Čím déle totiž Every Time I Die hráli, tím větší to dávalo smysl a tím lepší to bylo. K mému úžasu jsem zjistil, že v hudbě Every Time I Die slyším jak jižanské bluesové melodie, při nichž mi naskočili třeba poslední Glorior Belli, grindovou zběsilost ne nepodobné té z pera Napalm Death nebo třeba vyloženě šokující jazzovou nepříčetnost (říkal tu někdo Shining?). Jasně, zní to fakt šíleně, dávat v základu corovou kapelu do jedné věty s takovými mistry jako Shining nebo Napalm Death, ale Every Time I Die nejenže na ně svou muzikou dali vzpomenout, ale navíc to udělali tak chytře, že nemůže být řeč o žádném kopírování (ta podobnost byla spíše pocitová), a ještě jim to v tom corovém kabátku fungovalo naprosto přirozeně a bezchybně od okamžiku, kdy jsem na jejich hru přistoupil.
Setlist Every Time I Die:
01. Thirst
02. Decayin’ with the Boys
03. Ebolarama
04. The Great Secret
05. Underwater Bimbos from Outer Space
06. The New Black
07. Floater
08. No Son of Mine
09. We’rewolf
10. Moor
Bylo by ode mě vyloženě nefér, kdybych v souvislosti s Every Time I Die nezmínil vystupování kapely. Předcházející Blessthefall byli v tomto ohledu vážně dobří, Every Time I Die se ale podařilo je ještě o jednu koňskou délku překonat. Jeden kytarista totálně hyperaktivní, další až deathcorově zarputilý, zpěvák v dokonalém kontrastu ke všem těm peklům zase absolutně nenucený až ležérní… Já vám nevím, ale jestli tohle nebylo stylové jako kráva, tak už asi nic. Tohle pošukané ale šíleně přitažlivé divadlo od prvního hrábnutí do strun až k děkovačce gradovalo jak podle příručky a závěrečné vesměs vokální sólo “Moor” bylo doslova dechberoucí. Every Time I Die předvedli dokonalou ukázku toho, jak si získat nového fanouška, a stali se pro mě jednoznačně největším překvapením večera. Pokud budete mít šanci tuhle bandu někdy vidět, neváhejte – je to mrda.
Po neotřelé a nehorázně intenzivní jízdě, v níž vyrostlo vystoupení Every Time I Die, jsem si říkal, jestli mě Architects vůbec dovedou sestřelit tak, jak bych si přál. A ze začátku to alespoň z mého pohledu nevypadalo nijak extrémně fantasticky, byť jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že nám k tanci a poslechu hrají opravdoví profíci každým coulem. Netrvalo však dlouho a Architects nakonec dostali i mě, a to se vší parádou. Ten koncert byl prostě velký. Mělo to ohromný drive, muzika samozřejmě výborná, podmínky bezchybné a výkony excelentní. Architects se sice v porovnání s ostatními kapelami nesnažili nijak extra přetrhnout, co se různých pódiových skopičin týče, ale více než dobře to dorovnával zpěvák Sam Carter, který se ukázal být vážně vynikajícím frontmanem a show táhl dopředu s mimořádnou bravurou. Tím nechci říct, že by se kapela flákala – jen to, že na prvním místě tu byl výkon zpěváka a pak samozřejmě vlastní muzika, která v živém provedení nakládala ještě s větší intenzitou, než jak je tomu z desky.
Setlist Architects:
01. Broken Cross
02. The Devil Is Near
03. Dead Man Talking
04. Alpha Omega
05. Castles in the Air
06. Naysayer
07. C.A.N.C.E.R.
08. Devil’s Island
09. Follow the Water
10. Colony Collapse
11. Day in Day Out
12. Youth Is Wasted on the Young
13. These Colours Don’t Run
– – – – –
14. The Distant Blue
15. Gravediggersr
Architects si pro pražské publikum připravili setlist o patnácti položkách, přičemž hned dvě třetiny z nich zabraly skladby z aktuální desky “Lost Forever // Lost Together”, která s výjimkou intermezza “Red Hypergiant” zazněla úplně celá. Doplnily ji tři songy z “Daybreaker” (jen té “Even If You Win, You’re Still a Rat” jsem se zase nedočkal) a po jednom z “The Here and Now” a “Hollow Crown” a tohle představení vesměs výhradně aktuálního materiálu vyšlo Architects na výbornou, protože i když jsem zkraje maličko váhal, stejně se z toho velmi záhy vyklubal opravdu parádní koncert, který dal jednoznačně najevo, že tihle Angláni si své headline turné více než zaslouží, protože se jim podařilo jasně zastínit i dobré, ne-li rovnou skvělé výkony svých přeskokanů a odehrát opravdu fenomenální set, který má vysoká očekávání naplnil bezezbytku.
Navzdory všem mým obavám to tedy dopadlo snad ve všech směrech lépe, než jsem si troufal odhadovat. Všechny kapely, které jsem viděl, zahrály opravdu skvěle, celým večerem provázel takřka bezchybný zvuk (popravdě jsem dlouho nebyl na takhle výborně nazvučené akci), atmosféra v publiku byla rovněž parádní (circle pity jely skoro nonstop, odezva famózní a mezi lidmi to vřelo natolik, že se jim podařilo odsunout zvukaře i s aparátem dobře o metr dozadu) a i přes naplněnou kapacitu klubu nebyl v Roxy nijak nesnesitelný nával. Jedinými muškami na mimořádné kráse celého podniku se tak stal jenom jistý baťůžkář, který mi zacláněl ve výhledu dobře půlku vystoupení Architects, a pak banda arogantních zmrdů, jimž vůbec nebylo proti mysli prorvat se skrz monstrózní frontu na šatnu a ostentativně tím vyfakovat všechny normálně čekající smrtelníky. Ale to už jsou vážně jenom hnidopišské poznámky na adresu jinak výsostně zdařilé akce, z níž jsem odcházel bohatší o hned několik vynikajících hudebních zážitků. Tenhle koncert byl prostě naprosto luxusní, nastavil laťku hodně vysoko a já jsem zatraceně rád, že jsem se ho zúčastnil.
