Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Minirecenze

Joan of Arse – I’m Fucked

Napsat komentář
Joan of Arse - I'm Fucked
Země: Velká Británie
Žánr: experimental / noise rock
Datum vydání: 22.9.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

Pokud vám škatulka, kterou jsem napsal do hlavičky této minirecenze, připadá na první pohled lákavá, tak… no, radši si nechte zajít chuť. Mně by sice za normálních okolností něco takového taky znělo slibně, ale jen v případě, že bych Joan of Arse předtím neslyšel…

U některých skupin už na první pohled vidíte, že se asi nebudou brát úplně vážně… tedy, alespoň předpokládám, že se kapela, která sama sebe pojmenuje “Johanka z prdele” a svému EP vetkne romantický název “I’m Fucked”, nebere smrtelně vážně. Jestli bere, tak je to ještě větší fail. Každopádně, ani nadhled nebo něco takového není omluvou k tomu, aby hudba mohla být úplná kravina.

Navíc ta výše napsaná škatulka ani není přesná, protože hudebně se k ní blíží jen dva songy “I’m Fucked” a “Joan of Arse”, které jsou oba takový zahuhlaný a krutě nudný rockový bordel, jemuž korunu nasazují pošukané klávesy. Další dva songy jsou pak takové… já ani nevím co. V “Elisabeth the Fist” není celou nic jiného než takřka neslyšitelná elektronická melodie bez jakékoliv změny a občas baskytara… taky bez jakékoliv změny. “Got No Time for Them Approximate Blues” je něco podobného, akorát je to víc nahlas, nedá se tomu říkat melodie a je to bez té basy.

“I’m Fucked” je tedy docela kravina, která nedrží pohromadě stylově ani náladově. A aby toho náhodou nebylo málo, tak je to dost velká nuda, ačkoliv to celé trvá jen 13 minut. Po několika posleších jsem totiž zjistil, že pomalu ani nevím, jak znějí druhé dva tracky, jelikož po brutální zívačce “Elisabeth the Fist” už jsem nebyl schopen vnímat dál.

Řeknu to asi takhle – nepouštějte si to. Rozhodně o nic nepřijdete, když “I’m Fucked” neuslyšíte, možná spíš naopak – váš život bude bez Joan of Arse šťastnější.

Recenze

Godflesh – A World Lit Only by Fire

Napsat komentář
Godflesh - A World Lit Only by Fire
Země: Velká Británie
Žánr: industrial experimental metal
Datum vydání: 7.10.2014
Label: Avalanche Recordings

Tracklist:
01. New Dark Ages
02. Deadend
03. Shut Me Down
04. Life Giver Life Taker
05. Obeyed
06. Curse Us All
07. Carrion
08. Imperator
09. Towers of Emptiness
10. Forgive Our Fathers

Hodnocení:
Atreides – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
bandcamp

Justin K. Broadrick patří mezi největší osobnosti hudební scény. Ne možná té mainstreamové – jeho osoba se sice odpíchla v Napalm Death, s odchodem z grindové mlátičky se však jeho hudební směřování ubralo docela jiným směrem. Když pominu všechny vedlejší projekty, dojdu ke dvěma jménům – Jesu a především Godflesh, jednomu z prvních industrial metalových uskupeních, v němž zpočátku působil s basákem G. C. Greenem a Paulem Nevillem. Nechci vás tu moc mučit historickým okénkem, takže budu stručný. Po nějakých šesti řadovkách dali roku 2002 Godflesh světu vale. Green odešel a Broadrick kapelu z osobních důvodů pohřbil, aby následně založil Jesu (což je mimochodem název poslední skladby z posledního alba před rozpadem kapely) coby svůj balzám na bolavou duši. Nicméně jsou to čtyři roky, kdy se s Greenem rozhodli tuhle notně uleželou mrtvolu vykopat a zkusit oživit. A to, co se zpočátku tvářilo jako koncertní reunion, postupně přerostlo v pokračování studiové tvorby, na kterou si tu dneska posvítíme.

Co si budeme povídat, Godflesh jsou unikát. Na scéně industriálního metalu jim, coby jedněm z průkopníků, zaslouženě patří kultovní statut a byl jsem opravdu zvědavý, s čím na novince “A World Lit Only by Fire” přijdou. Projdu-li si jejich tvorbu, narazím na citelný vývoj a raději jsem příliš nepřemýšlel, jakými cestami by se dvojice mohla ubírat tentokrát s tím, že se nechám překvapit. Když však nepočítám předposlední “Us and Then”, které je dost mimo rámec Godflesh díky četným hrátkám s elektronikou, drum’n’bass a podobnými žánry, existuje několik takřka poznávacích znaků, které jsou přítomny i po třinácti letech. Strojově přesné rytmy, hutné riffy a basa tak výrazná, že se v jejím zvuku doslova utopíte, a nasraný Broadrick, kterému skoro ani nechcete věřit, že po těch letech strávených s Jesu je ještě schopen tak hrubého vokálu. V tomhle ohledu funguje továrna na hněv stále dokonale a ten pocit nekomfortnosti, hrubiánské nepřístupnosti a uší vytíraných šmirgl papírem se dostavuje zas a znovu.

Změn oproti třináct let staré “Hymns” je několik. Prve, na místo bubeníka Teda Parsonse se opět vrátily automatické bicí. Co se týče hudebního výraziva, Godflesh po produkční a technické stránce plynule navazují tam, kde skončili, jen je vše ještě dotaženější a zvuk doslova vraždí. Mazlavý a dost hluboký, nic se neztrácí a vyniká nelidská strojovost. Zkreslená kytara se zařezává do hlavy silou cirkulárky a rytmická sekce zdatně sekunduje bucharům na kov. “A World Lit Only by Fire” se však hudebně vrací trochu do minulosti a svojí surovostí dává vzpomenout spíš starším deskám jako třeba “Pure”, které jsou méně melodické, více postavené na úderné rytmice a silných riffech. Návrat k automatickým bicím tomu jen přispívá, protože i když na “Hymns” jel Parsons mnohdy jako stroj, živelnost lidského organismu prostě zapřít nedokázal. V tomhle ohledu mi mnohem víc sedí odlidštěná mechaničnost automatiky, která ke Godflesh prostě patří a novince dává správný antihumánní náboj. Prakticky celá první půlka alba šlape jako hodinky, v čemž exceluje hlavně šlapavá “Shut Me Down”.

