Datum: 7.4.2015 Místo: Praha, Podnik Účinkující: Helms Alee, Russian Circless

První pohled (Atreides):

Podnik se v dubnu stal chrámem post-metalu a první mši v něm odsloužili Russian Circles. Vedle toho si u mě klub za krátkou dobu své existence vydobyl pověst podobnou smíchovským jatkám – prostor pro všechny bez rozdílu, protože ač jsem jej navštívil teprve podruhé, mé symbolické poprvé obnášelo zastávku krále indie rapu Sage Francise. A pokud ten sál pro dobrých čtyři, pět stovek lidí navzdory svému jménu nevyprodal, “Ruským kolečkám” se to povedlo bez problémů. A že nával byl již na jediné předskokany – Helms Alee.

Helms Alee nastoupili podle plánu na devátou. Klidně ale mohli začít hrát dobře o půl hodiny dřív, lidí už bylo v klubu dost a obecenstvo by měli slušné. Z mojí strany chyba, že jsem doma nekoukl na rozpis kapel, mohl bych s klidem dorazit později než na dveře. Když nic, alespoň jsem se vyhnul štrůdlu lidí čekajících na odbavení. Ale krátce k Helms Alee: Fešná ženská za basou, ještě fešnější za škopky a barbar za kytarou. Z toho, co jsem doma jakž takž naposlouchal, jsem očekával tři čtvrtě hodinu náporu a vypointovaný sonický tlak. Očekávání se však s realitou střetla jen částečně. Začalo se sice zostra a bahnitý, nakřáplý sludge okořeněný porcí omamných látek mě docela bavil. Pestrost trojice vokálů tomu dávala říz a zejména zpívající bubenice měla všechen můj respekt. Jak se ale parta ze Seattlu propracovala k delším, rozvláčnějším kompozicím, hudba raketovým tempem ztrácela atmosféru a přestávala táhnout, zkrátka mě jejich post-metalové vyhrávky v živém podání vůbec nechytly. Jestli to bylo zvukem, netuším. Zhlédl jsem něco málo přes polovinu setu a zbytek doposlouchal u baru.

Russian Circles byli ovšem jinačí kanonýři. Objevili se na pódiu, nazvučili, odešli z pódia a nechali až do svého příchodu puštěný jednotvárný, pro někoho otravný lomoz. Masáž to byla dlouhá, takže nezbývalo, než se trochu škodolibě bavit sledováním nebohých tváří, které neutuchající hluk jen horko těžko snášely i přes prsty či špunty zaražené hluboko v uších. Nástup trojice Sullivan – Cook – Turncrantz musel být čirou esencí vysvobození. Za zmínku stojí i pestrá směska lidí, která se v Podniku objevila. Pokud byste chtěli hrát hru “najdi deset subkultur”, nejspíš byste ji úspěšně dohráli několikrát a pokaždé se zcela odlišným výsledkem. Nicméně tahle pestrost byla vykoupena, alespoň pro mě, docela krutě. Totiž, pokud na koncertech něco vážně nemám rád, jsou to čumilové a fotografové v prvních řadách. Z pódia sálala energie silnější Slunce a publikum připomínalo většinu setu spíš povrch Pluta. Ale dejme tomu, zkrátka se sešli lidi, co zrovna nemají v lásce paření na svojí oblíbenou kapelu, stane se. Jen by pak měli brát v potaz, že někteří prostě nechodí na koncerty sbírat borůvky, ale mají tu a tam tendence si zlámat krk přinejmenším nadvakrát. Pokud jsem svojí aktivitou někoho nedobrovolně vykázal někam bokem, sorry, takové věci holt k energickým koncertům patří.

