Symfonický metal je pro jednoho posluchače ráj, zatímco pro jiného je to neposlouchatelné peklo, kterého by se nedotknul ani dvoumetrovou větví. Jsou však i případy, které jsou tak ukrutně špatné, že tím snad nemohou vzít za vděk ani zapálení fandové tohoto stylu… pokud tedy nejsou absolutně nekritičtí k čemukoliv. Britská formace s názvem Selene, která vznikla v roce 2013 a od té doby stačila vyprdět slušné množství singlů a dvě ípka, bohužel patří právě k takovým. Aktuální EP s názvem “Paradise Over” toho budiž důkazem.
Důvod, proč tomu tak je, je zcela jednoduchý – Selene totiž předvádějí ten úplně nejtuctovější, nejohranější a nejklišovitější symfonický metal, jaký si jen dokážete představit. Nechci být přehnaně hnusný, ale prostě si nemohu pomoct – to, co na “Paradise Over” Britové nabízejí, mi při vší úctě zní jako docela laciná lokální kopírka známějších jmen. Nulová originalita, ubíjející nuda a neschopnost přijít s jakoukoliv byť i jen trochu chytlavou nebo zapamatovatelnou melodií je navíc korunována příšerně plochým zvukem. Kapela se v promo materiálech chlubí, že její muzika nepostrádá metalové ostří, ale zjevně si jej v Británii představují trochu jinak než já, protože ty kytary jsou tak hodné, že i pohádková babička je proti tomu svině. Tu symfoniku je navíc nutno brát s rezervou, protože to jsou jen poměrně laciné klávesy; zpěvačka se navíc urputně snaží o obligátní operní vokál, kterým však evidentně tak úplně nedisponuje. To vše navrch zalijte okatou inspirací u Nightwish a máte výsledek.
Nemá cenu si hrát na diplomatický tón – “Paradise Over” je prostě úplně zbytečná sračka, jejíž “kvality” se pohybují hodně hluboko pod hranicí průměru. Takováhle hudba může uspokojit leda tak absolutní žánrové mlíčňáky bez soudnosti; jakmile posloucháte metalovou hudbu déle jak týden, tak Selene obejděte uctivým obloukem. To už si fakt radši pusťte ty Nightwish…
Země: Velká Británie Žánr: progressive rock Datum vydání: 7.11.2014 Label: Parlophone
Tracklist:
01. Things Left Unsaid…
02. It’s What We Do
03. Ebb and Flow
04. Sum
05. Skins
06. Unsung
07. Anisina
08. The Lost Art of Conversation
09. On Noodle Streets
10. Night Light
11. Allons-Y (1)
12. Autumn ’68
13. Allons-Y (2)
14. Talkin’ Hawkin’
15. Calling
16. Eyes of Pearls
17. Surfacing
18. Louder Than Words
Kdo by to byl před nějakými dvanácti měsíci řekl, že se fanoušci ještě někdy v budoucnu dočkají placky, která se bude honosit legendárním jménem Pink Floyd. Já tedy v žádném případě ne. Léta jsem měl otázku studiových alb této britské progresivně rockové legendy za definitivně uzavřenou, takže když už se v loňském roce objevila informace, že se kytarista a lídr David Gilmour nachází ve studiu, tak nebyl nikdo na pochybách, že se tak děje při příležitosti vzniku jeho nového sólového počinu, jenž by navázal na “On an Island” z roku 2006. Jak se však záhy ukázalo, ve studiu se spolu s ním nacházel i Nick Mason a (staro)nová studiová etapa této veličiny, kterou nejspíš už definitivně můžeme považovat za poslední, tak byla započata.
Předpokládám, že nemá smysl se tady nějak podrobně nořit do hlubin historie a objasňovat, kdo že to Pink Floyd jsou a jaký měli vliv na utváření rockové hudby jako takové, protože tohle patří mezi elementární znalosti posluchače rockové hudby, nicméně v souvislosti s “The Endless River” se nelze nevydat historicky směrem dozadu někam do období let 1993 až 1994. V té době Pink Floyd nahrávali ve složení David Gilmour, Nick Mason a Richard Wright famoźní počin “The Division Bell”. Už tehdy se začaly objevovat spekulace, že se bude jednat o dvojalbum, případně, že se nakonec nepoužitý materiál, jemuž se v té době pracovně říkalo “The Big Spliff”, mezi fanoušky dostane zvlášť. Trvalo to dlouhých dvacet let, než se dvojice Gilmour a Mason rozhodla starý materiál oprášit a jakožto poctu zesnulému parťákovi Richardu Wrightovi jej dokončit do podoby, v níž se pod názvem “The Endless River” dostal koncem loňského roku mezi posluchače. O spojitosti mezi oběma alby nemůže být sporu, protože už jen jeho titul pochází z části textu “the water flowing, the endless river, forever and ever” skladby “High Hopes” právě z “The Division Bell”.
Protože bylo “The Endless River” už od začátku svého ohlášení představováno jako album takřka celé instrumentální a silně ambientně zaměřené, tak byla očekávání mnohých udržována ve střízlivých hladinách, protože ačkoli jsou Pink Floyd jako kapela i bez zpěvu jasně identifikovatelní a od ostatních rozpoznatelní, tak já sám (a věřím, že nejsem zdaleka jediný) mám na jejich tvorbě nejradši kombinaci charakteristicky vyváženého nástrojového osazení a vokálu Davida Gilmoura, jenž dostal plnohodnotný prostor pouze ve skladbě závěrečné, což je obrovská škoda, ovšem k tomu se ještě dostaneme.
Samozřejmě nelze pánům nic vyčítat, protože vzhledem k tomu, že materiál byl míněn jako vzpomínka a labutí píseň klávesáka Richarda Wrighta, tak je postaven hodně na jeho klávesové práci a do mnohých skladeb se při loňské studiové seanci příliš nezasahovalo pro zachování autentické atmosféry. Některé momenty a písně celkově jako by dokonce vypadly ze starších alb a nesou si všechna poznávací znamení kapely. A právě tady, v samotných kompozicích, vidím asi největší neduh “The Endless River”. Písně (pokud je tak lze nazývat, protože nahrávka zní téměř jako jedna dlouhá skladba rozkouskovaná na kratší dílčí celky) jsou nevyrovnané, a ať se člověk brání srovnání s klasickými počiny sebevíc, tak má prostě pocit, že to dohromady příliš nefunguje a kouzlo Pink Floyd tentokrát nepůsobí. Jasně, nebylo záměrem napsat druhé “The Dark Side of the Moon” nebo “The Wall”, ale hlavní je fakt, že “The Endless River” je ve výsledku zklamáním.
Pojďme ale k vlastní náplni “The Endless River”. Celkem osmnáct položek by se dalo rozdělit do takových dvou hlavních skupin podle jejich konečného vyznění, ačkoli to berte s jistou rezervou, protože ne ve všech případech lze říct, že tenhle song patří papírově striktně do jedné či oné kategorie. Až na jednu jsou všechny instrumentální, o tom už padla řeč, nicméně nachází se zde vedle sebe klasičtěji rockově zaměřené kompozice, které reprezentují první skupinu písní, a ambientně minimalistické klávesové kompozice, kde je Wrightův vklad a vliv opravdu obrovský. Začněme třeba tím lepším, což jsou pro mě osobně písně z první uvedené skupiny.
Zde nelze při výčtu povedených článků alba vynechat určitě skvělou “It’s What We Do”, která je jedním z výletů do minulosti a osobně ji považuji za jeden z top momentů alba. Její postupně gradující atmosféra za zvuku pestrých klávesových nástrojů a košatá kytarová linka ve mně evokuje něco z “Wish You Were Here”, ovšem nejedná se o vykrádání starých nápadů, to jen aby bylo jasno. O něco méně zábavná, nicméně díky použitým dechovým nástrojům aranžérsky zajímavější je sedmá “Anisina”, jež je stejně zbytek desky velmi poklidná a nikam nespěchá, ale tohle je jeden z případů, kdy mě “The Endless River” opravdu baví. Nejsem si jistý, jaký byl záměr s energickou dvojicí kratších skladeb, jež spojuje titul “Allons-Y”, ovšem obě znějí jako zbytky a nepoužité nápady z legendárního “The Wall”, k němuž tíhne zejména charakteristická Gilmourova kytara. Ne, že by to bylo špatně, ale je to příliš do očí bíjící. Další z vrcholů příchází s “Talkin’ Hawkin'”, jež má i díky použitým sborovým vokálům až dramatický nádech, který je zbytečně srážen použitím umělého hlasu Stephena Hawkinga, což mi přijde spíš jako laciný trik než jako způsob, jak skladbu ozvláštnit.