Druhá polovina pak vyniká skvělým zakončením. “Carrion” exceluje výbornými riffy a zkresleným, nechutně zlým vokálem, “Imperator” zase v závěru vyniká čistými vokály. Skutečně fenomenální je ale předposlední “Tower of Emptiness”, která naplno ventiluje všechnu zlobu a nasranost, jež se ve vzduchu za celý poslech stačila nahromadit. Industriální bahno blížící se dronu, neprostupná stěna hnusu, prostě libovka. V jejím kontextu je pak závěrečná “Forgive Our Fathers” dost zbytečná, protože z podstaty samotné “Tower of Emptiness” prostě čekáte, že až skončí, přijde ticho a klid týraným uším. Prostě šlus a nikoliv další skladba, která navíc vyvolané emoce nijak nezužitkovává a jen přidává další. Navíc, “Forgive Our Fathers” svojí smířlivou a v jádru klidnou povahou sedí víc do starší tvorby Jesu, ale rozhodně ne do kontextu hněvivého “A World Lit Only by Fire”. Tohle se Godflesh prostě nepovedlo, i když ona skladba samotná rozhodně není špatná a sama o sobě se mi líbí.

I přesto je “A World Lit Only by Fire” dobrá deska. Jsem s ní spokojený, a i když to rozhodně není nejlepší deska, kterou kdy Godflesh vydali, coby návratový počin je víc než přesvědčující. I když se na albu sem tam najde trochu slabší kus, jako celek prostě funguje takřka na výbornou a až na samotný závěr se nikde nezadrhává. Těch pár minut v podobě “Forgive Our Fathers” by se sice ještě ukrojit dalo, i tak ale desce hodně prospělo, že nepřetahuje přes hodinu hrací doby. Nebýt poslední skladby, jdu s hodnocením ještě o bod výš, i tak si ale Godflesh odnáší solidních sedm bodů.

Další názory:

Vždycky, když se nějaká kapela vrací po letech na scénu, tak je nutné se zeptat, jestli její návrat má nějaký hlubší smysl než jen vytřískat z dávné slávy ještě pár dolarů navíc. U Godflesh není nad čím přemýšlet. Tahle legenda industriálního metalu prostě na scéně chybí, a i když se Justic Broadrick snaží v trošku jiných vodách s Jesu, seč mu síly stačí, tak novinkové album “A World Lit Only by Fire” je pro mne osobně zajímavějším počinem než posledních několik zářezů pod hlavičkou Jesu. Po celou dobu z alba doutná chladná, strojově přesná a hutná atmosféra, jíž Broadrick uvolňuje jen sporadicky. Přiznávám, že zpočátku se mi album zdálo až příliš monotónní a nechávalo mne chladným, nicméně postupem času se mi do skladeb podařilo proniknout a výsledný dojem je daleko lepší, než jsem si byl ochotný po prvním poslechu přiznat. Nemá smysl se bavit o srovnání s klasickými počiny, ale když řeknu, že třeba prostřednictvím “Shut Me Down” nebo “Imperator” (a vlastně spousty dalších) se jim Godflesh dokáží přiblížit alespoň na dostřel, tak vlastně nemám důvod být zklamaný. Nějaké řeči o nudném materiálu recyklujícím staré postupy ať si rýpalové strčí za klobouk. Nebo by si někdo Godflesh pouštěl kvůli něčemu jinému, než co se jim podařilo na “A World Lit Only by Fire” celkem solidně oživit? To sotva. Na oslavu povedeného nového začátku je sedmička tak akorát.
Kaša

Minirecenze

Deconstructing Sequence – Access Code

Napsat komentář
Deconstructing Sequence - Access Code
Země: Velká Británie
Žánr: experimental black metal
Datum vydání: 17.7.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Countess

“Access Code” je sice teprve druhým EP britských Deconstructing Sequence, v jistém ohledu však tato trojice muzikantů oplývá něčím, co některé kapely nezískají ani po mnoha letech zkušeností, totiž vlastní zvuk. Deconstructing Sequence se hlásí ke jménům jako Akercocke, Arcturus či Aborym, a to vše v jejich hudbě rozhodně poznat lze, výsledek bych však připodobnil spíše ke Control Human Delete. Naprosto odlidštěná atmosféra zde vzniká použitím hned několika prvků: brutality, různorodosti a neomezenosti.

První ze dvou skladeb nazvaná “A Habitable World Is Found” skáče z jednoho motivu na druhý, nikde se nezastaví na víc než pár sekund, a přesto si zachovává nepřekonatelnou vnitřní soudržnost. Její začátek jo hodně ostrý, death meatlové postupy doplňují na pozadí klávesy a hlavně nekompromisní growling. Netrvá však dlouho, než přijde krátké zpomalení, které ovšem vůbec nepůsobí úlevně, kapela naopak hutnou atmosféru přesouvá i do pomalejších sekcí, kde by to člověk nečekal. Skladbu doprovází množství elektroniky a hlavně různé mluvené samply, kterými se zejména v závěru písně rozhodně nešetří.

To, co skladba první naťukla, druhá doráží. “We Have the Access Code” je delší a méně různorodá, proto může působit unylejším dojmem, ovšem užívám si jí přinejmenším stejně hodně jako její předchůdkyni. Předně, riffování dvou kytar v jejím úvodu je něco naprosto unikátního a úžasného. Druhý skvělý moment nastává, když kapela přenechá slovo elektronice a jen kopáky zůstávají, aby připomínaly, že stále posloucháte metalové album. Deconstructing Sequence stihnou ještě jednou zrychlit, přičemž krátce vkročí do teritoria Between the Buried and Me, aby EP postupným mizením nástrojů zakončili.

Že je “Access Code” unikátní záležitostí, je zjevné, musím však zdůraznit, že je také opravdu velice dobré. Nabízí neprostupnou atmosféru osamělosti a fascinace kosmem z něj přímo prýští. Deconstructing Sequence jednoduše našli neobsazené teritorium a já jsem zvědav, co na něm v budoucnu vybudují.

Reporty

Dragged into Sunlight, Sgra, Sweeps 04

Napsat komentář
Dragged into Sunlight
Datum: 22.11.2014
Místo: Praha, Kokpit
Účinkující: Dragged into Sunlight, Sgra, Sweeps 04

Po delší době nečinnosti, kdy mě to v Praze nikam moc netáhlo, se minulý víkend konečně ukázalo jméno, které by byl docela hřích nevidět. Dragged into Sunlight byli skutečným lákadlem, navíc jako doprovod měli původně hrát hlukaři Lovci lebek, kteří nakonec odpadli a byli nahrazeni one-man dronem Sweeps 04. Zvědavý jsem byl i na Sgra (totiž přejmenované Sagittarius A), přestože naše poslední setkání v Crossu nedopadlo nejlépe. Ale abych byl upřímný, snad nejvíc mě zajímalo, kde se vlastně bude hrát, protože Kokpit kafé je místo mně neznámé, jakkoliv se vyskytuje zhruba sto metrů od Malostranské.