Ale abych tu z toho nedělal nejmenovanou hejterskou stránku, zpátky k Russian Circles. Kde mě publikum zklamalo, tam kapela excelovala. Precizně poskládaný set protnul diskografii jako špíz a dal ochutnat toho nejlepšího z pětice řadověk. Večer načali písní “Deficit” z posledního, předloňského alba “Memorial” a ani trochu se s tím nemazali. Skladbu za skladbou spřádali pavučinu z riffů a nekonečných smyček. Sledovat Mika a Briana při práci bylo ohromující. Mike se pokoušel mezi písněmi něco kázat do mikrofonu, ten však nefungoval, takže toho po pár marných pokusech nechal a dál se hrálo beze slov. Jedině dobře. Gradující atmosféra vyrostla s každou další skladbou o několik řádů a to podle mého názoru mohl být zvuk ještě hustší a hmatatelnější.

Druhá “Carpe” zamířila až k debutovce “Enter”, načež publikum převálcovala atmosférická hrubost “309”. “Harper Lewis” zadusil klidnou hmotou vše, co bylo doposud vybudováno, atmosféra však nějakým způsobem, snad nezastavitelnou setrvačností, pokračovala dál a s příchodem kytarových stěn “1777” začala znovu růst. Pokud do téhle doby dal Mike Sullivan a jeho parta publiku šanci vydechnout, druhá část setu byla definována zcela jasně. Vrcholná trojice “Station” – “Geneva” – “Mladek” oběsila Podnik na smyčkách z kytarových riffů a zbylé přeživší umlátila železobetonovou rytmikou. Chaoticky vyhlížející panely zvukových efektů i zběsilý tanec, který na nich oba mistři strunných nástrojů předváděli, chtě nechtě odrážely charakter samotné hudby.

Chystané zmizení před přídavkem selhalo v momentě, kdy Brian s Davem odešli z pódia, zatímco Mike se nerušeně věnoval ladění kytary. Po několika rozpačitých pohledech a aplausu uchváceného publika se uprchlíci vrátili zpět a přiložili do rozpáleného kotle ještě “Death Rides a Horse” a “Youngblood”. Zlé jazyky tvrdí, že cirka uprostřed sálu stál zvuk za vyližprdel, neb víc než polovinus setu se z reproduktorů linul převážně jen nečitelný hluk, nicméně prvním řadám se podobné problémy vyhnuly a já si tohle užil vrchovatě. Russian Circles přišli, zahráli a zvítězili. Nic víc dodávat netřeba.

Druhý pohled (Skvrn):

Živě vystupující kapely to se mnou mají těžké. Nejednou mí oblíbenci urazí lán světa, aby mou maličkost obveselili a zastavili se pár desítek kilometrů od mého brlohu, načež se já mnohdy zmůžu jen na nevrlé “třeba příště”. Když se tu před nějakými čtrnácti dny objevili na rozlučkovém turné Altar of Plagues, žádné příště tentokrát nepřicházelo v úvahu, a tak jsem si zase jednou zahrál na toho angažovaného. No, a jelikož mě toto vystoupení chytlo natolik, že jsem na další přísun reproduktorového halasení nechtěl čekat příliš dlouho, naskytla se mi příležitost strávit fajnový večer v přítomnosti post-metalového tria Russian Circles. Smířit jsem se bohužel musel se slabším doprovodem. Helms Alee dnes určitě neplatí na žádný no-name spolek, ale Chelsea Wolfe a Deafheaven, kteří spolu s Russian Circles přicestovali v minulosti, působili bez debat atraktivněji. I tak jsem kvůli vysokému koncertnímu potenciálu obou těles nezaváhal a do holešovického klubu se toho večera dostavil.

Pro případ eventuálního bloudění jsem raději vyrazil dříve. Nakonec jsem ale s nalezením klubu neměl žádný problém, což bylo ve výsledku přetaveno v nemalý časový předstih. Podnik je naštěstí dostatečně zajímavým prostorem a jeho prozkoumání s přehledem sežralo onu vyčkávací čtyřicetiminutovku. Co k samotnému místu konání říct? Ačkoliv jsem si představoval o něco syrovější prostředí, zklamán jsem rozhodně nebyl, spíš naopak. Interiér je řešen k povaze budovy (pro připomenutí, klub se nachází v budově bývalých Elektrických podniků) velmi citlivě – viz třeba luxfery u stropu – a ona zdánlivá “neklubovost” nakonec na finálním požitku jedině přidala.