Nyní přichází na řadu jednodušší a ambientní skladby, které tvoří jádro “The Endless River” a které lze jedním slovem shrnout jako minimalistické. Krom volně plynoucích klávesových linek, jež tvoří jádro většiny z nich, se dostane ke slovu i Nick Mason v podobě “Skins”, která asi nejsilněji navozuje atmosféru starších psychedelických desek z počátku kariéry Pink Floyd. Opět vypíchnu jen těch několik nejsilnějších kompozic, mezi něž patří úvodní teskná “Things Left Unsaid”. Ta upoutá až relaxačním spojením kláves a kytary. Asi nejkrásnější ukázkou toho, jak zručným hráčem na klávesové nástroje Richard Wright byl, je dvojice “The Lost Art of Conversation” a “Autumn ’68”. Prvně jmenovaná představuje spíše než táhlé klávesové plochy teskné piáno a vrcholem je pak “Autumn ’68”, která jako jediná vznikla v 70. letech a zachycuje Wrighta při hře na varhany v londýnské Royal Albert Hall. Skvělá záležitost s chladně epickou atmosférou.
No, a stranou jsem si nemohl nechat jinou píseň než závěrečnou “Louder Than Words”. Ta jako jediná obsahuje charismatický vokál Davida Gilmoura a jedná se tak o záležitost, která je jakýmsi nosným bodem pro mnoho posluchačů, jimž psychedelicky ambientní pokusy kapely příliš nevodí. Na začátku se opět rozeznívají zvony tolik známé z “High Hopes” a pomyslný kruh se tím uzavírá. Je možná škoda, že poslední skladbou a labutí písní v kariéře kapely nezůstane už navždy “High Hopes”, ale i tak je to věc hodně povedená. Je to v zásadě klasická Floydovská skladba, která nepřekvapí a která by se určitě neztratila ani na “On an Island”Davida Gilmoura, k níž má hodně blízko. Gilmour si v druhé polovině střihl klasické teskné kytarové sólo, jehož mámení nelze odolat a moje maličkost nemá o naprostém vrcholu sebemenších pochyb, protože píseň je vážně podmanivá. Už jen jako zajímavost dodám, že “Louder Than Words” otextovala Gilmourova manželka a spisovatelka Polly Samson a její text o přátelství překonávající osobní odlišnosti nejspíš symbolizuje vztah mezi Gilmourem a Wrightem, takže “The Endless River” uzavírá vkusně a tématicky nenabourává původní ideu alba.
Vynést nad “The Endless River” nějaký závěrečný soud není zrovna jednoduché. Pokud k němu budu přistupovat jako k novému albu své oblíbené kapely, tak se nelze zbavit dojmu, že to je jedno z nejslabších alb v diskografii skupiny, a jak už řekl Zajus v hodnocení pod recenzí, tak jej asi nejvíc charakterizuje označení zbytečné. Není špatné, jen Pink Floyd nikam neposouvá, což pro ně není úplně typická pozice. Na druhou stranu oceňuji ideu jakési labutí písně práce Richarda Wrigtha a ve smyslu toho chápu, že album neobsahuje vokály, protože ruku na srdce, v tom případě by bylo celé o Gilmourovi, jako se tomu děje v závěrečné “Louder Than Words”. Bohužel nejsou všechny kompozice vyloženě povedené a na ploše 50 minut album nebaví tak, jako když si některé jeho části pouštím samostatně, a ostatně ani tak, jak bych si od jména Pink Floyd představoval, to je ten největší problém.
Druhý pohled (Zajus):
Při poslechu “The Endless River” jsem dostal chuť některým lidem ve svém okolí škodolibě oznámit: já vám to říkal. Oznámení nového alba Pink Floyd ve mně nezanechalo žádné nadšení. Ne, že bych se snad bál hanobení legendy, jen jsem pochyboval, že nově vydaný materiál obhájí svou existenci a zařazení v diskografii vedle alb, která jsou právem považována za jeden z vrcholů hudební tvorby. A přesně to se stalo.
“The Endless River” není špatně napsané nebo zahrané, není dokonce ani nudné, je jen zbytečné. Jediný jeho přínos je potvrzení toho, jak ohromný náskok měli Pink Floyd před svou dobou, jak nadčasový zvuk na svých přelomových albech stvořili a že je i po čtyřech desetiletích nikdo nedokázal tak dobře napodobit, jako je napodobuje jejich vlastní béčkový materiál. Na “The Endless River” slýchám nejčastěji ozvěny “Wish You Were Here”, ovšem ozvou se i alba starší a několikrát dojde i na materiál, který zní jako nepoužité odřezky z “The Wall”. A téměř vše je to vážně dobré, vyloženě špatných rozhodnutí potkávám jen málo (jedno z nich je použití hlasu Stephena Hawkinga – Pink Floyd mají prorážet cesty, ne se opičit po desítkách jiných kapel, které již Hawkinga do své hudby zapracovaly).
A přesto všechno, radši si posté pustím “Echoes”, protože je to dokonalá nadčasová píseň. “The Endless River” je její obrázek. Je sice perfektně ostrý, výborně nasvětlený a vytištěný na luxusním papíře, ale proč koukat na obrázek, když můžete trávit čas s jeho předlohou?
Země: Velká Británie Žánr: atmospheric black / post-metal Datum vydání: 22.11.2014 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Our Names Written in Embers Part 1 (Beacons of War)
02. Our Names Written in Embers Part 2 (Beacons of Sorrow)
03. The Dying Stars
04. Sentinels
05. Menhir – Supplicant
06. Gathering the Stones
Fen sice nepatří k těm úplně prvním, kteří do blackové atmosfériky začali včleňovat post-rockové nálady, relativní nevýhoda však pro toto anglické duo nepředstavovala sebemenší problém. Poměrně krátký pobyt na scéně (jen pro připomenutí – debut “The Malediction Fields” vyšel v roce 2009) kapele bohatě postačil k tomu, abych dnes mohl mluvit o žánrové špičce. Kapela vyrukovala s vlastním zvukem, který nikdy nezastagnoval a s každou řadovkou se posouvá dál a dál. Ovšem rozhodně ne průhlednými a bez problému odhadnutelnými kroky. Jednou ve svém progresu zrychlí, podruhé zvolní nebo odbočí a prostřednictvím “Carrion Skies” se dokonce podíváme tak trochu zpět.
Během dychtivého pátrání po aktuálních náladách v táboře Fen jsem narazili na zajímavý rozhovor, v němž jeden ze členů kapely (teď vám bohužel neřeknu, o koho šlo, nejsem s to se rozhovoru dohledat) nebyl úplně spokojen s jejím posledním vývojem. Já jeho rozhořčení poměrně chápu. Britské trio začalo hrát muziku, která se časem proměnila v poměrně populární záležitost a snaha vymanit se ze sevření veškerých trendů, do kterých Fen mohli být nemístně začleňováni, je v případě zavedeného jména pochopitelná. Cílem Britů tedy pro letošní rok nebylo pokračovat ve vývoji dejme tomu změkčování (i když zrovna zde používám to hodně slovo nerad, tady to zdánlivé “vyměknutí” rozhodně nebylo popularizační) a vytvořit nahrávku, která potvrzuje, že i v roce 2014 tíhne srdce Fen k black metalu.
Výsledek v podobě “Carrion Skies” pak mluví jednoznačně – kapela se vrátila až někam za “Epoch” a vytvořila dřevnější nahrávku, jež ale využívá veškerých zkušeností, kterých za ty roky Fen nabyli. Oproti minulému, progresí šlehnutému “Dustwalker” je citelný větší tah na branku i za cenu nižšího počtu překvapivých zvratů a novátorských postupů. Škoda? Uvědomme si, že nahrávku jako “Carrion Skies” potřebovali dost možná sama kapela pro ujasnění dalšího směřování. Takový výchozí bod, jenž povede k dalším zítřkům.
“Carrion Skies” nezní primitivně, k čemuž by mohlo výše vyřčené sdělení mohlo svádět. Skladatelská zručnost je hmatatelná každou sekundou, a i když novinka nepřestavuje širokou paletu hudebního vyjádření, o to více boduje svou celkovou atmosférou a důrazem na emoce. A jakáže ona atmosféra je? Jestli jste hudbou Britů doposud nepoznamenaní, stačí jediný pohled – na obal. Ten skvěle vystihuje podstatu celého světa Fen. Zvláštní zastřenost, jistá “rozpitost”, mlhavost a jen v dálce probleskující světla ohňů. Perfektní skloubení umění s praktickou stránkou – to bravurně zakomponované logo je extratřída.