Ze silně alternativní kavárny se však vyklubalo místo, které k povaze celé akce vlastně dokonale sedne. Sklep Kokpitu totiž není jen nějaký obyčejný protest proti veškerému systému, to místo je naprosto suverénně promrzlé až do morku kostí (ortodoxní blackař by asi řekl grim and frostbitten). Po příchodu zaujaly dost explicitně umístěné záchody bez dveří, takže prázdná futra poskytovala přímý výhled na dění na pánských mušlích (vůbec řešení toalet bylo docela vtipné a návod u vchodu do budovy připomínal plán linek metra), místo baru potom pár zbouchaných prken a basy lahváčů. Zimu jak v psinci podtrhovalo chladné světlo zářivek a takřka holé stěny, až na jednu část pokrytou látkou, na níž byly nápisy jako “mordýřská katovna”.

I zářivky však brzy pohasly, protože se na pódiu objevila postava mně neznámého muzikanta, který stojí za Sweeps 04. Co se po celou dobu na pódiu dělo, to si pamatuji jen velmi matně, protože sotva se z reproduktorů začal ozývat hluboký drone s nádechy ambientu, opřel jsem se o stěnu, popustil opratě představivosti a nechal plynout obrazy, jež mi malovala. Už první dronová část byla výborná, jak ale přišla do hry kytara, začaly se dít naprosto neskutečné věci a fascinovanost hudbou stoupala exponenciálně do takřka nekonečných výšin. Klidně propálím už teď, že tenhle večer Sweeps 04 vyhrál už jen proto, že z celé akce jeho hudba perfektně sedla do mého rozpoložení. Trochu jsem čekal, že když půjde o drone, bude se chvět každá kost v těle, tohle ale byla spíš výprava do hlubokého vesmíru, kde o hvězdu nezakopnete, jak je rok světelný rok dlouhý, a bylo to prostě dokonalé. Mimochodem, SWEEPS-04 je název pro planetu nacházející se kdesi v souhvězdí Střelce.

Zato další střelci, v současnosti přejmenovaní na Sgra, už takové terno nebyli. Začátek jejich setu se zdál být dost slušný, jenže po asi tak dvou minutách se přelili do dost nijaké polohy a upřímně řečeno si toho z jejich vystoupení moc nevybavím. Na mysl mi vytane hlavně nejednoznačnost a zbytečná chaotičnost celku, který díky tomu moc smyslu nedával. Pár sypaček slušných, ale celou půlhodinu spíš klouzali po povrchu, namísto aby šli víc do hloubky. Nehledě na samotné vystoupení případnou snahu Sgra zabíjel zvuk, který byl dost často rozbíjen hlukem způsobeným problémem snad někde u rytmické sekce. Ať už tak nebo tak, nemyslím si, že by to s dobrým zvukem bylo výrazně lepší, protože až na občasné podupávání do rytmu mě Sgra moc nebavili.

Po jejich setu tak nezbylo než čekat na hlavní jméno večera. Dragged into Sunlight nemám naposlouchané, jak bych chtěl, protože k jejich dva roky staré fošně “Widowmaker” jsem se ještě trestuhodně nedostal. Zato “Hatred of Mankind” si dost cením a docela jsem čekal, s čím se britští pekelníci vytasí. Samotné zvučení proběhlo víceméně za tmy, protože se nikdo nenamáhal rozsvítit víc než pár baterek, nicméně po nezbytných přípravách (stroboskop, pár diod na ambientní osvětlení a svícen) se na nic nečekalo a začalo peklo. Pokud jsem Sgra vyčítal chaos, tady ho musím naopak vyzdvihnout, protože tohle se jinak popsat nedá. Sice to nebylo tak nahlas, jak všichni slibovali (ne, špunty nakonec potřeba nebyly, i když to bylo ještě o něco víc nahlas než letošní Swans), ale i tak to bylo peklo.

Věčně se měnící tempa a rytmy, řada nepravidelností, které se v samotném výsledku staly pravidlem, a do toho běsnící stroboskop vypalující oči skrze mlhu tak hustou, že by se dala krájet. Z první brázdy to bylo hodně intenzivní, hlavně pro oči, které se na rozdíl od uší ještě nevzpamatovaly. V duchu tradic hrála pětice po celou dobu otočena zády k publiku. Na poslední song navíc zhasli všechny svíce a hráli jen se stroboskopem, což atmosféru vyhnalo ještě o něco víc. Kapela drtila a válcovala, zvuk byl oproti desce ještě o několik řádů valivější a hutnější a zatloukli vás do země, ať už jste chtěli nebo ne. Trochu mě zamrzelo, že se na pódiu zdrželi opět na půl hodiny a zahráli jen tři věci z první desky (“Lashed to the Grinder”, “Boiled Angel/Burried with Leeches” a “I, Aurora”), na druhou stranu, tohle nebyl koncert, který by snesl přídavky. Pokud by Dragged into Sunlight zahráli víc, než by se odporoučeli do… dejme tomu backstage, asi bych odešel sám, protože to fascinující cosi, co po skončení poslední písně zůstalo viset ve vzduchu, bylo prostě nepopsatelné a myslím, že další nálož by celkový dojem spíš poslala do kytek.

Domů jsem se dotrmácel pořád ještě dost mimo realitu, sic na vině byl spíš Sweeps 04. Oči se ale vzpamatovávají doteď. Když pominu trochu nešťastné Sgra, kteří se do line-upu úplně nehodili, tak si nemám nač stěžovat, protože úvod a závěr byl dokonalý. Ať už to byli fyzicky vyčerpávající Dragged into Sunlight nebo nefalšované překvapení a ohromení tím, co na začátku předvedl ten nenápadný člověk s kytarou, kterého jsem se ke své smůle zapomněl zeptat, jestli nemá nějaký merch k prodeji, já můžu být maximálně spokojený, protože jsem nakonec v některých ohledech dostal víc, než jsem očekával.

