 |
| Země: Velká Británie Žánr: glam rock Datum vydání: 2013 Label: Scarlet Records Tracklist: Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Při pohledu na partičku Tigertailz jsem klasicky očekával mladou nezkušenou kapelu, která se na scénu uvádí svým prvním EP “Knives”, jímž se na sebe pokusí upozornit. Byl jsem však totálně mimo mísu, když se záhy ukázalo, že se jedná o glam rockovou partu, jejíž kořeny sahají až do počátku osmdesátých let a která se se svým albem “Bezerk” z roku 1990 dokonce dostala do Top 40 britského albového žebříčku. Ačkoli mé znalosti glam rock/metalu končí někde u Mötley Crüe a Skid Row, šel jsem do “Knives” s vědomím, že při nulovém očekávání nemůžu být vlastně ani zklamán. A jak už je u mě zvykem, opět jsem se zmýlil.
Toto pětiskladbové EP sice není naprostá žumpa a spodina rockové hudby, ale na druhou stranu se nejedná o nic, co by mělo schopnost výrazně zaujmout, protože ať se na mě nikdo nezlobí, ale drtivá většina podobných kapel zní naprosto stejně a pro běžného posluchače je naprosto nemožné je od sebe nějak rozeznat. Zpěvák Jim Dovey nemá takový hlas jako třeba Sebastian Bach, takže bez problémů zapadne do běžného standardu glamových borců, kteří se nebojí výšek a jimž zdatně sekunduje zbytek skupiny se sborovými vokály. “Knives” je krásným příkladem toho, kdy se kapela nemůže pohnout dopředu, protože tohle je osmdesátkové retro jak bič. Od image, přes texty až k samotné hudbě skrz naskrz mám pocit, že poslouchám počin starý pětadvacet let. Ale co, když si to fanoušci takhle žádají, tak to mají mít…
Dá se říct, že jediné skladby, které se pro mne staly něčím víc než naprostým průměrem, jsou “Shoe Collector” a “Bite the Hand”. První z nich je typická stadiónová hymna s velkým refrénem, jednoduchou kytarou a solidní rytmikou, do které se při živém vystoupení musí dobře pohupovat. Nejsem naivní, abych očekával nějaké progresivní kejkle, takže má očekávání od podobné hudby nejsou nikterak veliká. Stačí mi, když to dobře šlape, zní to aspoň trošku původně a nešetří se chytlavými melodiemi, které zase nesmí být až moc přeslazené. “Shoe Collector” je přesně ten typ skladby, která tohle všechno splňuje, takže proti ní křivého slova nemám. Hodně úsměvná je kraťoučká vsuvka “Back in Black” od AC/DC po skončení kytarového sóla, za tu palec nahoru. “Bite the Hand” se mi zamlouvá ještě o něco víc. Frčí v rychlejším rytmu a kytary jsou ve slokách pěkně hutné. Je fakt, že v refrénu jsou hodně slyšet slavnější kumpáni z Mötley Crüe, ale vzhledem k tomu, že Tigertailz se vynořili zhruba ve stejnou dobu, tak jim to prominu a nebudu je vinit z krádeže. Ze zbylých skladeb je pak už velmi těžké vybírat něco zajímavého. “One Life” je klasická glam rocková balada, ke kterým jsem nikdy nevzhlížel a díky nekonečnému sborovému “hooooo hooo hou hou hou” jsem si na ni celkem rychle vypracoval slušnou averzi. “Spit It Out” a “Punched in the Gutz” už nepřináší nic zajímavého, zejména pak v porovnání s dvěma vyzdviženými písněmi. Obě jsou podprůměr jak vyšitý. Druhá jmenovaná by mohla zaujmout atypickou kytarovou linkou, ale jako celek stojí za starou bačkoru, takže ruce pryč.
Jsem trošku na vážkách, jak se k “Knives” pětice z Walesu postavit. Protože se nejedná o plnohodnotný hudební počin, tak se mi moc nechce do klasického bodového hodnocení, které by vzhledem k faktu, že z pěti písní mě baví pouze dvě, nebyl zrovna závratný a pohyboval bych se kolem podprůměrné čtyřky. Dokážu pochopit, že se fanoušci žánru budou v tomhle počinu rochnit blahem, ale pokud jde čistě o můj názor, tak si radši pustím klasiky jako “Dr. Feelgood” nebo “Skid Row”, protože na nich zaznělo totéž, jen v nadčasovější formě. Bohužel si kapely jako Tigertailz neuvědomují, že ne ve všech žánrech se sluší neustále připomínat osmdesátá léta, která jsou již pryč, a jejich počiny dnes vzbuzují spíš úsměv na tváři, což platí i pro “Knives”.