Album sestává z pěti skladeb, které zpravidla přesahují dobu deseti minut, což je takový ideál, který k hudbě Fen výborně sedí. Písně plynule přechází z jedné do druhé, metalové party se nenásilně mísí s post-rockem, jako by tyhle škatulky vyrůstaly od kolíbky společně. Fen skladatelsky vyzráli a i v rámci jednoho žánru dokážou barvitě kouzlit hned s několika náladami. Každá skladba tuto kombinaci věrně následuje, rozhodně však ne nezáživně a stereotypně ve stylu post-rock plácnem na rozjezd a pak se to snad dosype nějakou tou blackařinou. Ne, tak tomu opravdu není. Ostatně stačí si poslechnout “Sentinels”, která volně přechází od ladnosti až k tomu největšímu hněvu. Jestli bylo “Dustwalker” zaměřeno na detail, novinka je pravým opakem. Jistěže i “Carrion Skies” nabízí velké množství zapamatovatelných melodií, ale po poslechu vám na mysli nevytanou tak silně jako jeden ucelený pocit. Pro album tohoto ranku rozhodně správná volba.
“Carrion Skies” neboří žánrové hranice, ani se o to nesnaží. Na jeho síle mu to však neubírá. Více než hodina muziky skvěle plyne, pozvolna si s posluchačem hraje a on na konci ví, že se neprotáčí naposled. V rámci loňské konkurence jde o žánrovou špičku, která pohodlně strčí do kapsy i “The Serpent & the Spere” od Agalloch, což bych si před nějakým rokem upřímně nedovedl představit. Otázkou je, zda si máme “Carrion Skies” vyložit opravdu jen jako krátkodobou zpátečku nebo jako dlouhodobější touhu po přímočarosti. Já “Carrion Skies” vnímám jako uzavření kruhu, jímž se Fen vrátili zpět ke kořenům, ale nepozapomněli, čemu se během uplynulých let naučili. A kam si to Britové namíří příště? Vzhledem k vyjádření kapely to bude nejspíš stále metal a já nejsem vůbec proti. V jeho vodách totiž Fen kouzlí báječně.
Další názory:
Ačkoliv Fen na své novince trochu uhnuli od post-metalových a post-rockových hrátek a stvořili nejvíc black metalovou nahrávku od debutového “The Malediction Fields”, svým způsobem se mi zdá “Carrion Skies” jako doposud nejvyzrálejší album kapely. A to i přesto, že na předcházejícím “Dustwalker” bylo té progrese a variability zdánlivě více. Jenže i díky tomuto faktu, který by někomu na první pohled mohl připadat vlastně jako handicap, jsou Fen stále zábavní a ona hodinka v jejich společnosti utíká velice příjemně a hlavně docela rychle. Nepředstavujte si ovšem nějakou syrovou sypačku, protože tihle Britové jsou i na tomto žánrově relativně čistším počinu stále poměrně rozmanití a chytří, přičemž jako vrchol jejich současného snažení bych označil hlavně skladby “Sentinels” a “Menhir – Supplicant”, které se skutečně povedly (čímž samozřejmě neříkám, že by ten zbytek byl na draka, to rozhodně není). Sice je pravda, že “Carrion Skies” nejspíš dopadne jako všechna předchozí alba Fen – tedy že jej budu ještě chvíli poslouchat a bude mě bavit, ale třeba za rok už nebudu mít potřebu se k němu vracet – přesto však nemám problém tuhle desku doporučit, protože za poslech bezesporu stojí. H.
Země: Velká Británie Žánr: heavy metal Datum vydání: 6.10.2014 Label: Metal Mind Productions
Tracklist:
01. Sanctuary
02. Purgatory
03. Wrathchild
04. Prowler
05. Marshall Lockjaw
06. Murders in the Rue Morgue
07. The Beast Arises
08. Children of Madness
09. Genghis Khan
10. Remember Tomorrow
11. Charlotte the Harlot
12. Killers
13. Phantom of the Opera
14. Running Free
15. Transylvania
16. Iron Maiden
17. Blitzkrieg Bop [The Ramones cover]
Extras:
* Interview with Paul Di’Anno
* Photo gallery
* Discography
* Desktop images
Vydavatelství Metal Mind už pěkných pár roků zásobuje posluchače horou živých dévédéček se záznamy koncertů z polských klubů (musí se ale nechat, že se mezi nimi tu a tam objeví i docela zajímavý kousek, jako tomu bylo kupříkladu v případě živáků od Carpathian Forest nebo Gorgoroth). Přesně do téhle sorty se koncem října loňského roku zařadila i placička, která se jmenuje “The Beast Arises” a vychází pod hlavičkou takového trochu plešatého týpka, který si říká Paul Di’Anno.
Hlavní náplní “The Beast Arises” je koncert, který Paul Di’Anno odehrál 9. dubna loňského roku v klubu Lizard King v polském Krakově. Sice jsem použil jednotné číslo, ale asi je vám jasné, že úplně sám tam Di’Anno nehrál – na pódiu jej doplnila čtveřice nějakých no-name párků, z nichž většina – jestli jsem pátral správně – by měla hrát v heavy/power metalové kapele Night Mistress.
Není žádným překvapením, že drtivou většinu setu tvoří písničky z prvních dvou alb od Iron Maiden (doufám, že si snad nemusíme vykládat, kdo Paul Di’Anno je a odkud se vzal – to patří k elementárnímu vzdělání v oblasti metalu), mezi nimiž nechybí spousta notoricky známých kusů. Z celkem 17 songů, které na koncertě v Krakově zazněly, jen čtyři nepochází z dílny heavy metalových velikánů – zazněly ještě dvě věci od skupiny Killers, jedna od projektu Battlezone a cover “Blitzkrieg Pop” od The Ramones. Čtveřice polských muzikantů to všechno odehrála ucházejícím způsobem, i když žádný velký zázrak to není… co si budeme povídat, “Mejdni” to fakt nejsou a skutečně to zní spíš, jako kdybyste poslouchali jejich průměrný revival. Trochu mě ovšem překvapilo, že něco podobného je cítit u i samotného Di’Anna, u něhož mi přijde, že místy vyloženě nestíhá (třeba v případě “Wrathchild”, jež zazněla nedlouho po začátku), jindy zase mečí takovým způsobem, že kdyby mečel ještě o kousek víc, tak by se mohli společně se Serjem Tankianem chytit za ruce a jít se pást na louku ke kozám. Na druhou stranu, lepší to tam takhle nechat, než aby se to pak zpětně upravovalo pomocí studiových kouzel…
Ani co do vizuální stránky nemusí divák očekávat nějakou extra pecku, protože celá show se v podstatě nese ve stylu “stojím a hraju”… v případě samotného Di’Anna takřka doslova, protože když nebudete počítat průpovídky plné motherfuckerů mezi písničkami, tak se vesměs nepohne. Což o to, nic proti tomu, já fakt nepotřebuju, aby každá skupina měla ohníčkové kolotoče jako Nightwish, ale tenhle typ koncertů vás baví možná tak v případě, kdy na něm opravdu jste (a to ještě jen když to té kapele fakt šlape), ale dívat se na to hodinu a půl v bedně… je fakt, že já obecně nejsem zrovna příznivce toho se koukat na televizi, takže jsem možná trochu špatný zkušební vzorek, ale už jsem za svůj život zažil i zábavnější devadesátiminutovky než tu ve společnosti “The Beast Arises”. Tak jako tak, o žádné “furious” vystoupení plné “mind-blowing” hráčských výkonů, jak se mi snaží namluvit to lejstro plné promo canců, co jsem nafasoval společně s plackou, fakt nejde.
Úplný průser tenhle počin není, to zase ne – i v případě, kdy si podobně jako já velice nestrategicky sežerete veškeré brambůrky už během prvních dvou válů, se na to podívat dá bez větších problémů. Jen dost vážně pochybuju o tom, že bych měl někdy potřebu to podívání ještě opakovat, protože tohle je ten druh živáku, který člověka ze židle příliš nezvedne.
Alespoň po technické stránce je ovšem “The Beast Arises” úplně v pohodě. Obraz sice není zrovna křišťálově čistý, ale jeho kvalita je dostatečná. Zvuk je povedený a na výběr je dvoukanálové stereo a 5.1… snad jenom trochu škoda, že lidi nejsou příliš slyšet, což u živé nahrávky není úplně košer. Počet kamer na pódiu a okolo něj je také dostatečný na to, aby stíhal snímat vše podstatné (to, že se tam mnohdy nic extra podstatného neděje, už je zase jiná věc).