Reporty

Saxon, Skid Row, Halcyon Way

Napsat komentář
Saxon poster
Datum: 16.11.2014
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Halcyon Way, Saxon, Skid Row

Nikdy jsem nebyl fanouškem klasického heavy metalu a v tom smyslu, abych měl rád většinu žánrových kapel, jím stále nejsem. I přesto si ale v tomto dřevním leč stále populárním odvětví dovedu najít své favority. Od té doby, co mě na druhém Metalfestu totálně a hlavně zcela nečekaně odpálili, jsou to právě britští staříci Saxon, kteří se v mé skromné sbírce řadí k té nejužší heavy metalové špičce, a tak když vešlo ve všeobecnou známost, že zavítají do Prahy, nebylo moc o čem diskutovat – tím spíš, že jsem přesně takovou příležitost bedlivě vyhlížel celé tři roky, které uplynuly od našeho prvního setkání…

Evropské turné, jehož součástí pražská zastávka byla, Saxon pojali v retrospektivním stylu a při příležitosti 35. výročí vydání eponymního debutu se rozhodli hrát zejména ze svých třech nejproslulejších nahrávek, a sice “Wheels of Steel” (1980), “Strong Arm of the Law” (1980) a “Denim and Leather” (1981). Staromilce to zajisté naplnilo nadšením, já jsem však ve svém očekávání zůstal o poznání střízlivější, a to z jednoho prostého důvodu – zejména starší diskografii Saxon prakticky vůbec neznám a naopak mi velice zachutnala aktuální deska “Sacrifice”. To samozřejmě znamenalo, že jakkoli jsem se na klubový koncert Saxon těšil tři a půl roku, byla tu ne úplně opomenutelná možnost, že se mi staré fláky zkrátka nestrefí do vkusu a novější kusy, které by to případně mohly zachránit, zaniknou. Než se ale zbytečně trápit katastrofickými scénáři, raději jsem se upnul k přesvědčení, že takoví mazáci jako Saxon prostě nezklamou, a chutě vyrazil do Roxy.

Než ale mělo dojít k zatlučení zlatého hřebu večera, byla na plánu ještě dvojice vystoupení, z nichž mě ani jedno nijak nevzrušovalo. První z nich předvedli američtí Halcyon Way. Nemám vůbec představu, jak si pánové v zámoří stojí co do popularity, ale v Evropě, tím spíše pak u nás, to rozhodně žádná velká sláva není, a proto mi přišla poměrně komická už skutečnost, že kapelu pro poloprázdný sál uvedl jakýsi fousatý týpek, v němž by se člověk nějakého entusiasmu dořezával jen s obtížemi. A v nijak oslnivém stylu se i pokračovalo, byť dávat to za vinu kapele by nebylo fér. Ani jedna z kytar totiž nebyla prakticky vůbec slyšet a bicí se zpěvem toho pochopitelně moc neutáhly, takže dojem z prvního vystoupení večera byl většinu času nevalný, i když zle se to na druhou stranu netvářilo. Naštěstí se ale zvukař někdy za polovinou setu vzbudil, kytary začaly lézt i z reproduktorů a najednou to začalo fungovat. Samozřejmě se žádný extra zázrak nedostavil, ale jelikož se muzikanti snažili, předváděli sympatické nasazení a nakonec ani jejich mix toho nejklasičtějšího hard rocku/metalu a modernějších prvků nebyl úplně k zahození, na opatrný optimismus to nakonec stačilo a Halcyon Way si na závěr vysloužili v rámci možností i celkem přijatelnou odezvu.

Jestli ale Halcyon Way platili za takový ten neznámý support, v případě druhých Skid Row už šlo jednoznačně o první ligu a bylo to poznat okamžitě. Že tahle kapela táhne, bylo zřetelné už podle zčistajasna narvaného sálu, a že táhne právem, to jsem zjistil prakticky hned, co Skid Row hrábli do strun. Byla to totiž vážně pecka, a to od začátku do konce. Popravdě jsem docela zíral, když jsem se přistihl při tom, že mě to zatraceně baví navzdory tomu, že pro podobnou muziku vážně buňky nemám, jenže bylo to tak – parádní zvuk, skvělá atmosféra, kapela, kterou to evidentně bavilo, a odezva lidí, kteří nadšením vážně nešetřili… Skid Row předvedli naprostou profesionalitu, nasazení jako kráva a do publika pálili jeden hit za druhým s takovou nenuceností a elegancí, že by to s přehledem vystačilo na vlastní headline, a kdyby snad Saxon toho večera neměli zahrát, neodcházel bych nespokojený – a to je věc, o níž bych si nikdy nemyslel, že ji řeknu.

Skid Row byli vlastně tak dobří, že jsem se začal obávat, jestli nenasadili pro Saxon trochu moc vysokou laťku. Legendární heavy metaloví pionýři se však zahanbit nenechali a všechny pochyby rozmetali na prach už při nástupu. Koncert totiž odpálila pecka “Motorcycle Man” a bylo to, jako by na pódiu vybuchla bomba. Saxon do toho totiž vletěli jak zamlada a stačilo prvních pár taktů a mírně přeřvaný zvuk, aby si lidi přitáhli na svou stranu.

Setlist Saxon:
01. Motorcycle Man
02. Sacrifice
03. Power and the Glory
04. Heavy Metal Thunder
05. Lionheart
06. I’ve Got to Rock (to Stay Alive)
07. Suzie Hold On
08. Broken Heroes
09. To Hell and Back Again
10. And the Bands Played On
11. The Eagle Has Landed
12. 20,000 Ft
13. 747 (Strangers in the Night)
14. Forever Free
15. Strong Arm of the Law
16. Princess of the Night
– – – – –
17. Wheels of Steel
18. Crusader
19. Denim and Leather

V podobném tempu se samozřejmě pokračovalo dále a Saxon nohu z plynu rozhodně nesundavali. Ať už sálem zněly starší či novější skladby, pořád to mělo ohromnou sílu a fungovalo to lépe, než jsem si vůbec dovedl představit respektive přesně tak, jak jsem si v koutku duše přál. A i když se mi úplně nechce ukazovat na konkrétní členy a opomíjet další, velkou část zásluhy na tom musím přiznat především dvěma lidem. První je basák Nibbs Carter, který do toho šel jako by to mělo být naposled a jeho divoké nasazení vážně stálo za to. Tím druhým pak samozřejmě není nikdo jiný než zpěvák Biff Byford. Tomu chlapovi táhne na 70, ale léta na něm absolutně nejsou znát a ohromné charisma a pěvecké schopnosti mu může závidět opravdu kde ḱdo. Biff koncertu zkrátka neochvějně kraloval a vážně mě nenapadá moc frontmanů, kteří by byli schopni podat takhle suverénní a působivý výkon. Tohle zkombinujte s nářezovým NWOBHM staré školy a vyjde vám z toho vystoupení, kterému nelze vytknout vůbec nic.