Začátek vystoupení Helms Alee připadl na devátou večerní, což není dvakrát brzy, ale jelikož se začalo se vší seriózností podle plánu, devět hodin bylo nakonec tak akorát. Nemá cenu zastírat, přijel jsem především na Russian Circles. Odpovídala tomu i moje domácí příprava. Na Helms Alee jsem si doma našel čas až den před koncertem, čehož jsem nakonec nelitoval, jelikož mix progrese, sludge a stoneru mi na studiovce nic moc neřekl. Je pravda, že desky těchto Američanů nejsou záležitostí na jeden poslech, ale víc jsem tomu doma zkrátka věnovat nechtěl.

Živě to je ale jiná káva. Helms Alee působí na pódiu mnohem vitálněji a na rozdíl od desek baví na první dobrou. Dojmům spokojenosti výrazně napomáhá vokální činnost, která se týká na ten největší možný rozdíl od Russian Circles úplně všech. Sem tam sice není něco slyšet, občas je slyšet i to, co vylézt nemělo, ale jinak vážně spokojenost. Nejenže se Helms Alee bezvadně poslouchají, ale taky se na ně moc dobře kouká. I já zmíním bubenici Hozoji Margullis, která ze sebe vydává úplně všechno – mlátí, zpívá, paří a už po druhém songu teče pot takřka po decilitrech. Za zmínku stojí rovněž divácká kulisa, která byla na předkapelu více než důstojná.

 Následoval další zevl, při kterém jsem natrefil i na kolegu píšícího nade mnou. Před pódiem se to ale začalo nebezpečně plnit, a bylo tedy na čase nasadit bojovou grimasu a vyhledat příhodné místo. Kecal bych, kdybych napsal, že z uloveného fleku bylo všechno bezvadně vidět, ale vzhledem k tomu, jak samotný koncert probíhal, to ani nebylo nutné. Po většinu setu Russian Circles jsem namísto pokukování po pódiu raději zavřel oči a do rytmu vyváděl na vlastní triko. Proč taky civět do vyloženě statického publika? Koncert jsem si tím zkazit nenechal, ale s přihlédnutím k údernosti muziky Russian Circles, byl minimálně údiv na místě. Člověka by hned napadlo, jestli na vině nebyla právě kapela. Jenomže ne, prostě ne. Američané ze své diskografie vybrali ty největší koncertní pecky s přehlednou rytmikou, a co se týče předvedeného výkonu, nemůžu říct ani popel.

Kapela odprezentovala jeden dlouhý monolit, jehož vznik umožnily citlivé přechody mezi jednotlivými skladbami. Je známo, že rané desky Russian Circles tíhnou spíš k post-rocku než k metalovému post-kolegovi, avšak naživo tento rozdíl vymizel, a kompaktnost se tak stala jednou z hlavních devíz celého koncertu. Největší energie sálala z basáka Briana Cooka, jehož chvíle přišla v dnes již legendární “Harper Lewis”. Neskutečná šleha, div jsem si krk nevykroutil. A tak to šlo bez menších zádrhelů song od songu dál. Pochválit musím i zvuk, který nebyl přemrštěně hlasitý, a nebylo se tak třeba bát, zda po odchodu ze sálu nebudu o smysl chudší. Končilo se v tom nejlepším. Až dalším kouskem ze “Station” – “Youngblood” – byl kruh uzavřen a nenasytné obecenstvo nakrmeno, a čas tak zbýval už jen na krátké shrnutí. Helms Alee mile překvapili, ale k domácímu poslechu mě přeci jen nepřesvědčili. Russian Circles potvrdili silnou koncertní pověst, celý set odehráli ve velkém stylu a já už s napětí vyhlížím jejich zastávku číslo čtyři.