Jak tomu u každého správného DVD bývá, nesmějí chybět ani nějaké ty bonusy, byť v tomhle případě jsou to bonusy stylem jen aby tam něco bylo. Tím formálně asi nejzajímavějším je rozhovor se samotným Di’Annem, což by mohlo mít klidně super, akorát je docela škoda, že je ten rozhovor veden docela povrchně, otázky jsou dost obyčejné a vlastně jediné, co se člověk dozví a stojí to za zmínku, je to, že Di’Anno nemá rád svojí knižní autobiografii. Ale to se tak nějak dalo čekat, že to nebudou žádné hloubkové otázky a odpovědi, když ten rozhovor trvá 11 minut. Další bonusy už jsou pak trochu o ničem… fotogalerie z koncertu, který se na tom samém disku nachází o dvě tlačítka v menu vedle, seznam nahrávek, na nichž se Di’Anno podílel, a čtyři wallpapery, které bych si teda já osobně na plochu nedal ani za zlaté prase (a jsou to vlastně další fotky z koncertu, jen tak mimochodem). Ale aspoň snaha byla.
“The Beast Arises” určitě není tak špatné, aby nemělo právo na existenci, to zcela jistě ne, akorát se ten počin pohybuje maximálně tak někde okolo průměru. Technicky je sice v pohodě, ale po té obsahové stránce už to trochu skřípe… a co si budeme povídat, ta je rozhodně přednější, protože těžko si někdo bude kupovat hudební DVD jen z toho důvodu, že má funkční menu. Jako celek mi to tedy nepřijde natolik zajímavé, abych si myslel, že si to může koupit někdo jiný než absolutní fanatici do Iron Maiden, kteří musí mít doma vše, co s touto kapelou souvisí (představa, že sám Paul Di’Anno má fanatické fandy, kteří netrpělivě čekají na každou fošnu s jeho jménem… nevím no). Pokud byste se opravdu chtěli doma podívat na koncert tohohle chlapíka, tak radši sáhněte po předchozím živáku “The Beast in the East” z roku 2003, který byl natočen také v Polsku, vyšel pod stejnou firmou, Di’Anno tam byl v mnohonásobně lepší formě, měl za sebou mnohem šikovnější kapelu a setlist se tenkrát z velké části nelišil od toho, který je k vidění nyní na “The Beast Arises”…
V dnešní době jsou prachy prostě na prvním místě a už dávno to platí i pro vydavatelství na undergroundové scéně. Přesto stále existuje několik málo labelů, které nevydají úplně cokoliv, hlídají si kvalitu svých koní a na jejichž vkus se tím pádem dá vlastně i spolehnout. Jedním z takových je podle mě i I, Voidhanger Records, což je firma, jež má na zajímavý black metal čuch. Jenže i mistr tesař se občas utne a vydá nahrávku, s níž si nejsem schopen si potykat.
Abych to uvedl na pravou míru a nebyl jsem špatně pochopen – počin s názvem “Crux lupus corona” rozhodně není sračka a její autoři Inconcessus lux lucis z Velké Británie to o té zajímavosti zcela jistě splňují. Jejich pojetí black metalu je skutečně zvláštní a netradiční, čehož si cením a je mi to opravdu sympatické, jen jsem se s tím nedokázal tak úplně ztotožnit. Inconcessus Lux Lucis totiž hrají muziku plnou divných a ujetých melodií, pomocí nichž dokážou stvořit někdy i bez přehánění skvělé momenty… akorát v jiných chvílích to zase diplomaticky řečeno není zrovna ono.
Na “Crux lupus corona” opravdu funguje první a poslední skladba “Via Dolorosa” (i když ta je možná spíš intrem) a “Corona”, které jsou oboje vážně parádní, mají atmosféru a setsakra mě baví. Na druhou stranu “Crux” a “Lupus” mě nijak nevzaly a thrashové výpady nebo místy až heavy metalové melodie tomu moc nesluší… vlastně abych řekl pravdu, místy mi tyhle dva songy přijdou dost jalové.
Můj dojem z “Crux lupus corona” je tím pádem poměrně rozporuplný, protože o tom, že Inconcessus lux lucis mají talent a vizi a že jsou schopni obé přetavit i v kvalitní výsledek, není sporu. Na druhou stranu se jim to však na tomto minialbu nepovedlo ve všech čtyřech případech. Přesto se u mě Britové zapsali jako zajímavá kapela a až budu mít někdy trochu čas, rád se zpětně podívám i na jejich debutovou desku “Disintegration: Psalms of Veneration for the Nefarious Elite”, jež vyšla loni v dubnu.
Když jsem si na internetu doplňoval vzdělání v oblasti historie pro mne naprosto neznámé party Bloodshot Dawn, tak jsem v počátcích nezjistil vlastně nic zajímavého nebo překvapivého. Tahle čtveřice z anglického Portsmouthu vznikla v roce 2003 a na svém kontě má dvě studiová alba, demo “Coalition of Terror” z roku 2007 a EP “Slaves to the Lie”. Pozastavím se samozřejmě u těch regulérních alb, protože o jednom z nich, konkrétně o “Demons”, které navazuje na dva roky starého předchůdce “Bloodshot Dawn”, si budeme povídat. Zpět ale k počátku. Při procházení informací o této partě jsem narazil na nemálo nadšených recenzí a ohlasů na jejich debutový zářez, a novinka tak ve mně začala vzbuzovat naděje, že bych se mohl dočkat něčeho jiného než jen další průměrné no-name death metalové party, jak jsem na Bloodshot Dawn zprvu nahlížel.
A stalo se. Nebyla to sice láska na první pohled, nicméně s přibývajícími poslechy se mi “Demons” zarývalo pod kůži stále mocněji, takže dnes, po několika týdnech, co album s chutí polouchám, už se nebojím hovořit o nadšení, které mi jeho poslech přináší. Ona sice hudební náplň není kdovíjak originální, protože Bloodshot Dawn kombinují moderní thrashing s melodickým death metalem lehce technického ražení, nicméně jejich songy mají obrovskou porci energie, která veškerou absenci neoriginality neguje. Hned na první poslech mě mile překvapil moderní, krystalicky čistý zvuk, který snese srovnání i s takovými veličinami, jako jsou Job for a Cowboy nebo třeba Scar Symmetry, k jejichž tvorbě mají Bloodshot Dawn docela blízko. I když s jedním rozdílem. Když jsem zmínil melodický death metal, tak jsem měl dodat, že tím mám na mysli hutnější a modernější podobu klasických death metalových sypaček, které čas od času rozčísne kytarová melodie Bena Ellise. Zpěvák Josh McMorran se na rozdíl od zmíněných Scar Symmetry nepouští do žádný melodických nápěvů a po celou dobu svým agresivním projevem zatlouká posluchače do křesla. “Demons” jako celek tím nijak netrpí, a pokud zastáváte názor, že právě ony melodické refrény ve stylu Soilwork stojí za zábavností a rozmanitostí nahrávky, tak Bloodshot Dawn by vás mohli vyvést z omylu, protože po celých 40 minut, co tihle Britové buší do svých nástrojů, není o dostatek zábavy nouze.
Celkem osmička skladeb je velmi vyrovnanou kolekcí a nebudu se tedy pouštět do zbytečného rozboru každé jedné z nich, nicméně jako takovou ochutnávku vyberu dva kousky, které si dovolím trošku blíže představit. Z přímočarých skladeb, které na desce převládají, se obtížně volí zástupce, jenž by ostatní nějak převyšoval, ovšem čistě subjektivně je mi nejblíže úvodní šleha “Smoke and Mirrors”. Ta se stejně jako zbytek desky nese v rychlejším tempu, jemuž velí bicí Janneho Jalomy. Je škoda, že se ve výsledném mixu nedostalo i na baskytaru, kterou lze místy jen tušit, protože za hradbou kytar ústřední dvojice McMorran a Ellis se dost často ztrácí. Skladba samotná je i navzdory pěti minutám hrací doby hodně šlapavá a nebýt lehce přibrzděné pasáže ve čtvrté minutě, tak jí netipnu víc jak tři minuty. Každopádně, abych to nějak uzavřel, tak na úvod je to skvělý vál, jenž jistě splní to hlavní, což je nabudit posluchače na zbytek alba, kde se nijak neslevuje a Bloodshot Dawn drtí kosti vesele dál.