Saxon se naštěstí nesnažili nadarmo – lidí bylo totiž v Roxy fakt hodně a kapele od samého začátku dávali jasně najevo, že to dělá dobře. To znamená jediné – všudypřítomné nadšení, které se projevovalo mohutnou odezvou, zpíváním, tleskáním, hrozením a především pařbou prakticky všech, na něž jsem dohlédl. Je sice pravda, že po explozivním začátku intenzita odezvy lehce poklesla, ale kdykoli si Biff zamanul, publikum se od něj nechalo ochotně dirigovat a byla to prostě pecka. V samotném závěru, kdy v přídavku zazněla trojice “Wheels of Steel”, “Crusader” a “Denim and Leather”, ale koncert opět vygradoval a bylo to finále, na které mohli být Saxon opravdu pyšní, protože minimálně zpod pódia to nemělo jedinou chybičku…

Saxon se to tedy podařilo. Navzdory mým obavám zcela suverénně potvrdili, že i po více jak 35 letech na scéně dovedou naplnit klub po strop a pak všem přítomným nakopat prdele, jako by se nechumelilo, a to s takovou grácií, že jeden nestačí zírat. Já jsem tedy zírat rozhodně nestačil. Až se k nám pánové zase někdy vrátí, dost určitě u toho nebudu chybět, a pokud heavy metal alespoň trochu snášíte, měli byste se také dostavit. Litovat rozhodně nebudete, protože jestli si Saxon udrží fenomenální formu, jakou v posledních letech mají, tak to bude zase ohromný zážitek.

Recenze

Electric Wizard – Time to Die

Napsat komentář
Electric Wizard - Time to Die
Země: Velká Británie
Žánr: doom metal
Datum vydání: 29.9.2014
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Incense for the Damned
02. Time to Die
03. I Am Nothing
04. Destroy Those Who Love God
05. Funeral of Your Mind
06. We Love the Dead
07. SadioWitch
08. Lucifer’s Slaves
09. Saturn Dethroned

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
Atreides – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jestli se v souvislosti s britskou doom metalovou legendou Electric Wizard a jejich nadcházejícími alby dá něco říct, tak jsou to dvě věci. Už předem můžete říct, jak bude jejich deska znít, protože tahle čtveřice se drží té své zadumané tryzny tak pevně, jak jen to je možné. Jakákoli invence není na pořadu dne ani v případě jejich osmého studiového počinu, který nese název “Time to Die”. To však není na škodu, protože jestli se člověk může na některou doomovou kapelu ve všech ohledech spolehnout, tak jsou to (mimo jiné) tito nositelé odkazu debutového alba Black Sabbath. No a ta druhá, pravděpodobně ještě důležitější věc, která mne v souvislosti s Electric Wizard napadá, je, že za celou svou kariéru, která započala zkraje 90. let, nevydali vyloženě špatné album a udržují si takový svůj klasický standard, který je ovšem v porovnání s žánrovou konkurencí zatraceně vysoký, takže jsou jejich alba očekávána velmi netrpělivě.

A přesně tak to bylo i v případě letošní porce nové muziky, “Time to Die”. Samozřejmě, že jsem nečekal žádné stylové úkroky, ale pravidelně se těším, až si budu moct pustit ten jejich doom plný okultismu a neklidné, velmi pomalé a uhrančivé atmosféry. Ta je umocňována hororovými či satanisticky laděnými lyrickými náměty, které se občas vypořádávají i s tématem drogové závislosti, což je na novince případ hned úvodní deprese “Incense for the Damned”, v níž chybí jen psychedelické kytarové ozvěny, které by podtrhovaly repetitivní přednes textu “We wanna get high before we die” v samém závěru tohoto úvodního majstrštyku.

S klidným srdcem můžu říct, že kdo už někdy slyšel některé z klasičtěji pojatých doom metalových alb, tak by měl mít jasno, co od “Time to Die” a vlastně od kteréhokoli předdchozího alba Electric Wizard očekávat. Jasně, jednou je výsledek o trochu lepší (“Dopethrone”), jindy zase méně výrazný, což je případ předchozího “Black Masses”, ovšem stavební kameny v podobě husté a pomalé atmosféry jsou stále neměnné.

Když už jsem zmínil onu až depresivní atmosféru, tak je nutné říct, že se o ni stará hlavně nekonečné opakování pomalých kytarových riffů, jež v sobě pod tím zkresleným zvukem skrývají špetku bluesových kořenů a krásně bublající baskytara, která má na konečný sound snad ještě větší dopad než ony kytarové linky dvojice Jus Oborn a Lizy Buckingham, která se od svého příchodu do kapely rychle zabydlela a jejíž spolupráce s hlavním mozkem Electric Wizard je album od alba rozpoznatelnější. Jejich kytarové toulky historií jsou i navzdory jasné orientaci směrem k minimalismu jedním z nejsilnějších prvků. Citace klasických postupů ve stylu Tonyho Iommiho z Black Sabbath je zřejmá, nicméně už mají takový ten svůj zvukový háv, takže když spustí kvílivé kytarové sólo v “We Love the Dead”, tak na mě dýchne atmosféra alb předešlých a okamžitě se mi vybaví jejich majstrštyk v podobě geniálního “We Live” a příkladně kytarová práce v titulní kompozici.

I přes hodinovou stopáž a hodně pomalá tempa však není “Time to Die” počinem nudným a nezáživným. Posluchačům, kteří doom metal mají rádi, nic takového vysvětlovat nemusím, protože vědí, že tyhle desky jsou o atmosféře, o schopnosti čapnout posluchače do svých spárů a provést jej deštivými britskými bažinami, od nichž tyhle kapely získávají tu utahanost ještě před samotným vznikem, protože snad žádná doom metalová krajina není tak rozpoznatelná jako právě Anglie. Pro ty, kteří doom metalu zrovna neholdují, bych toto album v žádném případě nedoporučil jako pomyslný začátek vzájemného vztahu, protože “Time to Die” není na poslech zrovna nejjednodušší počin. On už pohled na seznam skladeb, jenž se při devíti položkách ustálil na více než hodinové hranici, neznačí posluchačský zážitek rovnající se jízdě na horské dráze. Tady se nikam nespěchá. Bicí jsou tak minimalistické a pomalé, jak jen to jde, a třeba polovina “Lucifer’s Slaves” je v tomto asi nejlepší ukázkou, že i to málo má pořádnou hloubku.

Electric Wizard

Má vůbec smysl nějak přibližovat jednotlivé písně a z každé vyzdvihovat nějaký moment, aby bylo jasné, že těch opravdu mňamózních, na nichž si styloví nadšenci smlsnou, je na “Time to Die” hodně? Já myslím, že ne. Zaprvé bychom tady opravdu dlouho, protože popisovat detailně desetiminutové opusy jako “Incense for the Damned” a “I Am Nothing”, které jsou spolu s kratší rockovou “SadioWitch” a démonickou “Lucifer’s Slaves” vrcholy počinu, je běh na dlouhou trať, a zadruhé je tohle jeden z těch případů, kdy je nutné zvednout zadek a album si pustit. Tedy, co si budeme říkat, tohle by bylo aplikovatelné na každou desku, jenomže zatímco některá alba lze celkem slušně přiblížit, tak pro pochopení “Time to Die” je nutné do něj vložit nemalé množství úsilí a času.

