 |
| Země: Velká Británie Žánr: hard rock / glam rock Datum vydání: 2.6.2015 Label: Canary Dwarf Tracklist: Odkazy:
|
S jistou dávkou nadsázky by se dalo říct, že letos jsou tomu již čtyři roky, co se do britské mainstreamové rockové scény vrátila zpět teatrálnost a pompézně arénový přístup. Právě před čtyřmi roky se totiž na scénu vrátili britští glam rockeři The Darkness, kteří se v té době vzpamatovávali z nucené pauzy, jež byla zapříčiněna drogovou závislostí frontmana Justina Hawkinse, a o rok později vydali velmi povedenou placku „Hot Cakes“, která dokázala se vztyčenou hlavou navázat na první dva počiny „The Permission to Land“ a „One Way Ticket to Hell… and Back“.
The Darkness se v období své několikaleté oficiální nečinnosti přetvořili na Stone Gods, Justin Hawkins zase paběrkoval pod hlavičkou Hot Leg, přičemž obě kapely stihly vydat po jedné desce, nicméně s úspěchem, který přinesl návrat v původní sestavě, se dalo čekat, že nástupce na sebe nenechá dlouho čekat, a výsledkem je tak „Last of Our Kind“. Nahrávka jako taková v podstatě pokračuje na cestě, již The Darkness započali před dvanácti lety svým debutem, ovšem s přibývajícími léty se jejich nablýskané hadříky a kalhoty pokryté flitry stávají čím dál civilnějšími a právě „Last of Our Kind“ jde v tomto ohledu zatím nejdál. Album je stále prostoupeno mocným Justinovým falzetem, který si nelze splést, avšak kytary Dana Hawkinse jsou zemitější a rockové rytmy jednodušší, ačkoli rukopis kapely zůstal v jádru nezměněn, takže převratné stylové přeměny nečekejte.
S oněmi rockově jednoduššími rytmi je nutné zmínit, že s příchodem „Last of Our Kind“ se v kapele udály menší personální změny, protože novinka je vůbec prvním albem, které nenabouchal zakládající člen Ed Graham, jenž se před nástupem do studia pakoval. Náhradou se překvapivě stala sympaťačka Emily Dolan Davies. Ta do nahrávacího procesu zapadla na jedničku, ačkoli mám pocit, že dostala za úkol hlavně držet rytmus a nijak moc se nepředvádět. Na společných fotkách křehká blondýna vedle Frankieho Poullaina a Justina Hawkinse, kteří spolu snad soupeří v disciplíně o nejpodivnější knírek, příliš nezapadá, ovšem její účelná hra splnila potřeby a svým způsobem je škoda, že těsně před vydáním novinky řady The Darkness opustila, aby její místo zaujal Rufus Tiger Taylor, tedy syn Rogera Taylora z oblíbené kapely bratrů Hawkinsů, britské legendy Queen.
Teď ale něco málo k albu samotnému. O nějaké dílčí změně oproti předešlým počinům již pár slov padlo, ale co je u The Darkness hlavní, je, že ani novinka nestrádá co do počtu povedených skladeb, a přestože oproti minulejšku je na „Last of Our Kind“ ke slyšení hluchých míst přeci jen o trochu víc, tak není problém desku o deseti písních bez újmy na zdraví vyslechnout. Jak už je u bratrů Hawkinsových zvykem, to nejlepší nacpali na úvod desky, který je předčasným vrcholem díky trojici „Barbarian“, „Open Fire“ a hybné skladbě titulní. „Barbarian“ je asi největším překvapením této placky. Hlavně díky nezvykle hutným kytarám v úvodu a refrénu této vikinskou tématikou inspirované písně baví, a když se k tomu s ohromnou dávkou charismatu přidá Justin v chytlavém refrénu, tak není pochyb o tom, že předešlý počin nebyl dílem náhody, ale že The Darkness stále umí psát skvělé písně, které se hodí na velká pódia. Totéž mě napadlo zejména u poslechu „Mighty Wings“, jež díky syntezátorům probouzí 80. léta, případně u klipové “Open Fire”. Ta se ihned po vydání stala terčem obvinění z plagiátorství The Cult a jejich klasiky „She Sells Sanctuary“, ale co na tom záleží, když sborové halekání v refrénu a parádní vokální melodie s útočným riffem z této položky činí jeden z nejsilnějších momentů „Last of Our Kind“.
S přibývajícími minutami se lehce polevuje a The Darkness si vybrali s dvojicí „Mudslide“ a „Hammer & Tongs“ slabší chvíli. Proti přímočaře orientované „Mudslide“ jsem zprvu neměl výhrad, ale tato jednoduchá halekačka, která zní jako dítě pomyslného vztahu AC/DC a Queen, mi velmi rychle zevšedněla a ztratila svůj lesk, díky čemuž jsem ji v pozdější fázi náslechu alba tak nějak vypouštěl. „Hammer & Tongs“ je naproti tomu taková nijaká hned od prvního poslechu a nebýt alespoň trochu nápadité sólové kytary, jež celou písní prostupuje, tak mi z ní v hlavě nic neuvízne. Dojem vylepšuje rytmicky výrazná „Sarah O’Sarah“, což je další z písní, jež jsou přímo stvořené k pódiové prezentaci. Slabší závěr je pak ještě umocněn při poslechu limitované edice, kdy po závěrečné baladě „Conquerors“, která je mimochodem vážně skvělá, následuje dvojice bonusů „Messenger“ a „Always Had the Blues“, přičemž ani jedna z nich není z těch nezapomenutelných kusů, takže své místo ve skupině skladeb navíc si tak akorát zaslouží.
Je fajn, že jsou The Darkness zpět. Jejich hudba má v sobě ohromnou porci energie a zábavy na rozdávaní, a přestože pánové opustili životní krédo ve stylu sex, drogy a rock’n’roll a jejich hudba je tomu lehce podřízena a ubylo takové té bláznivé teatrálnosti z prvních počinů, tak nemám důvod otáčet se k této čtveřici zády, protože si až na pár drobných přehmatů drží svůj po-návratový standard. Ten sice první dvě alba sleduje z bezpečné vzdálenosti, ale dokud budou Hawkinsové sypat z rukávu skladby jako „Open Fire“, „Mighty Wings“ a „Conquerors“, tak můžu pořád ještě spokojeně pokyvovat hlavou tak jako v případě „Last of Our Kind“.