Ve většině kompozic (“Smoke and Mirrors” nevyjímaje) jsou ke slyšení jak přímočaré death metalové party, tak melodicky orientované pasáže, jichž není málo a poslech tak může (i za přispění opravdu vyšperkovaného soundu) navodit dojem poslechu Arch Enemy. Prolínaní těchto prvků se u Bloodshot Dawn děje naprosto přirozeně a nepůsobí to jako neforemná a nefungující směsice toho, co aktuálně v tvrdé hudbě frčí a kapely to do své hudby serou jen proto, aby to tam měly.
Druhou písní, která stojí za zmínku, je třetí “Unified”. Svým způsobem nijak nevystupuje z kolejí, které načrtly úvodní dva kusy, ovšem na rozdíl od většiny alba není tak jednoznačně zaměřená. Pánové při ní šikovně přechází od technických death metalových pasáží plných zběsilých, až deathcorových momentů k přímočařejšímu riffování, které se dotkne thrashové minulosti Bloodshot Dawn. No a samozřejmě zbude dostatek prostoru i pro kytarové kudrlinky. A kupodivu to funguje opravdu dobře. Vzhledem k tomu, že se takto “Unified” během sedmi minut promění několikrát, tak o ní nelze hovořit jako o čistokrevné hitovce jako třeba o “Inadequancy” nebo závěrečné “Demons”, ovšem skladba je to parádní.
Z doposud sepsaného je asi jasné, že s “Demons” se mi Bloodshot Dawn trefili do noty, a závěrečné hodnocení tak proběhne v kladném rozpoložení. Je pravda, že prvních pár poslechů jsem o nahrávce smýšlel docela jinak, ale to nebrání tomu, abych uznal, že tahle britská čtveřice nahrála album silné a vyrovnané. Album, které hrdě hlásá, že i navzdory krátké studiové činnosti, již Bloodshot Dawn za sebou mají, mají jasno, co chtějí hrát a dělají to vskutku dobře. Asi takhle, nestává se často, abych si u promáčů, jež nám do redakce přichází, říkal, že danou partu budu po poslechu její novinky sledovat cíleně, ale Bloodshot Dawn jsou výjimkou, na kterou určitě jen tak nezapomenu. Opravdu skvělá desky pro všechny milovníky moderněji laděného death metalu.
Země: Velká Británie Žánr: progressive rock Datum vydání: 22.5.2000 Label: Snapper Music
Tracklist:
01. Lightbulb Sun
02. How Is Your Life Today?
03. Four Chords That Made a Million
04. Shesmovedon
05. Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled
06. The Rest Will Flow
07. Hatesong
08. Where We Would Be
09. Russia On Ice
10. Feel So Low
Předpokládám, že každý z vás má nějakou kapelu, kterou se nebojí označit za číslo jedna. Kapelu, která ho ani po letech nezačala nudit a na kterou nezapomene do konce svého života. Kapelu, kterou si pouští vždy, když si potřebuje spravit náladu. Můžete vyjmenovat deset či více bezvadných skupin a všechny označit za dokonalé, ale vždy tu bude jedna o stupínek výše. A nemusí to být ani kvalitou hudby samotné, jako spíše vaším vztahem k ní.
Jak asi tušíte, pro mě jsou touto kapelou Porcupine Tree. Když jsem v roce 2007 slyšel poprvé jejich “Fear of a Blank Planet”, otevřelo mi to oči a ukázalo cestu k jiné než jen metalové hudbě. Pro dnešní retro okénko jsem si však “Fear of a Blank Planet” nevybral, a to z několika důvodů. Za prvé jde o album značně nové, a ač to není žádná překážka formálně, je přeci jen vkusnější vybrat album alespoň zdánlivě historické a časem více prověřené. Druhým důvodem je pak zcela odlišné postavení “Fear of a Blank Planet” a “Lightbulb Sun” v diskografii kapely, neboť ta za sedm let mezi těmito alby prošla razantním vývojem, který nastíním v dalším odstavci, a právě “Lightbulb Sun” je pro tuto změnu symbolické.
“The sun is a light bulb
A candle’s a treat
The curtains stay closed now
On my little retreat”
(Lightbulb Sun)
Když v roce 1987 zakládal tehdy dvacetiletý StevenWilson Porcupine Treejako sólový projekt, asi nemohl tušit, že se za dvě desítky let zařadí mezi nejvýznamnější postavy progresivního rocku a prodá statisíce desek. Ačkoli po celou dobu existencePorcupine Tree(která oficiálně zatím stále trvá) jeWilsonskladatelem většiny materiálu, jako sólový projekt kapela skončila v roce 1993, kdy do sestavy přibyl baskytaristaColin Edwin, bubeníkChris Maitlanda (v tu dobu již velice zkušený)Richard Barbieri, jehož nástrojem jsou klávesy. Právě to je jedním z důvodů, proč jsem si k připomenutí vybral právě“Lightbulb Sun”. Je totiž posledním albem staré sestavy.
“Lighbulb Sun” je však jedinečné ještě v jiném směru. První alba Porcupine Tree, která psal Wilson sám pro sebe, měla za hlavní motiv psychedelii. Až na třetím albu “The Sky Moves Sideways” nastal čas inspirace Pink Floyd jak co do orientace, tak co do struktury. Progresivnost počiny Porcupine Tree provází dodneška, ovšem s výrazným zlomem právě okolo “Lighbulb Sun”. Zatímco o rok dříve vydané “Stupid Dream” bylo stále ještě prog rockové album, o dva roky mladší “In Absentia” neslo již stopy Wilsonovy inspirace v metalové hudbě, která výrazně ovlivnila novější alba kapely. Právě zde je tak “Lightbulb Sun” netradiční opět: setkává se v něm konec progresivní éry s prvními náznaky metalu, a to vše v kombinaci s vlivem popu, který se u Porcupine Tree objevil v malém množství již na “Stupid Dream” a po “Lighbulb Sun” se opět vytratil. “Lightbulb Sun” je tak nejměkčí a nejpřístupnější album kapely, což však neznamená, že by bylo jednoduché.
Poslední nezvyklostí, kterou dnes recenzovaná deska v rámci diskografie kapely nese, jsou texty, jejichž autorem je, jako již tradičně, Steven Wilson. Zatímco ostatní alba kapely se zabývala tématy společenskými či ryze abstraktními, “Lighbulb Sun” je plné skladeb o lásce, rozchodech, dětství a několika dalších převážně osobních tématech. I texty tak doplňují skládačku unikátnosti a přímočarostí, kterou bychom jinde v katalogu kapely hledali jen těžko.
“So for a while
Everything seemed new
Did we connect?
Or was it all just biding time for you?”
(Shesmovedon)
Aby oněch předělů nebylo málo, i samotná dnes recenzovaná deska je zřetelně rozdělena mezi dvě odlišné části, k čemuž se však dostaneme postupně. Album otevírá titulní skladba, polo-akustická pop-rocková záležitost s energickým refrénem. “Lighbulb Sun” je píseň kontrastů: zatímco sloka je v zásadě oddychovou záležitostí, refrén nese první známky metalového nádechu, stejně jako kytarové sólo před závěrečným uklidněním. “How Is Your Life Today” je diametrálně odlišná, staví jen na jednoduchém rytmu piana a vrstvících se vokálech, které dohromady přirozeně vytvoří dojem strašidelného cirkusu. Už nyní tak vychází najevo, že absence konceptu dotlačila Wilsona k napsání písničkového alba. To rychle potvrdí “Four Chords That Made a Million”, jednoduchá písnička kritizující jednoduché písničky. Slovo jednoduchá zde však není úplně na místě. Zatímco ústřední motiv a vše, co se děje v hlavním proudu skladby jednoduché je, na pozadí se vrství melodie na melodii a nápad na nápad. Když Porcupine Tree kritizují mainstreamovou hudbu, dělají to chytře: jednoduchý posluchač neuslyší nic víc než jednoduchou popovou píseň, ovšem kdo si dá záležet, najde v ní mnohem více.
Ačkoli sám Wilson vidí předěl na albu až později, z mého pohledu po “Four Chords That Made a Million” přichází první změna. Od “Shesmovedon” dál jsou totiž všechny písně vážnější a působí mnohem negativněji. Tak například samotná “rozchodová” balada “Shesmovedon” – staví na stejných prvcích jako skladba titulní, namísto melancholie však vyjadřuje zatrpklost. Skladbu nejvíce definuje závěrečné emotivní sólo dlouhé téměř dvě minuty, které osobně považuji za jedno z nejlepších kytarových sól v celé diskografii Porcupine Tree.