Zjednodušeně řečeno lze povídání zakončit konstatováním, že Electric Wizard natočili desku, kterou od nich každý čekal a která si nic nezadá s předchozími zářezy, takže potud je všechno v pořádku. Pokud se bojíte toho, že stejný vtip už na osmý pokus nemusí fungovat tak dobře jako v prvních třech případech, tak na tyhle pochyby rychle zapomeňte. “Time to Die” je důkazem, proč se tato parta celkem rychle stala jedním z předních představitelů doom metalového řemesla. Za takhle vyspělý materiál by se totiž nemusela stydět ani ta nelegendárnější jména.

Další názory:

Electric Wizard pořád umí, o tom žádná. Ostatně, kdyby ne, dávno na ně sedá prach, což se naštěstí neděje, i když pořád hrají to svoje a nijak se nemění. Co vám budu povídat, i přesto, že jsem se k poslednímu “Black Masses” doposud nedostal, protože jsem se zasekl u tvorby z přelomu tisíciletí, dalo se očekávat, s čím Britové na “Time to Die” přijdou. Jenže když vedle sebe postavím starší tvorbu (třeba “Dopethrone”) a novinku, už mi to zkrátka nepřijde zdaleka tak usazující, jak by mohlo být. První polovina v čele s titulkou a výbornou “I Am Nothing” mě baví, ale jak se album přehoupne do druhé části, už to zkrátka tak slavné není a u dojezdu usínám nudou, a to i přesto, že předposlední “Lucifer’s Slaves” není špatná skladba, jen prostě nemá dost síly na to, aby v závěru dostatečně vynikla. Neříkám, že by Britové na svém receptu měli něco vyloženě měnit, ona tajemná, drogami nasáklá esence, kterou jsem si na nich zamiloval, tu je pořád v jádru přítomná. Jen těch kulervoucích nápadů, které člověku lámou vaz, na “Time to Die” v porovnání se starší tvorbou už tolik není. V kontextu scény můžu mluvit o solidním počinu, a kdyby “Time to Die” bylo první deskou, kterou od Electric Wizard slyším, asi bych hodnotil stejně nebo i výš než kolega nade mnou. Na poměry kapely jde však o slabší nadprůměr.
Atreides

Recenze

Falloch – This Island, Our Funeral

Napsat komentář
Falloch - This Island, Our Funeral
Země: Velká Británie
Žánr: post-rock / folk metal
Datum vydání: 22.9.2014
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Tòrradh
02. For Life
03. For Ùir
04. Brahan
05. –
06. I Shall Build Mountains
07. Sanctuary

Hodnocení:
Atreides – 4,5/10
Skvrn – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Falloch sice brázdí metalovou scénu už pár let a leccos se o nich namluvilo, přesto jsem si jich výrazněji všimnul až s loňským objevem Saor (toho času Ársaidh) Andyho Marshalla, který stál se Scottem McLeanem u zrodu kapely. Sehnal jsem si jejich debutovku “Where Distant Spirit Remains” a tak nějak jsem pochopil, proč se Andy trhnul a udělal pro sebe. Inspirace atmosférickými celky jako Agalloch nebo Alcest byla ke škodě díla dost čitelná, a i když byl v hudbě cítit i Andyho rukopis, zdaleka to nebylo tak silné, jako když později dostal volnou ruku. Byl jsem proto zvědavý, co Scott vymyslí v rámci následníka “This Island, Our Funeral”, na kterém se podílel spolu s dalšími třemi hudebníky, již do Falloch přišli po Andyho odchodu.

Jak to dopadlo, když jsem se chtěl s novým materiálem seznámit osobně, jste si již mohli přečíst. Teď je tedy na řadě se popasovat se samotným albem. Doufal jsem, že s čerstvou krví by mohly přijít nové nápady – což se naštěstí také stalo, takže mezera po Andym nezůstala nezaplněna. Falloch se logicky vydali trochu jiným směrem, i když zůstali věrní hudbě postavené na silné atmosféře a emocích. Ubylo akustiky a folku, namísto toho přitvrdili a trochu zhutněli. “This Island, Our Funeral” je podstatně post-metalovější, tu víc blackové, tu načichlé post-rockem, jindy zase získá téměř sludgový nádech. Líbí se mi hlavně baskytara Bena Browna, jehož hra je vynikající, tvorbu posouvá do mírně progresivní roviny a některé momenty jsou bezezbytku excelentní. Jenže všechno má své ale – a ty jsou tentokrát dvě. První z nich je trvající vliv jiných kapel, zejména Alcest. Myslím, že Scott se spoluhráči má dost vlastních nápadů, aby se od dost specificky zaměřené Neigeho hudby dokázal odpoutat a vydat se čistě vlastní cestou. Uznávám, není to zdaleka tak do uší bijící jako v případě debutu, ale ke cti to stejně moc nepřidá.

Druhým výrazným neduhem je fakt, že i když teď Falloch tvoří čtyři mozky, rozhodně to není tak slavné, jak by mohlo být, a upřímně jsem v tomhle ohledu čekal víc. Upřímně nevím, co jsem si myslel, ale skoro bych řekl, že čím víc novinku poslouchám, tím mi přijde prázdnější. Jak hudebně, tak myšlenkově. Našel jsem sice kus melancholie a zármutku, snad i kus oné divoké přírody, kterou skotská vrchovina skýtá, jenže skutečně uvěřitelné byly jen ve třech případech. Někdy kolem šesté minuty úvodní “Tòrradh” – takhle intenzivní a vygradovaný závěr před klidným dojezdem udal hned na začátku poslechu vysokou laťku zbytku alba, kterou už zbylé skladby prostě nedokázaly překonat. Podruhé v devítiminutovce “Brahan”, jejíž druhá část snoubí melancholickou atmosféru s výbornou instrumentální složkou, jíž bezpečně kraluje baskytara. A potřetí, v samém závěru alba tvořeném dvanáctiminutovým opusem “Sanctuary”. Ten je asi tak do osmé minuty vcelku o ničem, ale musím uznat, že závěrečné čtyři minuty vážně stojí za to. Jenže to je asi tak všechno. Obstojný je ještě úvod “I Shall Build Mountains”, dokud se nezvrhne do nevýrazné vydrnkávačky a rádoby dronového závěru, který připomíná spíš špatnou (post) produkci.