“Shesmovedon” plynule přejde v “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled”, jedné z nejzvláštnějších skladeb na albu. Je totiž rozdělena na dvě poloviny, které sice hudebně splývají v jedno, ovšem jejich dopad je diametrálně odlišný. První polovina “Winding Shot (Summer 1981)” je melancholickým vzpomínáním na dětství a první lásky, zatímco polovina druhá (pojmenovaná po skladbě samotné) je instrumentální a díky zakomponování projevu vůdce náboženské skupiny Heaven’s Gate, která se proslavila spácháním hromadné sebevraždy, rozhodně tak příjemné pocity nevyvolává. Zvláštní je však i instrumentálně, neboť zejména polovinu druhou ovládá rozhodujícím způsobem Edwinova bezpražcová basa.
“This is a hate song just meant for you
I thought that I’d write it down while I still could
I hope when you hear this you’ll want to sue”
(Hatesong)
S menším návratem k příjemným melodiím přijde “The Rest Will Flow”. “Lightbulb Sun” je celé poznamenáno skutečností, že jde o první album Porcupine Tree, na němž uslyšíme živé smyčce. Ty se v jinak příjemné “The Rest Will Flow” začnou probouzet okolo poloviny a postupně rostou až k závěrečnému klimaxu, v němž výtečně spolupracují s mírně utopenou elektrickou kytarou.
Právě zde nastává dle Wilsona zlom v albu, totiž zlom mezi jeho popovou a experimentální polovinou. Ačkoli jsem osobně přesvědčen, že tyto vlivy na albu spíše překrývají, v jistém ohledu má Wilson pravdu. Hned “Hatesong” je určitým návratem k odvážnější a méně písničkové struktuře skladeb. Jeho ústřední basový motiv patří mezi nejnezapomenutelnější hudební nápady. Kdykoli jím Colin Edwin na koncertech ohlásí nástup “Hatesong”, fanoušci reagují nezměrným nadšením. Ne nadarmo hrají Porcupine Tree tuto píseň živě bez pomoci Johna Wesleyho, který je jinak doprovází v každé skladbě. Jde totiž o prostor k sólování a “předvádění se”. I na albu je to tato skladba převážně o nástrojích samotných, byť všechny její motivy jsou nesmírně jednoduché. S pomocí nekonečně smyčky smyčců v pozadí však Porcupine Tree staví zeď mezi posluchačem a jeho okolím – zeď kterou nelze přelézt až do konce skladby. To “Where Would We Be” je návrat k jednoduchosti a baladičnosti, což je doplněno i jedním z nejsilnějších textů kapely a dalším krásným kytarovým sólem.
Pomalým postupem jsme se dostali k “Russia on Ice”. Ačkoli mají Porcupine Tree na svědomí množství dlouhých písní, právě “Russia on Ice” je možná nejlepší z nich. Stejně jako “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled” je “Russia on Ice” rozdělena na dvě citelně odlišné poloviny, ačkoli ji můžeme také brát jako jeden dlouze gradující kus. První část je opět jakousi smyčci podepřenou baladou, nás však bude zajímat zejména část druhá. Na rozdíl od většiny ostatní hudby Porcupine Tree ji totiž napsala celá kapela společně, což je nesmírně znát. Z ambientní mezihry totiž postupně vystoupá do výšin metalové zuřivosti, kterou kapela i na budoucích nahrávkách pokoří jen výjimečně a na níž se nejlepší hrou ve své kariéře zapíše zejména Maitland, který tak na poslední chvíli ukáže, že obstojí i vedle svého nástupce Gavina Harrisona. Nejen Maitland se zde však předvede. Bez Barbieriho klávesového podkladu by skladba nemohla v žádném případě existovat a jeho krátké vystoupení nad hladinu ostatních nástrojů ji dodává až mimozemský nádech. Edwinův basový motiv je opět půdorysem, na kterém zbytek písně stojí, a Wilsonova role v tomto dokonalém divadle tak vlastně už nemohla být jednodušší. V kontrastu k agresivitě a hlučnosti “Russia on Ice” pak stojí závěrečná “Feel So Low”, která je naopak tichá a mírně depresivní. Její motiv je primitivní, stejně jako text. Wilsonův zpěv vyjadřuje rezignaci na veškerá snažení a text se opět vrací k tematice rozchodu. “Lighbulb Sun” tak po plejádě emocí skončí nesmírně smutně a přinutí odejít posluchače bez úsměvu na tváři, který mohly snadno vyvolat první písně.
“Of where we would be when the future comes
And how you would paint while I wrote my songs
Strange how you never become
The person you see when you’re young”
(Where Would We Be)
V rozhovorech po vydání “Lighbulb Sun” prohlásil Wilson, že by na něj rád zařadil ještě jednu píseň. Ta však nebyla nahrána včas a k jejímu vydání tak došlo až po roce spolu s dalšími raritami. “Buying New Soul” je další dlouhá skladba a celá se točí okolo perfektního refrénu, který se střídá zejména s tiššími ambientně laděnými částmi. I díky tomu, že znám “Lighbulb Sun” takové jaké je, si však její zařazení téměř neumím představit. I kdyby totiž zapadlo kontextově (a z mého pohledu by nezapadla, jelikož využívá trošku jiné prostředky k dosažení jiných efektů než zbytek desky), by s ní album přesáhlo hodinu hrací doby a s největší pravděpodobností by již bylo jednoduše moc dlouhé pro pohodlný poslech. Ostatně není tajemstvím, že kvůli udržení posluchačovy pozornosti stlačil Wilson délku následných desek Porcupine Tree až k padesáti minutám a ostatní materiál vydával na druhém disku či samostatném EP.
Nehledě na nejasnosti okolo “Buying New Soul” je však “Lightbulb Sun” výborné a pro kapelu přelomové album. Symbolizuje spojení dvou odlišných období, kterými Porcupine Tree prošli, a dle mnohých je také úplným vrcholem jejich tvorby. Otázka je, zda bude někdy překonáno. Čtveřice počinů vydaná po něm je bez debat velice silná a zejména již zmíněné “Fear of a Blank Planet” je pro mě možná ještě o trošku silnější, je však nejisté, zda se dalších alb vůbec dočkáme. Wilsona omrzela potřeba souhlasu spoluhráčů a jal se začít druhou sólovou kariéru, s níž se zatím dočkal svých největších úspěchů. I pro svou sólovou tvorbu si navíc našel kapelu, která je, alespoň co do technických schopností, lepší než členové Porcupine Tree, což Wilson dává v rozhovorech až moc upřímně najevo. Možná ho svoboda “posledního slova” časem omrzí, tak jako ho omrzela v době kdy Porcupine Tree sestavil poprvé. Možná ho omrzí jazz, který do své nové tvorby rád zapracovává a který mu Porcupine Tree “zakázali” používat. V tuto chvíli to tak však nevypadá, neboť pracuje na dalším sólovém albu a bez něj Porcupine Tree fungovat nikdy nemohou. Proto nám nezbývá než si užívat to, co dosud natočili a doufat, že se v budoucnu sejdou a k rozsáhlé diskografii ještě pár kotoučků přidají.
“And each day that you forgot to call
Just made me feel so low
So low”
(Feel So Low)
Země: Velká Británie Žánr: black metal / grindcore Datum vydání: 24.10.2014 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Acheronta movebimus
02. Unleash
03. Monstrum in animo
04. The One Thing Needful
05. A Firm Foundation of Unyielding Despair
06. Desideratum
07. Idol
08. Sub specie aeterni (Of Maggots, and Humanity)
09. The Joystream
10. Rage and Red
11. Ita mori
Kapelu, o jejímž osmém studiovém albu si dnes budeme povídat, asi vůbec není třeba představovat. Za birminghamské duo mluví hudba samotná, ať už přímo, či prostřednictvím ohromné reputace, kterou si díky ní vybudovali. Anaal Nathrakh mají pověst jedné z nejtvrdších kapel světa. Ačkoli je na tom jistě něco pravdy, takovéto zjednodušování by jim mohlo spíše uškodit. V honu za co nejtvrdší hudbou se mnozí muzikanti dopouštějí smrtelného hříchu zanedbání ostatních stránek kompozice. Z vrstevnaté formy umění se tak stane úzce profilované pachtění za jediným, z mého pohledu trošku hloupým cílem. Pro Anaal Nathrakh to však v žádném případě neplatí, a proto výše uvedené tvrzení o jedné z nejtvrdších kapel světa musím doplnit o další důležitou informaci: totiž že jejich hudba toho nabízí mnohem víc.
Během osmi alb, které stihli Anaal Nathrakh za šestnáct let existence vydat, došlo pochopitelně k vývoji, který někteří z fandů považují za vyměknutí. Jistě, “Vanitas” možná již nebylo tak extrémním albem jako “The Codex Necro”, ale to není to důležité. Mick Kenney alias Irrumator, neboli také nástrojová polovina Anaal Nathrakh, začal pole působnosti své kapely rozšiřovat a přidávat další a další prvky. Ty možná někde přehlušily původní extrémnost, jinde ji však naopak zdůraznily, a tak z mého pohledu stále platí, že tahle hudba je prostě nářez jako prase. Dave Hunt neboli V.I.T.R.I.O.L. se během let stal přirozeně lepším a univerzálnějším zpěvákem a i díky tomu se dnes řadí k vokální špičce extrémního metalu. Anaal Nathrakh nevyměkli, pouze se vyvinuli a své působení diverzifikovali.
Když jsem poprvé slyšel předloňské “Vanitas”, nezarazila mě ani tak jeho čirá agrese, nýbrž její uchopitelné a místy až melodické podání. V tomto ohledu je “Desideratum” o chloupek náročnějším počinem. V první řadě je méně přívětivé. V místech, kde Anaal Nathrakh minule přistoupili k chytlavé melodii, tentokrát převažuje bijící industriální peklo. To vám sice také uvízne v paměti, ale úplně jiným způsobem. “Desideratum” otevře takřka instrumentální “Acheronta movebimus”. V ní sice chybí text a po většinu času je kladen důraz opravdu jen na nástroje, ovšem nechybí jeden z rozeznávacích prvků kapely: Huntův nelidský řev, lépe řečeno spíše útrpný jekot. Nejde jen o řev samotný, důležité je, jak s ním Anaal Nathrakh pracují. Většina kapel nahraje hudbu, přes ni ledabyle hodí zpěv, vše smíchá dohromady a má hotovo. Ne však Anaal Nathkrah. Mick Kenney totiž s vokály pracuje podobně jako s každým dalším nástrojem a s pomocí svých počítačových hraček je zkresluje do nových podob, místy je přinutí úplně zmizet pod stěnou hluku a jinde je naopak ponechá zcela odhalené bez pomoci jakéhokoli hejblátka. Vokály zde více než kde jinde pracují jako další nástroj a Dave Hunt tento nástroj umí naprosto výtečně ovládat.
Většina skladeb má nějaké krátké intro. Může jít o elektronicky řízenou destrukci, jako je tomu v “A Firm Foundation of Unyieldin” a “The Joystream”, častěji je to však jednoduchý kytarový riff, který jako by se snažil zatajit nářez po něm nastupující. Tak je tomu i v “Unleash“, druhé a také jedné z nejtypičtějších skladeb alba. Vysokootáčkové ničení sluchovodů je dosaženo nejen nekompromisní kytarou, ale i nezastavitelným proudem programované kulometné bicí palby a od ní neoddělitelné palby industriálně elektronické. Jako by industriálno při skládání “Desideratum” promlouvalo do Kenneyho rukopisu více než kdy dříve. Elektronika sice vždy byla integrálním prvkem hudby Anaal Nathrakh, nikdy ale nebyla tak výrazná a tak nezbytná. Ve výsledku elektronika spolu s Huntovým skřekotem přidává albu na extrémnosti a stojí v opozici ke kytarám, které nezřídka přinášejí melodie.
O Huntově nelidském jekotu jsem již mluvil několikrát, nutno však připomenout, že tenhle pán prostě umí. Jeho pseudo-operní zpěv sice tentokrát nedostal tolik prostoru, ale i tak si ho několikrát užijeme, jmenovitě například v refrénech “Unleash” a “The One Thing Needful” či v nečekaně dlouhém úseku na konci “Idol”.
Ačkoli se recept Anaal Nathrakh na “Desideratum” mění jen minimálně, 40minutová stopáž uteče jako voda. Tomu napomáhá i několik záchytných bodů, které lze po trošce zkoumání najít. Patří mezi ně chaotické sólování v “Monstrum in animo”, elegantní druhá polovina “The One Thing Needful”, neobvykle odhalené elektronické základy v “A Firm Foundation of Unyildin” či dobře zapamatovatelné riffování v “The Joystream”. A takových momentů je vlastně mnoho, až mě to samotného překvapuje. “Desideratum” je sice těžko uchopitelné, ale po dostatečném počtu poslechů se otevře nečekaně hodně.
Nemůžu se zbavit dojmu, že Anaal Nathkrah svou novinku udělali úmyslně těžší, než byl její přímý předchůdce. Nic to neilustruje tak hezky jako závěr alba. Zatímco “Vanitas” končilo skladbou “A Metaphor for the Dead” a jejím hypnotickým, do nicoty mizícím sólem, “Desideratum” nikam neodchází, naopak skončí v nejlepším. Prostě najednou přestane hrát. Je to umělecké vyjádření, ukázkové fuck off nám, kteří máme velkolepé a dlouhé závěry rádi. A já za to kapele tleskám. Další výtečné album v řadě, další drobné změny ve stylu, další dávka agrese, která mi na dva roky do dalšího počinu snadno vydrží. A mně nezbývá než po vzoru kapely dodat, že…
Další názory:
Noví Anaal Nathrakh vydali další smrtící placku. Jednoduché jako facka a přesto všeříkající informace, kterou bych mohl skončit. Nečekal jsem nic jiného než skvělou porci geniálního koktejlu blacku, industriálu a grindu a přesně to jsem na “Desideratum” dostal. Tahle parta špatné album snad neumí, a když už lehce škobrtne, což byl případ nevýrazného “Passion”, tak si rychle napraví reputaci. A to platí i o novince, která mě baví snad ještě víc než předešlé “Vanitas”. Čím dál patrnější posun směrem k melodiím mě strašně baví, a když zní nářezová “Unleash”, kterou zničehonic pročistí zpěvný refrén, tak nemám výhrad. “Desideratum” odsýpá jedna báseň a vyloženě slabého místa na ní nevidím. Moc mě nevzala snad jen úvodní “Acheronta Movebimus”, ale protože ten zbytek s přehledem zabíjí a škobrtnutí jsem se nedočkal, tak nemám důvod to řešit. Vály, které stojí za zmínku? Rozhodně “The One Thing Needful”, “Idol” a “A Firm Foundation of Unyielding Despair”, z kterých mi běhá mráz po zádech. Anaal Nathrakh si prostě pojistili své jméno dalším skvělým počinem. Víc k tomu nelze dodat. Kaša
Ačkoliv si na podobnou muziku příliš nepotrpím, jméno Anaal Nathrakh jsem si nedovolil ignorovat a okusil ho v podobě výtečného “Hell Is Empty, and All the Devils Are Here”. A jelikož se podobnou muzikou nenechávám likvidovat nejčastěji, s jednou deskou jsem si tak nějak vystačil a v diskografii dua jsem neměl potřebu hledat dál. To se změnilo až s novinkou “Desideratum”, na které ona osmiletá časová prohlubeň od “Hell Is Empty, and All the Devils Are Here” ani není znát. Je fakt, že “Desidaretum” mě královsky baví, ale hlasům, které naznačují, že Anaal Nathrakh krapet stagnují, se nedivím – onen (ne)posun byl za osm let takřka nulový. Chcete-li popsat “Desidaretum”, popíšete tím vlastně gró celých Anaal Nathrakh – zničující kytarové riffy, nasraná industriální atmosféra i zajímavá (byť mnou ne úplně pochopená) kombinace prasečích a čistých vokálů. A to vše je prosím servírováno bez jakékoliv chvíle na oddych. Kratší stopáž tomu jen a jen prospívá a až na “Idol”, která mě tolik nevzala, nejde mluvit o nějakém výrazně zaostávajícím kousku. Jsem přesvědčen, že mít z diskografie Anaal Nathrakh trochu víc naposloucháno, s hodnocením bych byl střízlivější, ale jelikož mě “Desidaretum” jednoduše baví, co do číselného hodnocení není třeba zbytečně šetřit. Skvrn
Země: Velká Británie Žánr: black metal Datum vydání: 7.10.2014 Label: Candlelight Records
Tracklist:
01. The Divination of Antiquity
02. Whisper of the Elements
03. Warrior Herd
04. A Careworn Heart
05. Foundations of Ash
06. The World Ahead
07. Over Borderlands
08. Forsaken in Stone
Ať už se vám to líbí nebo ne, podzim je nenávratně zpátky. Období skepse, zármutku, ale taky doba, kdy duše fanouška atmosférického black metalu začíná plesat, tu je opět v plné polní. Jako na zavolanou přichází i další přírodně laděný black metal z Britského souostroví. Tamější blacková scéna rok od roku nabývá na významu a letos se dočkala minimálně čtyř zásadních počinů. Zatímco letošní zásek Falloch nedopadl nejideálněji, počiny Fen a Saor se připojily k zástupu kvalitních vývozních artiklů scény. Čtvrtým do party budiž novinkové “The Divination of Antiquity” od přírodomilů Winterfylleth.