Ze zbytku desky mám dost rozpačité dojmy. Přijde mi, že Falloch posbírali dobré nápady, dali je na hromadu a pak je vytahovali náhodně, jak jim to přišlo pod ruku, a plácali z nich skladby. Pár jich je vyloženě excelentních, jak jsem napsal výše, ve většině případů to je spíš průměr a sem tam i podprůměr. Bohužel se vata objevuje častěji, než by se mi líbilo, a třeba dvojice kratších skladeb “For Life” a “For Ùir” mi přijdou poněkud zbytečné a nic neříkající. Stejně tak devíti- a víceminutové opusy, které tvoří většinu desky, by ničím neutrpěly, kdyby přišly tak o třetinu, někdy i polovinu délky. Aby toho nebylo málo, “This Island, Our Funeral” není zrovna kdovíjak soudržná deska, která by poskytovala ucelený, intenzivní zážitek a pestrost samotné hudby je v tomhle případě spíš k neprospěchu věci. Scottova parta sice není složená ze zelenáčů, a když se podívám na samotné výkony hudebníků, jde o nadprůměr, jenže jako celek to prostě nefunguje, drolí se pod rukama, kýžená atmosféra, na níž je hudba postavená, se nedostavuje a deska v samotném důsledku nudí.

Když to vezmu kolem a kolem, Falloch rozhodně umí stvořit dechberoucí momenty, které vás usadí a donutí ani nedutat. Dokážou si hrát s žánry i s náladou, jenže zbytek alba na tyhle výrazně převyšující chvíle prostě nestačí, zdálky se jim dívá na záda a ten rozdíl mezi těmito dvěma polohami, z nichž ta druhá ke smůle Falloch převažuje, je až příliš velký a nápadný na to, abych nad ním mohl přivřít oko. “This Island, Our Funeral” je průměrné album, které mrhá potenciálem a zdaleka nenabízí tolik, kolik by mohlo. Tak snad příště.

Další názory:

Falloch jsem bral po první vydané desce za kapelu, která mi jednoduše nesedla, o což se svým dílem přičinily především vokály, jež mi v té muzice prostě hrozně vadily. Od poslechu debutového “Where Distant Spirits Remain” již nějaký pátek uběhl, a tak nedokážu přesně posoudit, jestli se co do vokálů něco výrazně změnilo. Jedno je nicméně jisté – na letošním zářezu mi tahle složka nevadí, v některých pasážích bych vokály zařadil dokonce k tomu nejlepšímu, co se na “This Island, Our Funeral” odehrává. Je to naopak ona nevyrovnanost a častokrát i prázdnost materiálu, na kterou Skotové, lidově řečeno, dojíždějí. Začněme ale od toho lepšího. O žádné z písní se nedá říct, že by byla vyloženě špatná. Falloch střídají skvělé momenty s těmi méně záživnými, zamýšlenými za účelem podpory atmosférična. Jenomže ono navozování atmosféry posluchače spíše uspává než hypnotizuje, a člověku tak zbývá zaměřit se na přímočařejší momenty, které Falloch překvapivě sluší. Skladba “Brahan” doufám poslouží jako dostatečně výmluvný příklad. Zcela průměrně bych “This Island, Our Funeral” neviděl, ale na druhou stranu přiznávám, že jsem spíš čekal materiál, který mi nesedne než ten, o jehož objektivních kvalitách musím každou chvíli nepříliš rád přemýšlet.
Skvrn

Minirecenze

Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar

Napsat komentář
Robert Plant - Lullaby and... The Ceaseless Roar
Země: Velká Británie
Žánr: rock / folk / world music
Datum vydání: 8.9.2014
Label: Nonesuch Records / Warner Bros. Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Když vydává jubilejní desáté sólové album jeden z největších hlasů rockové historie, tak člověk očekává přeci jen něco jiného než v případě “obyčejných” desek, které každoročně zaplavují regály hudebních obchodů. Zvlášť, když je oním hlasem Robert Plant, pěvec Led Zeppelin, jenž má v posledních letech na krku nejedno skvělé album (“Band of Joy” nebo kolaboraci s Alison Krauss, “Raising Sand”). Nechci tím říct, že by měl Plant automaticky přisouzeno nadprůměrné hodnocení, ale na druhou stranu není vynikající výsledek velké překvapení.

“Lullaby and… The Ceaseless Roar” je albem, které oficiálně vychází pod hlavičkou Roberta Planta, ovšem záda mu kryje nová kapela The Sensational Space Shifters, jejíž nástrojové obsazení je natolik rozmanité, že bez problémů dokáže zhmotnit žánrovou neuchopitelnost, s níž Plant již nejednou překvapil. A překvapuje i nyní. Album pojí dohromady prvky anglického folku, africké a východní hudby, rocku a špetky blues s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Netvrdím, že jsem vyložený znalec Plantovy sólové tvorby, ale pokud mě paměť nešálí, tak tahle rozmanité album ještě nevydal.

Samozřejmě, že s pokročilejším věkem už není Plant takový divočák a zpívá spíš v poklidnějších rovinách, což je určitě dáno místy až meditační atmosférou “Lullaby and… The Ceaseless Roar”, které zní jako taková malá cesta kolem světa, ale to vůbec nevadí. Na albu nevidím jedinou slabší skladbu, všechny do sebe zapadají i přes stylovou různorodost jako kousky puzzle a svůj smysl tak mají jak “hitovější” věci “Rainbow” a “Pocketful of Golden”, tak folkové a experimentálnější písně typu “Poor Howard”, “House of Love” a “Little Maggie”. Vybírat jen několik z nich ale není fér, protože tohle je jeden z těch případů, kdy se k desce musí přistupovat jako k celku a dát jí svůj čas, než začne sklízet ovoce.

Za mě je “Lullaby and… The Ceaseless Roar” jedno z nejlepších alb, které jsem letos slyšel, ne-li vůbec to nejlepší. Fantastická záležitost stále vitálního zpěváka, který hudebně nestárne.

Minirecenze

Trent Reznor & Atticus Ross – Gone Girl

Napsat komentář
Trent Reznor & Atticus Ross - Gone Girl
Země: Kanada
Žánr: ambient / electronic
Datum vydání: 30.9.2014
Label: Columbia Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy: –

Když americký režisér David Fincher oznámil, že hudbu k jeho novému filmu “Gone Girl” (v našich kinech uváděn jako “Zmizelá”) bude opět dělat dvojice Trent Reznor a Atticus Ross, nebylo to žádné překvapení. Předchozí spolupráce této trojice dopadly výborně, a nečekal jsem tak, že by se s příchodem “Gone Girl” jakožto filmu a samozřejmě hudebního soundtracku mělo něco změnit. A vlastně nezměnilo.