A když se britskému atmosférickému blacku daří, Winterfylleth na tom nemohou být jinak. “The Divination of Antiquity” totiž není jediným počinem, kterým Angličané své posluchačstvo letos obšťastňují. Byly to hned dva další počiny, se kterými se Winterfylleth v letošním roce vytasili, a i když nešlo o úplně klasické nahrávky, na nudu si Britové stěžovat nemohli. Rok 2014 dal vzniknout unikátní kompilaci, na jejíž podobě se podíleli vedle Winterfylleth třeba Primordial, Kampfar nebo ukrajinští Drudkh. Upřímně jsem se dušoval, že si tento nesmírně zajímavý kousek obstarám, nicméně nakonec se tak nestalo a já jen mohu spekulovat, jaké role se na kompilaci Winterfylleth zhostili. Drudkh se stali společností Britů i na druhém počinu, tentokrát EP splitku. Na tom Winterfylleth vystřihli předelávku songu Hate Forest, na jehož originálním znění se nepodílel nikdo jiný než právě nynější členové Drudkh. Říkáte-li si, jestli toho pro letošek nebylo už trochu moc, rozhodně nejste jediní. I já jsem se maličko obával, zda “The Divination of Antiquity” nebude vedlejšími pracemi negativně ovlivněno, ale nakonec odcházím veskrze spokojen.
S poslechy Winterfylleth jsem to nikdy příliš nepřeháněl, většinou zůstalo tak u dvou tří poslechů, což se týkalo jak “The Mercian Spere” z roku 2010, tak i “The Threnody of Triumph” z před dvou let. Zevrubnou představu o tom, jak bude “The Divination of Antiquity” s největší pravděpodobností znít, jsem ale měl. Britové za těch pár let, co hrají, dokázali rychle najít svůj zvuk, o který náležitě pečují. Jsou-li Winterfylleth někdy přirovnávání ke krajanům Woodensthrone nebo právě ukrajinským mistrům Drudkh, věřte, že o žádné okaté kopírování opravdu nejde, byť o nějaké výrazné originalitě taky nemůže být řeč.
“The Divination of Antiquity” je deska hodně intenzivní, naštěstí však dobře ukočírovaná tak, že ona intenzita není samoúčelná a dokáže se nenásilně doplňovat s volnějšími tempy. Winterfylleth mají rovněž výborný cit pro chytlavost. Ačkoliv se píseň dlouhou dobu pohybuje v pro ucho nepříliš přívětivých vodách, skladba se povětšinou překlene do zajímavých refrénů, potažmo silných pasáží. Celou desku otvírá zřejmě nejpřímočařejší věc, titulka “The Divination of Antiquity”, nicméně nejde ani zdaleka o jediný přímočarý kus na desce, takových je vlastně většina, a ať už je to “Whisper of the Elements” nebo “Foundations of Ash”, všechny spojuje hned několik vlastností, které je poponáší do nadprůměru. V první řadě vypíchnu bicí, ještě lépe řečeno jejich nazvučení – hodně vytažený virbl a klasické, mírně utopené, dvojšlapkové salvy. Simon Lucas, který armádu škopků vede, sice nepředvádí nic objevného, ale ideálně doplňuje feeling jednotlivých skladeb a neomezuje se jen na obligátní blast beaty a dvojkopákové šlapanice. Nezůstává ale jen u výborného zvuku bicích, neboť všechny nástroje jsou vzhledem k povaze materiálu v ideální rovnováze.
Když však člověk uslyší rozmáchlejší kompozice – pátou “A Careworn Heart” a vynecháme-li instrumentálku “The War Ahead”, tak ještě “Forsaken in Stone” – ony přímočaré sypačky zní s trochou nadsázky jako chudé příbuzné. Ne, že by na tom byly kvalitativně špatně, to vůbec, ale Winterfylleth svou sílu ukazují až v komplexnějších celcích. I na “A Careworn Heart” to Britové s originalitou příliš nepřehání a hlavně ve vokálních pracích mi živě připomněli poslední album Finsterforst, ale celé to má hlavu a patu, a co především – skladatelskou kvalitu. Klidnější akustické pasáže střídají ty intenzivní black metalové, čisté vokály pak řev. Závěrečná “Forsaken in Stone” na to jde jinak. Nikdy jsem nebyl zastáncem pomalých skladeb na konci alba. Chápu, co tím chtěl autor říci, a jeho umělecký záměr plně respektuji, ale osobně preferuji spíše opačné stupňování, kdy rychlejší kusy by měly mít své místo až ke konci. A právě na to “Forsaken in Stone” doplácí. Suverénně nejpomalejší skladba jen potvrzuje již výše řečené. Ta skladatelská kvalita tam je a je jen na samotných Winterfylleth, kdy se odhodlají k tvorbě sofistikovanějšího opusu.
Winterfylleth vyrukovali s desku, která nepřekvapí a neříká ani trochu nového. Na své si však přijde v podstatě kdokoli, kdo o hudbu podobného ražení čas od času s radostí zakopne. Britové předvedli, že jejich síla nespočívá jen v klasickém atmosférickém black metalu bez invence, ale rovněž i v rozmáchlejších kompozicích, které by pro mě za mě mohly hrát na další desce klidně prim. Kousky jako “A Careworn Heart” totiž ukazují, že to Winterfylleth táhne přeci jen trochu jinam a dávat na kompromisy by příště mohlo být už na škodu.
Uběhl sotva rok od vydání eponymního debutu britského jednočlenného projektu Foul Body Autopsy (mimochodem pojmenovaného podle skladby technických Necrophagist) a vychází nové dvouskladbové EP pojmenované “So Close to Complete Dehumanization”. Jeho vydání provázelo zveřejnění nového videoklipu, který podporuje koncept alba, který se věnuje podmínkám a praktikám ve zvířecích velkochovech a lidskému přehlížení této problematiky, za využití skutečných záběrů z daného prostředí. Žánrově bych pak hudbu zařadil někam mezi technický death metal a grind. To, že se jedná pouze o dvojici skladeb, naznačuje, že si mozek projektu na kvantitu zrovna nepotrpí. A jak je to s kvalitou?
Veškerou instrumentaci tedy za pomoci programovaných bicích zvládá Tom, který ovládá především svou kytaru celkem zručně. Baskytara má pak spíše podporující charakter a občas zde zazní i nějaké pravděpodobně také programované doprovodné smyčce. Po prvním poslechu úvodní skladby jsem byl překvapen, jak chytlavou formou nám servíruje tvrdý technický nářez. Možná na tom má zásluhu přeprogramování bicích, že si i přes kytarové výjezdy skladba zachovává přehlednou výstavbu, jíž dominuje specifický refrén, v němž growling nahrazuje hardcorová recitace. Oproti těm několika kouskům, jež jsem slyšel z dlouhohrajícího alba, slyším na novém EP větší příklon k melodice, což ovšem neubírá na agresivitě či propracovanosti, jen to dělá materiál konzistentnějším. Druhá skladba se nese v podobném duchu, v refrénu využívá hitového takřka symfonického podmazu za doprovodu klasicky tvrdých kytar. Samotný nápad je tentokrát sice obyčejnější, přesto vyznívá dostatečně naléhavě a EP slušně uzavírá.
Je celkem těžké hodnotit počin, který má dohromady pouze necelých devět minut, ovšem jako ukázka z tvorby tohoto maníka mě byla dvojice skladeb schopna celkem navnadit. Jistě, nic světoborného, ale přesto příjemné. Zvlášť v kontrastu s očekáváním, že se dočkám nějakého klasického drtícího death metalu či grindu, mě o to víc překvapilo, že se jedná o dostatečně propracovanou záležitost, jež má celkem potenciál zaujmout fanoušky například Cattle Decapitation.