Trent Reznor a Atticus Ross zdánlivě navazují na svou předchozí spolupráci, ačkoli v případě “Gone Girl (Soundtrack from the Motion Picture)” je jejich hudba snad ještě temnější a neklidnější, než tomu bylo u “Sociální sítě” a “Mužů, kteří nenávidí ženy”. Samozřejmě to jde ruku v ruce s temnou atmosférou detektivní psychologické hry s divákem s až mysteriózním nádechem, která provází takřka celý film, takže žádné veselé elektronické hrátky se nekonají. Celkem 90 minut muziky by se dalo shrnout jako kombinace mezi elektronickými sonickými skladbami, jak je Reznor umí dovést až do dokonalosti (“Technically, Missing”), a ambientními plochami (“At Risk” a spousta dalších).

Neříkám, že je vyložená hračka překousnout hodinu a půl takové hudby a za sebe říkám, že nebýt součástí mnou očekávaného filmu, jen těžko bych něco takového chtěl podstupovat, ale to neznamená, že by se soundtrack ke “Gone Girl” nedal vydržet. Skladby (pokud je tak u takových soundtracků můžeme skladbami nazývat) náhodnému posluchači zřejmě moc nedají, nicméně v kombinaci s filmem samotným dostávají nový rozměr. Vím, o čem mluvím, protože teprve po jeho zhlédnutí se mi hudební momenty začaly drát na mysl v kombinaci se scénami, které Reznor a Ross hudebně podkreslili svým jedinečným způsobem.

Mluvit o vrcholech a průserech alba je v tomto případě naprosto scestné, takže to vynechám, nicméně pokud bych měl vyhlásit vítěze mezi všemi třemi spoluprácemi, jež za sebou tato trojice má, tak sáhnu jednoznačně zde, i když to může být tím, že samotný film je mi ze všech tří nejblíže. Vždyť víte, jak tenká ta hranice mezi zalíbením v soundtracku a filmu je…

Recenze

Seneron – Parasites and Poets

Napsat komentář
Seneron - Parasites and Poets
Země: Velká Británie
Žánr: rock
Datum vydání: 27.9.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Don’t Cave In
02. Talk the Walk
03. Breathe
04. Dig Deep
05. What a Way to Go
06. It All Ends Here
07. Freak Show
08. Outbound

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

Pokud Sicmaggot čtete opravdu poctivě, pak si jistě pamatujete, že v rubrice minirecenzí před časem proběhlo EP “Order Restored” od britské kapely Seneron… Ne, kecám, samozřejmě nečekám, že by si to kdokoli pamatoval, když jsem se musel dlouze rozvzpomínat i já sám, a to jsem to tehdy psal, nicméně faktem zůstává, že tehdejší premiéra Seneron na našich stránkách má nyní pokračování. Kapele totiž vyšlo debutové album “Parasites and Poets” a právě o něm si dnes trochu popovídáme.

Ještě než se do toho pustíme, bych se s dovolením na chvíli vrátil ke jmenovanému ípku. Pokud si dobře vzpomínám (dobře, znovu jsem si to po sobě přečetl), Seneron na mě s “Order Restored” žádný velký dojem neudělali, ale přesto z toho nakonec vyšli s relativně čistým štítem, protože čtvrthodinová jednohubka i přes nulovou originalitu nabídla pár sympatických motivů, které stačily k tomu, abych se při poslechu jakž takž zabavil. Pokud se ale už tehdy vyloženě nenabídla vlezlá otázka, jak by to fungovalo na plnohodnotném formátu, tentokrát už se jí nevyhneme, ani kdybychom chtěli, a odpověď není vůbec překvapivá.

“Parasites and Poets” je na řadovou desku vyloženě kratičká, a když nic jiného tak její 28minutová stopáž svědčí o zdravém rozumu trojice muzikantů, kteří asi správně vytušili, že jejich muzika není nic, co by sneslo natahování na 40 minut nebo i více. Za to patří Seneron moje upřímná poklona, jenže vemte si, že už čtvrthodinové “Order Restored” balancovalo nad propastí nudy, takže dvojnásobně dlouhá řadovka by musela přinést něco, co by udělalo záživnou i tu čtvrthodinu nad rámec. A “Parasites and Poets” bohužel nic takového nepřináší.

Seneron zkrátka a jednoduše natočili desku podle nemlich stejného receptu jako EP, jenže se nezmohli ani na to, aby zachovali poměr nudného a celkem fajn materiálu, a “Parasites and Poets” tak působí, jako by někdo vzal “Order Restored”, natáhl jej na dvojnásobnou délku a vzniklý prostor vyplnil jen poměrně jalovým rockem, ze kterého je sice cítit mírný vliv grunge, ale platné je to jako mrtvému zimník.

Protože nejsem nelida, a když nic jiného, tak kapele dlužím alespoň férový přístup, musí zde padnout několik prohlášení. Ano, Seneron si evidentně nedělají nároky na nějaké umění a v tomto kontextu je technická úroveň “Parasites and Poets” zcela dostačující. Na své nástroje pánové celkem hrát umí, vokály jsou také v pohodě a nakonec lze na desce najít i několik vcelku sympatických momentů, které by sice s opravdovou kvalitou nebylo radno zaměňovat, ale člověk si u nich alespoň na chvíli poklepe nohou. Skladba “Don’t Cave In” je relativně zábavná a bez výraznějších negativ, “Outbound” má zase pěkný refrén, a i když ten zbytek (tedy naprostá většina desky) opravdu nenabízí vůbec nic, co by stálo za ohlédnutí, opravdový odpad to také není a přes veškerou nezajímavost to pořád jde poslouchat. Jenže – a to ať se na mě nikdo nezlobí – mě přes to všechno zkrátka nenapadá jediný důvod, proč by to kdokoli poslouchat měl.

Já vám nevím, “Parasites and Poets” opravdu není v žádném ohledu dobrá deska a těch pár momentů a jeden a půl skladby na tom nic nemění. Přesto je mi ale počínání Seneron tak nějak sympatické. Parta chlapů se zkrátka rozhodla hrát rock, tak to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dělají a evidentně je to baví. Nic proti tomu, nakonec když je to baví, tak můžou mít názor nějakého kritika úplně na salámu. Pokud ale sháníte nějakou fajn rockovou nahrávku, věřte mi a “Parasites and Poets” asi vaše nároky moc neuspokojí. Navzdory tomu, že poslouchat jde, je to totiž pořád dost velká nuda a na poslouchání nudných desek je život moc krátký.